Maminka bydlela ve svém domečku s kočkou. Hospodařila na svém. Sázela kytky, jahody, stromy. Pečovala o sádek, předzahrádku. Její domeček byl útulný. Hezky zařízený. Čisťounký. Jezdila autem. Do poslední chvíle. Začala ztrácet paměť. Jednou od nás odjížděla. Seděla v autě. Šla jsem se podívat, proč neodjíždí:
- Víš, já chci jet k jedné známé a nemohu si vzpomenout, kde bydlí.
Ještě jsem nebyla vystrašená... Až později. Nevěřila jsem. V DD je už asi sedmý - osmý rok. Skvělá bezkonkurenční péče. Jen ředitel je nějak divný. Chlubí se, že pracoval osm, respektive dvanáct let na kraji. Myslí si, že skvělá neracionální kuchyně je super, že praní v agresivních pracích prášcích je odpovídající hyg. normě. Schvaluje, že pan farář evangelické církve smí hřímat: Jsme bohatá země a MUSÍME do rodiny přijmout uprchlíky... Jsem v rozpacích...
Fotka je z horkého léta 2018 u maminky. Celé prázdniny, vlastně celou dobu jejího pobytu mimo domov téměř denně pečlivě dbám o její rozvíjení, rozptylování, zlepšování zhoršující se nálady :-) Není se co divit. Milovala práci na zahradě. Svobodu, volnost. Přes den nikdy neuléhala. Nebylo přeci hotovo. Starala se o svou tříbarevnou kočku. Byla to Kočka. Já ji nazvala Micicinda. Pak jsem stejně pojmenovala naši kočičí hraběnu.
V srpnu 2017 od nás naposledy odjela. Žhavý den. Ležela pod stromem na lehátku. Manžel ji odvezl. Zapomněla tu košilku. Netušila jsem, že se na lehátku prospala u nás naposledy. Maminka upadla. Zlomila si nohu. Od té doby se špatně hýbe. Upoutána na vozík. Všechna čest paní RHB sestře... A péči pečovatelek... Léky atrofují svaly. Lidé padají na vozíky, do lehátek... Místo aby přestali s krmením bílou moukou, ládujou je dle chuti klientů. Vždyť proč by měli měnit zavedenou a dobrou kuchyni...
Devět. Slunce. Ještě chladno. Kde jsou kočky? Pražská Kitty aktivní. U misky. Čeká. Dočkala se: Jídlo vstalo. Krmím Kitty. Hledám Micku. Drápky té černé budí respekt. Na koši s poleny mám schovaný proutek. Ten se líbí Kitty. Hrajeme si. Ty její tlapy! Seká ocáskem. Končí. Otevírám na terasu. Odsunuji dveře do zahrady. Zdravíme se. Se zahradou....
Zas krásné ráno. Copak mi přinese apríl? :-) Den bláznů. Dnes bych měla už začít pracovat. Obézních je dost... Jen jim pomoci. Mamka vždycky říkala, že blbých je dost. Jako by je z nebe shazoval. Její postřeh aplikuji na Tlustých je moc. Jako by je z nebe shazoval. Tak hurá do pomáhání. Chceš být zdravý? Dovyživ se, přeformátuj tělo....
Brzy ráno. Nakrmit micky, umixovat dobrotu pro sebe. Ještě chvíli si jdu do teplíčka pročítat novinky na FB. Kitty v pracovně. Micka nahlas chrupe na okně. Za oknem modré nebe. Bez čar. Usínám.
Devět. Slunce. Ještě chladno. Kde jsou kočky? Pražská Kitty aktivní. U misky. Čeká. Dočkala se: Jídlo vstalo. Krmím Kitty. Hledám Micku. Drápky té černé budí respekt. Na koši s poleny mám schovaný proutek. Ten se líbí Kitty. Hrajeme si. Ty její tlapy! Seká ocáskem. Končí. Otevírám na terasu. Odsunuji dveře do zahrady. Zdravíme se. Se zahradou....
Zas krásné ráno. Copak mi přinese apríl? :-) Den bláznů. Dnes bych měla už začít pracovat. Obézních je dost... Jen jim pomoci. Mamka vždycky říkala, že blbých je dost. Jako by je z nebe shazoval. Její postřeh aplikuji na Tlustých je moc. Jako by je z nebe shazoval. Tak hurá do pomáhání. Chceš být zdravý? Dovyživ se, přeformátuj tělo....
Brzy ráno. Nakrmit micky, umixovat dobrotu pro sebe. Ještě chvíli si jdu do teplíčka pročítat novinky na FB. Kitty v pracovně. Micka nahlas chrupe na okně. Za oknem modré nebe. Bez čar. Usínám.
Šest. Tvrdě jsem spala. Lezu se mrknout, kde jsou kočky.
No to byl kotrmelcový den. Hodina dopředu. V celém domě. Jen v ložnici si udržuji původní čas. Asi v šest ráno si beru ntb do postele. A ve vteřině spím. Devět. Teda u mě v ložnici. Jinak si uvědomuji - až teď, že bylo určitě všude venku už deset. Zvonek. A ještě jednou. Neděle. Zvonek? Běžím bosa k telefonu. Vidím Lindu....
Proč mě tak fascinuje stará doba! Německo. Přitahují mě německé filmy. Nasávám válečnou dobu. TA 3. Ukazují - co to je? Dokument? Barevné obrázky Moj život v hitlerovskom Nemecku. Nemohu se odpoutat. Hypnóza lidí v hitlerovské době. Co se s nimi stalo? Změnila se doba. Schylovalo se od krize přes třicátá léta k válce. Bylo jí potřeba pro majitele...
Páteček Pracuji-li, miluji pátečky. Jednou za měsíc druhý den brzy vstávám. Jedu na školení do Phy. Ráno nervuji Petrouška. On skrývá nejistotu, jestli stihneme autobus. Nervuje mě. A tak se celí vynervovaní dořítíme na zastávku. Pokud tam stojí lidé - huráá. Vyhráno. Pokud tam nikdo nestojí, maličko znejistím.
Hodiny odtloukly devět. Bez budíku otevírám oči.
Co je za den? Kolikátého je? Státní bezvětří. Všichni zalezlí. Přeobjednávám denně lidi na duben. Nevycházím. Vegetím. Užívám si klid, dům, jaro. Čtu, pozoruji. Peču. Někdy. Nějak ztrácím řád. Nebezpečné. Takhle si na zamřížované lenošení zvykají děti, omladina; nevštěpujeme do nich smysl pro povinnost. Pokud mají maminku prodavačku, sestřičku,...
Jeden z dalších krásných - v téhle koronové době - zvláštních dnů.
Ráno. Nádherné. Za oknem asi pěkná kosa. Ale slunce. Božský pohled. Za normálních okolností bych jela lyžovat. Zatím mě čekají: žádné přednášky, žádná divadla, žádné družení, doteky s lidmi... Beznadějné vyhlídky. To i ten Dickens dovolil Nadějné vyhlídky. Moc nevycházím. Vadí mi košík na nose. Začíná mi stranění se lidí vadit. Dotýkám se aspoň...
Přicházím zastavení světa na chuť. Odpočinek. Poslech. Spánek. Celý den si vracím Emila Páleše. Furtumfurt - by řekla maminka - ho točím dokola.