To já si to zapíšu :-)
Ráno. Mám pět minut zahájený den. Telefon. Lukáš nájemník.
Maminka bydlela ve svém domečku s kočkou. Hospodařila na svém. Sázela kytky, jahody, stromy. Pečovala o sádek, předzahrádku. Její domeček byl útulný. Hezky zařízený. Čisťounký. Jezdila autem. Do poslední chvíle. Začala ztrácet paměť. Jednou od nás odjížděla. Seděla v autě. Šla jsem se podívat, proč neodjíždí:
- Víš, já chci jet k jedné známé a nemohu si vzpomenout, kde bydlí.
Ještě jsem nebyla vystrašená... Až později. Nevěřila jsem. V DD je už asi sedmý - osmý rok. Skvělá bezkonkurenční péče. Jen ředitel je nějak divný. Chlubí se, že pracoval osm, respektive dvanáct let na kraji. Myslí si, že skvělá neracionální kuchyně je super, že praní v agresivních pracích prášcích je odpovídající hyg. normě. Schvaluje, že pan farář evangelické církve smí hřímat: Jsme bohatá země a MUSÍME do rodiny přijmout uprchlíky... Jsem v rozpacích...
Fotka je z horkého léta 2018 u maminky. Celé prázdniny, vlastně celou dobu jejího pobytu mimo domov téměř denně pečlivě dbám o její rozvíjení, rozptylování, zlepšování zhoršující se nálady :-) Není se co divit. Milovala práci na zahradě. Svobodu, volnost. Přes den nikdy neuléhala. Nebylo přeci hotovo. Starala se o svou tříbarevnou kočku. Byla to Kočka. Já ji nazvala Micicinda. Pak jsem stejně pojmenovala naši kočičí hraběnu.
V srpnu 2017 od nás naposledy odjela. Žhavý den. Ležela pod stromem na lehátku. Manžel ji odvezl. Zapomněla tu košilku. Netušila jsem, že se na lehátku prospala u nás naposledy. Maminka upadla. Zlomila si nohu. Od té doby se špatně hýbe. Upoutána na vozík. Všechna čest paní RHB sestře... A péči pečovatelek... Léky atrofují svaly. Lidé padají na vozíky, do lehátek... Místo aby přestali s krmením bílou moukou, ládujou je dle chuti klientů. Vždyť proč by měli měnit zavedenou a dobrou kuchyni...
Paní Hrobská, měla jste za půl hodinky skypovat s maminkou. Ale já ji musím poslat do FN. Ona nám sklouzla z vozíku. To se stane. - Ať vás ani nenapadne ji po návratu zavřít na samotku!!! Víte, jak jste to před čtyřmi roky zvrtali, když si zlomila nohu. Žádná narkóza!!!
Ve čtvrtek 20.5. nás zavolali do FN k rozloučení. Maminka 21.5.2021 ve 4.10 hod. nad ránem vydechla po krvácení do mozku naposledy.
Měla zdravé srdce, ledviny, v 94 letech jsme luštily křížovky. S odchodem i v tak vysokém věku jsme nepočítali. Ředitel DD neprojevil jakoukoli účast.
Ráno. Mám pět minut zahájený den. Telefon. Lukáš nájemník.
Skončila TV Šalingrad. Sedáme si. Vybíráme skleník. Polykarbonát zavrhuji. Spíš volím sklo. Před týdnem jsem Petrouškovi poslala tvary, velikost, způsoby větrání, materiál, montáže... Sama jsem si nastudovala. Dáváme hlavy dohromady.
Osm. Jdu si pro ntb. Ještě chvilku. Ihned jsem v limbu.
Právě dnes rok od maminčina nešťastného sklouznutí. Konečného. Osudového.
Neděle. Slunce. Den jak přes kopírák s včerejším, předvčerejším. Sucho, sucho! Velké sucho. Neobvyklé.
Vítám srdečně všechny své přátele a čtenáře. Zdravím všechny! Dnes jsem měla kontakt s obtížným hmyzem, hlupajdou, otravnou mícou, která mě obtěžovala v mém svobodném čase na veřejném místě. Útočila, předvedla svou blbost. Nevyzvala jsem ji, aby mi poradila. Její - a napište to na blog nebo nezapomeňte to napsat na blog - nebyla upřímná rada,...
Pátek třináctého. Ráno. Krásné. Jarní. Slunečné. Jen mi do toho vrže ta rezatá chlupatice. Trpím hodinový koncert Zrzky. Spím. Spím! Když spím, tak neřvi! Házím po ní polštářkem. Zmizela ječet někam do domu. Drzá. Hodinu jsem to vydržela já i ona. Jen po vrhu polštářkem zmizela z prahu ložnice. Neopováží se jít dál. To Micicinda si tu vymohla...
Tvůj úspěch je limitovaný jen tvou představivostí a tvou tvrdou prací.
Mládí by byla krásná doba, kdyby přišlo až později v životě.
Ráno. Slunce. Lusknutí. Večer. Hlava mi padá. Projela jsem metrem den. Probudilo mě šimrání na víčkách. Dvakrát prodlužuji pobyt v posteli. Ještě chvilku. ještě chvilku. Lezu.
Večer. Ještě pět hodin do odblokování. Pustila jsem si pusu ze špagátu. Ne, už jen dvě hodiny. Poslouchám pod psaním hlásný jediný pravdomluvný kanál. ČT24! Vysílá projev Putina. Mate mě. To je přece nepřítel. Hovoří o Velké válce. Vnukové nesou fotografie vojáků, kteří navždy zůstali mladí. Vzpomíná na Nesmrtelný pluk. Odkaz bdělosti, aby se hrůzy...
Večer. Den matek. Letos poprvé imaginárně.