Maminka bydlela ve svém domečku s kočkou. Hospodařila na svém. Sázela kytky, jahody, stromy. Pečovala o sádek, předzahrádku. Její domeček byl útulný. Hezky zařízený. Čisťounký. Jezdila autem. Do poslední chvíle. Začala ztrácet paměť. Jednou od nás odjížděla. Seděla v autě. Šla jsem se podívat, proč neodjíždí:
- Víš, já chci jet k jedné známé a nemohu si vzpomenout, kde bydlí.
Ještě jsem nebyla vystrašená... Až později. Nevěřila jsem. V DD je už asi sedmý - osmý rok. Skvělá bezkonkurenční péče. No, nepřehnala jsem to? Zakázali mi nosit košíky třešní pro staroušky - prý je v jídelně pak moc pecek... Ředitel je nějak divný. Chlubí se, že pracoval osm, respektive dvanáct let na kraji. Myslí si, že skvělá neracionální kuchyně je super, že praní v agresivních pracích prášcích je odpovídající hyg. normě. Schvaluje, že pan farář evangelické církve smí hřímat: Jsme bohatá země a MUSÍME do rodiny přijmout uprchlíky... Jsem v rozpacích...
Fotka je z horkého léta 2018 u maminky. Celé prázdniny, vlastně celou dobu jejího pobytu mimo domov téměř denně pečlivě dbám o její rozvíjení, rozptylování, zlepšování zhoršující se nálady :-) Není se co divit. Milovala práci na zahradě. Svobodu, volnost. Přes den nikdy neuléhala. Nebylo přeci hotovo. Starala se o svou tříbarevnou kočku. Byla to Kočka. Já ji nazvala Micicinda. Pak jsem stejně pojmenovala naši kočičí hraběnu.
V srpnu 2017 od nás naposledy odjela. Žhavý den. Ležela pod stromem na lehátku. Manžel ji odvezl. Zapomněla tu košilku. Netušila jsem, že se na lehátku prospala u nás naposledy. Maminka upadla. Zlomila si nohu. Od té doby se špatně hýbe. Upoutána na vozík. Všechna čest paní RHB sestře... A péči pečovatelek... Léky atrofují svaly. Lidé padají na vozíky, do lehátek... Místo aby přestali s krmením bílou moukou, ládujou je dle chuti klientů. Vždyť proč by měli měnit zavedenou a dobrou kuchyni...
Pokud máte možnost poslat dar na doménu a další prémiový balíček standard pro doménu počteníčko...
zde je číslo konta: 8302530257/0100 Do zprávy pro příjemce: DAR
Děkuji
Paní Hrobská, měla jste za půl hodinky skypovat s maminkou. Ale já ji musím poslat do FN. Ona nám sklouzla z vozíku. To se stane. - Ať vás ani nenapadne ji po návratu zavřít na samotku!!! Víte, jak jste to před čtyřmi roky zvrtali, když si zlomila nohu. Žádná narkóza!!!
Ve čtvrtek 20.5. nás zavolali do FN k rozloučení. Maminka 21.5.2021 ve 4.10 hod. nad ránem vydechla po krvácení do mozku naposledy.
Měla zdravé srdce, ledviny, v 94 letech jsme luštily křížovky. S odchodem i v tak vysokém věku jsme nepočítali. Ředitel DD neprojevil jakoukoli účast.
Odskákala mamčinu smrt infarktem.
V tropickém červencovém dni jsem se vypravila k soudu, abych ji obhájila. Obviněn měl být systém, tedy ředitel organizace, který nezajistil včas opravu sprchy, kterou pečovatelka nahlásila týden předem.
Podzim je tu. Je cítit ve vzduchu. Za okny nepříjemno. To mám ráda. Dobře se obleču. Sluníčko ještě hřeje. Jdu ven nejen když svítí sluníčko, ale i za deště a nepohody. Miluji to.
Neděle. Slyším někde vyhrávat kapelu. Ne. To není kapela. V pracovně zvoní telefon. Letím ho vzít.
Vstávám. Očekávám kočičí mňaucot. Žofka si ve tři ráno vyběhla do tmy. Hele, hřeje se v koupelně. Jen po mně hodila okem. Aha. Nic nechce. Tak už to Petroušek nevydržel a nakrmil je. Hodný.
Páteček. Včera jsem nedoposlouchala Wilsonku. Dnes. Řehotám se. Nemyslím na sváry světa. Za oknem nádherný podzimní den. Mami, představ si, já tu jsem ráda. Miluji práci na zahradě. Mamko, dobře si pamatuji, řeklas´ mi, že něco pochopím zítra, za rok, za deset let a něco, až tady nebudeš. Maminko, už tu nejsi pět a půl roku. Teprve chápu, že práce...
Podzim jde do finiše. Už i barvě odolávající listy berou oranž, červeň, žluť. Dopoledne jsem si poslechla včerejší Klausův projev. Měl hlavu, patu. Bylo vidět, jak je promyšlen. A jak si ho Klaus psal sám. Projev se mi moc líbil. Naše státnost umírá. Československo byla smluveno na sto let. Už osm let jsme bezprizorní. A souhlasím s Klausem, že...
No, tak to bychom měli. Státní svátek za námi. Prý dnes rozvědčík pokračoval v tradici vyznamenávání lidí za zásluhy… Uděleno za hulvátství a neurvalost taky Hřebejkovi. Litoval myslím loni, že nemohl vystřílet místo oslavy Zemanových narozenin. Opravdu, to si zaslouží medaili. Nafoukaná mediální oligarchie vládne neomezeně nad státním médiem....
Dnes jsem měla velmi příjemné vzbuzení. Trávila jsem den ve službě, o níž jsem byla požádána. A velmi ráda, moc ráda jsem sloužila. Ó, napíšu někdy.
Ráno. Podzim ťuká intenzivněji a intenzivněji. Říjen se naklání k času, kdy světy živých a mrtvých mají k sobě blízko, blizoučko. Petroušek je doma. Vstávám. Dnes si uvařím na probuzení vnitřních orgánů horkou vodičku s mým jablečným octem. Byl to můj první před dvěma lety podle receptu Zelené bosorky. Letos jsem si udělala nový. Taky podle Bosorky...
Dopoledne. Kočičky se myjí po snídani. Vybírám popel. Bylo to příjemné prohřát dům. Začíná období – vymést popel, umýt okénko u kamen, přinést špalky, vytřít okolo kamen, vyluxovat. Mám to ráda. Není mi to zatěžko. Hlavně je to dvojitá radost. Když mi pak vrací za elektřinu, vidím zúročení své radosti.
Ani nevím, kolik je. Petroušek dnes přenastavil všechny hodiny. Většinou po změně času mám tendenci si říkat – je teprve… Nebo naopak…
Páteček. Je tu! Od středy ho celý život vyhlížím. A přišel. Venku se ptáci předhánějí na krmítcích. Vstávám.
Čtvrtek. To je jako malý páteček. Chystáme se k víkendu. Dostávám zprávy, o nichž ještě nenapíšu. Mám je vytištěné v deníku. Raduji se. Škoda, že tu jsou i slídilové NPC. :-) Bacha, na otlučené zobáky.