Maminka bydlela ve svém domečku s kočkou. Hospodařila na svém. Sázela kytky, jahody, stromy. Pečovala o sádek, předzahrádku. Její domeček byl útulný. Hezky zařízený. Čisťounký. Jezdila autem. Do poslední chvíle. Začala ztrácet paměť. Jednou od nás odjížděla. Seděla v autě. Šla jsem se podívat, proč neodjíždí:
- Víš, já chci jet k jedné známé a nemohu si vzpomenout, kde bydlí.
Ještě jsem nebyla vystrašená... Až později. Nevěřila jsem. V DD je už asi sedmý - osmý rok. Skvělá bezkonkurenční péče. Jen ředitel je nějak divný. Chlubí se, že pracoval osm, respektive dvanáct let na kraji. Myslí si, že skvělá neracionální kuchyně je super, že praní v agresivních pracích prášcích je odpovídající hyg. normě. Schvaluje, že pan farář evangelické církve smí hřímat: Jsme bohatá země a MUSÍME do rodiny přijmout uprchlíky... Jsem v rozpacích...
Fotka je z horkého léta 2018 u maminky. Celé prázdniny, vlastně celou dobu jejího pobytu mimo domov téměř denně pečlivě dbám o její rozvíjení, rozptylování, zlepšování zhoršující se nálady :-) Není se co divit. Milovala práci na zahradě. Svobodu, volnost. Přes den nikdy neuléhala. Nebylo přeci hotovo. Starala se o svou tříbarevnou kočku. Byla to Kočka. Já ji nazvala Micicinda. Pak jsem stejně pojmenovala naši kočičí hraběnu.
V srpnu 2017 od nás naposledy odjela. Žhavý den. Ležela pod stromem na lehátku. Manžel ji odvezl. Zapomněla tu košilku. Netušila jsem, že se na lehátku prospala u nás naposledy. Maminka upadla. Zlomila si nohu. Od té doby se špatně hýbe. Upoutána na vozík. Všechna čest paní RHB sestře... A péči pečovatelek... Léky atrofují svaly. Lidé padají na vozíky, do lehátek... Místo aby přestali s krmením bílou moukou, ládujou je dle chuti klientů. Vždyť proč by měli měnit zavedenou a dobrou kuchyni...
Paní Hrobská, měla jste za půl hodinky skypovat s maminkou. Ale já ji musím poslat do FN. Ona nám sklouzla z vozíku. To se stane. - Ať vás ani nenapadne ji po návratu zavřít na samotku!!! Víte, jak jste to před čtyřmi roky zvrtali, když si zlomila nohu. Žádná narkóza!!!
Ve čtvrtek 20.5. nás zavolali do FN k rozloučení. Maminka 21.5.2021 ve 4.10 hod. nad ránem vydechla po krvácení do mozku naposledy.
Měla zdravé srdce, ledviny, v 94 letech jsme luštily křížovky. S odchodem i v tak vysokém věku jsme nepočítali. Ředitel DD neprojevil jakoukoli účast.
Odskákala mamčinu smrt infarktem.
V tropickém červencovém dni jsem se vypravila k soudu, abych ji obhájila. Obviněn měl být systém, tedy ředitel organizace, který nezajistil včas opravu sprchy, kterou pečovatelka nahlásila týden předem.
Páteček. První slunovratový. Postaru adventní. První zpráva v messengeru. Snacha mi poslala fotku jejich kočky. Rozervala papírové kapesníčky na cimprcampr. Na fotce kočka sedí s nevinným pohledem. Snaška připsala:
Jedna ráno. Ještě přiložím jedno poleno. Pak padnu do postele.
Svátek svatého Ondřeje - kromě Štědrého večera, nejdůležitějším z věštebních dní celého roku.
Půl jedné v noci. Klimbla jsem. Ráno mě nebudil budík. Mám od toho Zrzku. Prý přišla v pět ráno. Mám pocit, že chodí jen proto, aby si sedla přede dveře a spustila tu svou jednotvárnou muziku.
Podvečer. Proběhla jsem dnem. Kousek po šesté budík. Zacvakla jsem ho a zachumlala se k pokračování činnosti. Nebýt Petrouška, spala bych dál. Joj, dnes v sedm odjezd na ústní hygienu. Do koupelny za mnou přišlo to černé pražské dráče. Bréééčelo. Naříkalo.
Neděle. První adventní. Sama doma. Ireno, ty nemáš adventní věnec na stůl, na dveře, vrkoč, umytá okna... - No, nemám. To jsem celá já. Neuvědomila jsem si. Je to tady. Tak dlouho čekám. Tak dlouho!! Celý rok! A pak jsem překvapená.
Světýlka. Vůně. Okýnko kamen září. Kamna hřejí. Petrouškova hodina. Zítra jde do Kolbenky. Odešel spát. Ještě krátký hovor s parťačkou, než Petroušek usne, ať ho neruším:
Pátek. Ten mám nejraději. Na prahu zas vykřikuje Zrzka, že chce jíst, že chce ven, že se nemám válet, že mňau. Okřikla jsem ji. Nepomohlo. Hodila jsem po ní polštářek. Trefila jsem se. Na chvilku zmlkla. Ale jen na vteřinku. Musela jsem vstát, zavřít dveře. Okamžitě jsem spala dál. Až do desíti. Ó, dnes jsem to natáhla. Venku stříbrno. U...
Čtvrtek. Sychravý. Právě za měsíc je tu Štědrý den! Přispala jsem si. Snídaně. Co k obědu? Uvařím si oranžovou čočku. Mám chuť na vajíčko. A zelíčko. A připálenou cibulku. Tu miluji.
Devět. Teda dvacet jedna. Vrátila jsem se z přednášky o majetcích pánů z Hradce a těch všech, kteří kdysi vzešli z Vítka z Prčice. Přednášející skvělý, vtipný, nabušený, příjemný. Zeptala jsem se na rozdíl mezi purkrabím, kancléřem, místodržícím. V odpovědi jsem dostala informaci o NEJvyšším. Purkrabí pražský - premiér. Nejvyšší komoří - neplést s...
Ráno s kočkami. Zvyšování hormonů štěstí. Mám ho dost - nikam nemusím. Já už bych asi pravidelně chodila pozdě.
Hřebínek. Hezké slovo. Deminutivum. Koho by napadlo, že v jeho etymologii najdeme vrývat, hrob, pohřeb, záhrobí, pohrobek, záhrobí, hrabati, hrábě, hrabice, pohrabáč, neohrabaný, hraboš, pohřbíti. To vyrývání je myšleno jako grafo - píší, vyrývám.
