2022-11-03 Čaruji, čaruješ, čarujte

Pročítám v posteli letáky. Nic. Pořád stejné šunty. Už m to konečně, KONEČNĚ došlo. Proč jsem si toho nevšimla dřív? Dvanáct let se živím Herbalife. Přivykla jsem přemýšlet, co do sebe. Taky čtu hodně etikety. A taky se stále vzdělávám. Taková ta přednáška o čokoládě, ta mi hodně, HODNĚ, otevřela oči. Děkuji Marku Komissarovovi za jeho metodu přímého načítání. Jsem licencovaný lektor, ale nejdůležitější je pro mě to, co mi zůstalo v hlavě. Co se mi v ní změnilo Právě to, že prohlížím hromadu prospektů. Odkládám. A nic. Imunní. Jako by mi v hlavě rozsvítili.

V domě zvoní můj mobil.

- Nééé!

To není důležité. Devět hodin. Nic. Ještě si proběhnu U nás kraji. Ó, Broumov jako evropské město? Tak to se mi líbí. Myslím asi před pěti šest lety byla Plzeň. To ráda slyším. Broumov leží v našem kraji na konci, tam, kde si lišky předávají informace o hranici, o Českém koutku. Babička Boženy Němcové chodila do Vambeřic.

https://www.kamsevydat.cz/wambierzyce-vamberice-poutni-misto/

Jako češtinářka jsem jezdívala na konci školního roku na literární exkurze s dr. Kupcovou. Po stopách Hrabala, po stopách Škvoreckého, pražské baroko, jednou jsme zajeli za hranici do Karlowa - do stolových hor, do Klodzka, do lázní Dušniky, do Vambeřic; známá bazilika Panny Marie. Měla jsem hrníček s uštípnutým okrajem s obrázkem baziliky. Prodala jsem ho starožitníkovi. Jeli jsme při té exkurze do Radkowa. Z karlowských skal, že by z Hejšoviny?, jsme nahlíželi do Českého koutku. Už se mi to ztrácí v hlavě. Původně naše území - Kladsko. Vesničky původně české. Z románů - naši rekruti utíkali v době verbování za hranici do Pruska. Vzpomínám, jak nám dr. Kupcová ukazovala v Klodsku typickou pruskou hrázděnou architekturu a na druhé straně ulice byla česká. Nepletu se?

Český koutek (německy Böhmischer Winkel, polsky Czeski kątek) je území v západní části polského okresu Kladsko, blízko česko-polských hranic, v okolí města Lázně Chudoba (polsky Kudowa-Zdrój). Na tomto území se nachází jedenáct vesnic, ve kterých žila česká menšina v Kladsku.

Odkládám Naším krajem. Nebo Náš kraj? Jak se ten plátek jmenuje? Tolik se mi za dvanáct let z literatury, z dějepisu vykouřilo z hlavy. Pamatuji, když jsem organizovala své exkurze a výlety, jednou jsem vyvezla autobus kolegů do Broumova, na Hvězdu, do skal. Broumovský klášter byl tehdy v troskách - myslím tím neuklizen, neupraven, nepředstavitelný nepořádek; teprve ho začali dávat do pořádku. Pár mnichů už tam pracovalo. Břevnov a Broumov - historicky propojené kláštery. Břevnovský opat Anastáz Opasek. Při odhalování sochy sv. Vojtěch na Libici jsme spáchali foto. Denisce se za týden narodil Lukáš. Anastáz Opasek mi poslal knihu Klíče od království nebeského. Ne a ne a ne ji dočíst. Ale nakonec dočetla! Myšlenky mě vedou dál. Když jsem měla na besedě Michala Viewegha v Hradci na gymnáziu, narazili jsme při besedě na otázku - dočíst, či nedočíst knihu? Já zastávám názor dočíst. Michal Viewegh razí: Pokud tě kniha nezaujme na prvních stránkách, odlož ji.

Krásný brainstorming. Takhle vám letí myšlenky hlavou. Někdo by to nenazval vzletně bouře v mozku, ale slovní průjem.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-03_Snidane_-/

No nic, vstávám. Kdo mi mohl volat? Linda. Radostná zpráva. Zbavila se velkého břemene o deset let dřív. Gratulace!

Jdu do dne. Venku svítí. Nutno jít se rozkoukat. Tak ještě se rozkoukám na FB. Musím se smát. Pod mým počteníčkem píše Drahuška:

Draha Hraničková

Přečetla jsem. Štveš mě. Pořád si říkám jak je možné, že všechno stíháš. Dnes konečně sluníčko

Ráno -1. Jdu ven dokud svítí

Cvakly dveře.

- Peťuš! Co tu děláš?

Jeho humor:

- To tě nemohu přijet zkontrolovat?

Napadá mě, jak se důvod kontrol v životě lidí mění. Za mlada - jestli manželka nezanáší. Ve stáří - jestli se jí nepřitížilo. U nás kontroly nikdy nebyly. Důvěřovali jsme si. Důvěřujeme si. Nikdy jsme se nezklamali.

- Mám volno. Tak jdu řezat větve.

- Peťuš, a já jdu na sluníčko cvičit se.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-03_Petrousek_nezmar/

Kam se za Petrouškem hrabu. Nesmírně pracovitý. Průřez třešní z minulého víkendu je zpracován. Velké nařezal, menší Linda naštípala. Dnes už jen polena vyrovnat do železné skříně. Kdo ví, kde ji Petroušek před dvanácti lety splašil. Ale hodí se.

Jdu si hrát s barevnými kelímky. Naslepo. Máš být v klidu. V náladě. Uvolněn. Péťa mi do toho vrčí pilou. Nevadí, zapálil mi plynovou lampu. Prý aby mi nebyla zima. Na sluníčku? Snažím se rozkoukat v masce. Nepropouští světlo. Rovnám malé kelímky do velkých. Nemají správnou barvu. Nejsou tak syté. Péťa mě volá. Neví, kam s letošními špalíky. Jdu mu pomoci. Na práci je tu Péťa nezmar. Tak aspoň na logistiku jsem tu já. Rovnám, povídáme si, řehoníme se. Mourek i Zrzečka jsou šťastní, když mají páníčky venku. Vlastně i Micicinda řádila. Když byla nové koťátko, v první podzim v našem domě, jsme s Lindou hrabaly obrovskou hromadu třešňového listí. Micka se do ní rozběhla, zavrtala. Ztratila se v ní. Schovala. Vyjela jak vydra. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-03_Od_klienta_vlastnorucne_vypestovano/

Zrzka sedí na lavičce. Kdysi si ji tu stloukla maminka. Před pár lety ji Petroušek opravoval. To byl porod. Petroušek se naklonil k Zrzčiným ouškům:

- Zrzečko, víš, že máme zítra s paničkou výročí?

- Péťo! Jů! Já jsem zapomněla. Kolik je to let. Ten den! Jemňoučce lítaly vločky. Počkej. Čtrnáct?

- Přidej.

- 2006 a čtyři a dvanáct? Tolik? Peťuš, já jsem s tebou šťastná. Ale nemám pro tebe nic.

Konejší mě. Chlácholí. Vždycky je velkorysý. Naučil mě nebýt úzkoprsou. 

Ve čtrnáct klient. Běžím ze zahrady k telefonu. Přijel autem. Většinou jezdí na kole. Nejdřív jde bedýnka cibule. Pak bedýnka petržele. Pak bedýnka mrkve s celerem a červenou řepou. Pak on.

- Co to je? Není to z Černobylu? To jsi vypěstoval?

Přitaká. Tak to bych nezvládla. Probíráme svět. Měřím ho. Skvělé, opravdu radikální výsledky.

- My pořád jíme červenou řepu, celerové řízky, jablka...

Jasně. Zazimovává zahradu. Pohyb. Rytí. Strava. Jeho metabolická voda krásně vystoupala. Posílil kosti. Narostly mu skoro čtyři kila svalů. Odpálil přes čtyři procenta tuků. I ty viscerální o jednotku snížil. Jupí! Vždycky se od něj dozvím statistickou zajímavost. Dnes: Tady nedaleko nás produkují vejce. Prý 11 tisíc denně. A ta vyvážíme. Naše česká vejce! Z našich chovů. Kontroval: 24 milionů vajec dovážíme za měsíc! Má to logiku?! Chápete? Já ne.

Šestnáct hodin. Slunce zapadá. Je to možné? Tak brzy? Smráká se. Zítra prý má pršet. Máme z většího hotovo. Ještě pár jablek schovat. Ostříhat maliny, ibišky, schovat porcelánové jmenovky zeleniny...

Jdu ještě vyrovnat kolečko dřeva na podpal. Petroušek pracuje s pilou. Grizly. Prý ji kupoval s maminkou. Prý deset let. 

-  Ani náhodou. Mamka bude dva roky pryč. Před tím osm let bezmocná. 

- No jo, to jsme tu ještě nebydleli. S tou pilou jsme tehdy udělali z třešní ta košťata. Ty ses tak zlobila. 

Při vzpomínce se směju. Ale tehdy! Přijedu na zahradu ze školy. Třešně upajcnuté vršky. Hrůza. Bránil se tehdy:

- Máti povídala řezej, řezej, než přijde. Tak jsem řezal. Jak to chtěla. 

Jedu na nákup. Nic nepotřebuji. Mezi lidi. Petroušek taky vyjel. Vracím se. Auto před domem. Je doma.

- Hele, Zrzečko, panička přišla.

Volá na mě.

- Peťuš, jdu si umýt ruce.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-03_Zitra_vyroci_svatby/

Joj. Rozzářený! Vánoční hvězdu. Bílou orchidej. Super dobré víno.

Milé. Srdečné. Láskyplné. Kdo to má? :-) By řekl ten mafián z RaJ.

- Peťuš, dáš si se mnou svařáka?

- Spíš koktejl.

Jdu k němu do pracovny. Lehám na gauč. Prohlížím mobil. Listuji. Usínám. Přikrývá mě dekou.

Šeptám:

- Peťuš, jen chvilku si odpočinu.

- Jen spi.

Budím se. Nevím za jak dlouho.

- Peťuš, u tebe to byl super odpočinek.

- Holky, spaly jste obě.

Myslí tím Zrzku. Vstávám.

- Peťuš, složíš si deku? Jdu ti mixnout ten koktejl.

- Už bylo na čase.

Řehotám se. Zatápím. Dělám teplo domova. Na svařák už nedošlo. Chystám mu svačinu na zítra. Přemýšlím, čím ho překvapím. Už vím. Snad to zvládnu!

To byl hezký den! No jo, jaký si to uděláš...

Dobrou noc!