Je tu. Nejdelší

Jedu k Erice. Na jedenáctou. To si ještě zajedu do Lidlu pro vanilkové tuby, panna cottu… Času dost.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-21_Rovnodenni_rano/

Vedro zas jak v prádelně. V mysli stále plán – vyjedu dřív, abych nemusela v poledne… Jdu okouknout nočénky. V noci nasolení šmejdi jsou už jen slizkou odpornou hmotou. Dva se rozplizli na skleničce. Každý na své. Že já jsem je v noci nehodila do květináče a nezasolila všechny komplet! Na záhonku jejich smrky. Fuj. Zas mi sežrali gazánii. Total. Vždyť má tuhé listy! To jim nemohlo chutnat. Jo, než jsem v půl druhé ráno naklusala na trestnou výpravu, ještě se stihli nadlábnout. Á, koukám jeden se ještě vyvaluje v trávě u záhonu. Herdek! Nechce se mi pro novou rukavici. Beru použitou ze včera. Šup do květináče. Otevřít skleník. Nechala jsem tam schválně hromádky listů z rajčat. Jako – aby odpuzovaly svým zápachem tyhle odporníky. Ne. Pod jejich kupičkou jedno hnědé prase. Beru kropáč od kovové konve. Nabírám opatrně do nástavce. Nesu, nesu, rychle do květináče k tomu jednomu. Šup! Vracím se. Nadzdvihuji další listy ve skleníku. Jo, byl tam. Znovu ho nabírám do kropáče. Nesu… Kropáč osprchovat. Když už jsem tady, zaliju skleník, zaliju zadní část zahrady. Rajčata, okurky, papriky. Nově zaseté trávní semeno. Růže. Bože – tak krásně kvetou. Taky oba ibišenky. Kluci v zimě dostali co proto od škůdců na paprikách. Poletuji zahradou. Občas si vyskočím pro třešínku na větvičku. A znovu. Chyť ji! Čas běží. Dnes nejdelší den v roce. Už se to zas otočí. Když si jdu nad ránem lehnout, jsem celá nesvá, že už svítá. Konečně se zas začne zkracovat den. :-) Dnes jeden z kouzelných dnů. Večer zapálím svíce. Budu čarovat. 

Zabíhám domů. Nesu si mátu. Dnes si dám F1 mátová příchuť s čoko. Lahoda. Moc chutný! Přitom mátu moc nemusím. Namalovat. Ježiš! To už do Lidlu nestihnu. Ale k Erice to dám na čas. Jé, na okně se nádherným květem předvedl ibišek. Kluku, děláš mi radost! Máš sucho. Rychle pro konývku. Zalít. Tak když už tak zalévám – všechny kytky dostanou napít. Minuty běží. Nevím, co jsem tu dvě hodiny dělala. Vyjíždím zase jako obvykle. A zase se neumím teleportovat. Erika ví. Erika mě zná. Erika je trpělivá. Erika počká. Erika se dočká.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-21_U_Eriky_a_domu_pres_ovocnare/

- Ahoj, Eri. Myslela jsem, že přijedu včas.

Jen se usmívá. Myje mi vlasy, dotýká se hlavy. To já ráda. Vyprávíme o lásce k rozkvetlé zahradě. Obě máme husí kůži, totiž obě cítíme radost, když můžeme dát napít květině. Jako živé bytosti. 

Vyprávím, jak jsem se zdržela chválou růžím, ibiškům. Jak jsem dala napít tomu doma na okně – rozkvetlému. Když náhodou zjistím, že má rostlina suchou půdu, uháním pro konvičku. V den pohřbu maminky mi Linda zasadila takovou kytku. Kvete bíle jako kala. Ale květ není tak velký. Měla jsem nařízeno dbát o zálivku do misky. Tak to ne. U mě se zalévá horem. Kytička si za dva roky na mě zvykla. Letos už vyhodila šest květů. Zrovna včera jsem viděla, jak se chvěje strachem o život. Mazala jsem jí dát napít. Ve chvilce se jí listy krásně zase postavily.

- Já jsem včera zapomněla, dnes jsou svěšené… Teď je nemohu zalít. Je vedro. Víš, jak já hnojím? Nasypu krystalon a jdu s konví. Zaliju. Pozoruji, jak kytky povyskočí.

- Aha, já hnojím tekutým. A málo. Mám rozdělané láhve. Letos v létě to všechno povylévám. Jen k zelenině naliju kopřivovou jíchu. Víš, jak zalévá Péťa? On květináče kropí z boku. Hlína zůstala včera úplně suchá. Nebyl rád, že jsem sáhla do květináče. Prý to stačí na listy. No to teda nestačí. A víš, co mi řekl? Kolik budeme platit za vodu. To bych od něj vůbec nečekala. To byl takový nějaký úhybný manévr. Nerozuměla jsem. Úlet.

- No přesně. To mi včera Franta řekl taky. Prý co bude stát voda. Já jsem taky nechápala. To bych taky od něj nečekala.

- Možná vedrem. Začali přemýšlet šejdrem. Eri, to večer napíšu do Počteníčka.

Řehtáme se. Máme obě hodné muže. Milující. Štědré. Nelakomé. A najednou starost o účet za vodu. :-) Erika má tu samou radost:

- Já mám tak ráda tu vůni po zalití zahrady.

- To já mám taky ráda. Všem donesu do korýtka. 

 Úprava vlasů ani ne hodinku. Hotovo. Jedu nová mezi lidi.

Sbírám podpisy na Deklaraci lidu Československa. Ono se to zvnějšku nedá změnit. Nedá. Tady je nutno hodně energie lidí. Jakmile začne energetická práce zevnitř, budou se dít zázraky. Už budu mít skoro padesát podpisů. Sociologická sonda do tvrdosti chrápání našeho lidu na jednom konci škály. Na druhém probuzení, chápající, vědomí. Hard. Soft. Ti natvrdlí, spící, uvízli v roce 1968. Takhle jsem to měla dost dlouho taky. Výchova z domova – ty kudly komunistický. Ti Rusáci. Všechno ruské mi zavánělo. Jednou mi Deniska poslala pár odkazů. Tehdy jezdila do Německa za obchodem. Nějaká paní jí tam vtiskla papírek s odkazy a větou:

- Tady je pravda.

Poslala mi to do skypu. Hm. Pravda. Ji znám, ne? Zatím jsem nereflektovala. Stále jsem nechávala odkazy neotevřené. Nehonila mě zvědavost. Asi po týdnu, dvou? Možná třech jsem se vrátila a podívala se na první odkaz. Vedl na Svobodný vysílač. Ten vysílá asi devět let. Byl tehdy v plenkách. Hned jsem si něco poslechla. Myslím Chvátalův pořad Všechno je jinak. To, co on tam tehdy zveřejňoval, vešlo všeobecně ve známost. Dnes rychleji než on o tom hovoří na Zprávách z galaxie. Ve svém probuzení se velmi dobře orientuji. Poznávací časové znamení? Červenec 2014. Stála jsem na zahrada. Péťa mi oznamoval zprávu o pádu malajsijského letadla. Dnes si dávám dohromady jedna a jedna. Nad Donbasem. Pamatuji, jak jsem odpověděla nehezkým hodnocením Putina. Totiž někdy na jaře hned po olympiádě v Soči připojil Krym. Netušila jsem, že to bylo referendem. A zas si vybavuji, jak za všechno u mě mohl Putin. Neznalá, nevědomá, zamrzlá v roce 1968. Vliv domácí výchovy. A pak přišel podzim, tam jsem naskočila na alternativu. 

https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2014/08/mrtve-letadlo-nebo-letadlo-mrtvych.html

Na Myšlenkách o čemkoliv. Páne jo! Tam jsem se dočetla o tom malajsijském letadle. (Od toho článku si všímám, že teroristé vždycky zapomenout neohořelé pasy v igelitce na místě.) Důležité je obvinit. To slyší každý. Po dlouhém vyšetřování se Rusku omluvili. No jo, ale to už nikdo neslyší. Neregistruje.

U Chvátala jsem slyšela o podzemních tunelech z doby preadamitské. Na Myšlenkách o nich psali taky. 

V ten podzim jsem začala rozhrnovat závěsy, opony, záclony meinstreamu. Aha. Oni lžou. Oni nehovoří pravdu. Oni manipulují. Zamlčují. Zatajují. Překrucují. Profesorka Strunecká - Doba jedová I, II. Doktor Lebenhart. Doktorka Eleková... Začala oprava informací. Jenže ne všichni měli čas, aby tak také učinili. Vracím se k sociologické sondě při sbírání podpisů. Copak ti lidé neslyšeli, co Američani udělali s Husajnem? Jak ukázali falešný snímek ZHN? Nebo jak dcera kongresmana lživě vykřikovala o vyhazování novorozenců z inkubátorů. Lež, ale až pozdě ji přiznali. Až dodatečně. Nebo Projekt Blue Beam při pádu dvojčat. Manipulace s vědomím lidí založené na technologii vytváření rozměrných audiovizuálních obrazů podle projektu známého jako Blue Beam. To na nás možná čeká s falešným přistáním mimozemců. Doufejme, že už se to mezi lidmi rozkřiklo, že nám na oblohu už nic promítat nebudou.

Do rozbité zdi Pentagonu by se fakt rozměrově letadlo i s křídly nevešlo. Padající budova za zády redaktorky, která o pádu hovořila jako o hotové věci.

Nebo plukovník Muammar Kaddáfí – voda, školství zdravotnictví zdarma. Libye bohatá země. Zlikvidovat diktátora. Zemi zničit, vykrást její bohatství. 

To jen bonbonky z nekonečné řady oficiálních zpráv, které na alternativě vyvracejí.

A tak jsem zase dnes potkala člověka, který tvrdí, že tu Američané přece nebudou.

- Jak nebudou? Co ta protektorátní smlouva? Vystavují nás nebezpečí útoku.

- A já jsem rád, že tu budou.

- A co Kocáb? Již nikdy cizí armáda na našem území.

Chjo. Ne, nejde to. Podpisy získávám od lidí, kterým trpělivě vysvětluji vznik unitárního státu v roce 1918. Jeho federalizaci. Porušení Benešových zákonů. 1991 abdikace Vaška Flašky v červenci 1991. (Ó, jak já ho ctila. Velebila. Učila o jeho hrách. Plakala v den jeho smrti.) V říjnu 1991 bylo potřeba prezidentského podpisu na zákon. Ale kde vzít prezidenta. Tak tu nezákonnou Klausovu a Mečiarovu hříčku podškrábnul premiér. Koho to zajímá, že tam není podpis prezidenta ze zákona! Ale co hlavně – Dubček ještě před svou smrtí nám zanechal zákon – dělení státu jen za účasti lidu na referendu. A to se nekonalo! To zcela stačí k vysvětlení nezákonnosti rozdělení Československa na dvě fy. Slovenský premiér třikrát řekl veřejně o akcionářích SR. 

Získala jsem tři podpisy. Jedu domů.

Stavuji se u ovocnářů. Bedýnky s jablky už ubyly. Nová jablka až v srpnu. Moje oblíbené James Grieve. Neznala jsem je až do mého prvního sňatku. Manželovi rodiče tuhle sortu měli na zahradě. Je to takové srpnové zářijové odložené ječniště. Hodně šťávy. Sbíhají se mi sliny.

Tak tedy Lidl. Beru tuby s vanilkou, gelfixy 1:1, panna cottu, vanilkový cukr z třtinového. Musím si zas namlet a vyrobit svůj. Vanilku mám. Lusky taky. Vanilkový, skořicový, levandulový. Pročítám ztužovač krému, šlehačky. Citronový má v sobě glukozovo-fruktózový jed. Jahodový a malinový to nemá. Beru na zkoušku. Upeču jahodový dort. U stojanu odkládám do košíku v drobnostech tak tisícikorunu. Možná víc. Drahota.

Linda mi posílá fotku marmelád nebo džemů – sklenička 160 korun. Tý vorle!

Domů. Vedro jak v prádelně. Klimoška nějak zvlášť neklimuje. :-) Mourek mě vítá. Jak je mu v kožichu? Dostává maso, granulky. Ihned někam mizí. Pohled ven ke stolu. Co to tam hopsá? Kosík? Ne, to bude nějaký mladý špačíček. Jsi odvážný! Hopká ke dveřím. Otevírám je. Ať raději uletí. Jdu do zahrady znovu naplnit jezírko pro ptáky. Sedám do křesla na zahradě. Usínám u poslechu z mobilu... Sladký odpočinek.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-21_Doma_-_Mourek_bojuje/

Večer.

- Peťuš, já ten dort upeču zítra.

- Představ si, málem jsem přejel Moura jak jsem zacouvával pod stání.

- Vašek si takhle přejel kočku.

- No, půl metru od auta. On si tam normálně spal. Ani se nehnul.

Linda se tu na mžik zastavila cestou z Phy. 

- Babička takhle taky zajela kočku. Ale ta to přežila. Hm.

- To já ani nevím.

Musím si dávat pozor na důvěru zvířete v člověka.

Cestu k brance:

- Máte taky už po dešti?

- Každý den to na déšť vypadá. I dnes. Rozkoš to stáhne. 

- V Pze byla obrovská průtrž mračen.

- No, tak u nás jsme vše poschovávali, zavřeli skleník. A bylo po dešti bez jediné kapky. Jen trošku se zdvihnul vítr.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-21_Kitty_dostala_santovou_kytici/

Petroušek sedí na mé dětské židličce. Sedím u něj na schůdku. V zahradě přes cestu se ozývají zvuky. Ne nahlas. 

- ¨Támhle vidím Moura. Vidíš ho? Běž si ho natočit.

A už spouští přetlačovaná. Čelem na čelo. Kdo víc zavije.

- Moure, pojď domů, nebo s tebou zas pojedeme k doktorovi.

Linda posílá fotky Kitty. Dostala do své nové chaloupky kytici šanty. Tak to ona si tam už zvykne. V novém baráčku na kuří nožce.

A den je pryč.

Poslouchám Přísně tajné s panem Holcem. Zas se řežu smíchy u jeho politických hodnocení našich nemohoucích šéfů. Zrádců. Ačkoli! Nemohoucích? Vždyť někteří jsou šťastni, kam nás vedou! Do gryndýlu, do prčic. Ale hlavně, že jsme součástí… Nejsme! Spáči, probuďte se!

Dobrou noc!