21 = Jednička vlevo nahoře

Ulomila jsem si růžek opravované jedničky. Má paní doktorka při práci na ostatních zubech vždycky připomene, že mi ji udělá hezkou. Zub zabarven čárkou od čaje. No, tak jsem ani nemusela čekat. Včera si dopoledne píšeme. Prý:

- Work a brýlatý smajl

- Ulomená 1 a mračící se smajl

- Ok. Ozvu se a duha

Po obědě odpovídám:

- S termínkem? :-)

Až večer nabídka:

– 7.30 nebo někdy po neděli Pon – Út, St … 

Ještě bezva dodatek:

- Nebo 12.15 hod. Ráno si potvrdíme.

Radostně se chytám:

- Je, šlo by to v 12.15 zítra? To bych byla moc ráda. Z nouze ráno, ale… Dobrou nočenku! Mám si dát budíka?

Po půlnoci:

- Ne – a smajl se slunečními brýlemi.

Zprávu jsem si přečetla až ráno. Vstávám na budíka v půl sedmé. Píšu:

- Jsem vzhůru, mohu na půl osmou.

- Prosím v poledne.

- OK.

Za chvíli:

- Dobré ráno, pí Irenko. Teď je volno cca 8.30 hod.

- Tak to bych stihla. Přijedu.

Sestřička volá na potvrzení raději čtvrt na devět. Ona ví, že ráda ráno dospávám noc.

Kočky obstarány. Nasnídaná. Namalovaná. Vystrašená. Jedu. Zas budu mít zpoždění. Do prčic - jak to dělám?! Co to na mně sedí? Petroušek i Linda všude chodí včas. Co včas! V předstihu. Mám výmluvu. Vlastně odůvodnění: Celý život jsem učila na zvonek. Má pracovní doba, můj pracovní den oddělovalo zvonění, přestávky, okýnka v rozvrhu, opět zvonění na hodinu, zvonění – přestávka na oběd.. Na Prvním soukromém jazykovém gymnáziu mi do rozvrhu zařadili ranní hodinu dramatického kroužku od sedmi. Když jsme klusala na sedmou potichu bludištěm školy, zástupkyně Dana, měla jsem ji ráda, čekala na trase:

- Ireno, jdeš pozdě!

To se jí to mluvilo, když bydlela dvě minuty od školy. Ale mě ta větička stačila. Příště jsem kráčela o pět minut dřív. V důchodu si užívám pozdní příchody, v posledním roce si zaspávám, to se mi nikdy nestalo. S takovou chutí zaspím. Protože já už nic nemusím. Jen dnes na čtvrt na devět na opravu zubu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-03-mam-to-s-vdecnosti-dekuji

Klušu od auta. Lije jako z konve. Krásná výzdoba u vchodu. Vkusná. Podzimní. Dráček, dýně…

Ordinace č. 2. Bože, jak je to možné? Vždyť  já sem chodím ráda. Co to? Ireno, ty magoříš.

Ne. Nemagořím. Chovají se ke mně skvěle. Věnují mi péči. Dávají mi do pořádku chrup.

- Dobré ráno!

- Dobré ráno! Děkuji!

- Jak se to stalo?

- Pecička hroznového vína.

- Aha, to se někdy stane, když se kolmo dokousne. Leni, snestezii dáme.

Maličko oponuji. 

- Myslíte? Nemusíme.

- Musíme. Natáhnu jen kousek…

Já naiva. Jasněže by mě to bolelo. Večer, když jedeme s Petrouškem v autě, vzpomněla jsem si:

- Peťuš, víš, co? Ta moje doktorka je tak ohleduplná, ona mi dáseň poťuká vatičkou, umrtví, teprve pak píchne. Takže ty to skoro necítíš. Pořád kontroluje, jestli ti je po anestezii dobře, jak se cítíš, jestli to nebolí, ještě chvíli, ještě chvilinku. Víš, mám ráda, když vím, co teď, co potom.

Vidím ruku s nataženou stříkačkou.

- Jé, pardon, to je krásný obrázek. Vy máte dokonalý nástroj. Kovový! Sestřičko, prosím vás, podejte mi telefon.

Sestřička Lenka hlídá hodiny. V devět objednána další paní. Vyčítavě:

- Paní Hrobská, nemáme čas.

Podává mi můj telefon. Rychle fotím. A už - injekce. Tady. Tam. Vydržet. Super. Pracuje. Jsem ráda, že tu jsem hned ráno. Mého zubního anděla dnes čeká sraz od gymnázia. Zdržovala bych v poledne. Ráno ještě dožene čas. Už tak mám výčitky. Sobecky jsem šťastná. Ježiši, není to oxymóron? Ale je to tak.

- Nemám zavolat pacientovi, že se může opozdit?

- Já umím pracovat i rychle. Vejdu se. 

- Možná bude už na cestě. 

- Vypláchněte. Hlavu rovně. Bond

- Aha, leptání. Vyvrtáno. 

Zavřené oči. Přichází mi na mysl: 

Měla jsem dvě mrkačky. Růžové miminko. Nádherné. Měkké. Holá hlavinka schovaná v jemné růžové čepičce s bambulkou. Mrkací mechanismus v očích. Pusinku pevnou. Pak mi Ježíšek donesl mrkací chodičku. Nádhernou, velkou. V modrých silonových šatech. Bílé botičky. Hnědé culíčky. Plakací zařízení. A zuby? Ona měla dva papírové zoubky trošku od sebe. Jako já. Když mi rostly druhé jedničky, pořád jsem si mezi ně vsouvala jazyk. Taky jsem toho mohla nechat. Byly by blíž. Opravdu? Dnes se mi mihnul archanděl Rafael. Zelené světlo léčení z něj nešlo. Dnes byl zlatý. Přišla babička Jůlinka. Měla ty samé jedničky jak já. Asi četla mé myšlenky pod vrtačkou, pod lampou… Vyslovila jedinou větu. Dojemnou.

- Máš hezké zuby!

To bylo všechno. Přelud zmizel. Chtělo se mi vzlyknout, pustit slzy. No jo, jenže to nesmím, abych nevyrušila lékařku v práci. Ptala by se, co se děje. A já bych trapně vzlykala, že přišla babička Jůlinka podpořit mě. Nesmysl, co? Babiččina sestra Milada, taky nádherná žena, velmi hodná, milá, veselá, měla ty samé zuby. Babička Jůlinka, prateta Milada z Čelákovic a živý člověk :irena:konečná.

- Suším.

Tohle ráda slyším. To se blížíme do finále.

- Sklovinu, prosím.

- Sklovina.

- Ještě sklovinu. 

- Sklovina.

To jsem ještě nikdy neslyšela. Sklovinu, jo? To je dobré. 

 - Budete to mít hezké. Skousněte. Netřete. Jen jemně…

Brousí. Cítím zápach hmoty.

- Beru gumičku. Nebojte.

Gumou otírá spodní zub.

- Horní by byl v nevýhodě.

Hotovo. Kdyby někdo uměl pocítit můj vděk! Moje srdce plesá. To srdeční krystal vibruje. Děkuji. Platím. Loučím se. Přeji hezký sraz.

Sedám do auta. Telefon. Volá paní z FB. Duchovní. Viděla mě na videu s Rudou Vávrou. Ptá se, kudy k oživení člověka. Nakonec si povídáme asi hodinu. Sedím v autě na parkovišti. Dívám se na vývěsní zlatou korunu na fasádě a nápis ARIES. Paní mi říká, že prý svítím. Vyměňujeme si zkušenosti s nasáváním energie. Miluje chodit bosa.

Asi před dvaceti lety jsem třikrát jela na meditační týden. První tři dny vždycky s prací na spodních čakrách nesnesitelné. Tloukla se tam ega. Pak jsme přešli k práci na srdeční čakře, najednou se dny změnily a dobrý konec korunoval týdenní snažení. Každé ráno jsme cvičili Čtyři směry. Bereš do dlaní červenou zemskou energii, naléváš do srdce. Pak přebytek vycákneš před sebe. Pak je kus hudby za sebe. Vpravo, vlevo a pak krokuješ na všechny čtyři směry. Všichni na nádherném trávníku tančili bosi.

- Irenko, nechceš si zout boty?

- Ne. Fuj. Měla bych špinavé nohy.

- Aha. Kolik špíny navenek, tolik vevnitř.

Informace mě naštvala. Jako že jsem nějaká špatná, špinavá? Někdy asi před sedmi osmi lety – pořád jsem to měla na mysli – jsem začala chodit bosa. Nenápadně. Nevšimla bych si. Petroušek viděl někde ve svaté bedně reportáž o rozmáhající se chůzi na boso. Dnes u linky vyklouznu z pantoflí. Miluji chůzi na boso. Umím chodit i pod smrkem sbírat šišky na zátop. Nejraději bych chodila jen bosa. Svobodně. V zimě nesu sněhem ptákům do krmítek. Jak příjemně sníh hřeje! A ráno sbírat rosu chodidly. Ó, slast. Nabíjení. Zemská energie. 

Říkám paní větičku, že všichni vlastenci chtějí to jedno. Ale jejich ega je rozhádávají kvůli maličkostem. Mohou jít společně na cestě k osvobození člověka s respektem k malým odlišnostem u toho druhého. (Odmýšlím rádoby osvoboditele, flastence, toužící po statisících na náměstích i na výplatní listině, po fcích a korytech.)

- U nás jsem byla na setkání neočkovaných. Pozvali tam Pavla Zítka, Libora Malého a toho z Poslů budoucnosti. Libor se tam s ing. Tichým pohádal. A jedna vědoucí mi povídala, že mu za hlavou sedí taková šeredná zelená potvora. Je to tu propojeno všechno černotou. Mají to okočírované... 

Zajímavý hovor. Někdy si na nás něco přisedne. Tak vykuřuji dům bílou šalvějí. Všechny kouty, temná místa, i sprchový kout, i technickou...

Jedu v lijáku podívat se kousek dál ke Skalici. Klient mi předevčírem povídal, že po pravé ruce je tam stánek, váha, bedny s jablky, švestkami, pokladnička a sešit, kam zapíšeš, kolik čeho a za kolik jsi koupil. Nenašla jsem. V Malé Skalici jsem se otočila před kostelíkem, kde se 1837 vdávala mladičká Božena Němcová. Zrovna probíhaly první jiřinkové slavnosti. Volám klientce. Ptám se na cestu. Slyším nápovědu manžela… Ok. Jedu pomalu. Aha. Už vidím ten kopeček. Stahuji okýnko – paní nedoslýchavá, ale pochopila.

- Vidíte, támhle jak jede to žluté auto? U toho vysokého stromu? Tam to je. 

Děkuji jak paní, tak nápovědě na telefonu.

Parkuji u kapličky. Skvělé. Škoda, že máme doma plné bedny jablek. Hm. Beru kilo Lukasovy. Za třicet korun. Zapisuji. 

Mířím domů. Nákup. Ty vorle! Půl jedné, když vjíždím do stání. V autě půl druhé. Poslední hodiny, které jsem přeštelovala.

Volám na učiliště.

- Dobrý den, myslela jsem, že krumpáč bude v září hotov, a on je listopad.

- Je už dávno hotov, jen jsem se nedostal k tomu, abych vám zavolal.

- Jak jste tam dlouho?

- Asi dvě hodiny. Ale budu u pana ředitele…

- Manžel pracuje do dvou. Ve dvě deset byste na něj počkal?

- Počkal.

- Jdu mu zavolat. 

Krumpáček nádherný. Já ho nevyfotila. A teď ven nejdu. Nádherně, ale překrásně ruka mladého kováře – nebo kovářky? – vykovala tvar podobný tomu maminčinu. Jen mamčin už vypadá jako nerezový. A rukojeť ohlazená jako nalakovaná, tak to se prý rukou za dekády a dekády používání oleštilo. Mám radost. Je krásný. Díky!! Něčí práce, něčí energie v něm. Óóó!

Miluji na chvilenku lehnout na gauč v Petrouškově studiu; gauč vyrobil tatínek. I dnes si tam jdu na minutku zkouknout telefon. Ve vteřině usínám. Hodinku sladkého spánku – doháním ráno.

Otevírám oči. Stmívá se.

- Pojedeme?

Lindin Petr instaluje kamna. Chtěl už na jaře. Ale pracovali okolo domu. Petrové se spolu budou radit, kde se napojí co, kam, kolik místa, kudy, jak. Já si prohlížím knihu Lindiny nové vesnice.

- Má slavnou minulost. A žije. Kniha kouzelná. To ti dali?

- Za to, že jsem se sem přihlásila k trvalému pobytu. Zítra je poslední leč v hospodě.

- Petr mi říkal, moc se mu tam nechce.

- No, nechce.

- Jen jděte. Seznámíte se s myslivci. Nikdy nevíš, kdy budeš potřebovat zbavit se kuny, až budeš chovat slepice.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-03-dostali-jsme-darek

Odjíždíme. Vezu si velkou tašku z LeCo. V ní krabice s kolekcí šunek. Děkujeme paní majitelce i Lindě.  Jsem dnes naprosto vysátá. Míjíme hospodářství, kde přišla v králíkárně na svět naše Žofie von Králíkáren. Jedeme zase divočinou. Dlouhá cesta hustým lesem.

- Hele, srnka!

Metr od auta. Čekala. Lindě se chodí pást k domu. A zajíci…

- Peťuš, já jsem tak ráda, že tě mám. Že se máme. Jsem šťastná. S tebou!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-03-zofie

Zatopit. Kočkám do misek. Chci upéct bagety. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-03-bagety-se-zvrhly

Kvásek už mi přetéká. Z chtění sešlo. Nějak se to zvrhlo. Kvásku jsem nadělala jak v pohádce Hrnečku, vař! Jéžišku, dala jsem kvásku tolik, že musím dosýpat od oka mouku. A ještě. A znovu. Těsto je vláčné, krásné. Tak z toho teda housky ani bagety nebudou. Modeluji bochník. Nádherně vykynul. V troubě se zdvihl do obrovských rozměrů. Pěkně se vypekl. Jen – jak ho budeme krájet a kdo ho sní? :-)

Á, Tuna nechal udělat testy na žabku na potravinách. A kdo Tunu platí? Odkud vzal peníze na testy? Jo takhle, závěrečné slovo atomová babice Drábová… Tak to budou ty testy fakt seriozní! I Tuna oblbuje. Vědkyně říká:

- Pesticidy – našli jsme tam pár reziduí, ale to nevadí.

Jasně, to nikomu nevadí. Včera jsem zaslechla, že devět z deseti těhotných má v plodové vodě mikroplasty. Ale jen mikro, že jo? Ze rtěnek, z plastových injekcí. Všechno je plast. Dnes jsem byla uchvácena rukou v modré rukavici s kovovou stříkačkou! Dávná nerezová a skleněná kvalita!

Někteří komentují kladně. Jako - že my jsme pitomci. Vybírám komenty probuzených.

@VceliFarmaRiha

před 22 hodinami

13:26 pán vysloveně lže! Pracoval jsem v Olomouci v Závodě Zora Olomouc a linka na výrobu Studentské pečetě byla nejvíce problematická. Byla plná molů a červů. Odpřísáhnu, už před šestnácti lety jsme to všichni viděli.

@josefkadlec2654

před 3 hodinami

Konečně asi našel Tuna hodně dobrého sponzora. Když se ho bude držet, už nikdy nebude chudý. Stačí jen přestat točit o tom, co není dobře, a nadále točit jen o tom, co není špatně.

@Markiczek

před 8 hodinami

"Logo žáby je vlastně přátelské", asi jako logo Pfizeru..

@renatawettstein2459

před 8 hodinami

zavolejte si na slovenské ministerstvo zemědělství, oni ty testy nechat dělali a to byl také důvod, proč ji zakázali prodávat

@agisunny8230

před 2 hodinami

Je to prostě vše skvělé a zdravé, úplně stejně jako bodanečky od Pfizeru, ty se také vychvalovaly a stále ještě jede propaganda, i když už probíhají soudy, odškodnění a denně po tom umírají i mladí lidé. Za mě toto zbytečné video.

@dharmatmaram

před 23 hodinami

A ukrobilí je taky košer naprosto bez vady že?

@IJLife

před 1 dnem

Dobrý den, taky si myslím, že logo žabičky je v cajku. A co obilí z Ukrajiny paní Drábová? Bylo také velmi přísně kontrolováno? (29:30)

@lucieersova8515

před 55 minutami

Jj a taky salmonela z Polska a z Ukrajiny. Kde byla ta přísná kontrola.

To bylo krásně dnes v zemi zdejší nejkrásnější - na světě.

Dobrou noc!

P. S. https://www.youtube.com/watch?v=yPB4lF3X2F4