2021-05-24 Den naplněný přípravami

Věnovala jsem se celý den přípravě maminčina posledního rozloučení. Nejprve kadeřník. Vím, že dnes nesmím mít svou obvyklou sekeru. Po mně někoho má a já jsem vázána termínem... Dnes začínáme na pohřební službě.

Volá Iva. Tak copak jsem zase neudělala dobře?

- Volám ti od půl deváté. Mohly jsme tam jet hned ráno a v deset bys jela...

Nevyslovuji, co si myslím. To určitě. Na mamku chci mít čas a ne honem, honem.

- Ivo, já jsem spala.

- A mohla bys mi říct, proč v noci ponocuješ a pak dospáváš? A kam to teda pojedeme? K muzeu?

Přitakám. Zdržuje mě. Hledám v počítači u hovoru fotku mamky v růžovém kostýmku. Elegantní, krásná, na skoro jednaosmdesát nevypadá.

- Hele, ale tam dělají jen kremace.

- Nedělají, tam umí všechno. Ještě před třemi lety tam šéfovala moje spolužačka. Ivo, nezdržuj, hledám fotku.

Asi jí přeskočilo.

- Jako mrtvou, jo?

Krotím se. Nechápu.

- Ne, fotku k vytištění před rakev. Ahoj.

Budím se vždycky dřív. I dnes to zaplaťbůh bylo stejné. Mám čas objednat termín v pohřební službě. Zjistit, jestli seženou kutálku. Kolik to stojí. Co umějí. Předpřipravit naši návštěvu. Nesmírně příjemný a nehraný hlas odpovídal na mé dotazy.

Volám už z auta Ivě. Domlouváme si, kde se sejdeme. Nemám už chuť poslouchat její rýpance. Cestou se mi vybavuje, jak jsme tudy s maminkou jely do Polska koupit ten růžový kostýmek na Olikovu svatbu. Jak jí slušel! Na tržišti si ho zkoušela. Bála se, aby v růžové nepůsobila jako stará mladá. Dnes mě chytil pláč. Mami! Napadla mě maličkost. Kdo mi bude zpívat druhý hlas? Se mnou si už nikdy nikdo nezazpívá lidovky ze zpěvníčku. Koupila jsem ho speciálně na naše sedánky pod kaštanem. A kdo mi zazpívá druhý hlas ke koledě žeselidemnarodiloděééťááátkoóó...

Parkuji.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-24_U_Eriky/

- Upřímnou soustrast!

- Mám asi odplakáno. Divej, nalepila jsem si lepku na os sternum. Chci být skálou.

- To se stalo úrazem? A kdo za to může?

Vysvětluji.

- Víš, nad čím jsem přemýšlela? Že řešíš maličkosti a tady jsi nechala běžet tak velkou a důležitou věc. Jsi silná! A to děláš dobře!! Máš můj obdiv. 

- Nebudu škodit Ivetě; pravidelně jsem upozorňovala na nedostatečnost personálu, ale ředitel se jen vymlouval. Prý to stačí. Chamraď v čele, ten nelida, tomu je jedno, že to jedna ve sprše prostě nezvládne. Tam mají být dvě. A pak ti řeknou do telefonu: - To se stane! Ty vorle! Zrovna tak v noci. Na každé patro službu. Na všechna patra dvě pracovnice. Víš kolik jich tam slouží na asi sto čtyři lidí? Dvě!! Sestra a pečovatelka. Než obejdou tři patra, v novém křídle ještě přízemí, někdo se nemusí dočkat pomoci. Se ztrátami se počítá. Povídal ten šerchán, že to prý stačí. OK. Jen naši mamku to stálo život. Kdo s čím zachází, s tím také schází. On taky zestárne, zblbne. A až ho ta jeho krasotina umístí v jeho zařízení, ten se z toho...

Vyslechla jsem příběh. To se taky děje:

Paní s píštělí se objednala na operaci do 180 km dalekého města na specializované pracoviště na píštěle. Předem si se zdravotním zařízením vše dojednala; termín přijetí v pátek. Ještě znovu si tam volala pro ubezpečení nástupu. Ano, v sobotu ji budou operovat. Nástup v pátek. Potvrdili opravdu sobotní termín operace. V pátek v zařízení vůbec netušili, že ji čekají, že měla nastoupit. Nakonec ji tedy přijali, že ji odoperují už v pátek, když v sobotu mají plno. Teda - oni prý v sobotu neoperují!!!

Od rána nejedla. Tvrdili, jak operují, operují. Dožadovala se informací, kdy půjde na řadu. Diabetik. Od rána nejedla!!! Přivezla si veškerá potřebná vyšetření. Co se týče testu, to jsem zapomněla. Myslím, že ho měla s sebou také. Po obědě se opět dožadovala informací. Prý přijde sestra. Nikdo nepřišel. Diabetičce se začalo dělat slabo. Zavolala manželovi. Jel pro ni. Mezitím paní tvrdili, že intenzivně operují. Jenže se pomalu setmělo a operační sály nesvítily. Paní se dožadovala propuštění. Prý jí dají na víkend propustku. :-) Prý pošlou lékaře na konzultaci. Za celou dobu na specializovaném pracovišti na píštěle nekomunikovala s lékařem. Celý den nikoho nezajímalo, že diabetička nejedla!! Horní tlak 170. :-) Vzala si kousek celozrnného rohlíku. Vtom přišly dvě sestry, že ji odvezou na sál.

- Ale já už jsem jedla.

Dělalo to prý na ni dojem, že by ji někde dali nějakou injekci a pak řekli, že s vysokým tlakem ji nemohli operovat.

Manžela na vrátnici nechtěli pustit.

- Rozmyslete si, jestli si pro manželku půjdu sám nebo s policií.

Probojoval se až na lůžkovou část. Prý ať si tam paní nechá věci. Ale paní se sbalila, bez podpisu jakéhokoli reversu odjeli domů.

Protáčely se mi uši. Oči lezly z důlků. Příběh jsem zkrátila. Pojišťovna zaplatila veškerá vyšetření bez operace? Bude se zajímat? Nebo to projde? I takový je obrázek našich upracovaných lékařů, sester, pečovatelů.

Co si o tom myslet? Proč jsem to měla vyslechnout? Kafkův Zámek PŘEKONÁN. Co se tady děje! Mamka vyklouzla a nechala mě v tomhle absurdistánu samotnou. Nevyčítám. Cvičební lekce života. Úplně nová kapitola. Valím oči.

Před čtrnácti dny jsem mamince asi týden před jejím odchodem svěřovala svůj pocit:

- Mami, já sem nepatřím. Mami, jsem tu omylem.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2019-01-07_Maminciny_a_moje_ruce/

Maminka vždycky našla správná slova. To je ten pocit samoty. Už nemohu běžet žalovat. Utíkat pro posilu. Už nemám kam. Jsem už velká holka. Dospěla jsem. Najednou se seznamuji na stará kolena s věcmi, o nichž jsem neměla ani šajnu.

Svištím do Pohřební služby. Asi objednaný čas stihnu. Zvoním. Objevila se milá tvář.

- Ještě čekám na sestru. Je už na Jakubském předměstí. Počkám venku.

Hrabu se ve svém novém telefonu. Iva na mě volá od vchodu.

- Tak když někoho čekám, tak nečumím do mobilu.

- Já jsem tě neviděla.

- To říkám, máš dávat pozor, kdo kolem tebe jede.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-24_Priprava/

Co se s ní děje? Nepoznávám ji. Vytahuje se, že vypravovala už dva pohřby. A já žádný. Umlčuje mě v otázkách. Jenže i v nemocnici i na pohřební službě jsou sdílní a odpovídají s profesionální trpělivostí. Nejsem prý jediná, kdo se ptá. Iva se o mě vždycky starala. Pohostinná. Starší sestra. Vedla mě. Zkušenější o devět let. Něco se změnilo. Nabrala jsem další životní zkušenost. 

Mami, děkuji. Do teď jsem byla neinformované tele. Předvedlas´ mi, co je stáří. A já to nevědomky prezentovala dál. Asi mnoha lidem se otevřely oči. To, co jsem četla v románech kritického realismu, písnička Stáří, která na mě moc působila, tak to byla jen kulisa, odvárek. Ocitla jsem se v realitě. Uviděla jsem poprvé, jak vypadá člověk v komatu. Dokonce ten nejdražší. Dárce mého života.

- Tak pojďte dál! 

Jdeme prostorami dekorovanými funerálními předměty. Tady jsem byla asi před čtyřmi pěti lety za sovu spolužačkou. Tehdy mě nenapadlo, že za několik málo let tu bud sedět jako klient. 

- Paní učitelko!

Zbystřila jsem.

- Učila jste mě český jazyk a literaturu. A při maturitě jste mi výrazně pomohla.

Ó, v tom stísnění dostávám bonbon. Pochvalu. Ptám se na jméno za svobodna.

- Jé, vzpomínám si. Vy jste byly bezva skvělá třída holek. A jak jste se učily! Byly jste pečlivky. Skvělé!

V duchu si vzpomínám, když za mnou někdy Linda přijela. Seděla v hodině. Pozorovala maminku při výuce.

- Mami, mají taháky.

- Jo? A kde je mají?

- No mami, to ti přece neřeknu.

- Děvčata, vy máte taháky! To jsem moc ráda, že se takhle chystáte. Ale chraň vás rukapáně, jestli některou z vás přistihnu s tahákem!

Po maturitách mi daly nádherný servis. Tak krásný, že ho mám ještě v krabici. Přenádherný. Rozkošný! Je mi ho líto vyndat. Pořád si říkám, že ho daruji někomu z dětí. Jenže - já ho asi nikdy nikomu nedám. Fakt krásňoučký. K tomu obrovskou mušli s modrou dekorací. Tak tohle dítě se dnes o mě stará. Chystáme režii mamince k poslednímu představení na tomhle světě. Dvě hodiny příjemného posezení. A já myslela, jak tam budu bulit. 

Jakou rakev. Dubovou. Vnitřní kovovou. Oblečení. Nakonec Iva vzala černou sukni; pokud jí nebude, tak ji nastřihnou; a černou halenku. Vkusné. Vybrala dobře.

- Já jsem vyprala bílou. Dali mi ji špinavou z DD. Ta je nevhodná?

- Může být jakékoliv oblečení.

Pomalu vybíráme, co je potřeba... 

- Jste omezeni cenou?

- Nejsme!

Vybíráme kvalitní krásnou rakev. Světlejší nebo tmavší? Shodujeme se na tmavší. Madla - jo, to bude dobré. Tragéd:

- Hlavně aby je dobře přidělali!

- Ve vlastním zájmu určitě ano.

Poslouchám, co se vše dává za textilní vybavení. Boty - pro ty budu muset do DD. Zasekli jsme se u rodinných členů. Iva si vede svou, že půlroční Danielka je prapravnučka.

- Ivo, namaluji ti to. Sleduj. My - jsme děti. Dcery. Naše děti - jsou vnuci. Jejich děti jsou pravnuci.

- A Danielka je prapravnuk.

- Není. Její starší sestra Klárka je pravnučka, tak proč by její mladší sestra byla prapra.

- A jo, jednou máš pravdu. Výjimečně!

Tak aspoň jednou jsme zabodovala. Namalovala jsem pavouka. Na řadu přichází kytky a věnce.

Mám na paměti Drahušku ze Šumperka. A budu si stát za svým nápisem.

- Takže my dvě dáme věnec a vnuci kytky.

- A proč nemohou dát vnuci věnce a pravnuci kytky?

Něžně navádím... Směřujeme k pentlím. Myslela jsem, že je vše v černé. Ale na zdi visí barevné. Vybíráme červené stuhy.

- Nehodily by se víc pravnukům?

- Ivo, to jsou nevinné děti, pro ty je symbolika bílá.

- Ale červená je radost ze života.

Paní, co je mi vděčná za pomoc u maturity, se přiklání ke mně.

- Takže - my a vnuci dáme věnce. Pravnuci dají kytku. A na rakev dáme kytičku.

Když pak večer hledám pro synovce počet madel, ta kytička stojí šestnáct stovek. :-)

Pentle a nápisy. Čekám, co si tam napíše Iva. Určitě Poslední sbohem! Dala si Mamince na rozloučenou Iva.

- A já tam budu mít: Maminko, chybíš mi! Jen nevím, jestli Renka - tak mi maminka říkala, ale nemám to ráda. Tak mi říká jen mamka a Iva. Nebo Irena? Tak asi Irena. Tak mi říkala v poslední době.

- Ne, ona říkala Irena Morávková. Švagrová ze Štrbského Plesa.

- Ivo, nemyslela Irenu. Ona křížila jména nás dvou Irena a tvé příjmení.

Neodporuje. Proč by mamka myslela na její švagrovou...

Pentle máme popsané. Z vedlejších dveří vstupuje dcera mé spolužačky, která tu dřív pracovala. Projevuje nám upřímnou soustrast. Asi jsme tu už moc dlouho. Ale - paradoxně - je mi tu fajn. Chystám tu něco pro mamku.

- A já si jdu zakouřit.

- Ne, to už budeme mít, už jen parte.

Uf. Vybíráme nádherné. Iva spíš zlacenou kytku. Já zlacené jemné lilie s křížem. Měla je na zahradě před okny. Jak voněly!

Dohodnuto. Postupujeme v šanonu podle čísílek vět po parte dolů. Ano, mamka milovala život - a odešla navždy. Jak a kdy nás opustila. No, nejraději bych sdělila, že tragicky, že jo? Ale vzhledem k jejímu spánku v poslední den a noc jsme daly tiše. Po parte sjíždíme k podpisům.

- Já tam chci mít jména.

- Prosím tě, to nesnáším, Jiříček, Pepíček...

- Ivo, já si vždycky pod těmi jmény představuji ty smutné členy rodu.

- Tak jak to chceš mít?

- Tak abychom našly kompromis, dala bych nás dvě s rodinami a naše děti taky s rodinami.

- To by šlo.

Nakonec jsme vše zvládly v klidu. Bez emocí. Shodly jsme se na tolika detailech. Dvě písničky, které si maminka přála - Zasviť ty mi slunko zlaté a Nejsmutnější loučení je s mámou - si už asi dvacet let přepisuji z diáře do diáře. Letos to bylo naposledy. Už nikdy. Já totiž chci zahrát Pink Floyd, určitě Sluneční hrob, nějaké hity konce padesátých a šedesátých let. Tisíc mil...

- A myslíte, že by šlo V tom našem venkovském kostelíku? To jsem mamce často pouštěla. Jednou to u nás asi před osmi lety zanotovala. Moc se mi melodie líbila. Vábila jsem z ní další slova. Našla jsem to, zpívá to Oldřich Kovář. Má takové vlnité vlasy jak Otomar Korbelář...

Vytahuji tablet. Hledám a ne a ne a nemohu nalézt. Doprčic, že by si ji mamka vzala s sebou?

A už písnička z ní. Moje maturantka ji lehce našla.

Hurá. A teď můžeme jít.

- Spěchejte do Technických služeb. Tam vám řeknou, co s hrobkou.

Přemisťujeme se na okraj města. 

- Za kým jdete?

- Za paní ředitelkou.

- Jste ohlášené?

- Ohlašte Irenu a Ivu z její ulice.

A už šupeme po schodech. Iveta - moje dětství. Její bratr Stáňa. Byla jsem jeho chůva. Její rodiče byli moji rodiče. Její babička - anděl. Jen dědek mumlal- Ty seš tak dlouhá, tebe si nikdo neveme.

- Ivetě vytahuji z obálky první parte. Posílá nás dolů k paní, která spravuje hroby

- Tak to jste vy, která mi volá ohledně plateb...

Příjemná.

-Já bych nejdřív chtěla identifikovat hrob paní Slezákové. To byla kamarádka mamky. A předplatit ho na třicet let, to už tu nebudu. Mám v autě jeho desku. Smluvila jsem si, že mi ji ve Smiřicích vypískuje pán znovu.

Jdeme k velkému plánu josefovského hřbitova. Iva na plánu běží moc k vojenskému. Ne. neomylně jdu k původnímu místu pohřbení tatínka.

- Můžete nám říci kdo je č. xy?

- Starý.

- Jo, a tady ten to je hrob paní Slezákové.

- Tak půjdete tam s naším hrobníkem. Dohodneme se.

Dohadujeme odkrytí naší hrobky. Dozvídám se pro mě zajímavost. Dvě.

- Prosím vás, když jsme s mamkou vyzdvihly z původního hrobu ostatky taťky, mamka dala vyrobit malou rakvičku. Do ní jsme uložily v plátně tatínkovy kosti. A v hrobce byl i generál z šestašedesátého. Kosti a zcela nezničená rakouská uniforma.

Valím oči. Paní vidí mé divení.

- No, to byla dobrá práce uzavření hrobky. Nám se stalo, že po stu letech jsme otevřeli hrobku a tam byla kytice jako by ji utrhli dnes ráno.

Ty vorle. Tak to je teda něco!

- Prosím tě, kameníkovi řekneš, aby ty dvoje ostatky nedal dohromady!! Mamka ho nechtěla vyhodit, byla to jeho hrobka. My jsme ji koupili jako opuštěnou.

Paní zapisuje do počítače informaci. Ptá se na Milana - švagra.

- Ne, toho jsem si odstěhovala.

Tak to byl den. Pro mě nebyl vůbec trpký. Jen v Pohřební službě jsem cítila pálení v hrudníku. Srdce plakalo. Zřetelně jsem celou dobu vnímala srdeční čakru. Asi to je normální. To zaléčím. Někdy.

- Ivo, pojedeš k nám? Máme jet na půl čtvrtou k faráři.

- Ne, tam pojdeš sama. To zvládneš.

- Jasně. Zvládnu. S přehledem. A s radostí.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-24_Mourek_vernik%2C_ani_holubi_ho_nevzrusuji/

Domů. Najíst se. Péťa je venku. Vítá mě:

- Co to tu mám za krásnou paní! Tobě to sluší!

Snaží se. Konec konců, on to říká vždycky, když přijdu od holiče.

- Mourek dostal najíst.

Taky dobrá info.

Fara. Sem se mnou maminka chodila k dětskému. I já s holčičkami. Dvojité dveře. Holky věděly, že se nesmějí dotknout kliky. Vždy poslušně čekaly, až vezmu za kliku já - většinou v rukavicích. To ještě byly normální nemoci.

S panem farářem si povídáme o jeho mamince, o naší mamce. Poslala jsem ho před lety za ní na LDN: denně jsem si ji vozila k nám. Byla tu na oběd, na noc jsme ji vozila přespat na LDN. Pak jsem ho za ní poslala do DD. Vyprávím o životě. Píše si poznámky. Dávám mu podrobnosti, ale zaznamenáváme jen asi na stránku informací. Na závěr se ptá:

- Jaká byla? Co měla ráda?

- Život. Milovala svou zahradu. Skvělá zahradnice! Rozkvetla jí i násada od koštěte. Byla veselá. Radostná. Obětavá. Nápomocná. Když jsem dostudovávala vysokou školu, hlídala mi děti. Byla neúnavná. Pilná, vytrvalá, trpělivá, pracovitá. Jako mladičká krásná dvaatřicetiletá vdova nám nikdy nepřivedla cizího tatínka.

Jedu na další schůzku. Na hřbitov. S kameníkem. To není to samé co hrobník. Orientuji se. Informuji o vnitřku hrobky. Nesmíchat! Pozná podle sukna uniformy.

- Kdy máte obřad?

- V pátek okolo poledne tady u hrobu konec.

- Píšu si - zavřít hrobku cca 12- 12.30 hod.

- Aby nikdo nemohl na tělo?

- Ano.

Kameník velmi sympatický. Lovím v telefonu Signál. Linda mi na něj volala. No jo. Jenže asi na starý telefon domů. Nevidím na ikonce nic. 

- Vidíte, my vám mladým stále dýcháme na záda a jsme v poklusu za vámi.

- Já jsem tak starý jako vy určitě.

- Mně je za měsíc a kus pětašedesát.

- Aha! Mně je jednapadesát.

- Vidíte. Mámu bych vám teoreticky mohla dělat.

Napadlo by někoho, že budu vtipkovat před uložením maminky? Čtvrtek, pátek jsem hořce probrečela. Najednou jsem skála. Silná.

Jsem tak spokojená. Na nejvyšší míru. Jedu domů. Fantazie: Slyším její chválu a poděkování. Pohlazení po vlasech. Mysl odpovídá: Mami, to já ráda. Moc ráda. Mami, takhle jsi to chtěla. Tak jsem splnila tvé poslední přání. Budeš to mít krásné.

Volá synoveček. Druhý mu volal, že na každého vyjde na rakvi asi čtyřicet kilo.

- Mijanku, ale koupily jsme madla. Prý se už rakev na ramenou nenosí. Jen vojáci. Ale vy ji ponesete za madla.

- Teto, ale to je strašně daleko od oltáře. A ty schody příkré. Čtyři je málo.

Schody byly vidět v Musíme si pomáhat. Dnes jsem tou ulicí jela. Pomaloučku. Prohlížela jsem si dům obou sousedů z filmu. A kostel. A ty příkré schody. 

- Peťuš, slyšíš, co říká Mijanek? Počkej, jdu kouknout do faktury, kolik madel jsme koupily. Ještě se spojíme zítra. 

Včera jsem zjistila, že mamce někdo dal vyrobit nový OP. Loni v červnu. K čemu? Kdo? Proč? Jaký byl důvod? Ptám se vedoucí v DD. Dosud neodpověděla na můj mail. Prý předala dopis sociálním pracovnicím. Ale odpověď nemám. Ještě poslední zlobeníčko. Proč neodpověděli? Na co čekají? Co v tom je? Kam zašantročily ještě platný OP!!! Proto jsem musela vždy nahlásit přesnou hodinu, kdy přijedu! Oni ji museli odvézt nemohoucí na úřad. Vyfotit. To se nebáli, že to praskne? Rozumí tomu někdo??! 

Mám na zítřek úkoly: Obstarat boty. Prý nemusí být, ale mamka nepůjde bosa! Ať jí klidně uříznou pásečky, ale půjde v botách. Za druhé nechat vytisknout fotku a zarámovat. A za třetí zjistit, jestli se náhodou rakev neveze na nějakém zařízení až ke schodům.

To zvládnu. Tohle už určitě zvládnu, mami!

Dobrou noc!