Další

Neděle. Bolí mě na průduškách. Tělo se čistí. Do horkého hrnečku vody sypu obrovskou lžíci kurkumy, citron, upíjím medu ze sklenice tekutého. A zcukernatělý vkládám do hrnečku s lektvarem. Krájím pár kousků zázvoru. Míchám. Programuji vodu. Docela dobrý nápoj. Jdu si pro zapper. Volím frekvenci chřipka. Pouštím si léčivé Garjajevovy frekvence. Cítím rapidní ústup bolesti. Usínám. Probírám se za hodinu. Zapper už skončil. Vstávám. Mám trošku změněný hlas.

- Dobré ráno! Jak ti je?

Vysvětluji.

- Neměla bys dnes nikam chodit. Odpočinout si.

Běžím do zahrady pro byliny do koktejlu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-03-moje-snidane

To by v tom byl čert, aby mě bolelo.

- Petroušku, běžím. Jen na chvíli. Až se vrátím, dáme si polévku a jitrničky od Lindy.

Kopec do šancí zdolávám vcelku dobře. Kráčím po promenádě směrem do města. Vlevo nad městem na obzoru mně mává Sněženka. Hora hor. Tichou poštou jí posílám vzkaz:

- Ahoj! Brzy se na tebe vypravím. Těším se.

Už přecházím cestu. Klušu nad ptačím parkem. Rázuji pod starými lípami. Jedné z nich dávám ze sebe sílu. Na oplátku do mě lije svou energii. Nasávám sílu budoucích květů. Jde mi do plic. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-03-na-zelene-vlne

Ještě jednu promenádu. Pole pod ní se vlní. Tady v mém dětství jezdívaly vojenské tatry. Bývalé cvičiště. Dnes harmonické zelené vlny.

- Peťuš, hodinka a jsem tu. Dnes jsem to zvládla rychle.

Sportovní výživu.

Jdu připravit brambory. Na pánev malou jitrničku, mně půlku. Ohřívám polévku.

Volám Ivě.

- Ivo, mělas´   vypnutý telefon.

- Mně nikdo nevolá, tak mně to je jedno.

- Koupila jsem ti tři rajčátka a petrželku. Abys měla nějakou činnost.

- Dobře.

- Dala jsem to k sobě do skleníku. Ještě počkáme, aby ti to nezmrzlo.

- Umřela Irena.

- Cože?

Zpráva mě zaskočila.

- Ivo, to byla tvá celoživotní družka.

Slyším vzlyk.

- No, to mě teď čeká taky. Byla o čtyři roky starší.

- Osmdesát tři. A kdy? Pojedeš na pohřeb?

Zajímavé, sdělila mi smutnou zprávu a hned připojila nesmysl. Už před rokem jí kluci nechali sebrat řidičské oprávnění.

- Jakpak? Stará bába autem na Slovensko… To bych nedojela. Je po pohřbu.

Neptám se. Mrzí mě, že jí tam kluci neodvezli. Nechci udělat nepříjemnost. Irena byla její švagrová. Poznala jsem ji v září 1968. To se Iva vdávala. Irenka už byla vdaná za bratra Ivina Nastávajícího. Vnímala jsem, že dospělí měli strach, jak to s námi bude. Strach zbytečný. Maminka mně nechala ušít u paní Krušinové krásné lehoučké růžové šatečky. Okolo krku límeček, dolů splývavou sukni. Takové malé nic. Byla to móda. andělská říza.  Drahuška by hned věděla. U paní Krušinové v hospodě na křižovatce maminčiny dvojvesnice Neznášov a Rožnov se mamka jako holčička učila šít. Však taky uměla. Do poslední chvíle šila. Už si nepamatovala míry, ale na poslední chvíli Lindě ušila prošívané deky. Do čtverců nasypala peří. Měla doma kufr sypkovin. Iva je někam vyhodila. Nestačila jsem si je vzít. Do prčic! No, nic. Tu příhodu, jak měli  v hospodě dvě Vendulky, na tu by si Drahuška určitě taky vzpomněla. Ztrácely se tam drobné obnosy. Nastražili past. Mamka nekradla. A od té doby říkali prý:

- Máme tady dvě Vendulky. Ale ta Kopecká nekrade.

Iva si vzala Milana. Jeho bratr Zdeněk se léčil s astmatem na Štrbském Plese. Zůstal tam celý život. Oženil se s Irenou. Irena byla nesmírně hodná. Moc milá. Veselá. Vtipná. Pohostinná. Radost s ní být.  Bydleli na Štrbské Plese naproti nové poště v hospodárskej budove. Jezdili jsme k nim, kdykoli jsme chtěli. Iva tam s Milanem i s dětmi pobývali dvakrát do roka. Kluci lyžovali na Solisku. Mijanek dnes lyžuje na kurzech se školními dětmi. Jednou možná víckrát jela Iva s Milanem na motorce. To bych nedala. Znali cestu. Jednou prý někde v Olomouci se málem na dlažbě u stánku s novinami vymleli. Když jsme jeli s Petrouškem a holčičkami, vzali jsme Ivu s sebou. Cestou si vzpomněla. Nevím, proč si to pamatuji. Už jsme blížili ke Štrbskému Plesu. Stavěli nás policisté. Platili bychom... Prý - ke komu jedeme. K Morávkovým na Pleso. Jeďte. U mamky jsem si vzala krabici pohledů. Co jich tam je od Ivy z Plesa. Z Tatranského poháru a někde je tam pohled z Mistrovství světa; psala – je tu Raška. Získal stříbrnou. Irena dělala provozní ve třech hotelových budovách. Hviezdoslav, Kriváň, Jánošík. Tam se jedlo, pilo. Když jsme tam přijeli s holkami a Petrouškem, hned uvítání jejich pálenkou. A znovu. A znovu. Ráno, než jsme šli na Solisko, do jedné nohy, do druhej… Irena nosila dvakrát denně jídlo. Nedalo se to sníst. To byly časy. Poprvé jsem tam byla ve třetím ročníku na gymnáziu. S maminkou a sestřinou rodinou. Všichni jsme se v tom malé bytě srovnali. Irena byla skvělá hospodyně. Měla všude známé. Udělali jsme tour okolo Štrbského Plesa. Všude nám nalili, s Irenou se znali. Petroušek přešel do ruštiny - Vychodila na bereg Kaťuša. A Náša mastěrskaja... 

Jánošík, Kriváň a Hviezdoslav tvoří komplex Grand Hotel Kempinski High Tatras na Štrbském Plese

• Jánošík (postaven 1893)
• Kriváň (postaven 1906)
• Hviezdoslav (postaven 1923)

Všechny tyto tři historické budovy byly propojeny a zrekonstruovány do jednoho luxusního hotelového komplexu.

Iva a Irena – celoživotní kamarádky. Ještě teď si spolu denně volaly. Všechno věděly. Když se na mě Ivulka vykašlal, kam jsem jela? Maminka mě odvezla do Pic na rychlík. Golfky, kufr, holčičky, Linda v náručí panenku s modrými šatečkami a už jsme frčely do Tatranskej Štrby. Zubačkou nahoru na Štrbské Pleso. Irenka mi tam při pobytu ušila sukni s kanýry.

Když jsem učila na zvláštní škole, kolegyni Olince přeložili manžela do Popradu. Sebrala jsem děti, nočním rychlíkem jsme jeli směr Poprad. Celou noc jsem procházela vagonem. Kontrolovala, aby někdo nevypadl… Ráno jsme vystupovali v Popradě. Olinčiny kolegyně nás ubytovali v osobitnej škole ve Spišské Sobotě. Vzala jsem děti v Popradu do bazénu. Jak byly hodné. A vděčné. Jasně že jsem děti vlekla na Štrbské Pleso. Irenka nám tam vykouzlila oběd v podobě rýžové hovězí polévky. Pamatuji, jak nám chutnala. Bohatě obložené chleby. Uvědomuji si, že jsem jí za to ani nic nedala. Nebo ano? To je v minulém století.  Dodnes mě potkává Jirka B. Takový chudák. Vzpomíná, jak jsem ho tlačila nahoru na mostíky. Byl tlustý, funěl, div ho nekleplo. Dotlačila jsem ho až nahoru. To už je pomalu čtyřicet let. Pamatuje si to dodnes.

Irenka se po smrti manžela do důchodu vrátila do Plavých Vozokan. Byt na Štrbské Plese neodkoupila. Pokud tu někdo z čtenářů býval u Irenky a jejího muže hostem, zapalte svíčku. A že tam jezdilo lidí!

Asi před šesti lety mě požádal o přátelství její syn Zdeno. Pak se nehlásil. A nehlásil. Irenka mi teprve loni řekla, že jel se sestrou Irenkou před Silvestrem za známými na Štrbské Pleso. Oba sourozenci tam chodili do školy, žili celý život. Zdeno Irenku poslal domů autem. Že přijede později. Autobus ho přimáčkl při couvání do závěje. Nepřežil. Tak už jsou spolu…

Před obědem se kočky okolo nás motají.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-03-kocici-symfonie

Jsme s Petrouškem kočkomilové. Po obědě si stelu letos poprvé na houpačce.

- Peťuš, dnes nebudu sázet. Budu odpočívat.

Prý mi řekl, že pojede na fotbal. Ale to já jsem už asi spala.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-03-cmelak-bombardak

Probrala jsem se odpočatá. Hodinu a kus jsem prolévala suchou zahradu. Květy meruňky jsou na padrť. Nepřežily chladna.  Chjo. Pozoruji obrovitého čmeláka. Někde tu má asi díru. Už včera jsem ho zahlédla. Velké bříško. Dostával se do kalichů plazivce. Hluchavce podobné bylince.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-03-vecerni-siesta

Petroušek mi zavedl o víkendu vodu dopředu. Kropím, rozevírají se vrata. Pán tvorstva přijel.

- Petroušku, ani jsem nevěděla, že tu nejsi.

- Hlásil jsem ti co?

- Co?

- Povídalas´, že si odpočineš na houpačce a já, že pojedu na fotbal.

- Tak hlavně, že jsem se našli.

Mám hotovo.

- Chceš srolovat hadici?

- Chci.

- Sleduješ machra?

- Jak sleduješ machra?

- No jak se balí hadice.

Řehtám se. Jde dozadu vypnout vodu. Jsem šťastná s ním. Sedám na lavičku. Přisedá. Pozorujeme souboj koček. Smějeme se. Miluji ho z celého srdce. Největší chlap mýho života. Můj ochránce. Miluje mě. Dýchal by za mě. Oboustranná láska. 

Ještě chvíli sedím na lavičce. Co to tam Mourek má? Hraje si s travičkou? 

- Moure! To je slepýšek! Nechej. Probudil se. Počkej, páníček ho chytí do ruky. 

Petroušek se neštítí. 

- Kam ho mám hodit, přes cestu?
- Zbláznil ses? To je náš slepýšek. Tady bydlí. Dej ho támhle do trávy. 

- Žofka si ho všimne. 

Slepýš za chviličku zmizí v trávě. Je znamením čistého prostředí. Máme jich tu docela dost. 

Dnes měsíc, Drahuško, co jsi opustila své blízké a mě. Dnes jsem se dozvěděla, že odešla Irenka. Tolik lidí mizí… Vitkor Garjajev objevil tlačítko resetu člověka. Musel být odejit. Lidi, mohli bychom tu žít klidně dvě stě let. Ale překážíme plánům. 

Pod psaním mi zní Garjajevoy léčivé frekvence. Obnova buněk.

Dobrou noc!