Ančičky slaví. Kitty se raduje
Ráno. Vstávat. Co dnes máš v plánu? Umýt okna. Aspoň některá. Pak frčet za Kitty. Kočička je tam týden sama. Jakpak mě dnes přivítá? Každý den je to lepší a lepší.
Maminka bydlela ve svém domečku s kočkou. Hospodařila na svém. Sázela kytky, jahody, stromy. Pečovala o sádek, předzahrádku. Její domeček byl útulný. Hezky zařízený. Čisťounký. Jezdila autem. Do poslední chvíle. Začala ztrácet paměť. Jednou od nás odjížděla. Seděla v autě. Šla jsem se podívat, proč neodjíždí:
- Víš, já chci jet k jedné známé a nemohu si vzpomenout, kde bydlí.
Ještě jsem nebyla vystrašená... Až později. Nevěřila jsem. V DD je už asi sedmý - osmý rok. Skvělá bezkonkurenční péče. Jen ředitel je nějak divný. Chlubí se, že pracoval osm, respektive dvanáct let na kraji. Myslí si, že skvělá neracionální kuchyně je super, že praní v agresivních pracích prášcích je odpovídající hyg. normě. Schvaluje, že pan farář evangelické církve smí hřímat: Jsme bohatá země a MUSÍME do rodiny přijmout uprchlíky... Jsem v rozpacích...
Fotka je z horkého léta 2018 u maminky. Celé prázdniny, vlastně celou dobu jejího pobytu mimo domov téměř denně pečlivě dbám o její rozvíjení, rozptylování, zlepšování zhoršující se nálady :-) Není se co divit. Milovala práci na zahradě. Svobodu, volnost. Přes den nikdy neuléhala. Nebylo přeci hotovo. Starala se o svou tříbarevnou kočku. Byla to Kočka. Já ji nazvala Micicinda. Pak jsem stejně pojmenovala naši kočičí hraběnu.
V srpnu 2017 od nás naposledy odjela. Žhavý den. Ležela pod stromem na lehátku. Manžel ji odvezl. Zapomněla tu košilku. Netušila jsem, že se na lehátku prospala u nás naposledy. Maminka upadla. Zlomila si nohu. Od té doby se špatně hýbe. Upoutána na vozík. Všechna čest paní RHB sestře... A péči pečovatelek... Léky atrofují svaly. Lidé padají na vozíky, do lehátek... Místo aby přestali s krmením bílou moukou, ládujou je dle chuti klientů. Vždyť proč by měli měnit zavedenou a dobrou kuchyni...
Paní Hrobská, měla jste za půl hodinky skypovat s maminkou. Ale já ji musím poslat do FN. Ona nám sklouzla z vozíku. To se stane. - Ať vás ani nenapadne ji po návratu zavřít na samotku!!! Víte, jak jste to před čtyřmi roky zvrtali, když si zlomila nohu. Žádná narkóza!!!
Ve čtvrtek 20.5. nás zavolali do FN k rozloučení. Maminka 21.5.2021 ve 4.10 hod. nad ránem vydechla po krvácení do mozku naposledy.
Měla zdravé srdce, ledviny, v 94 letech jsme luštily křížovky. S odchodem i v tak vysokém věku jsme nepočítali. Ředitel DD neprojevil jakoukoli účast.
Odskákala mamčinu smrt infarktem.
V tropickém červencovém dni jsem se vypravila k soudu, abych ji obhájila. Obviněn měl být systém, tedy ředitel organizace, který nezajistil včas opravu sprchy, kterou pečovatelka nahlásila týden předem.
Ráno. Vstávat. Co dnes máš v plánu? Umýt okna. Aspoň některá. Pak frčet za Kitty. Kočička je tam týden sama. Jakpak mě dnes přivítá? Každý den je to lepší a lepší.
Už je čtvrtek. Na desátou měla přijít slečna. Omluvila se. Zdrchal ji pohřeb babičky, nemoc maminky, příprava na zkoušky… Hodí se. Uvařím lečo. Poctivé, letní, domácí, skvělé. Včera jsem u pultu zkoumala, kolik masa je v točeném, v dalším točeném, v gothaji. Všechny tři jen 70% masa. V tom případě gothaj. Klasika do leča, do bramborového salátu......
Ráno. Na desátou mladý voják. Volá.
Tak co? Bylo parno? Nebo oblačno? Nebyl to typický letní den. Než se zahřál…
"Nikdy neříkej ženě, že to nemůže udělat. Pamatuj, že jen ona mohla tančit se dvěma srdci. Jen ona dýchala čtyřmi plícemi. Jen ona dokázala nést v břiše tíhu dvou světů a porodila život s křikem. Neříkej ženě, že něčeho není schopná, protože žena je schopná všeho. "
Podvečer. Na pevnostním kostele zvoní klekání. Ležím na lehátku. Za plotem slyším hup do bazénu. Tlumený hovor. Neruší. Za druhým plotem je úplný klid. Nejsou doma. Slunečník mě ještě kryje před posledními paprsky. Nohy si nechávám nahřívat. Neděle. Letní neděle. Mírová letní neděle.
Sobotěnka. Dnes mě čeká moc hezký den. Volno. Slunce. Prázdninový čas. Kolikrát jsem za život prožila prázdniny? Od první do deváté, od prváku do čtvrťáku… Na VŠ. A čtyřicet let ve škole. Byl to překrásný čas. Svoboda činností. Zábava. Setkávání. Odpočinek po náročném červnu. Zkoušky, písemky, obavy o známky. Pak v profesi totéž. Hlavně obavy,...
Narozeninový den. Nikdy jsem si ho tolik neuvědomovala.
Už zítra. Přemýšlím, jak se cítila maminka před 68 lety. Na světě měla už devítiletou Ivušku. Tatínek ještě zdráv a v plné síle. Možná tady na zahradě pracovali, trávili volný čas. Bydleli už v podnájmu u Škodů. Shodou okolností u babičky a dědy Petrouškovy budoucí švagrové. Jaké bylo počasí? Cítila maminka už poslíčky? Prý jsem se narodila v půl...
Polovina týdne. Ráno mě vzbudily houkající a pípající přístroje. Že by jeden z našich pracovníků v zahradě zas překopl kabel? Vstávám. Nenamalovaná běžím do zahrady.
Úterý. Už už se suneme na střed. Zítra v poledne – rána. To se zas ve stčedu zlomí týden. Kolik týdnů jsem v 68 zažila? Směju se. Obrovité číslo.
Netušila jsem, že se mi lov stane vášní. Myslivectví mi jde proti srsti. Prý pečují o les. Ale taky s sebou nosí zbraň.