Radost z žití

Vstávám. Žiju ráda. Kočeny – úvod dne. Krmení dravé zvěře. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-27-rano

Miluji jejich muzlikání po snídani. Je to jejich uklidnění, bříška plná, rituál mytí a ňuchňání. Mourek ji pečlivě umyje. Žofie drží jako bécan. A přede. Mourek se vzdaluje do zahrady; vybíhá na celý den sbírat klíšťata do kožichu. Mají nové obojky. Eco bio. S krásnou levandulovou vůní. Ta se klíšťatům moc líbí. Vybíráme z kožíšků skoro každý den. Žofinka okupuje Petrouškovu pracovnu.

Před polednem utíkám nahoru na hradby. Pak dál ke škole. Zrovna končí výuka. Potkávám děti. Míjím jídelnu. Tu rozjížděla paní Greplová, když školu postavili. Posílám jí kratičký pozdrav. Jsem dojatá, protože s ní odešla jistota, záruka kvality. Domácí strouhanka, domácí nudle do polévky, domácí zelená petržel, pažitka, na stolech vázičky s květinami nebo zelení. Nerezové příbory v době, kdy všude strávníci olizovali hliník…

- Mami, dnes jsem byla ve skleníku. Najednou slyším hukot. To byly včely.

- Tvoje?

- To nevím.

- Tak si je vezmi.

- Mohou být nemocné. Možná to jsou moje včely. Zavolala jsem Zdendovi. Přijel. Trošku je pocákal.

- Dlaněmi?

- No, rukavicemi. Myslí, že prší, tak se zklidní. Dal mi je do rojáku. Odvezl je. Já mám on line. Potřebuji pracovat.

- Tak budeš mít třeba další nástavek.

- Ne, to je moc práce. Mně stačí ty dva úly.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-27-v-lukach

U školy se rozmýšlím kudy. Kam? Do pole? Ne, šupajdím cestou nahoru do kopečka k Mrštníku. Ohlížím se po čtvrti rodinných domků. Hledám očima náš dvojdomek. Vedle si postavil asi v roce sedmdesát pět Petrouškův bratr dům. Kdepak by mě tehdy napadlo… Přes plot mi Míla, dnešní švagrová, tehdejší starší spolužačka, vyprávěla o dvojčatech, která má její manžel. Vyprávěla, že je nerozezná ani vlastní maminka. Dnes slyším tuhle příhodu občas od Petrouška.

- Máti si nás popletla, když jsme přijeli z vojny. Kerej ty seš.

I já jsem si je zpočátku pletla. Teď už ne. Petroušek si díky výživě uchovává postavu.

Miluji ten pohled tam do dětství. Tudy jsme chodili k rybníku koupat se. Ano, v tom předním jsem ztratila vietnamku. Zapíchla se do bahna. Maminka mě nepotrestala. Byla ráda, že jsem se vrátila v pořádku.

Od Mrštníku štráduje starý pán. Kluše polní cestou, po níž jsem asi před třemi pěti lety běhávala na běžkách. Já klušu z kopce dolů zpátky ke škole. Na obzoru vidím malou postavičku. Vypadá jako človíček, který jde po planetě Zemi. Na ostrém zeleném okraji. Dál už je jen modrá. On kráčí přesně na polovině, na středu hrany. 

U školy na mě někdo volá.

- Ahoj, Ireno!

Moje kolegyně ze zvláštní školy. Je pořád stejně krásná. Pár let naše sousedka z paneláku. Bydleli pod námi. Prohazujeme rychlé věty.

- A kam jdeš?

- My jsme cizí, my chodíme jinudy, víš?

Objímáme se. Je štíhlounká. Šup, a mám dvě srdce. A ona taky.

- A pozdravuj Petra!

To by paní Greplová koukala. Děti chodí někudy zezadu. Odjakživa stál školník nebo jeho žena u vchodu a chodili jsme předním vchodem. Tam teď visí cedule zákazů, příkazů… Omšelá vitrína… Domek školníka slouží ještě k bydlení školníkům? Očividně u vchodu zvyk hlídání už není. Škola je asi zamčená. Nikdo dovnitř, nikdo ven. Máme tady, co jsme chtěli? Je tu bezpečno?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-27-cekala-zofka-a-balik

Doma mě čeká Žofie. Míchám si sportovní výživu. Mixuji do ní pampelišku. Celou i s kořenem a květy. Hořčiny. Čištění jater. Petroušek přivezl balíky. V jednom jsou dvoje lyžařské kalhoty. Luxusní. Minulý týden jsem koukala na ceny. Pět, sedm tisíc. Ty první, červené s černými nohavicemi stály asi osm stovek. Vybrala jsem moc veliké. Z nouze, ale jen z velké nouze bych si je nechala. Ty druhé – padnou. A barvička. Laskavá růžová, meruňková. Hodí se k mé lyžařské bundě. No jo, těším se na zimu. No. Na jaře.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-27-dulezite-jidlo-a-pohyb

Před jídlem bychom prý měli sníst misku fermentované zeleniny. Což já včera i dnes činím. Mám naložené červené zelí s koprem a medvědím česnekem. Labůžo. Ten minikurzík Kvašením ke zdraví mě hodně naučil. Možná, možná se přihlásím do dvouletého kurzu Mistrovství fermentace. Využiju svůj thermomix.

Brambory na páře dávám na pekáč i se zapékací miskou. Masíčko naložené v pivíčku. Já pivo nepiju. Ale Petroušek dostal vánoční edici. Tři láhve. Aby nepodlehly zkáze, obětuji se. Světlý ležák – perfektně hořký. Luxusně. Obědvám venku. Za chvíli se pustím do zušlechťování záhonů.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-27-sazim

U chaloupky měla maminka mahon. Pivoňky. Narcisky. Ale ne jen ledajaké. Takové ty droboučké bělušinké s oranžovou kraječkou na středové korunce. A jak voní. Moc krásně. Zas další propojenost s dětstvím. V poledne pohled na můj rodný domeček. Potůček, Mrštník… A teď pracuji na maminčině konvalinkovém políčku. Vždycky mi ho chválila Drahuška. Na Velký pátek zmizela ze světa. Nikoli z mého života. Mám ji v srdci.

Mami, tys´    měla dobrý odhad na stromy a vkus na kytičky. Pamatuji, jak jsi mě před sto lety provázela zahradou. Ukazovalas´ mi – vidíš, tady mám gazánii. Mami, a já byla velká kjava. Nezajímalo mě to. A teď miluji gazánie, bidens, osteospermum, šrůchu, japonskou myrtu… Mami, tak ti tady ten záhonek trošku zušlechťuji po svém.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-27-obojky-tahnou

Petroušek zalévá.

- Můžu si na chvíli sednout? Na sluníčko?

Dělá si ze mě legraci.

- Mourek má tři klíšťata.

- Tak víš co? Dojdi pro pinzetu.

- Mourku, pocem.

Mourek kráčí z jahod.

- Hele, von mě poslouchá.

Vybírám jedno, dvě.

- Peťuš, to třetí asi byla jizva.

 Probírám mu kožíšek. Ješiši. Takové napité prase pod drštičkou.

Večer; sedíme v zahradě. Volá paní Greplová. Obě dojaté. Děkuje za dnešní videjko. Dnes slaví svátek.

- Dnes? Vždyť je Jaroslava.

- Ano. Za mě ještě neměla Jaroslava svůj den, tak jsem to celý život slavila s tatínkem.

Je stále činná, aktivní babička, prababička, cvičí, cestuje. Je to čupr krásná žena. Milá. Společenská.

- Víte, já si pouštím vaše videa, jak točíte ty domy, tam… V naší ulici. Jak to v zimě natáčíte z luk. I školu a školní jídelnu.

Slzím. I ona. Celý život jsme jen o sobě věděly. Nekamarádily jsme se. Bydlela za rohem. Miluje třešně. Vždycky jsem ji zvala. Přála mi. Přála si, abych se stala u ní na škole ředitelkou. No, člověk míní…

- A pozdravujte manžela.

Jdu zas sázet, tvořit. Je chladno.

- Petroušku, zasadíme ještě vpředu růži.

- Dneéés?

- Dneééés.

To nestihneme.

Přemýšlím, co on nestihne.

- Peťuš, já mám od sedmi kurs kvašení. To stihneme jedna dvě. Pojď, vykopeš to hebé. Trapné.

Bere vozík. Jedeme dopředu. Vykopává hebe. Už nikdy hebe na záhon. Obrovské kořeny. Rostlina nic moc. Max do květináče na podzim  jako maličké hebéčko. Ryju díru. Je to tu za patnáct let zarostlé. Udržuji tu před okny stále nízké rostliny.

- Ukaž, já to vykopu.

- Ne, udělám to. Přivez ten starý mulč. Tady jsi mi ukopl azalku.

- Když to bylo moc u sebe.

Sázíme. Udupávám. Zalít. Zakrýt folií. Zasypat mulčem. Je už tak starý, že nevoní dřevem. A není skoro vidět, že by to byl mulč.

- Mami, tak ty včely byly moje. Měly tam matku. Tak si vyletěly. Já je daruju. Mně stačí dva úly.

- Prodáš, ne?

- Ne, daruju.

Rychle mixuji Petrouškovi koktejl. Jdu pro pampelišku a pro vršky kopřiv. Sobě taky. Období čištění jater využívám. 

- Peťuš, jdu se připojit na kurz kvašení.

Krájí kočkám maso. Dává jim do misek. Sedím venku pod třešní. Začíná být zima.

Dnes už jen takové krátké shrnutí. Představení projektu Mistrovství fermentace. To bylo jasné. Dvouletý kurz Mistrovství fermentace zněl každý den v minulém týdnu. Přihlásím se. Naučím se různé sekce výroby – jogurty, hořčice, limonády, zelenina…

Píšu si závěrečné poznámky. Všechno vím. Tady čtu tak přitroublé otázky. Prý když nemá paní láhev, v čem má kvasti limonádu. Píšu jí: V zavařovačce. Bóže…

Jdu do tepla.

Peťuš, já si koupím kurzík. Zdokonalím se. Ten týden mě hodně obohatil. Paní je šikovná, milá, přátelská. No učitelka. :-)

Během vysílání si platím kurz. Píšu:

- Zaplaceno.

Veronika reaguje radostně.

Tady mé poznámky.

Limonády –nekombinuj víc bylin. Stačí dvě.

Šťáva ze zelí – to nej nej nejlepší. Probatický nápoj. Šťávu schovat třeba na další kvašení. Nebo pít jako vyprošťováka. Fermentovaná šťáva drahocennost. Zelí máme roky. Není po sezoně zkažené.

Limonáda bez startéru kvasí déle. Pokud dáš sladké ovoce a víc cukru, proces začne dříve. Zázvorový startér urychlovač. Pokud začne startér slizovatět, třeba i šťáva, nepřidávej cukr. Počkej, až se proces rozjede.

Odlišná gramáž soli – je třeba rozumět. K různým směsím různé množství. Někde nepřiléváš vodu, někde ano. V kurzíku vše řekla. Stačí zopáknout. Staneš se mistrem.

Klíčení, namáčení, mungo klíčky – vše probouzení kvašení. I klíčky můžeme zapojit do bleskových salátů a zeleninových sklenic. Čočka beluga se dá kvasit. Tvořit si sojovky. Je třeba jíst pestře, aby se střevní bakterie nakrmily. Vymýšlet pestře.

Část limonády může taky fungovat jako startér.

Jdeme v kruhu roku. Na jaře jarní suroviny. V zimě v plískanicích už jsme mistry.

Princip fermentace člověku docvakne, už se nemusíš přísně řídit recepty. Můžeš cokoli. Stačí tvořit bez hranic a bez bariér. Je to jednoduché, bezpečné, bez chyb, bez ztráty surovin…

Zaplaťbůh jsem za ten týden nic nezkazila.

100% se každému stane, že něco zplesniví, nechutná, nebo břicho není OK. V období neúspěchu nevzdávat. A nebo? Veronika vábí a zve do svého kurzu Mistrovství fermentace. Asi by to nebylo marné. Členství na dva roky… 

To už mám dávno zaplaceno. 

Hezký den.

Dobrou noc!