2022-10-22 i 2022-10-23
A je po víkendu. Včera celý den v akci. Den začínal hezky. V devět jsme měli vyjet. Předání mé maličkosti v půl desáté v HK. Vyjíždíme patnáct minut po deváté. Zpoždění oproti plánu o čtvrt hodinky. To jde.
- Peťuš, nejeď tak rychle.
- To nestihneme.
- Ale Karel chodí taky pozdě. Buď v klidu!
Lije, lije. Nemám deštník. To je téma. A ne nějakých pět deset minut zpožďo. :-) Půl desáté. Telefon. Karel s Radkou.
- Už jsme u podchodu. Odbočujeme na semaforech.
- Ale my už jsme odjeli.
Na setinu sekundy zapomínám na jeho vtípky. Hned se vracím do reality. Péťa hlasitě:
- Už jsme u Střeláku.
- Stojím vedle auta MM reality.
- Peťuš, proč jsi nenajel do parkoviště?
- Tady nejsi na poli, tady se musí dodržovat předpisy.
Aha, systém. Kamery. Slídilové. Udavači. Lije. Házím si na hlavu pléd. Pusa. Běžím ke Karlovu autu. Bezpečně ho poznávám v nekonečné řadě.
- Prosím Vás nejedete do Brna?
- Ahoj! Jedeme.
- Kde je Radka?
- Vrátila se pro prášek na štítnou žlázu.
Jsme kompletní. Jedeme. Lije. Lije. Lije. Před naší čůrací benzínkou zákaz vjezdu a parní válce. Objížďka. Netušíme, že v noci na ní zjistíme - jedna minuta na semaforu deset minut ve skutečnosti.
Brno. Odjakživa špatně značené. Když jsme se s prvním manželem Ivkou vracívali z Maďarska, nikdy jsme ho neprojeli bez ztráty kytičky. To trvá dodnes. Jen velkorysost podjezdů, tunelů, nadjezdů přibyla. Neuměla bych jet ani s navigací. Radka ji zapíná těsně před Brnem. Míjíme brněnské metro. To už si pamatuji z června, kdy jsme projížděli stejnou stavbou. Ne, nebudují metro, ale díru do stráně tam mají pěknou. :-) Navigace nás vede Medlánkami a pak se zas napojujeme na ten moderní proudový tah, z něhož jsme sjeli. Medlánky. Tady prý stále dodržují moravské zvyky. Hody, průvody... Bydlí tu kolega Standa.
Karel se orientuje. Říká:
- Tak už vím, kudy příště nepojedeme.
Míjíme výstaviště. Tady je Voroněž. Dnes Orea. Před asi čtyřiceti lety jsem tu nocovala. Zvláštní setkání. Ještě si pamatuji jména. Mohli jsme zabočit tady. Karel jede dál. Po asi kilometru odbočujeme a jsme bezpečně u hotelu. To obdivuji. Míjíme ho. Hledáme místo. Marně. Od června tu nalinkovali modré čáry. Karel se vyjadřuje nelichotivě. Souhlasím. Není kde zaparkovat.
- Hele, Karle, tady před policií máš tři místa, a tady ještě jedno.
- My jsme tady ale fakt v červnu parkovali. Bydleli jsme v tomhle hotýlku.
Bereme z auta tašky s převleky navečer. K hotelu míří různými ulicemi naši. Nezávislí distributoři HN. Herbalife Nutrition. Jdeme slavit třicetiny. Koho?! Hughs založil svou fu Herbalife 1.2.1980. Do naší země přišla právě před třiceti lety. Dopoledne školení, panely, focení... Celým dnem nás zase provází DJ Evropy 2 Ondra Vodný jako v červnu na LDW. Kde jsou ta rána, kdy jsem se před třiceti lety vypravovala do školy s Evropou dne, s jejich cestou do minulosti a dalšími vtípky a písničkami. Začínal tam Vítek Pokorný. Scénárista. Pozdější manžel Lucie Zedníčkové. Jejich dcera Amélie hraje v seriálech. Už dávno Evropu nesleduji. To byl ještě Hezucký poloviční. Maminka mě naučila poslouchat Dvojku. Ale Český rozhlas Dvojku! Mám ho v telefonu. Takže DJ Ondra Vodný mi vůbec není znám.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-22_Luigi,_Paco,_DJ
Program začíná. Zdraví nás spolupracovník zakladatele Hughse Paco Perez. Zajímavý příběh. Další zdravice Luigi Gratton. Začínal u fy jako medik. Asi před šesti lety na Extravaganze jsem ho nepoznala. Ukazoval sedmnácti tisícům lidí dole na pódiu přes velkoplošná plátna prstýnek. Začal nosit brýle. Fešák se změnil na ženáče. Luigi zodpovídá za naše jídla a jejich inovace. Přes tři sta lékařů, chemiků, odborníků, olympionička Samantha Clayton. Universita v LA. V čele dr. Hüber - několik let za sebou označen za nejpřínosnější vědeckou osobnost světa. Přes 40 let se věnuje studiu lidských tuků. Největší odborník. Ve vědeckém a poradním sboru máme nositele Nobelovy ceny dr. Lou Ignarra. Tým pro fitness. Poradní výbor pro vnější výživu. Dietetický sbor. Poradní výbor pro stravovací návyky. Občas se setkám s vyšklebovači naší fě. Dehonestují ji. Nevěří zdravému jídlu. Njn, s tím nic nenaděláš. Mají pupky. Berou jedy na cholesterol, vysoký krevní tlak, tráví svůj stroj.
Pauza. Jdeme na oběd. Koktejly. Čoko. Banán. S Inkou si znovu opakuji tvoření příběhu na FB, změnu barev, odstranění ikonky hudba... Vyptávám se, jak, co. Ochotně mi radí.
Novinky. Do Vánoc čekejme další limitovanou edici pomeranč čokoláda. Dále se k nám chystá svačinková tyčinka s tmavou čokoládou z řady HL . Konečně po zrušení prodeje guarany bomba!!! Phyto complete. Bylinkový komplet určený k odstranění tuků, zmenšení objemu pasu...
Konec. Večeře. Opulentní. Všeho dostatek. Vybírám hranolky, rybku, zeleninu...
- Holky, nekupuji dorty. Ale víte, co mi chybí? Ty jejich malé krásné jedovaté dortíky.
Na schodišti mezi patry se stolky stolujících zní saxofon mladé muzikantky.
Sedíme u vína, povídáme, vzkazujeme, publikujeme... Jdu se převléknout do černobílé. Párty začíná. Zní mi ós sternum. Uši zaléhají. Nevím, co je to za módu likvidovat lidem sluch. Sluchové buňky se už nikdy neobmění. Starý fláky. YMCA. Kapitán Demo. Překvápko! Překvápko? Jaké?
- Co nesmí chybět na žádné oslavě narozenin?
- Dárky!!
- Dorty!!
Na pódium přijíždí velký dort.
- Vy ostatní máte slíbené překvapení. Takových dortů máte v přísálí a ve všech prostorách nekonečno.
Jo? Fakt. Nekonečné řady. Sice to nejsou variace různých minizákusečků, ale velké dobré všechny stejné.
Bavíme se. Fotíme. Občas se kolem mě mihne Karel. Radka mnoho lidí se mi hlásí na kurz infovidění. Jak to vědí? Sledujeme se. :-) Ok.
- Pojedeme!
Loučíme se. Karel zaparkoval auto před vchod hotelu.
- Kam jdeš?
- K autu.
- Tak pojď!
- Jé, ty seš kouzelník. Nasedáme. Jedeme. Mlha. Mlíko. Vyjíždíme z Brna. Není vidět na krok. Snažím se prokouknout bílou tmu.
- Ireno, pamatuješ, jak jsme jeli ze Zakopaného?
- Jo. Mlha.
- A navíc náledí na cestě.
- A neměli tam svodidla. A pod námi obrovský sráz. Tam jsme se ztratili.
- Protože jsme chtěli na Ostravu, Karel najednou najel na Brno. Ty s námi zažíváš!
Dávám si sluchátka do uší. Usínám.
- Kde jsme?
- Před tou objížďkou.
Na objížďce svítí pod červenou vteřinovač.
- Jen minuta!
Čekali jsme skoro deset. Vteřina trvala daleko déle. Karel sakruje. Nejen že není vidět, ještě deset minut zpoždění...
Někde v Holicích mi Radka sahá na nohu. Budí mě.
- Iri, zavolej Péťovi.
Volám. Není moc nadšený. Očekával nás dřív. Cestou tam déšť. Domů bílá tma. Máme to tak zhruba stejně do HK z obou směrů. Jenže mlha se trošku rozjasnila, Karel na to šlápnul. Čekáme na Péťu u jejich domu na hlavní třídě.
- Už běžte. Mně se nic nestane.
Radka pečovatelka.
- Ne, my tě ohlídáme. Karel tě předá v pořádku. Při nejhorším u nás přespíš.
Volám Péťovi:
- Řídíš?
- Nech mě jet! Já nic nevidím.
Vypnul mi telefon. Nevrlý. Asi ještě mezi poli. Konečně. Děkuje, že mě v pořádku přivezli. Domů. Půl třetí. Topí se. Linda nespí. Tři kočky se tu neposekaly. Jdu si lehnout ve tři.
To mělo být v Počteníčku včera. :-)
Nedělenka. Spím do deseti.
- Mami?
Na okně mě hlídá černá Kitty. Tam lehávala Micicinda. Hypnotizovala mě ve spánku. Vždycky mě probrala. Kitty mě nechala. Běžím na chodbu.
- Co je?
- Potřebovala jsem pomoci s bednou. Mami, očesala jsem vršek jonatánů u babičky. Ještě jedu pro padák. A ještě tam mám...
Odjíždí. Jsem vděčná. Celý podzim jsem u mamky v domečku nebyla. Pracovala tam jen Linda. Česala, prořezávali s Lukášem stromy.
Volám sousedce, aby si přišla s dvěma koši pro jablka. Je tu. I Linda je tu.
- Mami, mohu vzít Zuzce?
- Samozřejmě.
Vypravím dnes balíček ořechů kolegyňce Lence do Lipůvky u Brna. To je ta, jak jsme u ní uvízli v červnu na hodech. Teda u její maminky a pak i u ní. To je ta, jak vypěstovala meloun. Pamatujete? Balíkovna do konce října vypravuje balíky za 10 Kč! Skvělé!
Chystám kompot. Vkládám do něj pár třešní, trošku přezrálých letních blům z mrazáku. Houbová od včera. Brambory od sedláka. Houbové řízky. Obaluji i kousek panenky. Linda přivalila tři! I kočkám dáváme ochutnat. Kitty trucuje. Ví, cítí, že pojedou domů. Nechce do přepravní tašky. Jsem ráda, že tu byla. Že se trošku zas otrkala s Mourkem. Že ví, že je to přátelský peciválek. Stejně na něj spouští hrůzu. Včera prý vstrčil hlavu do pracovny. Hned mu dala co proto. Sem ty chodit nebudeš. Tady je mé území!
Odjíždějí. Jdeme hrabat? Než se rozkejkluji, že půjdu ven, Péťa ruší akci hrabání. Odjíždí na sport. Lehám. Usínám. Budí mě Linda. Už jsou v Pze. Kitty spokojená, že je ve svém. Hned si vyskočila do krmítka. Pouštím si Jitřní záři. Čtyři ze šesti dílů. U třetího brečím, bulím, naříkám. Dostala jsem rýmu. Když měla holčička s tímhle jménem publicitu, ještě jsem tvrdě spala. Zapojená do systému. Odsuzovala jsem pod vlivem meinstreamu rodiče. Vybarvili je jak feťáky. Co je to za jméno! Dnes to vidím jinak. Maminka magistra. Vysokoškolsky vzdělaná. Učitelka. Chtěli žít svobodně, zdravě, vidět hvězdy na obloze. Sociální štětky státu už tehdy kradly děti. To tu ještě neřádil Barnevernet.
Večer. Svářím mléko. Chystám svačinu do krabičky na zítra.
- Peťuš? Bageta, koktejl, tvaroh s PDM?
- Tvaroh.
Nalévám si horké mléko s kakaovými boby. Ó, škraloup! Hustá načechraná pěna. Mňam! A boby. Hořké, tvrdé, drcené. I já je drtím zuby dál na ještě menší kousky. Vzpomínám na včerejšek. Na déšť. Na velkolepou oslavu. Na kolegy. Na mlhu. Na cestu tam a zase zpátky. Svítím si barevnými světýlky. Svíčky. Kamna. Oheň. teplo. Mourkovi jsem definitivně vyčistila koš, který jsme používali na polena. Polena nosíme ve velkém a ten polenový je Mourkova postýlka. Chrapčí rozvalen.
I já jdu vykonávat tuhle činnost. Teplo v domě. Ticho a klid. Celý víkend vrtání vedle v domě. Kde je náš klid, ticho, pohoda? Už tu není. Mami! Tvá klidná zahrada založená s tatínkem v hradebním příkopě. Tvá oáza. Tvá živitelka. Ze všech stran příroda. Mami, kdybych tě sem mohla na chvilenku přivézt! Koukala bys. Když venku hlasitě mluvím, třeba se zlobím, hned mě Péťa okřikuje, aby to vedle neslyšeli. Trhnout nohou. Mami - tys´ říkala něco p. políbit. Že jo? Na svém pozemku si budu vykřikovat, co chci. Svobodně. :-) Mami ještě jeden vzkaz před spaním. Představ si, dnes odpoledne jsem šmajdala bosa v mokré trávě. Nosila konve vody z vany do skleníku. Mám tam velké papriky. Sázela jsem je pozdě. Na konci července. Už jsou před dozráním. Některé teprve kvetou. Zahřívám je. Z fotovoltaiky. To mi za to stojí. Nemohu je nechat zmrznout. Jsou živé. A ještě češu rajčátka. Na příští rok se už zařídím. Už to budu asi umět.
Dobrou noc!
P.S. Bez omáčky! https://www.youtube.com/watch?app=desktop&v=T6Nff83_wF0&feature=youtu.be&fbclid=IwAR2r1ewyJ0EGTjZ4M8XRBpmTsbmO5xIwS-1UmGsWrz4inB61mHgRKNK8fMU