Maminka bydlela ve svém domečku s kočkou. Hospodařila na svém. Sázela kytky, jahody, stromy. Pečovala o sádek, předzahrádku. Její domeček byl útulný. Hezky zařízený. Čisťounký. Jezdila autem. Do poslední chvíle. Začala ztrácet paměť. Jednou od nás odjížděla. Seděla v autě. Šla jsem se podívat, proč neodjíždí:
- Víš, já chci jet k jedné známé a nemohu si vzpomenout, kde bydlí.
Ještě jsem nebyla vystrašená... Až později. Nevěřila jsem. V DD je už asi sedmý - osmý rok. Skvělá bezkonkurenční péče. Jen ředitel je nějak divný. Chlubí se, že pracoval osm, respektive dvanáct let na kraji. Myslí si, že skvělá neracionální kuchyně je super, že praní v agresivních pracích prášcích je odpovídající hyg. normě. Schvaluje, že pan farář evangelické církve smí hřímat: Jsme bohatá země a MUSÍME do rodiny přijmout uprchlíky... Jsem v rozpacích...
Fotka je z horkého léta 2018 u maminky. Celé prázdniny, vlastně celou dobu jejího pobytu mimo domov téměř denně pečlivě dbám o její rozvíjení, rozptylování, zlepšování zhoršující se nálady :-) Není se co divit. Milovala práci na zahradě. Svobodu, volnost. Přes den nikdy neuléhala. Nebylo přeci hotovo. Starala se o svou tříbarevnou kočku. Byla to Kočka. Já ji nazvala Micicinda. Pak jsem stejně pojmenovala naši kočičí hraběnu.
V srpnu 2017 od nás naposledy odjela. Žhavý den. Ležela pod stromem na lehátku. Manžel ji odvezl. Zapomněla tu košilku. Netušila jsem, že se na lehátku prospala u nás naposledy. Maminka upadla. Zlomila si nohu. Od té doby se špatně hýbe. Upoutána na vozík. Všechna čest paní RHB sestře... A péči pečovatelek... Léky atrofují svaly. Lidé padají na vozíky, do lehátek... Místo aby přestali s krmením bílou moukou, ládujou je dle chuti klientů. Vždyť proč by měli měnit zavedenou a dobrou kuchyni...
Paní Hrobská, měla jste za půl hodinky skypovat s maminkou. Ale já ji musím poslat do FN. Ona nám sklouzla z vozíku. To se stane. - Ať vás ani nenapadne ji po návratu zavřít na samotku!!! Víte, jak jste to před čtyřmi roky zvrtali, když si zlomila nohu. Žádná narkóza!!!
Ve čtvrtek 20.5. nás zavolali do FN k rozloučení. Maminka 21.5.2021 ve 4.10 hod. nad ránem vydechla po krvácení do mozku naposledy.
Měla zdravé srdce, ledviny, v 94 letech jsme luštily křížovky. S odchodem i v tak vysokém věku jsme nepočítali. Ředitel DD neprojevil jakoukoli účast.
Odskákala mamčinu smrt infarktem.
V tropickém červencovém dni jsem se vypravila k soudu, abych ji obhájila. Obviněn měl být systém, tedy ředitel organizace, který nezajistil včas opravu sprchy, kterou pečovatelka nahlásila týden předem.
Už zas večer. Prohlížím si fotky z dnešní vyjížďky. Nemohu se donakochat krásou barevného podzimního kabátku stromů. Fotila jsem donekonečna jejich zrcadlení v Labi. Ještě jednu fotku. Ještě. Tak ještě támhle ten úsek. A ještě v kontrastu s modrou oblohou. Jeď! Jé a támhle! No to musíš seskočit. Jela jsem úsek k Černožicím. Co jsem se tu najezdila...
Jaký si to uděláš, takový to máš. Někdy se ale musíš trošku víc snažit. Aby sis svých úspěchů, radostí, splněných přání víc vážil.
Jednadvacet, dvaadvacet - herdek půůůůlnoc! To půjdu spát ve tři.
A je to tady. Konec dne. Ještě je devět ráno. Ještě se probouzím. Už se pomalu schyluje k zítřku. Letí to. Jako by čas někdo posunoval. Slyšela jsem, že den nám zkrátili nevím už o kolik, a že i roční doby jsou zkráceny. Nojo, ale jak stihnou jablka dozrát ve zkrácené lhůtě?
Volnost. Svoboda. Probuzený kanál napojení na infovidění. Každému dítěti rodiče rozvíjejí kanál řeči. Každému. Mluví na něj a po roce mu dávají šanci, aby zablábolilo odpověď na otázku nebo aby zopakovalo slovo, větu. Řečové centrum otevřeme. Ale informační utemujeme. Jestli si myslíte, že dítě nerozumí o čem si povídáte, že nechápe hovor dospělých...
Sobota. Dopoledne zábava. Odpoledne povinnost. Ono se řekne dopoledne zábava. Jenže mně letí čas ráno a dopoledne několikanásobně rychleji. Ať vstanu, kdy vstanu, nikdy to nestihnu. Vždycky přijdu pozdě. Nikdy nedorazím na začátek. Já se tam zkrátka nedokodrcám na čas. Neznepokojuji se. Proč taky? Čeká mě zase jeden z hezkých dnů. Všechno se...
Krásný den! Ráno si zkouším masku. U zamračeného okna. Nevidím vůbec nic.
Ráno. Maluji se. Á, odpověď na WhatsAppu. Tam nechodím. Vnučinka se mnou pojede. Volám snaše. Upřesňuji kdy budu V. potřebovat.
Bude půl jedenácté. Tak, Ireno, jak to dnes bylo? - Ó, to byl kouzelný den! Sice naplněný prací a studiem, ale víc než krásný. Dopoledne jsem si užívala svou krásnou kuchyň. Konečně máme malování za sebou. No, ještě špajz. Ale to už nebude náročné. Dům je vymalován a hotovo.
Půl jedné v noci. Hotovo. Uklizen dům. Upečeny koláče. Vyrobena krásná klepavá majolka. Ani jsem netušila, že od června za tři měsíce vymaluji osmnácti kilový kbelík bílé barvy. Člověk prý dokáže víc, než si myslí.
Spím teprve tři hodiny. Rozespalá mžourám.
Sobota. Už se to tu začíná rýsovat. Před týdnem a dnem jsem dovymalovala poslední prostory... Týden myju, blýskám, vyhazuji, třídím, gruntuji, přerovnávám. Zestárla jsem. Mezi prací odpočívám.
