Perný den :-) :-) :-)☺️

To byl den. Držím vibraci, držím vibraci, držím vibraci. Jakmile po mně chtějí PIN, heslo, kód - snižuji vibraci.

Neděle. Linda odjela do lesa. Stavuje se pro něco z Holandska u naší Hvězdářky Lucinky. Hodně lidí už si najde zboží u nás. Předražené. Jde do země původu a tam si ho koupí daleko daleko levněji. Na Velikonoce si objednala; včera česká Holanďanka Radka přivezla do Čech. :-) Přijelo naše loňské kotě. Naše kravička. Krásná. Hezoučká. Vydržela desetihodinovou cestu autem. 

Linda je tu s borůvkami. Poledne. Všechno mám hotovo. 

Petroušek v práci. Hodím se na lehátko. Zkouknu Jitřní záři. Plán. Přání. Ne, nebyl čas. Netuším, že se budu cvičit. 

- Mami, nainstaluji Ti nový telefon.

- Ty máš nový?

- Péťa ti koupil k narozeninám.

Radost. Ono se řekne... Prý jestli mám kabel na přenos dat. Netuším, o čem je řeč. Tak na dálku. Dvakrát spadl internet. Znovu. Znovu. Co nejhorší:

- Řekni PIN.

- Jaký PIN?

- Na kartu.

- Na jakou kartu?

To byla řečnická otázka. Vzala to doslovně. Vytahuje SD kartu. Ukazuje mi:

- Mami, tohle je je karta. 

To naštve.

- Já vím, co je karta, ale kde seženu PIN?

- Mami, přece ho znáš.

Volám do nebe:

- PINe! Halóóó!

Ne, neozval se. Přemýšlím horečně. Zpotila jsem se. Tři pokusy a konec.

- Tak zkus...

Vkládá. 

- Ne, to není on.

- Aha, ještě dva pokusy nedostanu se do telefonu.

- Tak máš PUK, ne?

- A kde?

- Ne, nechci instalaci.

- Přece víš, jak se dostat...

- Do telefonu?

- No to vím! Tak proč po mně chceš PIN? Řeknu  - jak se dostáváš do telefonu po vypnutí. A je to. 

Je tam. No jo. Jenže on je PIN do telefonu a PIN na kartu. Jako je PIN do Microsoftu a do jiný PIN na Google účet0. A pak jsou PINy do Samsung, SKYP, MeWe, Telegram, WhatsApp...

- Ty vorle!

- Mami, mám hlad. 

- Počkáme ne Petrouška, aby nejedl sám.

Po obědě začíná bitva s účty. Moje desky už dávno neobsahují stránku hesel, PINů, jejich změn, překódování... Ne, mám tam papírky, nepřehledný salát. Nevím, čí jsem. Co platí, co už je přepsáno. 

- Pojedu za kočkou. 

Příští týden je tu nanovo. :-) Už musí. A já jdu skákat přes překážky.

- Tak mami, ahoj!

Už je dávno v Pze; snažím se dostat do Samsung účtu. Já to snad nezvládnu. Nerozumím, co po mně chtějí. Herdek telefon, mail? Poslali jsme vám kód. Jo? A kam? - Máte na to dvě minuty. Minutu padesát. - Ty vorle, to je moc málo; horečně hledám v SMS. Ne. - Příliš mnoho pokusů. Už vám nic nepošleme dvacet minut. 

Jdu do mailu. Tak ono to chodilo místo do SMS na mail. Jenže se zpožděním. Dvě minuty na vyplnění kódu? Tak to pošlete, šupáci, v čase.

Honzík je tu. Pomáhá i on. Mladý mozek.

Tak znovu. Samsung účet. 

Pošlete na telefon - 420 hvězdička31 hvězdička...

- Co to je za číslo?

Petroušek boduje. Baví se. Když je člověk v klidu, myslí mu to. Proč elity děsí lidstvo. Aby lidi nemyslili, aby byli v transu. 

- To je tvoje číslo. Ty si ho nepamatuješ?

S hvězdičkami a mozkem vyždímaným sháněním kódů opravdu ne. Tak znovu. A znovu dalších dvacet minut - Příliš mnoho žádostí. 

- Tak to nechej poslat na můj telefon.

- Jo? Tak mi to prosím tě pojď předvést.

Honzík se snaží. Ne. Jiné než mé číslo tam nenarveš. Navíc jsem si málem změnila mailovou adresu na Microsoftu. Ne. Chci nechat starou.

- Tak dej heslo.

- Dávám.

- To je staré heslo. Změň si ho.

Do prčic, kdo si je má pořád pamatovat?

Měním.

Doplň kód. Poslali jsme ti ho na mail.

Aha. Ale v mailu nic není. Jsou tam tři z odpoledna. Ale teď večer nic.

My ti zavoláme.

Jo? To chce rychle propisku. Šup. Volají. Žádné dobrý den. Stroj diktuje sadu drahocenných čísel. Honem zapisuji. Opakují. Kontroluji. OK. Doplňuji po víc jak dvou hodinách snah dlouho a marně očekávaný kód. Jsem tam. Hurá!

Jdu na Telegram. Není to tak strašné, ale chtějí taky. Nezlobím se. Pošlou login code na telegram. Cvakneš, zkopíruješ - máš telegram. Zrovna tak Whats App. Ještě messinger. Tam je taky heslo?

Skyp si se mnou taky zahrává. Šmejd prověřuje mou ostražitost.

Petrouškovi jsme s Lindou loni koupily nový telefon; pořídila mu i kožené pouzdro za 1800 Kč. Telefon i drahocenné kožené pouzdro má tak otlučené, že shání pouzdro nové. Jak může otlouci kůži? Ve svém snažení koriguji klučičí snahy o objednávku nového pouzdra.

- Prosím tě, máš drahé pouzdro.

- Jenže jsem ho zničil.

- Za 1800?

Snažím se vítězit nad hesly a na pozadí slyším.

- Honzíku, pomoz mi vybrat nové pouzdro. No, tohle by se mi líbilo.

- Tati, počkej, ještě se podíváme semhle.

- Jo, tak tohle mi objednej.

- Herdek, mohli byste vydržet? budu chtít taky. Ale já už nezvládám pět věcí, ani tři, já už se umím soustředit jen na jednu věc. HESLO!!

- Jo, vklidu. My počkáme.

Soupeřím s hesly. Slyším.

- Hele, tohle by se jí mohlo líbit.

- Ukaž, to je flipové.

- Ukaž?

- Aha, to je na magnetek.

Telefon. Linda.

- Lindo, teď ne. Teď hledám PINy. Pekelně se soutředím. 

Linda se zdejchla z dysplaye. Hlavně, že dobře dojela.

- Tak by se jí mohlo líbit tohle.

Snažím se soustředit. Jsem tam. Jsem tam. I tam. I tam. Asi jsem se dostala všude.

- Petroušku, to jsem ráda, že Tě mám. Tak teď mi, kluci ukažte, které by se mi mohlo líbit. 

Honzík ví.

- Tohle růžové. Nebo tohle červené. 

- Potřebuji ho zasunout do takového sportovního vaku a řidítka z Planeo. 

Vybráno. Objednáno. 

 Včera jsem hlásila po jeho návratu domů.

- Peťuš, asi jsem rozbila žaluzii.

Opravoval, divil se, porovnával kolečka u balkonových dveří.

- Jo, tak jsi to strhla.

Dnes ráno krmím Moura.

- Mami, můžu si mixnout jídlo?

Aby ho nevyděsila zvukem. Přitakám. Náš značkový Herbalife mixér, kvalifikovala jsem ho před lety, udělal své poslední vrrr.

- Mami, on nejde. Tys´ to na mě narafičila.

- Tak si to šejkni jen rukama. Necháme to Peťovi.

Na kraji instalace, kdy jsem se vítězně probojovala do telefonu a do karty, jsem ještě byla king. Ve femininu. Žaluji s radostí:

- Peťuš, Linda mi rozbila mixer.

- Nene, mamka to ho na mě nastražila

- Jo, tady ty kontakty. Vezmu to kolegovi.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-17_Mam_doma_kouzelnika/

- Peťuš, myslíš, že tohle by se dalo spravit?

Podávám mu rozbitý klip na sáčky.

- To už ne.

- Ale to nemá pérko.

- Ukáž?

Udělal cvak cvak, spraveno.

- Víš co, ty si to na mě nachystej na hromadu; cos´ kde rozbila, cos´ kde ulomila, cos´ kde zničila...

Vždycky když jsem přijela ze školy domů, jeho obvykle otázky:

- Co bylo v blázinci? Cos´ kde rozbila? Cos´ kde ulomila? Cos´ kde zničila?

Někdy jsem hlásila:

- Peťuš, dnes mi popeláři postavili popelnici za auto. Ráno tam nebyla. Nastartuji. Hodím zpátečku. Děsná rána. Popelnice se kutálela po asfaltu.

Večer. Jdu se pokochat zahradou. Nakukuji do skleníku. Daří se rostlinkám?

- Počkejte holky, já vás ještě zaliju.

Mám tam sice nachystané konve s teplou vodou, ale čert mi nakukal...

Jen v kraťasech, tričku a bundičce - je chladno - pouštím prudce vodu u hadice. Ty vorle! to byl překvapivý špric! To bylo jak když ti někdo plivne do obličeje s raketovou forsáží. Odstřelilo mě to; chytla jsem se rajčat. Ještě že jsem je neskácela. :-) Včera hadici nainstaloval do skleníku. Petroušek se v domě vylekal.

- Co tu křičíš? Co se ti stalo?

- To byl dobrý fór. Podívej se, jak vypadám.

Crčí ze mě voda. Vodnice se jde rychle převléknout do suchého.

- Vyskočila hadice?

- Ne, praskla.

- Lehká oprava.

Udělá šmik, šmik, zapojí, přišroubuje.

- Jdi si to zkusit.

- Jo? Ale pusť si to sám.

To byl den! Plný překážek, záludností, útoků UI; neopakovatelné nekonečné hry na PINy, hesla, kódy. Hledej, šmudlo, hledej! Telefon vše přesně okopíroval a umístil na své místo. No jo, jenže ve starém otevřeš Samsung, moje soubory a vidíš úložiště - interní a karta SD. Tam mám nahrávky na cesty. V novém otevřeš Samsung, moje soubory a nic.

Honzík mi našel kartu, ale ne na svém místě. To neva, to se srovná. Petrouškovo heslo:

Žádné šoky!

Já to všechno přežila, zvládla, všechny překážky jsem přeskočila a ještě mi tam zbývalo deset cenťáků. Nikde jsem nepodlezla, dokonce i střelu z prasklé hadice jsem vyrovnala. Řehtám se. Krásná nedělenka. S novým telefonem. Ve zdraví, v cvičení mozkových závitů, taky ve vytrvalosti v souboji. Neprohrávám!! Nikdy nemohu prohrát!! Vždycky hledám vesmírnou sílu. Dala jsem to. Ano, ještě nastudovat ten kulatý vysavač, co se šmejd vždycky ráno v devět sám rozjede a vzbudí mě. A taky troubu dostudovat. Děkuji za vesmírné cvičení. Děkuji svým milým blízkým. Byli okolo mě. Pomáhali. Nezůstala jsem sama. Sedím v západu sluníčka. Bráním se vstupu přes biometrické údaje. Ode dneška bych musela telefon otevírat jen přes PIN. Už to nejde jen na přejetí obrazovky. Prý! Poprvé jsem darovala svůj prst. Podlehla jsem. Jo, blbě. UI má moje kapiláry. Chytila jsem se. Mají otisk mých prstových linií. Kam to uložili? Enzym transkriptáza - pokud ho prý vložíme do buňky, genom buňky se přepíše jiným. Udělá se deformace buňky. Snad neoperují tímhle enzymem. Jiný enzym - integráza se používá ve šlechtitelství. Myslím, že i v léčbě... Asi před rokem jsem v lukách na běžkách poslouchala ve Střípcích času o dvou mladých vědátorkách, které dostaly Nobelovu cenu za objev rozstříhání řetězce DNA - strašné. Hororové. Ta cena se vůbec neměla udělit. toto nepatří do rukou lidem. Řetězec DNA lidstvo umí rozstříhat, povyhazovat, narvat něco jiného a vytvořit novou DNA. No... 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-17_Uz_to_zraje_-/

V suchém a dnes už v osm mám hotovo. Jdu výjimečně normálně spát jako všichni lidé.

Dobrou noc!

P. S. 

- Peťuš, mně zabzučela světla na digestoři.

- Počkej, já to opravím. Co se stalo?

- No, jedna žárovka nesvítí. Ale nejdřív to udělalo húúú.

- Tak to řekni najednou, co všechno rozbiješ. Ať nemusím furt vstávat. :-)

 Huráá, já se mám!