17 + 16

Ó, za oknem černo. Vylézám. Deru se do dne s přesvědčením, že už je devět. Ne, není. Za hodinu je totiž zase devět. Od jara mě každé ráno budí rumba. Vysavač, který jsem naprogramovala, ani nevím jak. Pak jsem malovala, uklízela, zavařovala, nakládala, neměla jsem čas, chuť mrknout, jak se to zpropadené programování zruší. To kulaté zvíře děsilo den co den kočky. Vždycky někde havarovalo. No jo, jenže to už jsem byla vzhůru. Dnes byl ten den. Den zúčtování. Drobně tištěný, ale přehledně psaný manuál. S nevídanou lehkostí jsem natavila čas, zrušila program. Radost šla se mnou do umolousaného mokrého dne. A přitom odprogramování a časování jsem zjistila, že už je podruhé devět. Ráno v osm a teď v devět. 

Krkolomné. Srozumitelné? 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-04_Rano/

Na stole lístek s úkoly. Odškrtávám jeden a druhým. Volat zájemcům o kurz info vidění. Ptají se. A k čemu mi to bude?

Pro nás potřebné informace nám dodává našich 5 orgánů vnímání (zrak, čich, sluch, chuť, hmat). Jenže naše orgány vnímání mají tendenci dělat chyby, tedy předávat chybné informace. Náš mozek na základě chybně dodaných informací od pěti orgánů vnímání může udělat chybné rozhodnutí; to může vést k nepříjemným životním situacím někdy s fatálními následky. Aktivované Centrum informačního vnímání umožňuje přijímat informace z okolí napřímo. Tedy člověk může dělat životně důležitá rozhodnutí bez negativních důsledků. Napřímo přicházející informace jsou vždy přesné, jelikož přichází bez zkreslení podmíněného délkou zpracování informace mozkovým kanálem logického myšlení.

Užívám si přepychu, že nikam nemusím. Za oknem mokro. Štěstí, že Petroušek zvládnul uklidit zahradu. Už jen hrabat a rýt.

Dnes ho předbíhám v telefonním hovoru.

- Peťuš, zvu tě na oběd. Na třináctou. 

- A bude ve třináct? Nemohu se zdržovat. Co tam máš?

Sebejistě odpovídám, že to zvládnu. Ale mám na to jen hodinu. Uvidíme. Překvapím sama sebe. Cítím, že na to mám. Já to dám. Ireno, to dáš! V hodině stíhám udusit mrkev. Připravit brambory na páře, kousek červené řepy, celer. Uvařit jablkový kompot. Původně jsem si chtěla dva plátky celeru obalit na řízky. Nakonec je krájím na nudličky a pokládám na brambory. Je to pár řádků, ale než to uděláte!

Kousek masa do polévky. Uvařeno. Rychle kořenovou zeleninu. Svou pastu z krůtích prsou. Dává polévce příjemný šmak. No, něco jako magi, ale není to magi. Cibuli, česnek. Zavářím nudličkami. Polévka hotová. Brambory na páře s krůtími prsy, kořením a zeleninou. Hotovo. Já to z vládla. Věděla jsem to. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-04_Poledne_v_tom_okamzeni%2C_tata_vchazi_do_dveri/

- Dal jsem ti ještě pět minut k dobru.

Zírá. Prostřeno. Polévka na stole. I já zírám. Jak jsem to mohla zvládnout? To se mi teď děje... Ani na vteřinu jsem o sobě nezapochybovala. 

- Peťuš, před šestnácti lety jsi mě oblékl do svého jména. Do jména vašeho rodu. Tak tohle ber jako sváteční oběd. Poděkování.

Před šestnácti lety jsem měla další víkend ředitelské školení. Dva víkendy v Peci v Horizontu a jedno někde v krásném penzionu za Phou. Z něj mám uchované poznámky v šanonu. Odtamtud jsem asi před půl rokem opisovala profese. Pamatujete? Proč se člověk stane hasičem, záchranářem, policistou. Nebo zedníkem stavitelem, architektem. Učitelem v mateřské škole, na základní, na střední... No, u jisté profese si už jistá nejsem. Že by chtěl pomáhat a chránit. Mám svou zkušenost s takovým jedním opičákem. Tam byl spíš teror. Agrese. Ukázka moci. Neúcta k člověku. K ženě. Ke stáří. Kdepak je náš policista Franc. Jezdíval na motorce. Všichni ho znali. Vzájemný respekt. Důvěra. Ireno, to seš někde v minulém století. Vzpamatuj se! 

A právě kvůli tomu ředitelskému víkendu jsme termín svatby vymysleli od týden dřív. Abych na certifikátu už měla nové jméno. Dohodli jsme se, že sňatek uskutečníme tajně. Že necháme vybuchnout bombu. On si ji vzal! On s ní vydržel tolik let a teď jí dal jméno. Neslýchané! Těšili jsme se, popravdě já jsem se těšila na ty jejich vyjevené ksichty. Ty počestné paničky... Kdyby měl člověk Boží možnost prohrábnout se jejich křišťálově čistou morálkou! 

V téhle nádherné barevné době, kdy stráně hoří oranžovou, žlutou, okrovou, jsme sháněli prstýnky. Tetelili jsme se štěstím. To není hup na krávu, je tu tele. Málem jsme jejich dodání nestihli. To vybírání. Jeli jsme si pro ně do zlatnictví snad jeden dva dny před tou sychravou svatební sobotou. Kupila jsem si kostýmek. Lodičky. Petroušek taky. Vyštapicírovali jsme se. Užívali jsme si přípravy. Petroušek na poslední chvíli objednal květiny. Aby to nebylo nápadné. Ovšem kytičky na klopy se neutají. Jeden den, no. Oli slíbila mlčet. Petroušek se v Novém Městě v nádherné renesanční radniční síni ženil poprvé. A nyní ty nádherné žebrové stropy vybral i pro svůj druhý sňatek. Paní tajemnice si ho pamatovala. Prozradila mu, že tam jakýsi ženský hlas volal s dotazem, zda se budeme brát. Ještě nebylo na světě trapné GDPR; existovala jen morálka. Takt. Odpověděla tak, aby baba nevěděla. To byly ještě normální doby. Platily zákony. Soudy ještě soudily jakž takž. Chtěla jsem napsat spravedlivě, ale tehdy myslím už byli lidi okradeni v H systému. 

Za svědky jsme určili naše mladší děti. Starším jsme neprozradili. Pozvali jsme je až na oběd. To se už Deniska i Iva ptaly, jestli se bereme. :-) Trklo je. Maminka přijela tehdy svým autem. Hodovali jsme. 

Na obřad jsem přijeli včas. Petroušek s Honzíkem kouřili na podloubí. Poslouchala jsem Tobogan. Zrovna, zrovínka jsem musela opustit Yvettinu písničku. Ona tam asi slavila své narozeniny. 

Jdu se podívat na karaoke, jak se jmenuje. Není. Napadlo mě jít do minulého roku. Hele, psala jsem o stejném, stejně, ale jinými slovy. Á, jméno úřednice bylo na S. Jak to jméno... Čtu:

Zvláštní den. Ne významný. Docela všední. Ale krásný! Dvě výročí. Ráno jsem si přečetla vzkaz od My Heritage. Před patnácti lety jsme se tajně vzali po sedmnácti letech. Lehce proletovaly vločky. Vlhko. Sychravo. Nové Město nad Metují. Potají jsme chystali ve slunném podzimu toho roku sňatek. Z plezíru. Brázdili jsme naším krajem. Zařizovali... Sehnat prstýnky, to nebylo jen tak! Posílaly se do výroby. Dva měsíce čekací lhůta. Přišly asi dva dny před svatbou. Potichoučku jsme nakoupili oblečení. Kostýmek v obchodě na náměstí. Česká produkce. Pro boty do Náchoda. Kytky obstarat. Příroda hýřila barvami. Bezstarost. Neprobuzenost. Co je lepší? Být tupý, ale šťastný nebo znát a obávat se o osud národa. Svědky byly naše mladší dětí. Mně Linda, Péťovi Honzík. Starší a mamku s Ivou jsme pozvali na pozdní oběd. Asi tušili. :-) Maminka se přivezla tehdy ještě svým autem. Jen patnáct let. A je to jinak. Dnes - jen vzpomínky. Mami, bylas´ u našeho prvního setkání. V koruně třešně žárlivý milenec z Varů. Na vedlejší zahradě atletický mladíček přišel pokropit bratrovi zahradu. Špitalas mi:

- To je bratr pana Hrobského. A rozvádí se.

- No a co?

Vnuklas´ mi myšlenku. Dohazovačko štěstí. :-)❤💞💕💗💖

Obřad byl okolo poledne. Čekala jsem v autě. Petroušek s Honzíkem na podloubí pokuřovali. Poslouchala jsem Tobogan. Naučila mě na něj a stanici Dvojku mamka. Do té doby jsem jančila s Evropou 2. V ten den v Toboganu slavil svůj svátek Karel Štědrý a Karel Fiala a narozeniny Yvetta Simonová. Rozkošné vyprávění. Karel Štědrý se mamince narodil na její narozeniny. A na její svátek se jí narodil jeho bratr. :-)

https://prehravac.rozhlas.cz/audio/462776

Zrovna, když Yvetta zpívala písničku z mého dětství o mně, byla jsem a stále zůstávám s hlavou v oblacích, byl čas jít na radnici. Musela jsem se od písničky odtrhnout. (Co bylo přednější? No svatba!)

https://www.youtube.com/watch?v=2NdFgdJxBpQ

Já sedím jen tak v oblacích. Zemi u nohou mám.

Svět vidím a jsem v rozpacích. Ó, jak málo ho znám!

Pár louží k nahlédnutí a sem tam nějaký břeh.

Člověk pořád kutí, místo aby si leh´.

Já sedím jen tak v oblacích. Hej, vy dole, vy tam!

Hleďte jak se tu mám!

Andělé jsou od rána v gala, hej, zpívat mi přišli svůj song!

Země je tak malá, jak míček na ping pong...

Já sedím, jen tak v oblacích, hej, vy dole, vy tam, hleďte jak se tu mám!

Já pod hlavou vám oblaka mám! Kdekdo kouká, jak se tu mám!

Nepřekonatelný Zdeněk Borovec. Jo! On to složil, Vesmírný pán mi to pustil v můj svatební den. Abych si uvědomila, že mám pod hlavou oblaka.

Vystoupali jsme na radnici s historickými klenbami. Ženil se tam poprvé Petroušek. Úřednice paní Smolová si ho pamatovala. Prozradila nám, že se někdo staral. Zvědavá ženská si zavolala s dotazem, jestli máme svatbu. Jasně, že i přes neexistenci GDPR odpálkovala drzého vyzvědače. Že se ti lidé nestarají o sebe! Nechápu, že mají problémy sami se sebou, ale ještě obtěžují svým jedem, malostí, hloupostí, velikášstvím a důležitostí lidi, kterým nesahají ani po kotníky. 😋😍🤣😂😏😜😝 V té době se národu ještě žilo. Ani jsme netušili, že nám bourají republiku pod nohama. Boří továrny. Ničí obchodní značky. Rvou jak psi naše bohatství... Ne, měli jsme chléb a hry. Nestarali jsme se. Která strana to tehdy vládla?! Do srpna Paroubkova. Na ministerstvu školství řádila Buzková. Rath už měl svou facku za sebou. Od září Topolánkova klika. Místopředseda Nečas. Za pár let jako premiér odmítl Westinghaus a bylo po ptákách. Stálo ho to místo. No, tak v té krásné době jsme se vzali.

To jméno je paní Smolová. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-04_Po_veceri_pamlsek/

Jo, Zrzečka k nám před dvěma lety přišla. Zrzi, tak dva roky u nás! Báli jsme se o maminku. Micka už týden nepřišla. Sbírali jsme ořechy; zjevila se tu Iva. Radily jsme se, jak na Mengelku. Gestapačka chtěla maminku nechat znesvéprávnit. Mrcha. Jen kvůli tomu, že jsem odmítla mamku trávit novou medikací, která ji psychicky likvidovala. Vybojovala jsem, ale už v lednu dalšího roku soud. A pak už maminka unikla mašinérii. Odešla jako plnoprávný občan asi týden před stáním, kde by přišla o svůj státu. Ať si Mengelka vybere jiného adepta. Proč by to dělala, když všichni poslouchají, jak bécani.

Vzpomínám, jak jsem si naivně myslela, že druhý svůj sňatek prožiju normálně. Studenti po maturitě někdy tvrdili, že to byla fraška. No! Před maturitou se učili, pak prý fraška. Já svazek úřední brala vážně. Netušila jsem ale, že budu zadržovat slzy dojetí při tónech violoncella... V zádech má svědkyně. Linda. Vedle ní manželův svědek Jan. Naši svědkové nám pomáhají, opečovávají nás, hlídají. Děkujeme. Cítila jsem u svatebního rituálu, jak mi nahoře na hlavě, kde jsem jako miminko měla fontanelu, praskla kůže jména Prokopová. Sjela ze mě. Nenápadně jsem to jméno zatlapkala do země. Už splnilo svou úlohu. Od nohou se zdvihl nový obal. Nový obal nového jména Hrobská. Ó, mám jméno svého muže. Patřím do jejich klanu. Čest a dík! 

Kurz původně s deseti lidmi najednou časově nevyhovuje. A místně. netuší, že přijdou o zázrak. O odkrytí intuitivního kanálu. Uvidíme. Na našem kurzu, kam přivedli čtyřletou nevidomou holčenku, která odcházela vidoucí, jsem zažila víc tenhle zázrak. Vyškolená autorem metody Markem Komissarovem a vyslaná s certifikací šířit jeho metodu dál. Zažívám na sobě zázraky.  

Volám panu moštárníkovi. Zítra si na sebe beru úkol. Odvézt hojnost zahrady ještě jednou a nechat ji zkapalnit. Snad to zvládnu. 

Jdu se na to vyspat.

Dobrou noc!