Letí to. Už je čtvrtek. Vzbudila jsem se.

Právě jsem se vrátila – z přednášky, která se koná až zítra. Překoukla jsem se v dnu v diáři.

Budík? Á! Dnes vstávám na budík. Jsem ráda, že jen dnes. Jen občas. Že už je za mnou období opouštění postele na zvonění. Raději se probouzím sama. V době céčka jsem si smluvila, že pojedu do Zábřeha za Helou. V ten den jsem zaspala. Jak mě to vyděsilo. Všechno jsem měla připraveno, ale probudila jsem se až za slunečného dne....

Prší. To je krása! Zahrada pije. Očima ostřím ke krmítkům. Páne, to jsou nálety! Tolik sýkorek jsem už hodně dlouho neviděla.

Neděle. Pěkňoučká. Propršela. Počasí asociuje plískanice, sychravo, zimu. A to já ráda. Včerejší slunečný den zmizel. Letadla nasněžila. Jsme pod stříbrnou dekou. Sluníčko se k nám dnes asi neprokouše. Povaluji se. Dospávám. Je čas. Kočky nic nechtějí. Zvláštní. Že by jim Petroušek podstrojil? Máme ve zvyku, že on jim – dle jeho slov – hodí tři pět...

Devatenáct let to bylo 4.11., co jsme manželé. Do té doby jen sedmnáct let spolu. Petroušek mi připomněl, že jsme si vybrali termín 11.11. Jenže! V té době jsem absolvovala třetí část dalšího vzdělávání ředitelů. Dva víkendy jsme strávili v hotelu Horizont v Peci. Třetí víkend jsme jeli někam do penzionu za Phu. Pamatuji si, že jsem se měla...

Budík. Orientuji mysl. Pátek. Jedu na masáž. Za hodinku. Nemaluji se. Vypadám hrozně. Ale z lehátka po masáži je to ještě horší. Jak indián. Dva zmeškané hovory. Iva. Zvonění mám ještě ze včera vypnuté. Ona si nepamatuje, že ráno spím?

Ráno. Jdu si vypít horkou vodičku. Beru si telefon. Vracím se do postele. Přečtu si zajímavosti u Hely Heclové. Usínám.

Vstávat. Jedeš na výlet! Jupí! Vláčkem. Jsem si naivně myslela. Kočky se líně rozvalují. Mourek si dá vždycky říci k snídani. Ale už asi měsíc, dva nechává pár kousků v misce. To mu dotrvalo. Kolik? Čtyři roky? Možná. Byl chudák nedosycený. OK. Zjistil, že u nás je na stravu a nocleh. Žofie dává najevo, že ona se zdrží. Mourkovi dávám...

V poslední době ráda vstávám. Raduji se ze slunce, z deště, z ptáků na krmítcích, z mlaskajících koček, z možnosti vyběhnout, vyjet, pomáhat. Je mi úplně jedno, co se děje ve vnějším světě. Je to takový permanentní rauš. Bez ničeho. Jen tak. Tetelení v srdci. Radost. Nadšení.

Plány kapitalistů zhatí, naši vepři boubelatí. Moje plány zhatil – obyčejný déšť. Kdyby jen začalo pršet, to bych pracovala. Ale jít rovnou do deště, do intenzivního, ne, to ne. Když ne do zahrady, doma je práce taky dost. Mám tu dva javorové listy. Mohla bych na ně něco namalovat. Jenže než se k tomu dostanu, do odpoledne zkrabatěly.

Sobota. Sluníčko. Než já se vypravím do zahrady. Sychravo. Šero. Hnusno. Dnes jsem prováhala slunce u plotny. Teda – taky jsem si přispala. Ranní sluníčko i v peřinách. Vstávám na přípitek horkou vodičkou brzy. Ale vracím se do postele. Kočky spí. Počkají.