Maminka bydlela ve svém domečku s kočkou. Hospodařila na svém. Sázela kytky, jahody, stromy. Pečovala o sádek, předzahrádku. Její domeček byl útulný. Hezky zařízený. Čisťounký. Jezdila autem. Do poslední chvíle. Začala ztrácet paměť. Jednou od nás odjížděla. Seděla v autě. Šla jsem se podívat, proč neodjíždí:
- Víš, já chci jet k jedné známé a nemohu si vzpomenout, kde bydlí.
Ještě jsem nebyla vystrašená... Až později. Nevěřila jsem. V DD je už asi sedmý - osmý rok. Skvělá bezkonkurenční péče. Jen ředitel je nějak divný. Chlubí se, že pracoval osm, respektive dvanáct let na kraji. Myslí si, že skvělá neracionální kuchyně je super, že praní v agresivních pracích prášcích je odpovídající hyg. normě. Schvaluje, že pan farář evangelické církve smí hřímat: Jsme bohatá země a MUSÍME do rodiny přijmout uprchlíky... Jsem v rozpacích...
Fotka je z horkého léta 2018 u maminky. Celé prázdniny, vlastně celou dobu jejího pobytu mimo domov téměř denně pečlivě dbám o její rozvíjení, rozptylování, zlepšování zhoršující se nálady :-) Není se co divit. Milovala práci na zahradě. Svobodu, volnost. Přes den nikdy neuléhala. Nebylo přeci hotovo. Starala se o svou tříbarevnou kočku. Byla to Kočka. Já ji nazvala Micicinda. Pak jsem stejně pojmenovala naši kočičí hraběnu.
V srpnu 2017 od nás naposledy odjela. Žhavý den. Ležela pod stromem na lehátku. Manžel ji odvezl. Zapomněla tu košilku. Netušila jsem, že se na lehátku prospala u nás naposledy. Maminka upadla. Zlomila si nohu. Od té doby se špatně hýbe. Upoutána na vozík. Všechna čest paní RHB sestře... A péči pečovatelek... Léky atrofují svaly. Lidé padají na vozíky, do lehátek... Místo aby přestali s krmením bílou moukou, ládujou je dle chuti klientů. Vždyť proč by měli měnit zavedenou a dobrou kuchyni...
Paní Hrobská, měla jste za půl hodinky skypovat s maminkou. Ale já ji musím poslat do FN. Ona nám sklouzla z vozíku. To se stane. - Ať vás ani nenapadne ji po návratu zavřít na samotku!!! Víte, jak jste to před čtyřmi roky zvrtali, když si zlomila nohu. Žádná narkóza!!!
Ve čtvrtek 20.5. nás zavolali do FN k rozloučení. Maminka 21.5.2021 ve 4.10 hod. nad ránem vydechla po krvácení do mozku naposledy.
Měla zdravé srdce, ledviny, v 94 letech jsme luštily křížovky. S odchodem i v tak vysokém věku jsme nepočítali. Ředitel DD neprojevil jakoukoli účast.
Odskákala mamčinu smrt infarktem.
V tropickém červencovém dni jsem se vypravila k soudu, abych ji obhájila. Obviněn měl být systém, tedy ředitel organizace, který nezajistil včas opravu sprchy, kterou pečovatelka nahlásila týden předem.
Musím se smát. Co způsobily moje červené kozačky a punčocháče s jednou nohavicí červenou a druhou černou. Většinou mi to prošlo. Chválili. Někdo mi radil. A to já miluji – nevyžádané rady. Když chci, tak se zeptám. Když potřebuji, požádám o radu. Drahuška mi píše, že by si neobjednala dvoubarevné. Proč? No protože nemá ty krásné červené kozačky....
Ráno otevírám oči. Co je za den? Jedu někam? Přijde někdo? Vzpomněla jsem si. Tak to mám štěstí. Ještě si vzpomínám.
To byl dlouhý den. Na půl desátou přijíždí klient, který mě nechce nechat dospat. Příště se zapisuje na devátou. Má pravdu, pak má rozfrcané dopoledne.
- Petroušku, udělalo Ti překvapení radost?
No, a je to. Zima dneškem pro mě skončila. Tak, jaro, jaro, vítej! Už se ti blíží vláda.
Vstupujeme do nového týdne. Mám ráda, když z něj vystupujeme. Páteček. Pondělí není můj oblíbený den. Mám začínat v půl desáté. Fotím východ. Nebe už čárají letadla. Dnes by bylo dobré odjet na hory. Už opravdu naposledy.
Ležím. Čtu si letáky. Petroušek nakukuje. V náručí slečnu Žofku. Za chvíli ta drzina skáče na okno. Má ložnici přísně zakázanou. Chočí si mě.
Ráno. Kočky venku. Slyším zvuk ze zahrady. Vykláním se z okna. Z vedlejšího parapetu u mé pracovny na mě civí Žofka.
Petroušek se vrátil ze zápasu.
Večer. Petroušek zavrtán v pelíšku. Kamna hřejí. Dnes se jim nějak nechtělo. Konečně jsem je rozdýchala. Základem jsou žhavé uhlíky. Mám je.
Nechávám věci, rozhodnutí otevřená. Předevčírem jsem si pod sjezdovkou pomyslela:
Úterý. Za oknem slunce. Na co myslím? Na hory. Na bílé pláně. U dveří ložnice slyším tichounké – mňa. To je hlas Mourka. Že by ho vyslala Žofka? Odvážný, slyším ho v nohách, vykláním se z postele. Mňa.