Život je krásný. Jen je třeba si to uvědomit
Je třeba si vnést pokoj do duše. Teď! Hlavně si to uvědomit.

Maminka bydlela ve svém domečku s kočkou. Hospodařila na svém. Sázela kytky, jahody, stromy. Pečovala o sádek, předzahrádku. Její domeček byl útulný. Hezky zařízený. Čisťounký. Jezdila autem. Do poslední chvíle. Začala ztrácet paměť. Jednou od nás odjížděla. Seděla v autě. Šla jsem se podívat, proč neodjíždí:
- Víš, já chci jet k jedné známé a nemohu si vzpomenout, kde bydlí.
Ještě jsem nebyla vystrašená... Až později. Nevěřila jsem. V DD je už asi sedmý - osmý rok. Skvělá bezkonkurenční péče. No, nepřehnala jsem to? Zakázali mi nosit košíky třešní pro staroušky - prý je v jídelně pak moc pecek... Ředitel je nějak divný. Chlubí se, že pracoval osm, respektive dvanáct let na kraji. Myslí si, že skvělá neracionální kuchyně je super, že praní v agresivních pracích prášcích je odpovídající hyg. normě. Schvaluje, že pan farář evangelické církve smí hřímat: Jsme bohatá země a MUSÍME do rodiny přijmout uprchlíky... Jsem v rozpacích...
Fotka je z horkého léta 2018 u maminky. Celé prázdniny, vlastně celou dobu jejího pobytu mimo domov téměř denně pečlivě dbám o její rozvíjení, rozptylování, zlepšování zhoršující se nálady :-) Není se co divit. Milovala práci na zahradě. Svobodu, volnost. Přes den nikdy neuléhala. Nebylo přeci hotovo. Starala se o svou tříbarevnou kočku. Byla to Kočka. Já ji nazvala Micicinda. Pak jsem stejně pojmenovala naši kočičí hraběnu.
V srpnu 2017 od nás naposledy odjela. Žhavý den. Ležela pod stromem na lehátku. Manžel ji odvezl. Zapomněla tu košilku. Netušila jsem, že se na lehátku prospala u nás naposledy. Maminka upadla. Zlomila si nohu. Od té doby se špatně hýbe. Upoutána na vozík. Všechna čest paní RHB sestře... A péči pečovatelek... Léky atrofují svaly. Lidé padají na vozíky, do lehátek... Místo aby přestali s krmením bílou moukou, ládujou je dle chuti klientů. Vždyť proč by měli měnit zavedenou a dobrou kuchyni...
Pokud máte možnost poslat dar na doménu a další prémiový balíček standard pro doménu počteníčko...
zde je číslo konta: 8302530257/0100 Do zprávy pro příjemce: DAR
Děkuji
Paní Hrobská, měla jste za půl hodinky skypovat s maminkou. Ale já ji musím poslat do FN. Ona nám sklouzla z vozíku. To se stane. - Ať vás ani nenapadne ji po návratu zavřít na samotku!!! Víte, jak jste to před čtyřmi roky zvrtali, když si zlomila nohu. Žádná narkóza!!!
Ve čtvrtek 20.5. nás zavolali do FN k rozloučení. Maminka 21.5.2021 ve 4.10 hod. nad ránem vydechla po krvácení do mozku naposledy.
Měla zdravé srdce, ledviny, v 94 letech jsme luštily křížovky. S odchodem i v tak vysokém věku jsme nepočítali. Ředitel DD neprojevil jakoukoli účast.
Odskákala mamčinu smrt infarktem.
V tropickém červencovém dni jsem se vypravila k soudu, abych ji obhájila. Obviněn měl být systém, tedy ředitel organizace, který nezajistil včas opravu sprchy, kterou pečovatelka nahlásila týden předem.
Je třeba si vnést pokoj do duše. Teď! Hlavně si to uvědomit.
To byl den! Už se bojím pomyslet na přání. Hned je mi Vesmírem složeno k nohám. Tak rychle to zas nemusí být.
Blíží se slunovrat. Mně se zrychluje čas. No. Možná je to proto, že den začínám daleko později, než ti ostatní. Naháním to pak odpoledne a večer…
Pohádka. Úterní pohádka. To já ráda. Vstávám. Kočky se dožadují. Za hodinku vybíhám na vlak. Kdykoli ulehnu na masážní nebo kosmetické lůžko, shání mě nejvíc lidí. Když spěchám na vlak - taky největší zájem o mou osobu.
Půl desátá. To už bych měla ležet na masérském stole. Vždycky jezdím pozdě. Hotovo. Znovuzrozená jedu domů. Domů? Udělám si vzpomínkovou vycházku po stopách maminčina vyprávění z dětství.
S neutuchající radostí spějeme do nového týdne. Takhle odpichuji den za dnem a ani mě nenapadne skuhrat na nepřízeň osudu. Je mír a tak si ho hezky a plnými doušky užívám.
Sobota. Chjo, pátek vždycky tak rychle uteče. Už by mi to mohlo být jedno. Jeden den jako druhý. Už nevnímám prázdniny, státní svátky… Vnější svět jede okolo mě. Nezajímá mě, jestli je někdo vyhlášen za nejlepšího. Leda tak lháře. Směšné. Vždycky, když jsem řekla, že už jsem velká, babička potvrdila:
Další z divů je tu. Zas další ráno. Spíš dopoledne. Šla jsem se svítáním spát...
Za hodinu má zvonit budík. Vstávám. Je třeba odškrtávat úkoly. Venku prší. Zatím krásně. Nevím, co budu říkat za týden. Všeho moc škodí. Celý den se střídá sluníčko a déšť.
Dopoledne mám volno. Měla bych uvařit marmeládu z jahod, z třešní nebo z obojího. Venku prší. Nastalo zpomalení. Ale není to na závadu. Odpočívám.
Na úterky se těším. Vstávám před zvukem budíku. Po očku si kontroluji čas. Všechny rituály splněné. Natahuji se do plavek. Šatových. Přemýšlím, jestli je to dobrá věc. Totiž. Tyhle plavky můžeš sundat od horních ramínek... Ireno, počítej s tím na cestu!
Prohlížím si věci, situace, zkoumám svět. Po snídani jsem namlela mouku. Porovnala tři sáčky zrní pšenice špaldy. Neuvěřitelné rozdíly v ceně. Kdo to tvoří? Kdo to ovlivňuje? Zrní z loňska za šedesát čtyři korun. Zrní z letoška osmdesát čtyři. Zrní s expirací příští rok – sedmdesát osm. Maličkosti, ale k zamyšlení.