Dotek dětství
V zimě mám zimní rituály. Na jaře jarní. Přestali jsme topit. Už nemusím vymetat kamna, čistit okýnko… Po probuzení si dám velký hrneček horké vody s něčím. Na konci roku to byla kurkuma. Chvíli jedlá soda. Někdy citron, jindy můj jablíčkový ocet. Teď na jaře trhám do koktejlu Herbalife kytky. Fialky, sedmikrásky, pampelišky i s kořenem, pampeliškové květy, plazivec, vršky kopřiv… Co najdu, to hodím do nutribulletu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-02-na-snidani-do-zahrady
Petroušek je u Lindy. Chystám se ven. Prohlížím FB. Spolužačka z G dnes oslavila sedmdesátku. Už ji doháním. V červenci tam doběhnu taky. Teď ale vybíhám jen na lehko na kondiční rychlou chůzi. Běžím po cyklostezce s tím, že poběžím zpátky okolo řeky a zdolám svůj kopec. Pak jsem nebyla pozorná, šup na promenádu. Zas jsem chtěla očuhovat okna u školy, kde jsem v roce osmdesát jedna s bříškem učila do prosince malého Viktora. Seděl vedle Martina. Oba kluci inteligentní. Ale Vitoušek byl vždycky rychlý, všechno spočítáno nejrychleji ze všech. Stal se počítačovým mágem. Jedenáctého února letošního roku mě jedinkrát zklamal. Mám to tak se všemi, kteří mě opustili. Nechali mě tady. No, opuštěnou.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-02-pevnosti-domu
Proti mně jde rodinka s pejskem. Původně jsem je odhadla na mladé manžele s dvěma dětmi a dědečka. Jenže jsem se úplně generačně spletla. No jo, ale co se stalo!
- To je hezké, když jde rodina po obědě na procházku.
- My teprve jdeme na oběd.
- Máte hezké pejsana. Já se celý život pejsků bála. Přihodilo se to tak, že jsme chodili potajmu skákat támhle na Vodní Ples do stodoly do sena. A to se nesmělo. Protože by se udusalo, zvlhlo, doutnalo by. Jednou jsme se vyplížili ze stodoly, jako že – dobrý den! Abych byla úplně nenápadná, přiklekla jsem k vlčákovi. Zrovna měl na misce a žral. To jsem neměla dělat. Ohnal se po mně. Natrhl mi kabátek. Štěstí, že mě nepokousal. Jen na dvou místech jsem měla malé dvě lomenice. Ty jsem si doma zašila, aby to nebylo vidět. Asi po týdnu přišla maminka z práce. Chodila s tou paní tady do vojenského útvaru…
- Ukaž mi kabátek.
- Nenabančila mi. Hlavně, že se mi nic u psí misky nestalo. Jenže celý život cestou okolo plotu na mě psi ďafali. Měla jsem v žaludku frekvenci strachu.
- No, oni to cítí.
- A pak jsem měla kadeřnici. Ta měla takového afrického pískového mrňavého ostrého pejska. Prý – pohlaďte si ho. Ne, ne. Děkuji. Jenže pejsek si lehl na záda, dával mi důvěru. Tak jsem ho začala hladit, laskat. Od té doby strach opadl. Váš pejsek je hezký. Toho bych se nebála.
- On je to hlídač. To je laboratorní pes z 50. let. Vypěstovali ho na pokusy…
AI:
Tento český pejsek se jmenuje Český strakatý pes.
V 50. letech 20. století byl známý pod názvem Horákův laboratorní pes.
Klíčové informace o plemeni:
- Původ: Plemeno vyšlechtil v 50. letech 20. století (oficiálně od roku 1954) pan František Horák ve Fyziologickém ústavu Československé akademie věd v Praze.
- Účel: Byl cíleně vyšlechtěn pro laboratorní účely (pokusy), protože vědci potřebovali psa s jednotnou velikostí, mírnou a snášenlivou povahou, který by byl snadno ovladatelný.
- Vzhled: Jedná se o středně velkého psa, který je typický svou strakatou srstí (kombinace černo-žluto-bílé nebo hnědo-žluto-bílé).
- Současnost: Dnes je to oblíbený společenský pes, canisterapeut, známý pod lidovým názvem "strakáč". Zajímavostí je, že ačkoliv byl vyšlechtěn k laboratorním účelům, ukázalo se, že jde o velmi mírné a přátelské plemeno.
- Já jsem o tom pejskovi už slyšela. Je krásný.
Paní mě prý odněkud zná.
- Znáte? A kde bydlíte?
- No, nejdřív jsme bydleli tam na konci města, jak je točna. Pak v Generála Kubáně.
- Tam jsem bydlela já.
- Ne, já. Naproti Matějovským.
- My taky. Vy jste bydleli u Škodů? Vedle nás bydleli Nechvílovi… Vy jste bydlela ve stejném domě?
- No, tam na konci ulice byl dlouho cihlový dům.
- Tam bydlela paní Horáčková a paní Štěpánková.
- To byla babička a prateta.
- Paní Horáčková měla Zdenu, Věru, Lídu. Lída se kamarádila s mou sestrou Ivou. Moment – ještě měli myslím hošíčka, ale v mateřské škole ho opařili horkým mlékem. Paní Horáčkové nic neřekli. Hošíček umřel.
- To bylo dvojče od Lídy.
- Aha. Teď kdo tam bydlí v tom domě?
- Otčím. A Tereza.
- Jasně, pan Š. Věra si ho vzala. Ing.
- No, mamka ho donutila, aby vystudoval.
- Mamka přišla odkud, z Mostu?
- No. Z Mostu.
- Přivezla si miminko Gábinku.
- A to jsem já.
- Ne. Opravdu? Vás jsem vozila v kočárku. Jednou mě paní Štěpánková natrapicírovala, jak jedu po asfaltce tam u obecňáku. Ale auta nejezdila. Zlobila se. A tohle je?
- Tohle je můj syn, jeho děti, moji vnuci, tohle je můj partner.
- Ješiši, já to o generaci posunula. A kde teď bydlíte?
- V Litvínově.
- Cože? Aha, už chápu, Tereza je nevlastní sestra. Takže v maminčině rodném domě dnes bydlí vlastně cizí lidé. No, maminčina dcera.
- A já se v Litvínově narodila… Vrátila jsem se tam. Já znám vaše jméno. Renka. Vypadáte nádherně!
- No, dá to práci. A stojí to hodně peněz. Ráno se probudím jako babka, pak to rozchodím. :-) Ano, Renka. Tak mi říkali v naší čtvrti, babička, no rodina. Jinak jsem I renka. Já mám před sebou Věru.
- Gábinu.
- Ale vy jste celá maminka.
- Už je mi šedesát.
- Vypadáte taky moc krásně. Jednou nás Věra vezla z bruslení. V autě zpívala Lenka Filipová. A teď nevím, myslím, že to byla písnička Za všechno může čas… Věra řekla – tuhle písničku miluji.
Padly jsme si do náručí. Dotklo se mě dětství. Jí je šedesát, tedy před šedesáti lety jsem to miminko vozila…
- A Věra děsně škrábala. Jednou u nás mamka povídá – Věrko, zapiš to. Jé, ty škrábeš.
- Jj, mamka škrábala.
Na lavičce potichoučku seděl její krásný syn, její dva vnuci, přisedl její partner. Nechali nás, ať se dojímáme. Ať se obejmeme. Ať si všechno řekneme. Ať vzpomínáme. Jejich český strakáček zavětřil v zatáčce promenády psa. Oba na volno.
- Ona se teď hárá. Máte psa?
- Je to fenka? Tak to je dobře.
Oba dávají pejsky na vodítko. Pán se psem je vtipný:
- Neboj, půjdeme ještě zpátky.
Loučím se. To byl pro mě velký zážitek. Dotek s dávnou dobou. To jsme žili v naší ulici. Všichni sousedé se přátelili. Chovali jsme se k sobě moc hezky. Všichni jsme se znali. Pomáhali jsme si. Nepomlouvali jsme se. Nikdy. Vztahy byly rovné, čestné, přátelské. Maminka. Její babička, prateta, tety… Věrka onemocněla. Pamatuji, jak jsem jela v devadesátých letech na kole na učiliště. Celou cestu jsem si přála, vizualizovala, že je Věrka zdravá. Nevyslyšeli mě. Věrka odešla.
Běžím promenádou s plnou hlavou vzpomínek. Naběhla jsem sem, abych vzpomenula roku osmdesát jedna, najednou mi Vesmír dopřál vrátit se ještě dál. Do roku 1966. Neuvěřitelné. Jak se mi vybavovala jména… Příhody… Tam bylo krásně. Bezpečno. Slunečno. A když mělo pršet, tak pršelo.
Běžím suchou krajinou. Jaro. Šťavnaté. Stromy vysouvají nádherné listy. Ale vítr všechno vysouší. A to tu ještě nestojí vrtule. Chtějí nám zdevastovat krajinu větrníky. Přeměnit ji na poušť.
Na bývalém stadioně se konají nějaké koňské radovánky. Tady se hrával fotbal. Sem jsme chodili cvičit. Jdu pevností. Tady zabil fašoun v květnu 45 Valušku Dvořákovou. Kolegyňka Helena Vyroubalová s ní chodila do třídy. A Anička Drašnarová taky. Támhle v tom domě s věžičkou jsem ve třeťáku na gymplu jednu nebo dvě noci spala. Maminka jela někde na služební cestu. Její kamarádka z vesnice, Marie, krásná žena, bydlela se svým krásným manželem támhle nahoře, jak je ten balkon. Měli tam obrovský byt. Měli karmu. Poprvé v životě jsem viděla karmu s modrým plamínkem. Jeden večer šli myslím do divadla. A druhý večer mě zkoušeli z německých slovíček. Já sedmnáctileté kuře jsem si to u nich tak moc užívala. Napadá mě – paní Voltrová. Ta nám jednou poprvé ukázala malý maďarský krásňoučký intim spray.
- Co to je?
- Takhle to voní. Říká se tomu intim spray.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-02-ruzovy-muj-prvni-intim-spray-exotic/1710006438
Jmenoval se Exotic. Na růžové maličké nádobce byl nápis v zelenkavém věnečku z lístečků. Dlouho jsem si ho kupovala. Vozili ho z Maďarska. Pak přišla záplava intim sprayů…
Hledám ten růžový zázrak. Aha. Věneček byl ze zlatých lístečků.
Nikdy jsem si nevšimla nápisu na věžičce:
Žehnej, Bože, tomu domu. Vystavěl jsem – nevím komu.
Dřív tu byly oděvy. Od nepaměti; co jsem si pamatovala, prodávala tam paní Stříbrná… Teď je tu květinka – Rozkvetlá louka.
Přibíhám domů. Šup. Sportovní výživa.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-02-miluji-stolovani-venku
Vařím po dlouhé době polévku. Hodně zeleného. Medvědí česnek, petrželku, libeček. Zavářím svými špaldovými nudlemi a svou zeleninovou masovou pastou. Můj masox konzervovaný solí.
Petroušek vykopal javorové stromečky v plotě. Jíme venku. Krůtí prsa naložená v koření a nálevu… Dojídáme mé fermentované zelí. Máme sklenici hojnosti - mé fermentované zeleniny. Uřízla jsem ve skleníku hlávku salátu. Užíváme den. Je nádherný. Nevíme, co se kde děje. Nezajímá nás to. Jsme v zahradě. V bezpečí.
- Peťuš, kdykoli za kohokoli oroduji, nikdy se mi to nepovede. Neumím to. Pamatuji si, jak jsem moc chtěla, aby Věra žila. Za Vitouška, za Drahušku. U mamky jsem byla přesvědčená, že se z úrazu zotaví. Přitom jasně řekli, že mírně krvácí do mozku. Ale v DD mi řekli, lhali! Že prý jen upadla, a pro jistotu zavolali záchranku. Oni to věděli…
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-02-sazim-kropim-relaxujeme
Jdu sázet květináče na kole. Má Rozinanta. V třetí třídě mi ji donesl Jéžišek. Maminka mi nedávno, no, bylo to určitě před rokem 2021, povídala, že na ní jela z nádraží domů. Tak ji asi koupila někde v Hradci. Frajerka. Nedostatkové zboží. Ona všechno dokázala. Všechno zvládla. Všechno uměla. Mami, mami! Chybíš.
- Peťuš, přinesu počítač. Mám tam odkaz na úvaz.
Řehtáme se u toho. Návod je v ruštině. Už si trošku pamatujeme tahy provazu.
- Perekýdyvaj, na sred postav…
- No, máš to dobře.
- Jo, pjerekýdyvaj a vypadl mi květináč.
- Tak ještě jednou.
Znovu provázek neobjal květináč. Mordujeme to asi desetkrát. Řehotám se. Štěstí, že je Péťa technik. On chápe, jak má úvaz být, aby v něm květináč hezky seděl. Já jsem robot, který jen provádí příkazy… Nakonec se nám to povedlo.
Petrouškovi nesu na křeslo polštářek. Jsem ráda, že odpočívá. Žofka mu skočila na klín. Poklimbává. Tichoučce sázím. Kropím nasetý trávník, skleník, kytky… Všechno je za chvilku zas suché. Divné.
- Peťuš, už jsem unavená.
- Už toho dnes nechej. Jdi se vykoupat. Do divadla tě odvezu.
- A zpátky poběžím. Ještě si najdu v počítači vstupenku. Mělo to být v únoru. Kupovala jsem to někdy v prosinci.
Hotovo. Do divadla vypravená.
- Peťuš, ty se o mě tak moc staráš. Děkuji.
Dobře se bav.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-02-do-divadla-a-domu
V divadle - komedie Na ostro. Nebolely ruce. Jen smích... V hlavních rolích herci z Ordinace v Růžové zahradě. Martin Zounar, Filip Blažek, Martin Kraus, Martina Randová, Michaela Dittrichová.
Martin Kraus, Blažek a Zounar hodně hrají v letních představeních v Kuksu. Zounar a Kraus umějí rozesmát. Dnes pobavil i Filip Blažek.
V upoutávce píšou: Připravte se na večer plný smíchu, nečekaných zvratů a překvapivého happy-endu!
A mají pravdu. Výjimečně nelžou.
Cestou domů nakukuji na pivní slavnosti. To mě nebere. Do uší doposlouchávám Tobogan z minulého týdne z Hybernie. Jiřina Bohdalová slavila 95. Ať je jaká je, je to herečka. Hraje od svých asi šesti let. Nejdelší herecká kariéra… Všichni vtipní. Kostka, Mayerová, Šíp… Jen trapný Cibulka si zas smočil tu svou nevymáchanou trapnou mordu. Prý - jsme šťastní, že tady takhle můžeme slavit. Protože v budoucnu už to nemusí být možné. Jo, Cibulko, nemusí. Až vás vykopou ze zákopů prachů, kde jste zavrtaní jak krtci.
O tomhle pilotovi jsem před pár lety slyšela. Vymlouval se, že zapomněl aktivovat tlačítko se sajrajty:
Jaromir Zaluda
Německý pilot , bývalý zaměstnanec Lufthansy, žaluje svého šéfa za neoprávněné propuštění poté, co systematicky odmítal rozptylovat chemické látky nad obyvatelstvem během letů mezi Frankfurtem a Barcelonou.
"Rozhodl jsem se stát pilotem, abych mohl létat, NE ABYCH ROZPTÝROVAL CHEMICKÉ LÁTKY NAD OBYVATELSTVEM!"
V Norimberku žaluje pilot svého bývalého zaměstnavatele. Proč? Před norimberským soudem bývalý zaměstnanec Lufthansy Christoph W. protestuje proti svému propuštění. Stal jsem se pilotem, protože mě jednoduše bavilo létat, ne proto, abych lidem vstříkl chemikálie a zneškodnil jejich kritické smýšlení. To, co po mně zaměstnavatel požadoval, bylo jednoznačně nelegální. A to chci říct. Zpětně. V lednu tohoto roku byl zkušený pilot propuštěn bez výpovědi. Důvodem bylo, že během letu z Frankfurtu do Barcelony W. neaktivoval spínač pro rozprašování chemtrails, jak bylo plánováno, jakmile letadlo dosáhlo výšky pro běžný let. A jak se ukázalo, nebylo to poprvé, kdy k tomu došlo. Ano, takže zpočátku jsem tvrdil, že jsem jednoduše zapomněl spínač aktivovat, a poté následovalo interní šetření a musel jsem přiznat, že během více než třiceti letů v Evropě jsem systém rozprašování chemtrails nikdy neaktivoval. Prostě jsem to nemohl smířit se svým svědomím.
Díky sabotáži Christopha W. zůstali miliony lidí po celé Evropě zdraví, plodní a bez autismu. Také počasí v mnoha regionech nemohlo být včas manipulováno kvůli tomuto 36letému muži. Pro jeho zaměstnavatele Lufthansu to byla ekonomická katastrofa. Lufthansa musela zaplatit pokuty ve výši stovek milionů eur tajné světové vládě. K tomu všemu přispěla i skutečnost, že pro příští rok prohrál nabídku na chemtrails ve prospěch společnosti Ryan Air. Propuštěný Christoph W. však považuje své propuštění za nelegální. Tedy v žádném zákoně, který znám, není uvedeno, že zaměstnavatel může po mně něco takového požadovat. Ne, opravdu ne. Odborníci se domnívají, že argumentace pilota u soudu má malou šanci na úspěch. Koneckonců se spoléhá na zákony Spolkové republiky Německo, které neexistují. Předsedkyně soudu BRD GmbH to pravděpodobně nebude chápat.
Přijde den, kdy všechno skončí dobře. Obloha nabere zase přirozený azur, ne tu špínu, co se za azur vydává; lidi budou zdraví. Příroda se dá do pořádku. A my se toho ještě dočkáme. Hlavně ať tu nestaví větrníky.
Dobrou noc!