Maminka bydlela ve svém domečku s kočkou. Hospodařila na svém. Sázela kytky, jahody, stromy. Pečovala o sádek, předzahrádku. Její domeček byl útulný. Hezky zařízený. Čisťounký. Jezdila autem. Do poslední chvíle. Začala ztrácet paměť. Jednou od nás odjížděla. Seděla v autě. Šla jsem se podívat, proč neodjíždí:
- Víš, já chci jet k jedné známé a nemohu si vzpomenout, kde bydlí.
Ještě jsem nebyla vystrašená... Až později. Nevěřila jsem. V DD je už asi sedmý - osmý rok. Skvělá bezkonkurenční péče. Jen ředitel je nějak divný. Chlubí se, že pracoval osm, respektive dvanáct let na kraji. Myslí si, že skvělá neracionální kuchyně je super, že praní v agresivních pracích prášcích je odpovídající hyg. normě. Schvaluje, že pan farář evangelické církve smí hřímat: Jsme bohatá země a MUSÍME do rodiny přijmout uprchlíky... Jsem v rozpacích...
Fotka je z horkého léta 2018 u maminky. Celé prázdniny, vlastně celou dobu jejího pobytu mimo domov téměř denně pečlivě dbám o její rozvíjení, rozptylování, zlepšování zhoršující se nálady :-) Není se co divit. Milovala práci na zahradě. Svobodu, volnost. Přes den nikdy neuléhala. Nebylo přeci hotovo. Starala se o svou tříbarevnou kočku. Byla to Kočka. Já ji nazvala Micicinda. Pak jsem stejně pojmenovala naši kočičí hraběnu.
V srpnu 2017 od nás naposledy odjela. Žhavý den. Ležela pod stromem na lehátku. Manžel ji odvezl. Zapomněla tu košilku. Netušila jsem, že se na lehátku prospala u nás naposledy. Maminka upadla. Zlomila si nohu. Od té doby se špatně hýbe. Upoutána na vozík. Všechna čest paní RHB sestře... A péči pečovatelek... Léky atrofují svaly. Lidé padají na vozíky, do lehátek... Místo aby přestali s krmením bílou moukou, ládujou je dle chuti klientů. Vždyť proč by měli měnit zavedenou a dobrou kuchyni...
Sedím v houpacím křesle. Podvečer. Pozoruji zahradu. Svítí nádhernou zelenou. Jasnou. Překrásnou. Jarní. Neopakovatelnou. Slyším cinkat závory. Jsou od nás daleko. Kdykoli nám jede "přes zahradu vlak", bude pršet. Slyším na železňáku vlak. Jako kdyby jel pod oknem. Tak zas se zalije zahrada. Zatím to nevypadá.
Ráno. Jedním okem - asi prší. Spím dál.
Konečně. Středa. :-) Dnes mám volno. Dnes nikam nemusím. Nikdo mi nebude svítit na čelo. Nikdo mě nebude nutit přijímat jedy. Přemýšlím. Mám čas. Boj světla s temnotou si vůbec ve všedním životě neuvědomujeme. Ale jo, temnota natahuje svá lepkavá černá chapadla. Mám čas. Mám možnost. Dívat se, sledovat, pozorovat. Hodil by se sem Shakespearův Sonet...
Úterý. Zítra v poledne se ozve rána. Ve škole jsem ve středu po obědě studentům položila otázku:
Pondělí. Neoblíbený den. Obloha černá. Slunce schované. Soustředím se na setkání s maminkou. Po deseti týdnech. Skyp. Linda. Prožila jsem za roky maminčina pobytu mimo domov vnitřní přerod. Maminku beru jako dceru. Vztah se prohodil. Jsem její ochránkyně. - Linda na sebe vzala roli jakési starší naší opory. Opatruje nás. Hlídá. Radí. Pomáhá....
Decibely lásky mi zní pod psaním. Líbí se mi koncové motto:
Proč se budím tak brzy! Mohu spát. Zahrada. Pršelo. Krásný zahradní deštík. Pampeliška. Dnes dvě menší. Omýt. Namixovat koktejl. Zpátečka do sarkofágu. Zdám se čilá. Hodinku čtu, probírám FB. Propadám se do spánku. Ntb na přikrývce. Skyp.
Ráno. Stále stejné. Vždycky jiné. Podle roční doby. Podle rostlin, které si beru z přírody. Začínám v deset s klientem. Do té doby stíhám ještě pracovat na dálku. Úspěšně. Vede se. Už je tu. Přeměření. Vždycky mi nechává pět minut. Manžel mé klientky a jak to nazvat. Dobré známé? Dávné známé? Ani nevím. Naše děti spolu chodily do školy. Tak...
Ránko. Osm. Bez budíku. Vrátím se? Už ne. Jdu zahradou. Mixuji pampeliškové jídlo. Stěhuji se ven. Čtu FB. Pozor! Tisková konference Andreje Babiše a Adama Vojtěcha po návštěvě porodnice U Apolináře. Kde se mi poštěstí slyšet hlasy nejchytřejších z Všeobecné fakultní nemocnice gynekologicko - porodnické kliniky. Nádherná historická budova Zemské...
Krásný a pomalý rozjezd. Nesu se ven. Bosa. Ano, pampelišku si nesu. Na sluníčko. Jestli bude. Zatím chladno. Skyp.
Jaro. Ptačí štěbot. Novotvar. Štěbetání. Uháním do zahrady. Zdravíme se. Máme se rády. Kolikrát jsem si přála, aby ji maminka prodala. Blbaňa. Od včera mám vyhlédnutou velkou pampelišku. Tráva už by potřebovala. Ale nevyslovuji nahlas. Petroušek startuje se sekačkou. Vyhrožuje, že v pátek... Ještě chvíli. Koncem května až dozrají třešně, trávu...
Zas pondělí. Mám ráda páteček. Je to žolík, poskakující radostně po pěšině k víkendu. Pondělí - strohá představená kláštera - zas začíná pracovní týden. Ke strojům!