Maminka bydlela ve svém domečku s kočkou. Hospodařila na svém. Sázela kytky, jahody, stromy. Pečovala o sádek, předzahrádku. Její domeček byl útulný. Hezky zařízený. Čisťounký. Jezdila autem. Do poslední chvíle. Začala ztrácet paměť. Jednou od nás odjížděla. Seděla v autě. Šla jsem se podívat, proč neodjíždí:
- Víš, já chci jet k jedné známé a nemohu si vzpomenout, kde bydlí.
Ještě jsem nebyla vystrašená... Až později. Nevěřila jsem. V DD je už asi sedmý - osmý rok. Skvělá bezkonkurenční péče. Jen ředitel je nějak divný. Chlubí se, že pracoval osm, respektive dvanáct let na kraji. Myslí si, že skvělá neracionální kuchyně je super, že praní v agresivních pracích prášcích je odpovídající hyg. normě. Schvaluje, že pan farář evangelické církve smí hřímat: Jsme bohatá země a MUSÍME do rodiny přijmout uprchlíky... Jsem v rozpacích...
Fotka je z horkého léta 2018 u maminky. Celé prázdniny, vlastně celou dobu jejího pobytu mimo domov téměř denně pečlivě dbám o její rozvíjení, rozptylování, zlepšování zhoršující se nálady :-) Není se co divit. Milovala práci na zahradě. Svobodu, volnost. Přes den nikdy neuléhala. Nebylo přeci hotovo. Starala se o svou tříbarevnou kočku. Byla to Kočka. Já ji nazvala Micicinda. Pak jsem stejně pojmenovala naši kočičí hraběnu.
V srpnu 2017 od nás naposledy odjela. Žhavý den. Ležela pod stromem na lehátku. Manžel ji odvezl. Zapomněla tu košilku. Netušila jsem, že se na lehátku prospala u nás naposledy. Maminka upadla. Zlomila si nohu. Od té doby se špatně hýbe. Upoutána na vozík. Všechna čest paní RHB sestře... A péči pečovatelek... Léky atrofují svaly. Lidé padají na vozíky, do lehátek... Místo aby přestali s krmením bílou moukou, ládujou je dle chuti klientů. Vždyť proč by měli měnit zavedenou a dobrou kuchyni...
Paní Hrobská, měla jste za půl hodinky skypovat s maminkou. Ale já ji musím poslat do FN. Ona nám sklouzla z vozíku. To se stane. - Ať vás ani nenapadne ji po návratu zavřít na samotku!!! Víte, jak jste to před čtyřmi roky zvrtali, když si zlomila nohu. Žádná narkóza!!!
Ve čtvrtek 20.5. nás zavolali do FN k rozloučení. Maminka 21.5.2021 ve 4.10 hod. nad ránem vydechla po krvácení do mozku naposledy.
Měla zdravé srdce, ledviny, v 94 letech jsme luštily křížovky. S odchodem i v tak vysokém věku jsme nepočítali. Ředitel DD neprojevil jakoukoli účast.
Odskákala mamčinu smrt infarktem.
V tropickém červencovém dni jsem se vypravila k soudu, abych ji obhájila. Obviněn měl být systém, tedy ředitel organizace, který nezajistil včas opravu sprchy, kterou pečovatelka nahlásila týden předem.
Vrchol IQ na světě bylo koncem 60. let. Mohlo za to stalinské vzdělávání. Trvalo dvě generace na snížení IQ. Ten, který vymyslel TMP, to je hlava otevřená. Jeho IQ se snižování nedotklo. Volá. Radíme se, jestli nechat zapnutou jen harmonizaci. Vypla jsem včera orgány. Zapnula parazity. Za měsíc zapnu čakry. Hovoříme o parazitech. Nestačí je vyhnat...
Co je za den? Neděle. Už říjen. Dny se kutálejí jak sudy do sklepa. Jestli se tedy ještě vůbec sudy do sklepa kutálejí po ližinách. Ano, ližinách od slova líha. Z plošiny nákladního auta se sudy kutálely k okénku do sklepa. Jak se kutálely ven, to si vůbec nepamatuji.
Sobota. Devět. Za půlhodiny v muzeu přednáška o konstrukcích. Ne, dnes ne. Za oknem se sluníčko nějak ztrácí. Chci odpočívat, chci vyplňovat zajišťovací smlouvu k UCC, je třeba vařit, zpracovávat jablka…
Jedenáct. Bude půlnoc. Ireno, spát! Cirkadiánní cykly!! Dnes mě den zdvihl z postele po osmé hodině. Je to znát, že chodím dřív. A půjdu i dnes. Jen se otočím, co mi dnes cinklo na světě o nos. :-) To byla náhoda. Ne! Ty neexistují. Synchronicita. Zrovna, ale zrovínka jsem ty dnešní shody potřebovala.
Mami, dnes bych Ti gratulovala. Věnceslava. Slavilas´ na Václava. Mamko, byli bychom u Tebe VŠICHNI na obědě. Mami, společnost se nechala rozdrobit. Telefon do nekonečná opravuje rozdrtit... Mami, vzpomínám. Bylo to s Tebou skvělé! Mami, děkuji za všechýnko. Už kráčím sama. Občas váhám, jestli dobře. A pak mi někdo sdělí větičku jako včera večer...
Dnes žádné filosofování. Otočím se. Prohlédnu si den a mě. Co mi šlo hlavou. Co jsem dělala. Jak se dařilo světu.
Beru si potichoučku ntb. Zalézám do postele. Jdu si přečíst počteníčko, opravit chyby. Upravit věty. Pracuji tichoučko. Najednou škrábání na dveře. Na naše nádherné smrkové dveře. Já ji popadnu a zatřesu s ní. Jenže jednou povolíš, jen jednou a už jsi ochočeným otrokem. To vydržím. Přejde jí to. A opravdu. Přešlo. Tak to dělá už asi týden. Až večer...
Ráno. Radostné vstávání. Jsem tak, ale tak moc šťastná, že jsem v důchodu. To je parádní doba. Můžeš si dělat, co chceš. Pokud žiješ zdravě, snažíš se kličkovat mezi jedy v obchodě, máš pohyb, nechybí ti radost z žití, jsi vítěz.
Neděle. Ráno. Ještě hodinku. Už musím. Nemusím, ale jdu. Kočičkám snídani. Zvonek. Lindin Petr. Prý veze nějaké laťky. Dělal v neděli, v NEDĚLI!! Ve volnu, abychom měli alespoň dílnovou část zrekonstruovanou. Oba Petrové pracovali až do večera. Můj Petroušek oželel fotbal. No. Jak že to včera vypadalo v našem rozhovoru? Vesmír řídí.
Protahuji se v posteli. Nevím, jak to může být slyšet za dveřmi, ale malá čečetka von Kralikarnen už čeká vedle dveří u lucerny.
To byl hezký den. Jen jsme se shodli s Petrouškem, divně nasvícený. Takový s nepřirozeně temnou oblohou. Jako před koncem světa.
Dnes jdu na další cestu za svým porodopisem. Ten už nikdy neuvidím. Chápe někdo, proč bylo na skartaci tak málo času? Kolik říkali? Čtyři nebo deset let? Zákon z roku 2006 konkretizuje porodopisy skartovat po 40 letech. No, aspoň.