Maminka bydlela ve svém domečku s kočkou. Hospodařila na svém. Sázela kytky, jahody, stromy. Pečovala o sádek, předzahrádku. Její domeček byl útulný. Hezky zařízený. Čisťounký. Jezdila autem. Do poslední chvíle. Začala ztrácet paměť. Jednou od nás odjížděla. Seděla v autě. Šla jsem se podívat, proč neodjíždí:
- Víš, já chci jet k jedné známé a nemohu si vzpomenout, kde bydlí.
Ještě jsem nebyla vystrašená... Až později. Nevěřila jsem. V DD je už asi sedmý - osmý rok. Skvělá bezkonkurenční péče. Jen ředitel je nějak divný. Chlubí se, že pracoval osm, respektive dvanáct let na kraji. Myslí si, že skvělá neracionální kuchyně je super, že praní v agresivních pracích prášcích je odpovídající hyg. normě. Schvaluje, že pan farář evangelické církve smí hřímat: Jsme bohatá země a MUSÍME do rodiny přijmout uprchlíky... Jsem v rozpacích...
Fotka je z horkého léta 2018 u maminky. Celé prázdniny, vlastně celou dobu jejího pobytu mimo domov téměř denně pečlivě dbám o její rozvíjení, rozptylování, zlepšování zhoršující se nálady :-) Není se co divit. Milovala práci na zahradě. Svobodu, volnost. Přes den nikdy neuléhala. Nebylo přeci hotovo. Starala se o svou tříbarevnou kočku. Byla to Kočka. Já ji nazvala Micicinda. Pak jsem stejně pojmenovala naši kočičí hraběnu.
V srpnu 2017 od nás naposledy odjela. Žhavý den. Ležela pod stromem na lehátku. Manžel ji odvezl. Zapomněla tu košilku. Netušila jsem, že se na lehátku prospala u nás naposledy. Maminka upadla. Zlomila si nohu. Od té doby se špatně hýbe. Upoutána na vozík. Všechna čest paní RHB sestře... A péči pečovatelek... Léky atrofují svaly. Lidé padají na vozíky, do lehátek... Místo aby přestali s krmením bílou moukou, ládujou je dle chuti klientů. Vždyť proč by měli měnit zavedenou a dobrou kuchyni...
Probouzím se s pocitem štěstí. Že by to bylo pátkem? Ne, to ne. To bude asi životním postojem. Dívám se na papírek s úkoly. Celý týden v diáři přepisuji, tak dnes! Dnes to dám! A po obědě hrr ven. V patnáct přijede klientka.
To byl hezký den. Je večer. V okénku kamen tančí plameny. Jo, dnes svítí před okny i ten stromeček z JYSKu. Dva dny si večer postavil větvičky. Prý své hvězdičky nerozzáří. Dnes přerušil stávku.
Hezky se mi zase vstává. Hodinu před budíkem. Vylézám, že se ještě vrátím. Ale už ne. Podnikám. Mám tu objednávky. Vyřizuji je. Z ložnice je slyšet budík Zrzku vylekal. V našem domě je vše slyšet.
Venku bílo. Hezky se vstává. Zrzečka čeká v koupelně na žhavé dlažbě. Zdraví mraucnutím. Beru ji do náruče. Je handřičkovatá. Micicinda byla pevná kočka. Zrzečka je jiná. Měkká. Poddjaná.
Ráno. Lezu, lezu. Kdo čeká přede dveřmi? Věrný Pátek. Zrzečka. Koupelna. Seznamuje se s vanou. Poprvé skočila do ní. Vypadá, jak je odvážná, vyleze na strom, vyskočí dva metry dvacet, ale nevnímá sklo. A vana byla neprozkoumaná... Dávám jí špulku od toaletního papíru. Hraje si jak dítě. Pacičkou hračku shazuje do vany. Vždycky ji vyndám. Znovu. Jak...
Prosmála jsem se dnem. Okénko rudě sálá, kachle žhnou. Za hodinu půlnoc Dnes krátce.
Dnes pokračujeme ve školení. Do devíti zaděláno na chleby. Chytají zlatou barvu v troubě. Vypekly se. Povedly se. Prošpikovaná prsa z krůty. Špatně jsem je ustřihla při porcování. Mají kost. Prsa? Nešikovi se podaří mít prsa s kostí. :-) Podle svého kuchaříčka z učiliště Jiříka peču nejprve mírně. Mám čas.
Už je tady. Páteček. V diáři úkoly. - Jsem nechala plavat. :-) Zkrátka neviditelná síla mě nutí odpočívat. Poslouchám ji. Nevím, co to je. Užívám si den. Týden. Intenzivně naskočím v pondělí. Tenhle týden jsem jen tak lehce lehce ladila motor. Dopo skyp s maminkou. Dnes nějaká ušlá. Jakoby ji někdo umrtvil. Dlouhou dobu byla normální. Vždycky to s...
Po Třech králích. Už se smí odstrojovat. Stromeček může stát i do Hromnic. 2.2.
Jak začíná Švejk? Tak nám zabili Ferdinanda? Je večer tříkrálový. Lidé v Americe vtrhli do Kapitolu. DS se nechce, potvora, vzdát. Tatjana Micic to řekla v předpovědi: Stará struktura se nikdy nechce pustit.
Stále věřím v dobrý osud lidstva. Věřím na hodné lidi. Jsem nezdolný optimista. Lidé jsou převážně dobří. Přibývá jich. Vědomí lidé. Pomáhají. Nezraňují. Tvoří.
A stejně je to tu na světě krásné! Dobrodružný film, který pro mě začal kdesi na konci padesátých, ale spíš až v šedesátých letech jako pohádka. Pak romantický film. Pak taky psycho. Prožívala jsem zvraty, zklamání, pády, vítězství, úspěchy. Vždycky jsem se radovala. A až nyní ve stáří neskutečně moc a denně děkuji za lekce, které mi život...