Otrava

Neděle. Otevírám oči na svět. V hlavě mi zní Žofinčino mňau. Drzoun mě vzbudil a zmizel. Zavírám ještě na chvilku oči. Umím okamžitě usnout. Na lusknutí prstu. Petroušek přijel ze svých ranních objížděk.

- Dobré ráno! Ty už nespíš!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-26-ranko

Nespím, když už se tu vystřídali všichni jak na orloji. Nakrmil kočičky. Podařilo se mu dnes to, co máme oba nejraději. Když Mourek i Žofinka mlaskají stereo.

Vypravuji se ven. Chci zamířit na promči.

- Koupím ti tu bílou pohanku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-26-ven-a-domu

- To ne. Tu budu muset vybrat sama. Víš co, pojedu ke Kauflandu autem a z nákupu vyběhnu nahoru k prachárnám.

Jak řekla, tak udělala. Světlou pohanku jsem nemohla najít. Nakonec se povedlo. Beru si poprvé od loňské své úrody jejich okurek. Český – prý. Přemýšlím, co dám do sklenice hojnosti. Rajčata – česká. Podporuji naše. Jsou drahá, ale to je jasné proč. Cibuli. V hlavě si rovnám, co mám doma. Salátový list. Medvědí česnek. Kukuřici. Co ještě? Vrstvu hub. Paní pokladní markuje zasmušile. Mám ji ráda.

- Vy máte dnes nějak hluboký hlas.

- Mě vzbudili v šest ráno. V neděli. Jedna nepřišla. Jsem jak když mi dá po hlavě. Jsem málem dostala infarkt. Za hodinu musíte tady být.

- To věřím. A chápu. To je nelidské. Neděle. Plánujete si, jak ji strávíte.

S paní soucítím. To je něco strašného. Tedy úžasného. Ano – úžasné. Nenechají lidi užít zasloužené volno. Zneužívají. Nemají brigádníky? Zodpovědní studenti by rádi šli. Je jich čím dál tím míň, ale ještě existují. Nevím, za koho paní šla. Třeba právě za nezodpovědného studenta. V šest vstávat v neděli na telefon! Chjo. 

Skládám nákup do koše v autě. Batůžek. Klušu. Vezmu to nejdřív k biokoridoru, kde jsem se účastnila na výsadbě stromů. Sázeli mladí hokejisté. Kluci se snažili. V ten den začalo pršet. Ale kluci se v dešti nerozpustili, pracovali až dolů k vodě, kde hospodaří bobr.

Šlapkám po silnici. Oči hledají na obzoru horu hor. Pyramidální Sněženku. Dnes je tak blizoučko. Krásně vidět. Vedle Černá hora a mapa republiky. Srdce plesá. Jsem šťastná, že jsem se v mládí odsud neodstěhovala. Chtěla jsem odsud klidně i do severních špinavých Čech. Nabízeli mi byt v Kadani a místo češtinářky. Pošilhávala jsem po Pze. Tam to tak lehké nebylo. Nakonec jsem cukla. Nemohla bych tu nechat mamku. Měly bychom to k sobě daleko. A do hor. Paní tchýně mi stále brala starší dceru. Dovolovala jí hrabat v jejích šuplících. Rozmazlovala ji. Co doma nesměla, tam se s láskou povolovalo. I svého syna milovala opičí láskou bez hranic. Předběhla dobu. Tak se vychovává dnes. Jak nejsou hranice, nastupuje psychiatr. Mantinely jsou dle dětských psychologů nutné.

https://www.facebook.com/reel/27159901570281786

Dnes jsem zahlédla velice vzdělaného Maxe Kašparů, kterak říká, že zavázat tkaničky to neumí, ale rvou do nic sexuální výchovu.

Běžím po cestě, po které jsem ještě nikdy nešla. Ale šla. Támhle v tom domě v cihelně bydlela Iva. Dlouhá léta. Ještě jsme sem k nim jezdívali s Petrouškem na kolách. Na podběl. Olik s Denisou jednou nechali Lindu přeskočit - prý betonovou plochu. To určitě! Voda s vapexem. Vyprovodili ji do patra. Zazvonili. Utekli. Linda měla kamínky až na zádech. 

Odbočuji do osení. Kopíruji traktorovou stopu. V poli jsem vyrušila stádo srnek. Klid. Jen počmárané nebe nad hlavou. Zima jak v psinci, ač se slunce snaží na plné pecky. Mohu se vydat nahoru k prachárně. Ale mě to táhne po vrstevnici pole. Vlevo se mi zdá... Nezdá. Vybočila jsem z traktorové stopy k potůčku. Tady jsem na konci března přece pracovala. Tady tu větev poznávám. To je bobrovo království. Přeběhnu suchou nohou, už jsem u mladých stromků. Vybíhám po poli na cestu, po níž jsem sem přidupala. Zajíce jsem vyrušila. Chvíli čekal na cestě, abych si v hlavě srovnala, jestli je to liška nebo zaječí kulturista. Pak podběhl pod plotem na pozemek Kimberly. 

Spěchám k autu. domů. Vařit. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-26-sklenice-hojnosti

Tvořím v kuchyni. Namočit světlou pohanku. Vyrovnat sklenici hojnosti. Povedly se mi americké brambory. Maso naložené do pivní dobroty vkládám do trouby. Hotové natotatašup. Nakládám do misek červené zelí. Předevčírem jsem ho dala pod kámen do sklenice křehčit. Ze skleníku jsem přinesla první hlavičku salátu. Mně se smetanou, Petrouškovi se zálivkou. Obědváme venku.

- Je zima.

- Je. Ochladilo se. To zelí je výborné.

Zatahala jsem ho za ucho. To nám dělala doma maminka, když jsme něco v sezoně jedli poprvé.

Do mističek jsem nalila horký jablečný kompot s mandarinkovým. Do každé misky půlenou broskev.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-26-na-zahrade

Až pozdě odpoledne jdu do zahrady. Je třeba sázet krásu, kterou jsem včera přivezla ze zahradnických trhů v Kuksu. Koukám, že jsem neostříhala svou obrovskou levanduli u domu. Zdřevěnatěla. Měla několik metrů. Je po ní. Zušlechťuji záhonek u stání. Přehlížím zahradu ponořenou do stínu. Než si tu vedle postavili tu svou kůču, měli jsme slunnou suchou teplou zahradu. Ne tak nyní. Temno.

Postupně odnáším od vodovodu ze shromaždiště květin jednotlivé květináče na jejích stanoviště.

Nemohu pěstovat to, co se jednotí. Třeba mrkev. Ta se pikýruje. Ne. To nemohu. Nestříhám. Jen minimálně zkracuji. Linda, ta štulcuje, zkracuje, vyhodnocuje, kolik ještě může. Asi před pěti lety jsem se vžila do role zahradnice. Svou krásnou kérii u původní branky jsem taky ostříhala. Vzala jsem ji tak, že v následujícím jaru zmizela. Jeden trapný šlahoun připomínal, že tu rostla. Všude v zahradnictví jsem se poptávala.

- Nemáte kérii?

- Ne. Nemáme.

Včera v Kuksu taky.

- Prosím?

- Kérii.

- Cože?

- Kérii!

 -Jo kari?

- Ne. Kérii.

- Tak tu nemáme.

A ejhle, tam u pána, který prodává medvědí česnek ve vysokých igelitových pytlíčcích, jsem objevila větvičku v igelitovém vysokém pytlíčku. Podle lístečků - to je kérie! Juchů! Mám! Dnes našla místečko na svém původním stanovišti.

Dost často najdu klíčící vlašák. Ale lískový jsem našla dnes poprvé. A další klíčící vlašský. To jsem si dala! Krásně šel sloupnout. Byl hořký jak ďas. Přesto jsem ho spolkla. Pálila mě celá pusa. Za chviličku se mi neudělalo volno. U vajgélie jsem si čapla na bobek. Křeč v dásni, v břiše. Zvracecí reflexy na plno jedou. V tom stavu jsem zaregistrovala, že mi Péťa sekačkou oholil půl vajgélie. Nemohu ale nic dělat. Zavolat na něj. Ne. Zhebnu tu v trávě. Dýchat zhluboka! Ono to moc nejde. Po chvíli křeče pominuly.

- Peťuš, prosím tě, ukliď za mě kolečko, krumpáč. Je mi slabo. Asi z toho pálivého ořechu. Jdu si lehnout.

Vzbudila jsem se pod starostlivým pohledem Petrouška.

- Je ti líp?

- Je.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-26-raw-dezert

Namočenou světlou pohanku jdu propláchnout. Namixovat v thermomixu. Přidávám banán, jablko, vytahuji z jablečného kompotu jablíčka, kompotované broskve, mleté vlašské ořechy.

- Peťuš, dostaneš zítra raw dezert. Divej, pokladla jsem ti ho malinami. Ochutnej.

- To je dobrota.

O tom, že je to mixovaná pohanka s ovocem a ořechy mlčím. Jmenuji jen ovoce. Svačinku doplňuji tvarohem s rozinkami, vanilkou a c. k.

Hotovo. Pro dnešek. Odpoledne jsem si vzpomněla na Drahušku. Jak by mi dnes napsala, že jsem šikovná. Proč? Protože věděla, že mě doma programovali:

- Studuj, studuj, sbírej tituly, hlavně na nic nesahej.

Iva dodávala:

- Pro praktický život nepoužitelná!

Drahuška znala všechny tyhle věty… Už mě nemá kdo pochválit. Ale žiju.

Dobrou noc!