Nasdíleno z FB z loňského 7.12.2017

07.12.2018

Irena Hrobská

7. prosinec 2017 ·

Krása dne. Kontroluji myšlenky, abych si to nepokazila. Nákup - budu večer tvořit jedlé dárky. Těším se. Naplňuje mě to radostí :-)
Za sluníčka za maminkou. Odřekla jsem klienta - přeobjednala jsem ho. Kdykoli přijdu k mamce - potřebuje čůrat, kakat. Chjo, strávím čas nesoustředěním, lelkováním, čekáním. Dnes opět - nepovedlo se. Taky bych se asi na míse nevyčůrala na povel. Dobrá. Hledám někoho, kdo mi pomůže. Všichni na procházce. Našla se dobrá víla paní uklizečka a přivedla pomoc. Tři včeličky pečovatelky. Ochotně a s úsměvem mamku zabalily, ve vaku ji přenesly na polohovací křeslo a už jsme mohly frndit po víc jak roce do třetího patra do pohádky. Cítila jsem se jak v nebi. Ani mě nerozházelo, že se mamce ztratilo šuple bot i se lžící na obouvání, měla tam dvě, nemá žádnou. Vzal to čert. Přišla o všechny punčochy, punčocháče, ponožky, i drahé - bez gumiček... Nic. Poprosila jsem, jestli by se při hledání nepodívali i po dvou péřových polštářcích, které si maminka ještě sama šila - sypkovinku uměla rozměřit, nastříhat, nasypat peří... Ještě asi před sedmi lety ušila mé dceři prošívané deky včetně krásného povlečení, ale už jsme u toho strávily všechny tři hodně času při přeměřování a kontrole. Nasmály jsme se, protože to zapomínáníčko přicházelo zlehka, nenápadně, po špičkách. Já a dcera jsme na ruční práce levé a s mamčinou děravou pamětí - to bylo dobrodružné, jak to dopadne. Mamka to zvládla, ostatně jako vše v životě - skvěle.

Dnes jsme tedy zjistily ztráty - snad to dohledají. Mamince se tam ztratily všechny krásné nové froté kvalitní ručníky, protože doma jsem se vždy utírali do nějakého starého kombiné, ruce klouzaly, v lepším případě do potrhané košilky, tím pádem mamka měla mraky zásob. Tu krásu jsem jí dala jako výbavu s sebou do DD. Dnes tam jsou pro mě cizí, neznámé oprané handry. Mám pro ni od loňských Vánoc překrásné hodně křiklavé pruhované ručníky i s osuškou, ale zatím nejsou podepsané. Ty jejich zažehlovací nášivky se lehce odlepí... (Paradoxně, když jsem ve vyklizeném domečku brala poslední ručník z plastového věšáčku - visel tam froté ručník s maličkou nenápadnou záplatičkou. Držela jsem ho, voněla k němu, brečela jsem. Mami, celý život kombiné a když tu máš konečně savý ručník, nejsi tu... Schovala jsem si ho a nepoužívám ho... Jednou ho tu holky najdou.)

Paní pečovatelky mi hezky pomohly dát mamku na křeslo a už jsme šupajdily od září loňského roku poprvé do třetího patra. Pak je odstěhovali na rok do hradeckého Grand parku. Sluníčko pálilo, zářilo, krásně oslňovalo. Snažilo se. Nesmírně jsem se těšila. Rok jsem se nemohla dočkat. Z pokoje na konci chodby opět vyšla známá tvář pána, který tam bydlel i před rokem. Je neklidný, ošívá se, poznává nás. Je milý. Nabídl nám i vodu z konve. Cítila jsem nesmírné štěstí v srdci. 

Ukazovala jsem mamince její dětství - hájovnu, kde bydlel hajný Kuře a mamka se kamarádila s Mařkou Kuřetovou. Hajný nakazoval, aby v lese nechodily holčičky ke studni v bývalém hrádku. Pro jistotu prý studnu zatloukl fošnami. Ukazovala jsem mamince školu v Habřině, kam s Mařenkou klusaly z Neznášova po lukách. Právě projížděl vlak, nevzrušil ji. Ještě loni měla radost, že ho vidí. Nechtěla otočit oči na druhou stranu do okna, aby viděla komín "Vedebky", kam mě v patnácti odvezla na brigádu, krásná léta. Myla jsem tam jednou u žlabu jahody. Stála vedle mě malá paní. Ptala se, jak se jmenuji. Odpověděla jsem. Zeptala se, jestli se maminka nejmenuje Věnceslava. - Jo, jmenuje. - Tak Vendulka byla nejlepší kamarádka téhle zdrchané dělnice? Vždyť je jí nejméně sto padesát let! Přiřítila jsem se na kole (už tehdy má nynější Rozinanta) a ptala se mamky, jestli zná Milku Holubovou. Znala, to byla její nejlepší kamarádka, učila ji lézt po stromech. Sousedka z její vesnice. Tehdy v patnácti mě toto porovnání motivovalo k vystudování vysoké školy. Nechtěla jsem mít tělo takhle zřízené, unavené od těžké práce. Byla jsem inteligentní, povedlo se. (I když - zblbla jsem se naprosto do svého budoucího muže a vysokou jsem dostudovávala dálkově, druhé dítě jsem kojila v lednových poctivých mrazech bez chemtrails na nábřeží... Proč nejít životem jednoduše, když se to dá ztížit! :-) - Trošku jsem si situaci zkomplikovala. Ale stálo to za to.) Jé, už jsem zas ve vzpomínkách, kdo to dočte až sem, pošlete mi do SZ váhu, výšku, věk a telefon - spočtu a vysvětlím Vám zdarma Vaši analýzu stavby těla.

Ptala jsem se dnes maminky při západu slunce: Mami, jsi šťastná, že jsme zas v pohádce? Odpověděla nevrle: Ty z toho máš větší radost. - Dobrá, zeptala jsem se znovu ve výtahu, kdy už zapomněla a ona odpověděla stejně: To byla radost pro Tebe...
V autě jsem si řekla nahlas: I kdyby tohle bylo naposledy, užila jsem si to. V pohádce mé maminky.
Přijuchala jsem domů a opravdu jsem cítila radost, nesmírné štěstí v srdci, mysl ovládly endorfiny.
P. S. Mamka se už nesměje. Mračí se. ani se nedivím. Pracovitý, pohyblivý člověk, radost jí činila práce na zahradě a teď odkázaná na asistenci u každého vyměšování...