Maminka bydlela ve svém domečku s kočkou. Hospodařila na svém. Sázela kytky, jahody, stromy. Pečovala o sádek, předzahrádku. Její domeček byl útulný. Hezky zařízený. Čisťounký. Jezdila autem. Do poslední chvíle. Začala ztrácet paměť. Jednou od nás odjížděla. Seděla v autě. Šla jsem se podívat, proč neodjíždí:
- Víš, já chci jet k jedné známé a nemohu si vzpomenout, kde bydlí.
Ještě jsem nebyla vystrašená... Až později. Nevěřila jsem. V DD je už asi sedmý - osmý rok. Skvělá bezkonkurenční péče. Jen ředitel je nějak divný. Chlubí se, že pracoval osm, respektive dvanáct let na kraji. Myslí si, že skvělá neracionální kuchyně je super, že praní v agresivních pracích prášcích je odpovídající hyg. normě. Schvaluje, že pan farář evangelické církve smí hřímat: Jsme bohatá země a MUSÍME do rodiny přijmout uprchlíky... Jsem v rozpacích...
Fotka je z horkého léta 2018 u maminky. Celé prázdniny, vlastně celou dobu jejího pobytu mimo domov téměř denně pečlivě dbám o její rozvíjení, rozptylování, zlepšování zhoršující se nálady :-) Není se co divit. Milovala práci na zahradě. Svobodu, volnost. Přes den nikdy neuléhala. Nebylo přeci hotovo. Starala se o svou tříbarevnou kočku. Byla to Kočka. Já ji nazvala Micicinda. Pak jsem stejně pojmenovala naši kočičí hraběnu.
V srpnu 2017 od nás naposledy odjela. Žhavý den. Ležela pod stromem na lehátku. Manžel ji odvezl. Zapomněla tu košilku. Netušila jsem, že se na lehátku prospala u nás naposledy. Maminka upadla. Zlomila si nohu. Od té doby se špatně hýbe. Upoutána na vozík. Všechna čest paní RHB sestře... A péči pečovatelek... Léky atrofují svaly. Lidé padají na vozíky, do lehátek... Místo aby přestali s krmením bílou moukou, ládujou je dle chuti klientů. Vždyť proč by měli měnit zavedenou a dobrou kuchyni...
Pospím si do devíti. V kuchyni pytlík brambor. To nejsou nové. To jsou vymydlené bez jediného prášečku hlíny prolezlé radioaktivním ošetřením proti klíčení.
Před jednatřiceti lety jsem poprvé pozorovala za plotem Petrouška. Kde by mě napadlo...
Páteček. A mně se nechce. Dnes si dám volno. Jdu do zahrady. Vkradla jsem se. Osazenstvo si mě nevšimlo? Ptáci žijí bohatý život. Užívají si léta. Jim v peří zima není. Vidím modřinky lítat ze stromu na strom. Kníkají. Ten řev, to pravděpodobně v hnízdech křičí jejich mimina. Lítá tu víc druhů. Na mladých výhoncích rynglátka se pasou mšice....
To byl den. Krásný. Dobrodružný. To jsem ještě nezažila. Nikdy.
Hezky se vstává do sluníčka. Dnes - ano, nikam nemusím. A taky nepůjdu. Ačkoli jsem se těšila, že vyzkouším, kolik máme v městě ovčanů. Ofáčovaných.
Huráá! Dnes - krákrákrááása! Neočekávaná. Soukromá, profesní - na všech frontách. :-) Lidi, radujme se! Závistiví - po...te se! :-)
Něco jako neděle. Ale jedu všechny dny stejně; jen je doma - není doma. To jako pán tvorstva. Tak dnes teda pondělí, ale je doma. Státní svátek. Dnes pracuji s příplatkem. :-) :-) Fiktivním. Rybíz na lince v mističce. Překvapení. Jdu v noční košili do keřů. Jasně. Přání znělo přesně: Otrhat černý rybíz by bylo fajn. - Ale bez dodatku...
Už je zas večer. Jsem trunděra. Ráno si dávám budíka na osmou. Jako že si vyjedu na otočku do HK. Patnáct minut tam, za chvilku zpět. Už už odcházím z domu. Ještě pohled do diáře. Ty vorle, ty jsi blbá. V deset paní. V jedenáct hovor. V poledne paní. :-) Diář plánoval. Luxusně jsem to měla promyšleno. OK. Uklidni se....
Neděle. Sama doma. Jediná dvě omezení: V deset vaříme a do oběda chci stihnout zajet k mamince. Dám to? To je otázka! TO DÁM! To si zpívám kdykoli plním nějakou kvalifikaci. A že jich za devět let bylo. Mnoho těžkých, významných. Pro mě hodně významná - večeře s nositelem Nobelovy ceny dr. Lou Ignarrem. Potila jsem krev. Poprosila klienty po...
Ráno, raníčko, sedm. Ještě ne. Snídám. Ale vrátím se. Už už usínám. Budí mě zvuky z kuchyně. Linda jede na borůvky. Už spím. Ráno bez spěchu. Druhá část přehlídky v Moskvě - vojenská technika. Skvělé podívání. V první části vzdušná obrana, letci, pohraničníci atamani, studenti učilišť, námořníci... Vyrovnané řady. Kde by mě napadlo, že budu...
Ty vorle! Zas půlnoc. Co já tady dělám od večera? A co od rána? Ráno jsem otevřela oči. Slyšela jsem šumění deště. Žádný hluk. Žádný tlukot. Žádné obtěžování ťukáním, řezáním, sečením, motorem letadla. Klídek. Ten si vychutnám. Tak ono zas prší. Zvláštní. Kde je to tropické léto? :-)
Právě jsme skončili. Vyměnit na STISu fotografie. Pingpongáři. Odpoledne: