2022-05-11 Výletní

Mládí by byla krásná doba, kdyby přišlo až později v životě.

Půlnoc. Doteď jsem lelkovala a šmírovala na FB. Mám tu své lidi. Jo, jsou to přátelé. Virtuální. Chodím na kukandu k nim, oni ke mně. Prohlížela jsem si fotky za celý den. Mám ráda dokumentaci. Aspoň se večer podívám, co jsem tu vyváděla, kudy vedly moje kroky. Včera večer povídám Péťovi:

- Peťuš, je čas vypravit se do Světí.

Řekla jsem to schválně. Vždycky hlásím cestu. Nevíte proč? Jednoduché jak facka. Ještě nikdy jsem netankovala. Nemám ráda zbraně. Vlastně nikdy jsem nedržela v ruce žádnou. S výjimkou luku a šípu v dětství. Ani prakem jsem se nikdy nepokoušela něco sestřelit. Budu já brát do ruky pistoli, z níž cáká ruská smradlavá voda? Ne, ne. To za mě zařizuje Petroušek. On to umí. Ví, kam se to strká. Vlastně nejdřív - kam se pro to jede.

Netuším, jak se mi povedlo programovat mou novou rumbu. Každé ráno v devět se holka vydá z dokovací stanice a začne děsit kočky. Má to výhodu. Pokud jsou doma, Zrzka se neopováží vyzpěvovat ty své árie u dveří ložnice.

Žiju nějak pozadu. Když se měli nastěhovat noví nájemníci, pořád jsme měla dost času, ale ono to najednou bylo pozítří, zítra, dnes. Hodinky nemám přesunuté... :-) Jen tak jdu světem. Vím, že teď právě je jaro.

V posteli se dívám do Zpravodaje. Cože? Dotisk knihy o Jaroměři od Pavla a Oliny Mertlíkových? Hurá. Jupíí! Když vyšla, vzpomněla jsem si pozdě. To bylo asi na podzim. Pavel - starší bratr mé velké dětské kamarádky Eriky. Stále si vybavuji nějaké příběhy, které mi Erika vyprávěla z jejich rodiny. Pamatuji si, jak Pavel namaloval na jejich záchodě - nebo v koupelně? - vinnou révu, Bakchuse a malbu doplnil moudrým nápisem. Erika mě naučila jejich písničku, kterou si vymysleli na výletě. My jsme sbor, my jsme sbor, jaroměřských študáků... Erika vystudovala zdravotní školu; vdala se. Ó, jak se jí líbil její budoucí manžel... Pak rozvedla. Odjela do Švédska. Už jsme se neviděly mnoho let. Pavel se stal prvním starostou v devadesátém. Tady na FB je chodící encyklopedie Láďa Bátora, spolužák Pavla a mého prvního muže. Hoši chodili jak na základní školu, tak na gymnázium. Láďa je odpojen. Píše asi kroniku svého rodu. Pavel patřil ještě ke vzdělané generaci. Když jsem viděla Pavla na vernisáži v Umělecké kolonii Bastion naposledy, nepoznala jsem ho. Stařec. Rychle jsem vyřizovala Láďův vzkaz. Byl to nějaký dotaz na dům na Jakubově. Pavel uměl odpovědět. Prý Láďovi napíše... Nevím, jestli se k tomu dostal. Pro mě smutná zpráva, že odešel dřív jen o pár dnů, než byla jeho kniha uvedena na svět. Pavel chybí. Ráda jsem ho potkávala. Vzdělaný, skromný. Napsal takovou malou rozkošnou brožuru o Josefově jeho dětství. I mého. Opatruji ji jak oko v hlavě. Kus mého života.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-11_Rano/

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-11/

Maraton štíhlosti. Rychle nafotit F1. Ještě pár dnů budu mixovat kopřivy. Natočit krátké video - jedu daleko, Smolíčku, beru šejkr PDM a kdybych měla hlad, tyčinku. Až se vrátím mám chuť už asi tři dny na nudle s mákem. Tam nebude mimo ghí žádná bílkovina. Zásobu dodám tělu dopoledne. Poslat fotky do skupiny. 

Podle fotek jsem loni už dávno měla na terase zaparkované kbelíky s okurkami a rajčaty. Den D nastal. Jedu do obrovských japanů s nepřeberným množstvím kytek, zeleniny, keřů, krmítek... To vše za přijatelnou cenu. U nás ve městě je už minulost, že tu jsou Veckovi, Krupičkovi, Sempra... Zbylo jedno krásné zahradnictví, ale ceny nasazeny, protože chybí konkurence. Totéž ve Skalici. Tam jsem velmi ráda jezdívala nakupovat. Varianty Polsko, Světí a nějaký chlápek ve Smiřicích. Nakonec zjišťuji, že i to Polsko, to levné Polsko, nás bere na hůl a nejlevněji se letos nakupuje ve Světí.

Ale nejdřív!, Ireno, jeď pro knihu. Volám Denisce. Nechce. Beru dvě. Já a Linda. Nazdar. Vhodný dárek. Maminko, to by sis početla. Jaroměř sice není naše, ale známe ji. Mami!

Jedu si lážo plážo na Hradec. Cesta už není tak ucpaná. Dálnice ji uvolnila. Ireno, pozor!! Tady změna přednosti. Víš, že tě Petroušek vždycky varuje. Sjezd z dálnice. Pohoda. Zrovna nikdo nejede. Zahnu do Smiřic. Zahnula. Ale odbočila jsem ven. Aha, vyjíždím daleko za Smiřicemi na hlavní. Herdek filek, kde jsem zakufrovala!

Nádherný den! Slunce. Řepka. Všude, kam se podíváš, žluto. Ono je to prý hodně nahnojeno, nic by tam letos nerostlo. Půda je naprosto vyšlochtaná. Raději třeba žito, pšenice, řepa, slunečnice, mrkev... Aby měli co ničit v bioplynce.

Cestu si pamatuji z loňska. Někde u hřbitova zahnout vlevo. Poledne. Péťa.

- Aha, tak to řiď. Ahoj!

Má pravdu. Rozhodla jsem se, že nebudu za jízdy telefonovat. Soustředím se. Z dálky vidím bílé skleníky. Japany.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-11_Sveti/

Loni tu byli milí lidé. Jak prodávající, tak kupující. A letos taky. Balzám. Vybírám nejdřív rajčata. Za dvacku. Chceš třešňové, cherry, datlové, žluté, keříčkové, masité... Mají i za 89, ale takové nepotřebuji. Beru jednu papriku. Hledám bidens. Mám ráda květ jako jarní červánek. A zrovna takovou beru begonku. A ještě tuhle, tuhle, tuhle. Ledovky. Nesu si koš, krabici, krabici do auta. Spokojenost. U auta na mě mluví paní. Ze Smiřic? Aha. Tam se chci stavit. Kudy? Paní vysvětluje. Je tam prý plno aut. A trefím tam hned za závorami? Ale kde mám zahnout, abych se zas neztratila...

Jet Sendražicemi, Nedělištěm příjemné. Pod sebou sleduješ hlavní cestu na Hradec. Vyjíždím na ni. Loni to byl horor. Letos pohoda. Tak teď se hlavně trefit. Odbočuji. To je ona. A znovu odbočuji. A už jsem zase v háprdepu. Tady je hřbitov. Leží tu Anička. Odešla před dvěma lety. Stará paní. Měla ráda i Péťu i mě. Tady jsem před hodinou už jela. Obrátka. Zkusím tuhle cestu. Je to ona. Závory.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-11_Soukromnik/

- Prosím vás, jedu správně do zahradnictví?

- Ano, jen se připravte, že tam bude hodně aut. 

Co furt mají s hodně auty? Hodně aut jsou tři, čtyři, pět. Obracím se. Prohlížím si, kam jsem přijela. Fotím si obrovský citroník. Mezitím paní z auta za mnou je přede mnou. Manželé po mně jsou přede mnou. Někde tu omamně voní konvalinky. Jen v jednom místě. Tady nejdeš do skleníků. Tady stojíš ve frontě. Pán nebo paní odbíhají přímo na záhony. Řekneš dvacet salátů, dostaneš jich čtyřicet. Na velké ceduli ceník. Co to tu tak voní? Obrovský kvetoucí citroník. Omamná konvalinková vůně. A velký stromeček rozmarýnu. Hladím ho. Silice hned provoní vzduch. Chtěla bych gazánii. Nedoporučují, ta by vykvetla až v srpnu. To raději ať jdu za pětačtyřicet korun k Vietnamci. Tak beru ledovky, salát, dvě polní, jednu cuketu. Vetřelkyně. Shodujeme se s pánem za mnou. Prý na vojně jim to dávali do bramborového salátu. Hnus fialový. A ještě štěstíčko. Mají ho napsané jak kapradí. Paní vyďoubne z hlíny prstem rostlinku. Balí do novin, jako za starých dob. Tady se zkrátka zastavil čas. Retro. Krása. Jsou ochotní. Běhají na pozemek a zpátky. Domorodí mají na papírku. Zahradník běží k pařníkům. Vypichuje. Balí, vypichuje a balí.

V cestě mi brání obrovský kamion u závor. Vystupuji. Ukazuji dva prsty. Pochopil. Popojel.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-11_U_sklenare/

Odbočuji do sklenářství. Rok, víc jak rok mi vyrábí mrazové sklo. A nedaří se. Pískované je mechanické. Není problém. Ale chtěla jsem do vysklených dveří mrazové původní sklo po bezohledných jedněch a druhých nájemnících - oni nám rozbili poprvé v životě od p ostavení domku ve třicátých letech sklo!!! Nechápu. Zmetci zadělaní. Jenže mrazové je chemické a to se mu nedaří. Ani v zimě, ale ani teď v létě.

- Dobrý den! No jasně, to jsem věděla. Ano. Hačánek u kafíčka. A bagetka!

- Dobrý den!

Smějou se.

- My jsme teď přijeli z montáže. Já už to pro vás mám nařezané.

- Jo, a kdybych nepřijela, tak kafínko. Papánek, že jo?

Ukazuje mi připravené desky. A mrazové sehnal ze starého původního. Super.

Dávám mu znovu telefon na nájemníčka. Po kolikáté už?

- Tak kdy?

- Jeden den po neděli.

- Nebo jeden den v příštím roce, co říkáte?

Chechtá se.

- Ne, opravdu.

- Ale dnes je středa. Do konce týdne máte ještě času!

Nechávám to na něj. Loučím se. Teď už to dopadne.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-11_U_rodicu/

Jedu zadem. Stavím se na hřbitově. Vyměňuji svíčky. Jedna lampa je teplá. Minule jsem nevěřila. Ano, svíce hoří tři dny. Kdy jsem tu byla? V neděli? Je středa. A předminule to taky bylo tři dny. Ometám hrob.

- Mami, zjev mi, kdy ti škodil? Kdo je viník? Kdo je ta zrůda, co se na mě usmívala?

- Nebuď mstivka. 

- Mami, to není msta, to je spravedlnost.

Zouvám si lodičky. Jdu čerstvě posečenou trávou. Cítím léto; tahle vůně značí blížící se vysvědčení; pan Trofimovič kosil. Má tu kárku.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-11_Kvetinka/

Stavuji se v květince. Jdu si koupit okurky Linda. Už je zas nemá.

- A mohla bys mi zavolat?

Chci jí udělat kšeft. Kupuji rajčata... Sedí tam pán. Hovořím o mamince. O škůdci. Mám ho čerstvě v hlavě. V autě jsem na něj myslela. Kdo lámal zub z hřebínku, škubal krabičky s kapesníčky, rozbíjel sklenice s medem...

- Pane, víte, jezdila jsem za maminkou deset let den co den. Jednou dvakrát mě střídala sestra. Pak se najde nějaký kritik - strčila mámu do DD. Jenže alzheimerici rozvrátí rodinu.

- A taky už nejsi nejmladší, jak bys ji zdvihala.

- No jo, vždyť je mi šestašedesát.

- Paní, to vypadáte ale velmi dobře.

- Pane, a víte, co to stojí peněz a času?

Smějeme se. Maminčina genetika mi byla dána do vínku. Hlavně ne ve všem!!!

Dávám rostliny do kufru. Všímám si železné destičky mezi dlažebními kostkami. Nápis voda. Krása. Dnes by tam nápis stopro nedali. Strohé. Blbé. Anonymní. Nic neříkající.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-11_Doma/

Zrzka válí sudy. Mourek mě zdraví. Péťa mi pomáhá vynést koše a krabice.

- Mají tě rádi. Krmíš je.

Teď se nakrmím já. Mám chuť na nudle s mákem, ghí a xylitolem.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-11_Nudle_s_makem_a_darovanou_kytici_ruzi/

Vyprávím, kde jsem všude byla. Ukazuji mu knihu. Nechávám mu jednu v pracovně. Asi se do ní výjimečně koukne. Jsou tam totiž obrázky.

- Koupil jsem ti za osm set.

- To je málo. To moc nepodražili.

- Málo?

- Za kolik jsi mi dřív kupoval.

- Za pětistovku.

-  Aha.

Jdu se plazit po čtyřech. Z dvaceti salátů je pro regiment vojáků.

- Kdo to sní??

- My.

Pěkně jsem si zkypřila, nahnojila pod švestičkou. Zrzce se to tam taky líbí. Vyháním ji. Nerozumí. Jsem důraznější. Zdá se, že nechce rozumět. 

Péťa mě chválí.

- Hlavně, aby ti to ptáci neozobali.

- Aha. Budeme se modlit, abych ráno saláty ještě našla. Zítra tam natáhnu nějaké plašidlo.

Krásně. Teplo. Bez komárů. Nechce se mi do domu. Oželila jsem školení. V půl deváté pouštím aspoň poslední půl hodinu. Zaslechla jsem akorát ahoj. Na kameře všichni mávali na rozloučenou. Pink. Hotovo. Konec.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-11Tik_Tok/1535713855

Na Tik Toku vidím obrázek koníčka. Jeho hlava s kšíry. Nápis. Jen ty mě tady držíš.

Ty vorle! Co to je! Jaká generace z cukru vyrostla. Problémy řeší s psychologem, psychiatrem, drogou, farmaky, sebevraždou. Šup. Jdu ještě natočit video. O mladé dvaatřicetileté víc než krásné vdově. Za jednu ruku vedla malou tříletou holčičku, za druhou dvanáctiletou. Dávám video na Tik tok. 

Den jak víno. Lidi hodní. Klid. Mír. I OSN neoznačilo konflikt za válku. Takže MÍR.