Nenechejte se zmást datem. 16.10. 2018 je den založení blogu :-) 


Píšu denní shrnutí, sloupky, deník, někdy fejetony na FB. Už víc jak rok mi lidi navrhují: Založte si blog. Neumím... Na kraji října 2018 mě na jeden den zablokovali. Nespravedlivě. Poslední kapka. Začala jsem hledat, snažit se a výsledek je tu. Budu ho vylepšovat, zkrášlovat, piplat, aby tady bylo útulno. 

6.8.2018 na terase DD. Už skoro rok zlomená stehenní kost brání v pohybu.
6.8.2018 na terase DD. Už skoro rok zlomená stehenní kost brání v pohybu.

Maminka bydlela ve svém domečku s kočkou. Hospodařila na svém. Sázela kytky, jahody, stromy. Pečovala o sádek, předzahrádku. Její domeček byl útulný. Hezky zařízený. Čisťounký. Jezdila autem. Do poslední chvíle. Začala ztrácet paměť. Jednou od nás odjížděla. Seděla v autě. Šla jsem se podívat, proč neodjíždí: 

- Víš, já chci jet k jedné známé a nemohu si vzpomenout, kde bydlí. 

Ještě jsem nebyla vystrašená... Až později. Nevěřila jsem. V DD je už asi sedmý - osmý rok. Skvělá bezkonkurenční péče. Jen ředitel je nějak divný. Chlubí se, že pracoval osm, respektive dvanáct let na kraji. Myslí si, že skvělá neracionální kuchyně je super, že praní v agresivních pracích prášcích je odpovídající hyg. normě. Schvaluje, že pan farář evangelické církve smí hřímat: Jsme bohatá země a MUSÍME do rodiny přijmout uprchlíky... Jsem v rozpacích... 


Fotka je z horkého léta 2018 u maminky. Celé prázdniny, vlastně celou dobu jejího pobytu mimo domov téměř denně pečlivě dbám o její rozvíjení, rozptylování, zlepšování zhoršující se nálady :-) Není se co divit. Milovala práci na zahradě. Svobodu, volnost. Přes den nikdy neuléhala. Nebylo přeci hotovo. Starala se o svou tříbarevnou kočku. Byla to Kočka. Já ji nazvala Micicinda. Pak jsem stejně pojmenovala naši kočičí hraběnu. 

V srpnu 2017 od nás naposledy odjela. Žhavý den. Ležela pod stromem na lehátku. Manžel ji odvezl. Zapomněla tu košilku. Netušila jsem, že se na lehátku prospala u nás naposledy. Maminka upadla. Zlomila si nohu. Od té doby se špatně hýbe. Upoutána na vozík. Všechna čest paní RHB sestře... A péči pečovatelek... Léky atrofují svaly. Lidé padají na vozíky, do lehátek... Místo aby přestali s krmením bílou moukou, ládujou je dle chuti klientů. Vždyť proč by měli měnit zavedenou a dobrou kuchyni... 


Maminčina pozemská pouť skončila. Náhle. Nečekaně. 

O mamince a jejím životě jsem za deset let téměř dennodenního dojíždění zjistila tolik informací, co za celý život ne. Chodily jsme spolu po stopách jejího dětství. Mlýn Skořípku, školu v Habřině, neznášovský hřbitov, místo jejího dětství... Někdy v dubnu 2021 mi řekla: Prosím tě, jak si to všechno pamatuješ? Ty to znáš líp než já. - Ano, na tuhle pohádku nikdy nezapomenu, mami! Děkuji za veškerou Tvou péči, pomoc, za obětavost, za ochranu, za vzdělání, život... Mami, chybíš mi!

16.5.2021

Paní Hrobská, měla jste za půl hodinky skypovat s maminkou. Ale já ji musím poslat do FN. Ona nám sklouzla z vozíku. To se stane. - Ať vás ani nenapadne ji po návratu zavřít na samotku!!! Víte, jak jste to před čtyřmi roky zvrtali, když si zlomila nohu. Žádná narkóza!!! 

21.5.2021

Ve čtvrtek 20.5. nás zavolali do FN k rozloučení. Maminka 21.5.2021 ve 4.10 hod. nad ránem vydechla po krvácení do mozku naposledy. 

Měla zdravé srdce, ledviny, v 94 letech jsme luštily křížovky. S odchodem i v tak vysokém věku jsme nepočítali. Ředitel DD neprojevil jakoukoli účast. 

Pečovatelka byla v nepravý čas na nepravém místě. 

Odskákala mamčinu smrt infarktem. 

Dopadlo to dobře. 

V tropickém červencovém dni jsem se vypravila k soudu, abych ji obhájila. Obviněn měl být systém, tedy ředitel organizace, který nezajistil včas opravu sprchy, kterou pečovatelka nahlásila týden předem.

Nejnovější články na našem blogu co je nového

 

Už zas večer. Prohlížím si fotky z dnešní vyjížďky. Nemohu se donakochat krásou barevného podzimního kabátku stromů. Fotila jsem donekonečna jejich zrcadlení v Labi. Ještě jednu fotku. Ještě. Tak ještě támhle ten úsek. A ještě v kontrastu s modrou oblohou. Jeď! Jé a támhle! No to musíš seskočit. Jela jsem úsek k Černožicím. Co jsem se tu najezdila...

Jaký si to uděláš, takový to máš. Někdy se ale musíš trošku víc snažit. Aby sis svých úspěchů, radostí, splněných přání víc vážil.

A je to tady. Konec dne. Ještě je devět ráno. Ještě se probouzím. Už se pomalu schyluje k zítřku. Letí to. Jako by čas někdo posunoval. Slyšela jsem, že den nám zkrátili nevím už o kolik, a že i roční doby jsou zkráceny. Nojo, ale jak stihnou jablka dozrát ve zkrácené lhůtě?

Volnost. Svoboda. Probuzený kanál napojení na infovidění. Každému dítěti rodiče rozvíjejí kanál řeči. Každému. Mluví na něj a po roce mu dávají šanci, aby zablábolilo odpověď na otázku nebo aby zopakovalo slovo, větu. Řečové centrum otevřeme. Ale informační utemujeme. Jestli si myslíte, že dítě nerozumí o čem si povídáte, že nechápe hovor dospělých...

Bude půl jedenácté. Tak, Ireno, jak to dnes bylo? - Ó, to byl kouzelný den! Sice naplněný prací a studiem, ale víc než krásný. Dopoledne jsem si užívala svou krásnou kuchyň. Konečně máme malování za sebou. No, ještě špajz. Ale to už nebude náročné. Dům je vymalován a hotovo.

Půl jedné v noci. Hotovo. Uklizen dům. Upečeny koláče. Vyrobena krásná klepavá majolka. Ani jsem netušila, že od června za tři měsíce vymaluji osmnácti kilový kbelík bílé barvy. Člověk prý dokáže víc, než si myslí.

Sobota. Už se to tu začíná rýsovat. Před týdnem a dnem jsem dovymalovala poslední prostory... Týden myju, blýskám, vyhazuji, třídím, gruntuji, přerovnávám. Zestárla jsem. Mezi prací odpočívám.