2021-06-22 Nečekaně hezký den

22.06.2021

Středa. Dnes se potkám s kamarádkou z dětství. Marta. Děti z Jasenné k nám přišly od šesté třídy. Sedly jsme si spolu do lavice. Kamarádily se od školy celý život. Marta - všestranně nadaná. A činorodá. Pracovala u velké mezinárodní firmy. Ovládá cizí jazyk. Umí zahradničit. Plést. Šít. Umí vydělat peníze. Je lednová - kozorožka. Můj račí horoskop má proti sobě kozoroha - nakukuji do něj. Máme hodně věcí v horoskopu podobných.

Jako holčička jsem za Martou jela na kole do Jasenné. Ukázala mi, jak vaří zeleninovou polévku. Maminka odjela do lázní. Do školy jsem jezdila od babičky na kole; chodila jsem domů zalévat kytky, krmit kočku. Hned jsem zkusila polévku aplikovat. To byl můj první kuchařský doopravdický pokus. Do té doby jsem uměla jen potajmu, než se mamka vrátí z práce, ušlehat vajíčko s cukrem. Milovala jsem zamíchat lžíci polohrubé... Takové jedy... :-) Zajímalo by mě, jestli mamka postřehla, že se jí ztrácejí vajíčka. Už se to nedozvím. Věděla...

Jednou asi v sedmé třídě jsme měli malovat ilustraci k pohádce. Já nepoužitelná. Seděly jsme ve výtvarně u okna. Dnes se v prostorách nachází muzeum. Marta si vybrala Pohádky z mechu a kapradí. Scénka připomíná mistra Beena. Marta namalovala pařezovou chaloupku. Mžikla jsem na její čtvrtku. Kupodivu - namalovala skoro stejnou. Marta nakreslila Křemílka a Vochomůrku. Já s vyplaženým jazykem, gumou v ruce - ne a ne trefit ta jejich tělíčka - vystřihla taky dvě postavičky. Teď nevím, jestli ne jen jednu. Ten druhý byl asi v chaloupce. Na to jsem měla fiňáry. Něco vymyslet, zorganizovat, udělat legraci, zazpívat. Naše výkresy se podobaly jako vejce vejci. Jen Martin byl asi krásnější.

Marta odebírala Pionýrskou sedmičku. Kvůli písničkám. Učila mě akordy. Obě jsme chodily do hudebky, ale ona uměla víc. Někdy jsme spolu hrály na koncertě čtyřručně. Díky Martě jsem uměla zahrát Červenou řeku a Malinkou a všechny hity naší doby. Některé noty mám ještě schované.

Marta - to už jsem byla vdaná a možná i rozvedená - přivezla králíka. Upekly jsme ho. Já ho matlák podlila. Do horkovzdušné misky. Praskla. Snědly jsme ho. Byla jsem vždy ta nešikovná. Jasně - zní mi mamčino a Ivino - studuj, studuj, hlavně na nic nesahej. Všechno jsem rozbila. Iva měla ještě větičku: Pro praktický život nepoužitelná. No jo, neumím vyměnit zámek, rozšroubovat sifon. Já jsem si k tomu obstarala bezva chlapa, no. Jsem zas šikovná na něco jiného. :-)

Někdy jsme jely společně lyžovat. Často jsem za Martou jela s holčičkami do Phy. Neměla jsem moc peněz jako matka samoživitelka. V Hradci na poslední křižovatce jsem stopovala. Vždycky jsem s dětmi našla odvoz na Černý Most. Marta byla vynikající hostitelka. Připravila pro nás program. Poznávaly jsme Phu. Linduška si nepamatuje, jak jsme utíkaly ke Staromáku, abychom stihly orloj. :-) Nepamatuje si, že jsme byly v Technickém... Jak rostla, snad jí v mysli něco z našich exkurzí utkvělo. Deniska byla o šest let jinde. S Martou jsme večer navštěvovaly divadla. ABC, v Kobylisích - tam mi utkvělo v hlavě představení jednoho herce - Vejce a já, s ní jsem byla poprvé v Semaforu - hrál Josef Dvořák Hrabalovy Taneční hodiny pro starší a pokročilé.

Marta mi včera poslala SMS. Zničehonic. Že bychom mohly jet do Šporkova mlýna. Super nápad. Neviděly jsme se asi tři roky. Před třemi lety jsme jely okouknout hotel do Nového Města n. M. Stavily jsme se v Pekle. Zapojila se v důchodu do neziskové organizace Žabka - žen po ablaci prsu. Organizuje pro ně pobyty v Jánkách. Tehdy je vzala do našeho kraje. Hotel jsme otestovaly. Dala jsem si tehdy daňka. Byl vynikající. Skvělý! VÝBORNÝ. Na Hubertově jízdě členové Řádu sv. Huberta nesou obětní dary. V tom podzimu nesli mezi jinými i daňka. Nádherné puntíkaté silné tělo. Marto, já sežrala našeho zvířecího kamaráda... Daňka už nejím. :-)

Marta přisvištěla na kole z Jasenné o čtvrt hodiny dřív.

- Ireno, musíme jet, kdyby pršelo. Mám pláštěnku. Ireno, vidím parte...

Řekla jsem, co se stalo.

- To už za maminkou nepojedeme. Mrzí mě, žes mi nedala vědět.

- Nedala jsem nikomu. Tak se nezlob.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-22_Do_Kuksu_a_zpatky_-/

Vedla jsem ji na stezku jinudy. Ukázala mou oblíbenou krásku s modrými rámečky od brýlí. Ona je žena činu:

- Tak si ty lidi popros, aby ti dům ukázali vevnitř.

To mě nikdy nenapadlío. Cestou jsme si povídaly. Začala před dvěma lety studovat klavír - z nějakých fondů. Už vím, asi univerzita třetího věku. Zapomněla už čtení not v basovém klíči. Do dvou měsíců do toho znovu vnikla. Už měla i koncert. Ve své vesnici chystala přednášku - hodně cestuje. I koncert nabídla. Ten kovid... Ukázala mi, jaké plete medvídky. Prodává je na trhu a všechny peníze dává Žabkám.

- Marto, zavolej do Žirče, nechají Tě tam zadarmo, když pracuješ pro neziskovku.

Zase jsme si o sobě řekly informace. Doplnily, co jsme nevěděly, co jsme prožily. Dojely jsme do Stanovic. Tam bylo živo. Děti z Hořic tu měly vodácký výlet. To byla podívaná. To byla radost. Hýbaly se. Veselé. Smích. Paní u okénka hartusila, že se neohlásili.

- Paní, buďte ráda, že prodáte hranolky, protože za měsíc vám zas stáhnou roletu a budete vzpomínat na ten dnešní frmol.

Pluli ze Dvora Králové. Ano, přehrada Les Království.

Mladý ochotný sympatický kluk, který nervozní paní obsluze pomáhal, nám donesl dvě polévky s játrovou zavářkou a nudlemi. Nemusel. Ale byl tak ochotný.

- Ireno, divej, támhle na tom kajaku...

Myslela jsem, že natáčím. Ale zrovna ne. To bylo dívadlo! Holka na splavu čekala, až odplují čluny; plynule a jistě sjela do Labe. Unikátní. Po dřevěné lávce nastupovali další. Dva tlustí kluci se postarali o představení. Nevím, jestli poprvé žuchli neohrabaností, ale střídali se v padání. Jeden druhého vždy stáhnul, jak chtěl, aby mu pomohl z vody. Řehtala jsem se, pištěla, hýkala. A děti jak se bavily! Postupovaly po lávce bezpečně, jen ti dva se vždy vyškrábali nahoru a žuch dolů na jednu nebo druhou stranu. S dětmi i paní učitelkou plynul hovor jak víno. Povzbuzující. Jeden kluk věděl, jak fungují létající talíře.

- No, a v talíři necítíš ten odpor.

- Ten přetlak jako v letadle. Protože je to elektromagnetismus...

Uměl se krásně vyjadřovat. Všechna čest. Díky, Vesmíre, zas za tu výchovnou! Ta sedla. Kdykoli lámu nad někým hůl, někoho dehonestuji, vždy se mi dostane lekce - mlč, není to tak hrozné. Naopak, podívej, jak jim to jde, jak umějí, jak znají, jak jsou ochotní. Věřím, že tyhle děti jsou dobrými následníky generace svých babiček a prababiček - budovatelů. A že po generaci jejich otců - ničitelů, bořitelů - přicházejí jako ti, na něž tu čekáme. Galaxie je už natočena, noc Svaroga skončila, začínáme točit nový šestadvacetitisícový kolotoč. Den Svaroga prochází svítáním. Věřím v to.

Nějací pánové od vedlejšího stolu museli znát Petrouška.

- To se to pojede na Jaroměř po bílém vínku.

Hm. Měla jsem Pálavu. Asi pozorovali. Ani bych si jich nevšimla, kdyby nedoráželi. Dělala jsem, jako že jo, že se to pojede...

- Ireno, do Kuksu pojedeme horní cestou.

- Jo, a v Kuksu prosím tě sjedeme dolů a vyšlapeme ten krpál k hospitalu.

Cesta utíkala, povídaly jsme si... Dozvukovaly, jak se nám v hlavách ve stáří otevírají zavřené zásuvky.

- Marti, stavíme se u Aranky. Jestli bude na Františku.

A byla. Znovu jsem chtěla slyšet to vyprávění o tatínkovi jejího manžela Huga. Pan tchán se jmenoval František. Měli dole pod kopcem velký dům. Byli asi tři bratři. Nikdo ho v té době nechtěl. Ale zbyly velké pozemky. Čtyřicet let na nich nikdo nebyl. Aranka prováděla na Kuksu. Krásně líčila, jak přišla na zarostlé místo. Věděla, že tady chce mít mobilheim s výhledem na věžičku kukské kaple. Pozemky nějak podělila mezi švagry. Dnes jsme si prošly její přenádhernou zahradu. Dostala jsem dva okurky. Nebo dvě okurky. :-) Jako ten brambor, kedluben, jako ta brambora, kedlubna... :-) Obdivujeme hortenzii, velký kvetoucí keř, nakukujeme do skleníčku. Mudrujeme, kdo asi ukousl vzrostlou cukínu - rejsek?

- Ireno, já se tak ráda procházím po něčí zahradě... To miluji.

Vypadalo to, jako že zmokneme. To by nebyla Marta. Aplikaci na mraky. :-)

- Vidíš, tenhle mrak za chvíli odejde. Nás zasáhne jen okrajem.

- Ty vorle, vždyť je to mrak jak hrom. Zmokneme.

Ne, nezmokly. Jely jsme v suchu, teple. Poslední část už v Jaroměři jsme jely po břehu Úpy. Na druhém břehu běžkuji. Ukazuji Martě krásku s modrými obroučkami od brýlí. Ani jsem nemusela. Sama si jí všimla v dálce přes louku. Natrhala jsem si ještě černý bez. Hledala jsem lípu. Jenže už jsou odkvetlé. Nejsou!

- Ireno, podívej, tady kvete! Tu si musím zapamatovat...

- Marti, když jedeš na druhou stranu na Hradec, tam jsou lípy odkvetlé a lípy, které teprve kvetou. Jsem s tím počítala.

Pomohla mi natrhat moc květů. Ukázala mi kartičku Oredo. Jí bylo 65 v lednu, mně v červenci. Poradila mi. Konečně budu jezdit taky za hubičku. Karta Oredo dovoluje přestupy... To je Marta. A taková byla Zlatka. Ta, co mi 9.3. před třemi lety odešla. A ještě stihla asi dva dny před odchodem poslat zprávu: Irenko, nevyšlo Ti to. Odcházím. Už mě to ani nebaví. A pozdravuj všechny známé!

Marta chce ještě zajet za starou tetou do devět km vzdálené vesnice - to má zas v mobilu, že jo. Kouká, kudy pojede. Josefov, Rasošky, Vlkov, Smržov, Hubiles.

- Ne, to je nebezpečná cesta. Jeď okolo školy nahoru k Mrštníku, už jsi v Rasoškách, přes pole do Smržova.

Dobře jsem jí poradila. Zítra snad změní plány a staví se na třešně.

Měla jsem v životě jen tři kamarádky. Soničku - kolegyni z České Skalice. Zlatku. Opustily mě. Tak mi zbyla ještě Marta. Díky za ni. Vesmírná inteligence, děkukukujiii!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-22_Cerven_v_zahrade/

https://www.youtube.com/watch?v=JDx3PxcLFqA

Doma vykládám dary přírody z batůžku. Napadlo mě, že si uvařím slovenské knedlíky s uzeným. Jedu na kole do řeznictví, kde mám učenku. Před obchodem si s kbelíčkem vody maluje na vývěsní tabuli překrásná holčička. Její dcerka. Maluje na tabuli okolo nájezdové rampy své klikiháky. Její maminka mi dává najevo, jak ráda, ale nehraje, jak doopravdy ráda vidí svou bývalou bláznivou češtinářku. Moc příjemné! Ví, že maso nekupuji. Ukrajuje mi kousek uzené krkovice jen pro vůni. Jsem se urvala. :-) Doma rozdělávám kuchařku Herbalife. Ty vorle! Nemám brambory. Konec vaření. Pokračování příště. :-)

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-22_Pro_mleko/

Petroušek jel na sport. Ve džbánu zbylo mléka na dně. Prý zítra. No, to nejde. Máme ježky, kocoura, Zrzka hodně pije a já piju mléko. Jela jsem sama. Do kravína. Ráda bych pohladila krávy po čele. Ale měly ty své děsně velké čumáky. :-) Venku se popásají dva koníci. Učila jsem vnuky majitelů. Jsou zamilovaní do zemědělství. Synové jsou studovaní v oboru. Pamatuji si, jak mi Davídek povídal před - kdy? - patnácti lety:

- Miluji práci na poli.

To byl malý dvanáctiletý klučík. Jeho bráška Matýsek se ještě vozil jako miminko. Dnes oba kluci s láskou poklízejí u krav, jezdí s traktorem, chystají krmení na pás... Tak to má být.

Cestou zpátky poslouchám zprávy Benjamina Fulforda. Na červenec nám chystají světapáni další hru. S kovidem, lockdownem si pohráli. Jasně, nejdřív si to nacvičili pár měsíců předem. Teď prý chystají celosvětový výpadek zásobování... Nebude co jíst. Jestli to chtějí uskutečnit v létě, je nejvyšší čas ještě nasadit brambory. Rýži už nenasejeme. :-)

Vytahuji ředkvičky. Ano, sázené 16.5. v neděli. To jsem maminku naposledy objala. Mluvila s ní. 20.5. už jen loučení v kómatu. Mourek mě hlídá.

- Moure, pojď, budeš bydlet v Micčině boudě. Zrzka jí opovrhuje.

Tlačila jsem ho do otvoru jak býka na most. Ani náhodou. Sundávám kryt střechy. Otevírám dvířka. Hup. Je tam. Hup, otvorem ven. Tak znovu.

- Moure, tady máš dekret na byt. Co, na byt! Máš od nás mobilhaim! Celý domeček! Micinčina boudička je tvá.

Asi pětkrát jsem ho znovu šoupla dovnitř; vždycky po schůdkách zcupkal dolů do trávy. Péťův tatínek prý říkával:

- Dávat a ještě prosit!

Nic. Zavírám střechu. Jdu vytáhnout ještě do svazku pár ředkviček. Mour mi prostříknul jemné legíny až na kůži. Pomsta?

Nejen, že nechtěl bydlet v boudě, postříkal mě tím svým pižmem, vstoupil packou do chodby a seděl na vnitřním parapetu u francouzského okna... Ale on - ten pacholek - navíc odehnal ježka a vymlaskl mu teplé mléko.

Půl desáté. Ještě světlo.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-22_Jezci/

- Peťuš, ježek má rypáček v granulkách. Donesu mu mlíčko.

- Půl desáté. To je jeho čas. On odbrzdí hodinky a jede.

Donesla mlíčko. Jenže mu ho Mour vycucnul.

Setmělo se. Petroušek hlásí:

- Představ si. Granule našel takový malý. Jenže přifuněl velký a svým fuňotem toho malého vystrnadil od misky. Spouštěl na něj hrůzu. Malý utekl.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-22_Chupaci_rano%2C_chlupaci_odpoledne%2C_chlupaci_vecer/

Zrzečka hučí na koťata, pokud se jí něco nezdá. Odnáším je zpátky do koupelny. Ať už mají tmu.

Dnes jsem natáčela čápa, chytil nějakého hada, jasně - kočky, ježky, krávy... Naše zvířecí přátele. :-)

To byl hezký den. A ještě se mi vyloupla zase maminka. Loni v altánku. V červené flísce. Drahuška ze Šumperka píše:

Draha Hraničková

Tak jsem si přečetla příspěvek starý tři roky. Co vše jsi musely Ty a maminka za ta léta vydržet. Na dálku nenávidím ředitele- ještěra a to vše co svou činností vlastně nečinností napáchal.

Irena Hrobská

Draha Hraničková Vidíš, jak jsem šla a šla a šla a nic mě nezarazilo. Dnes mi Marta říkala, neviděly jsme se asi tři čtyři roky: Ireno, Tys´ mamince prodloužila život. - To už je xtá osoba, která mi dala vzkaz Vesmíru. Já bych to ani nevěděla, ani si to neuvědomuji. Já rada sloužila. O to víc mě mrzelo, jak úlisnice přišly, že 3 miliony pokuta, pokud nedovolím testovat; mrzelo mě, jak jsem bojovala, pak mi asi 15 lidi psalo, i paní, kterou mám v přátelích, že jsem mámu strčila do DD, že ona se o mě starala v nemoci... A kdo 10 let den co den pečuje o rodiče:-) A nikdy bych neřekla máma.

Irena Hrobská

Draha Hraničková Tak jsem si to přečetla. To je bezmoc. To je roků, co jsem donekonečna prosila, žadonila, vyžadovala... Marně. A ta Maruška, ta sličná - ta se hezky vybarvila. Lhala, že jsem si vzala vánoční triko domů. Není taková, jak se mi jevila. Ale v nahrávce jsem si konečně pustila, že hajnej Kuře měl Mařenku a Oldřicha. Kolikrát jsem to slyšela a minulý týden mi bylo smutno, že už mi to mamka neřekne.

Draha Hraničková

Ta, která to napsala, neví, o čem mluví. Moje maminka žila ve svém bytě. Byla celkem soběstačná. Mobil nosila na krku, ale stejně jsem měla strach. Denně jsem za ní jezdila na kole, pak na koloběžce. V zimě pěšky. Když jsem si dopřála dovolenou, tak mě zastoupila moje hodná švagrová. Nikdy bych neřekla máma. Vždy to byla maminka. Někdy jsem ji oslovila zkrácené mami.

Určitě jsi, Irenko, mamince prodloužila život. A nejde tu jen o tělesné potřeby. Byla jsi tu pro ni. Nevím o žádné jiné dceři, která se mamince tolik věnovala. O to víc mě mrzí, že tak brzy odešla. Mohla tu ještě být. Především pro Tebe, ale i pro mě a pro Blanku.

Irena Hrobská

Draha Hraničková Brečíííím a děkuji

Draha Hraničková

Maminka by řekla " Nebul, já to vydržím".

Tak teď to musíš vydržet i ty. Ale pokud se ti uleví, tak si poplač.

No, to mě moc a moc dojalo. Pro Drahušku a Blanku. Jo. Mohla. Mohla tu být. Vezla bych jí drobenklvou buchtu s rebarborou. Zalila čaj z černého bezu. Jahody se šlehačkou. A první med. A třešně bych jí pověsila na uši. A vyprávěla o dnešním krásném dni. Jenže - mamčino: Všechno je pryč stále platí.

Nebul...

Dobrou noc!

Středa. Dnes se potkám s kamarádkou z dětství. Marta. Děti z Jasenné k nám přišly od šesté třídy. Sedly jsme si spolu. Kamarádily se od školy celý život. Marta - všestranně nadaná. A činorodá. Pracovala u velké mezinárodní firmy. Ovládá cizí jazyk. Umí zahradničit. Plést. Šít. Umí vydělat peníze. Je lednová - kozorožka. Můj račí horoskop má proti sobě kozoroha - nakukuji do něj. Jako holčička jsem za Martou jela do Jasenné. Ukázala mi, jak vaří zeleninovou polévku. Když jsem jezdila do školy od babičky v době maminčina lázeňského pobytu, hned jsem zkusila polévku aplikovat. Chodila jsem domů zalévat kytky, krmit kočku. To byl můj první kuchařský doopravdický pokus. Do té doby jsem uměla jen potajmu ušlehat vajíčko s cukrem. Milovala jsem zamíchat lžíci polohrubé... Takové jedy moje tělo sneslo. J Zajímalo by mě, jestli mamka postřehla, že se jí ztrácejí vajíčka.

Jednou asi v sedmé třídě jsme měli malovat ilustraci k pohádce. Já nepoužitelná. Marta si vybrala Pohádky z mechu a kapradí. Dnes tu scénku vidím jako mistra Beena. Marta namalovala pařezovou chaloupku. Já jsem kupodivu namalovala skoro stejnou. Marta nakreslila Křemílka a Vochomůrku. Já s vyplaženým jazykem, gumou v ruce - ne a ne trefit ta jejich tělíčka - vystřihla taky dvě postavičky. Teď nevím, jestli ne jen jednu. Ten druhý byl asi v chaloupce. Na to jsem měla fiňáry. Něco vymyslet, zorganizovat, udělat legraci, zazpívat.

Marta - to už jsem byla vdaná a možná i rozvedená - přivezla králíka. Upekly jsme ho. Já ho blbec podlila. Do horkovzdušné misky. Praskla. Snědly jsme ho. Ale já byla vždy ta nešikovná. Jasně - zní mi mamčino a Ivino - studuj, studuj, hlavně na nic nesahej. Všechno jsem rozbila. Iva měla ještě větičku: Pro praktický život nepoužitelná. No jo, neumím vyměnit zámek, rozšroubovat sifon. Já jsem si k tomu obstarala bezva chlapa, no. Jsem zas šikovná na něco jiného. J

Marta mi včera poslala SMS. Že bychom mohly jet do Šporkova mlýna. Super nápad. Neviděly jsme se asi tři roky. Před třemi lety jsme jely okouknout hotel do Nového Města. Stavily jsme se v Pekle. Zapojila se v důchodu do neziskové organizace Žabka - žen po ablaci prsu. Organizuje pro ně pobyty v Jánkách. Tehdy je vzala do našeho kraje. Dala jsem si v tom hotel daňka. Byl vynikající. Skvělý! VÝBORNÝ. Na Hubertově jízdě členové Řádu sv. Huberta nesou obětní dary. V tom podzimu nesli mezi jinými i daňka. Nádherné puntíkaté silné tělo. Marto, já sežrala našeho zvířecího kamaráda...

Daňka už nejím. J

Marta přisvištěla z Jasenné o čtvrt hodiny dřív.

Ireno, musíme jet, kdyby pršelo. Mám pláštěnku. Ireno, vidím parte...

Řekla jsem, co se stalo.

To už za maminkou nepojedeme. Mrzí mě, žes mi nedala vědět.

Nedala jsem nikomu. Tak se nezlob.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-22_Do_Kuksu_a_zpatky_-/

Vedla jsem ji na stezku jinudy. Cestou jsme si povídaly. Začala před dvěma lety studovat klavír - z nějakých fondů. Zapomněla už čtení not v basovém klíči. Do dvou měsíců do toho znovu vnikla. Už měla i koncert. Ve své vesnici chystala přednášku - hodně cestuje. I koncert nabídla. Ten kovid... Ukázala mi, jaké plete medvídky. Prodává je na trhu a všechny peníze dává Žabkám.

Marto, zavolej do Žirče, nechají Tě tam zadarmo, když pracuješ pro neziskovku.

Zase jsme si o sobě řekly informace. Dojely jsme do Stanovic. Tam bylo živo. Děti z Hořic tu měly vodácký výlet. To byla podívaná. To byla radost. Hýbaly se. Veselé. Smích. Paní u okénka hartusila, že se neohlásili.

Paní, buďte ráda, že prodáte hranolky, protože za měsíc vám zas stáhnou roletu a budete vzpomínat na ten dnešní frmol.

Mladý ochotný sympatický kluk, který jí pomáhal nám donesl dvě polévky s játrovou zavářkou a nudlemi. Nemusel. Ale byl tak ochotný.

Ireno, divej, támhle na tom kajaku...

Myslela jsem, že natáčím - to bylo dívadlo - jak holka na splavu čekala, až odplují čluny a plynule sjela do Labe. Unikátní. Po dřevěné lávce nastupovali další. Dva tlustí kluci se postarali o představení. Nevím, jestli poprvé žuchli neohrabaností, ale střídali se v padání. Jeden druhého vždy stáhnul, jak chtěl, aby mu pomohl z vody. Řehtala jsem se, pištěla, hýkala. S dětmi i paní učitelkou plynul hovor jak víno. Povzbuzující. Jeden kluk věděl, jak fungují létající talíře.

No, a v talíři necítíš ten odpor.

Ten přetlak jako v letadle.

Nějací pánové od vedlejšího stolu museli znát Petrouška.

To se to pojede na Jaroměř po bílém vínku.

Hm. Měla jsem Pálavu. Asi pozorovali. Ani bych si jich nevšimla, kdyby nedoráželi. Dělala jsem, jako že jo, že se to pojede...

Ireno, do Kuksu pojedeme horní cestou.

Jo, a v Kuksu prosím tě sjedeme dolů a vyšlapeme ten krpál k hospitalu.

Když se vracím na cestu, utíkala, povídaly jsme si... Dozvukovaly, jak se nám otevírají ve stáří zavřené zásuvky.

Marti, stavíme se u Aranky. Jestli bude na Františku.

A byla. Znovu jsem chtěla slyšet to vyprávění o tatínkovi jejího manžela Huga. Pan tchán se jmenoval František. Měli dole pod kopcem velký dům. Byli asi tři bratři. Nikdo ho v té době nechtěl. Ale zbyly velké pozemky. Čtyřicet let na nich nikdo nebyl. Aranka prováděla na Kuksu. Krásně líčila, jak přišla na zarostlé místo. Věděla, že tady chce mít mobilheim s výhledem na věžičku kukské kaple. Pozemky nějak podělila. Dnes jsme si prošly její přenádhernou zahradu. Dostala jsem dva okurky. Nebo dvě okurky. J Jako Ten brambor, kedluben, jako ta brambora, kedlubna... J Marta mi říká:

Ireno, já se tak ráda procházím po něčí zahradě... To miluji.

Vypadalo to, jako že zmokneme. To by nebyla Marta. Aplikaci na mraky. J

Vidíš, tenhle mrak za chvíli odejde. Nás zasáhne jen okrajem.

Ty vorle, vždyť je to mrak jak hrom. Zmokneme.

Ne, nezmokly. Jely jsme v suchu, teple. Poslední část jsme zahnuly k Úpě. Natrhala jsem si ještě černý bez. Hledala jsem lípu. Jenže už jsou odkvetlé. Nejsou!

Ireno, podívej, tady kvete! Tu si musím zapamatovat...

Marti, když jedeš na druhou stranu n Hradec, tam jsou lípy odkvetlé a lípy, které teprve kvetou. Jsem s tím počítala.

Pomohla mi natrhat moc květu. Ukázala mi kartičku Oredo. Jí bylo 65 v lednu, mně v červenci. Poradila mi. Konečně budu jezdit taky za hubičku. Povídala, že karta Oredo dovoluje přestupy... To je Marta. A taková byla Zlatka. Ta, co mi 9.3. před třemi lety odešla. A ještě stihla asi dva dny před odchodem poslat zprávu: Irenko, nevyšlo Ti to. Odcházím. Už mě to ani nebaví. A pozdravuj všechny známé!

Marta chce ještě zajet za starou tetou do devět km vzdálené vesnice - to má zas v mobilu, že jo. Kouká, kudy pojede. Josefov, Rasošky, Vlkov, Smržov, Hubiles.

Ne, to je nebezpečná cesta. Jeď okolo školy nahoru k Mrštníku, už jsi v Rasoškách, přes pole do Smržova.

Dobře jsem jí poradila. Zítra snad změní plány a staví se na třešně.

Měla jsem v životě jen tři kamarádky. Soničku - kolegyni z České Skalice. Zlatku. Opustily mě. Tak mi zbyla ještě Marta. Díky za ni. Vesmírná inteligence, děkukukujiii!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-22_Cerven_v_zahrade/

https://www.youtube.com/watch?v=JDx3PxcLFqA

Doma vykládám dary přírody. Uvařím si slovenské knedlíky s uzeným. Jedu na kole do řeznictví, kde mám učenku. Před obchodem si s kbelíčkem vody hraje na vývěsní tabuli překrásná holčička. Její dcerka. Maluje na tabuli okolo nájezdové rampy. Její maminka mi dává najevo, jak ráda, ale nehraje, jak doopravdy ráda vidí svou bývalou bláznivou češtinářku. Moc příjemné! Ví, že maso nekupuji. Ukrajuje mi kousek uzené krkovice jen pro vůni. Doma rozdělávám kuchařku Herbalife. Ty vorle! Nemám brambory. Konec vaření. Pokračování příště. J

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-22_Pro_mleko/

Petroušek jel na sport. Ve džbánu zbylo mléka na dně. Prý zítra. No to nejde. Máme ježky, kocoura, Zrzka hodně pije a já piju mléko. Jela jsem sama. Do kravína. Ráda bych pohladila krávy po čele. Ale měly ty své děsně velké čumáky. J Učila jsem vnuky majitelů. Jsou zamilovaní do zemědělství. Synové jsou studovaní v oboru. Pamatuji si, jak mi Davídek povídal před - kdy? patnácti lety:

Miluji práci na poli.

Cestou zpátky poslouchám zprávy Benjamina Fulforda. Na červenec nám chystají další hru. S kovidem, lockdownem si pohráli. Jasně nejdřív si to nacvičili pár měsíců předem. Teď prý chystají celosvětový výpadek zásobování... Nebude co jíst. Jestli to chtějí uskutečnit v létě, je nejvyšší čas ještě nasadit brambory. Rýži už nenasejeme. J

Vytahuji ředkvičky. Ano, sázené 16.5. v neděli. To jsem maminku naposledy objala. Mluvila s ní. 20.5. už jen loučení v kómatu. Mourek mě hlídá.

Moure, pojď, budeš bydlet v Micčině boudě. Zrzka jí opovrhuje.

Tlačila jsem ho do otvoru jak býka na most. Ani náhodou. Sundávám kryt střechy. Otevírám dvířka. Hup. Je tam. Hup, otvorem ven.Tak znovu.

Moure, tady máš dekret na byt. Co, na byt! Máš od nás mobilhaim! Celý domeček.

Asi pětkrát jsem ho znovu šoupla do boudy a vždycky po schůdkách zcupkal dolů do trávy. Péťův tatínek prý říkával:

Dávat a ještě prosit!

Nic. Zavírám střechu. Jdu vytáhnout ještě do svazku pár ředkviček. Mour mi prostříknul jemné legíny až na kůži.

Nejen, že nechtěl bydlet v boudě, postříkal mě tím svým pižmem, vstoupil packou do chodby a seděl na vnitřním parapetu u francouzského okna... Ale on - ten pacholek - odehnal ježka a vymlaskl mu teplé mléko.

Půl desáté. Ještě světlo.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-22_Jezci/

Peťuš, ježek má rypáček v granulkách. Donesu mu mlíčko.

Půl desáté. To je jeho čas. On odbrzdí hodinky a jede.

Donesla mlíčko. Jenže mu ho Mour vycucnul.

Setmělo se.

Představ si. Granule našel takový malý. Jenže přifuněl velký a svým fuňotem toho malého vystrnadil od misky.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-22_Chupaci_rano%2C_chlupaci_odpoledne%2C_chlupaci_vecer/

Zrzečka hučí na koťata, pokud se jí něco nezdá. Odnáším je zpátky do koupelny. Ať už mají tmu.

Dnes jsem natáčela čápa, chytil nějakého hada, jasně - kočky, ježky, krávy... Naše zvířecí přátele J

Draha Hraničková

Irena Hrobská

Draha Hraničková Vidíš, jak jsem šla a šla a šla a nic mě nezarazilo. Dnes mi Marta říkala, neviděly jsme se asi tři čtyři roky: Ireno, Tys mamince prodloužila život. To už je xtá osoba, která mi dala vzkaz Vesmíru. Já bych to ani nevěděla, ani si to neuvědomuji. Já rada sloužila. O to víc mě mrzelo, jak úlisnice přišly, že 3 miliony pokuta, pokud nedovolím testovat, mrzelo mě, jak jsem bojovala, pak mi asi 15 lidi psalo, i paní, kterou mám v přátelích, že jsem mámu strčila do DD, že ona se o mě starala v nemoci... A kdo 10 let den co den pečuje o rodiče:-) A nikdy bych neřekla máma.

Irena Hrobská

Draha Hraničková Tak jsem si to přečetla. To je bezmoc. To je roků, co jsem donekonečna prosila, žadonila, vyžadovala... A ta Maruška, ta sličná - ta se hezky vybarvila. Lhala, že sjem si vzala tirko domů. Není taková, jak se mi jevila. Ale v nahrávce jsem si konečně pustila, že hajnej Kuře měl Mařenku a Oldřicha. Kolikrát jsem to slyšela a minulý týden mi bylo smutno, že už mi to mamka neřekne.

Draha Hraničková

Ta, která to napsala neví o čem mluví. Moje maminka žila ve svém bytě. Byla celkem soběstačná. Mobil nosila na krku, ale stejně jsem měla strach. Denně jsem za ní jezdila na kole, pak na koloběžce. V zimě pěšky. Když jsem si dopřála dovolenou tak mě zastoupila moje hodná švagrová. Nikdy bych neřekla máma. Vždy to byla maminka. Někdy jsem ji oslovila zkrácené mami.

Určitě jsi, Irenko, mamince prodloužila život. A nejde tu jen o tělesné potřeby. Byla jsi tu pro ni. Nevím o žádné jiné dceři, která se mamince tolik věnovala.

O to víc mě mrzí, že tak brzy odešla. Mohla tu ještě být. Především pro Tebe, ale i pro mě a pro Blanku.

Irena Hrobská

Draha Hraničková Brečíííím a děkuji

Draha Hraničková

Maminka by řekla " Nebul, já to vydržím".

Tak teď to musíš vydržet i ty. Ale pokud se ti uleví, tak si poplač