22.3.1976 jsem zažila zázrak

Ten tik tok. Asi se píše Tik tok. To je mor. Je to hezká hračka. Tvořivá. Člověk si procvičuje kreativitu. Máš tam tolik možností - hudbu, střihy, dabing do svého namluveného videa, efekty. Nedivím se, že je to přitažlivé pro děti. A pro hravé staré babičky.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-22_Snidane/

Točím si své ranní nápoje. Immune booster. Microbiotic MAX. SKIN booster. Nalít sklenici vody. Stop. Vysypat pytlíček, zamíchat. Stop. Ještě jednou totéž s druhým. Stop. Pak sundat víko z pleťového nápoje. Nabrat odměrku. Sypat pozvolna do sklenice. Míchat. Stop. Můžeš u toho mluvit, nebo tam dáš hudbu, nebo podbarvíš jen hudbou, ale taky můžeš dát hudbu a ještě celé předabovat.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-22_Kocky/

Naši tři kočičáci se ne a ne shodnout. Dva už tvoří skupinu, že? A dva tvoří gang. Ne zlý. Ne pouliční. Zrzka je podpichovačka. Pletichářka. Mourek je sud kulatý... Dovádí se Zrzkou. Hledí, kde by vyžral svou, Zrzčinu a Kittyninu mističku. Dnes jsem ho odstrčila. Důrazně. Asi se urazil. Odešel ven a ukázal se až odpoledne. Prospělo mu to. Svítilo slunce, tak co! Trošku jsem pouklidila dům. Mlsně jsem pokukovala po sluníčku. To by se lyžovalo. Vyprala jsem dvě pračky. Vymáchala v octové vodě. První tmavou várku jsem pověsila venku na šňůru. Z vedlejší stavby mě hezky pozdravil zedník. Hezky se asi i usmál. (Vymýšlím si?)

- Chjo, chlapi, to je tortura zaživa. Půl roku hluku, píp, píp, píp, píp, píp. Šílené. Stále slyším pípání stroje. Nedá se to vydržet.

O jé. Asi jsem někomu šlápla do hraček. Oni za to přece nemohou. Já bych odpověděla:

- To chápu. To asi není vůbec příjemné.

Nebo:

- No to mi povídejte. My to tu taky posloucháme. Jo, máte pravdu.

Nebo:

- No jo, ale my s tím nic neuděláme.

Nebo:

- Už to bude jen lepší...

Komunikace se vytrácí. Ne - UMĚNÍ  komunikace se ztratilo. Lidi neumějí spolu mluvit. Bylo hrobové ticho. Když jsem šla s druhou várkou...

Vedlejší stavba půl roku ruší náš klid. OK. To se musí vydržet. Není mi příjemné, že mi stíny z jejich lešení pochodují v naší koupelně. Prach z jejich cihel se nese k nám. U první šňůry mě ještě pozdravil zedník nahoře na stropě. Je tam ještě jeden. Takový pro mě bambula. V první třídě jsem měla paní učitelku Jitku Sedlákovou. Byla jsem v sedmém nebi. Učila jsem se dobře a ráda. (Skáču dobře. Skáču rád.) Škola - moje vášeň. Celoživotní. Jako dítě, jako student, jako učitel. Miluji mladí lidi. Jednou pro mě paní učitelka z paralelní třídy poslala. Měla jsem si vzít Slabikář. Přišla jsem k nim. Ukázala mi, kterou stranu mám číst. Písmenka, slova, věty. Udělala jsem frk, frk, plynule odevzdala práci. Bylo mi poděkováno a já s trochou pýchy - to si teď přimýšlím - odešla zpět do naší třídy. Myslím, že jsem nebyla asi nikdy pyšná. Pohádka z padesátých let na mě měla vliv. Zkrátka pýcha a já jsme nekompatibilní. Ne, česky. Pýcha a já nejsme kamarádky. Obě učitelky byly vynikající. Moje Jitka Sedláková - na tu nikdy, nikdy nezapomenu. Odstěhovala se do Plzně. Její pan manžel byl vojenský lékař. Měli Frantu a Jitku. Ti snad ještě žijí. Paní učitelka, to nevím. Ta ve vedlejší třídě byla taky skvělá, hodná, vynikající. Ještě před pár lety jsme si při náhodném setkání povídaly. Dnes jsem měla tu čest zjistit, že - no, vzhledem k tomu, že tu jsou i šmíráci, jak to kulantně vyslovit. Říká se, že děti nemohou za své rodiče. S tím souhlasím. Ale naopak - se mi zdá, že někde soudruzi udělali chybu v opačném gardu. Není každá pastelka v penále ta nejostřejší. Asi tak. Zkrátka - nechtělo se mi své bílé prádlo vystavit nebezpečí, že až k němu přijdu, bílé nebude.

- Budete ještě řezat cihly?

Nic.

- Budete ještě řezat cihly?

Nic.

- Haló, budete ještě řezat cihly? Prádlo bych si odnesla.

Nic.

- Jste hluchý?

- Mám nahrávku!

Pán se asi picnul o cihlu. Nevím vůbec, o čem hovoří. U nás doma se říkávalo, s blbými se nebavím. No, snažím se jim vyhýbat. Co kdybych to chytla, že jo? A já nechci umřít blbá, rozumíte. Proto se stále vzdělávám, abych měla napracováno na další inkarnaci. Přesto:

- No, dobrý. A budete ještě řezat?

Jak si škodí. Sám sobě ubližuje. Druhému se mě zželelo. Ubezpečil mě, že budou řezat. Sebrala jsem tmavou, už proschlou várku, odnesla lavor bílého pryč. Mumlala jsem si jako Kittyna něco pod vousy. Jak může něco takového chodit po světě. Ale co, mám svůj hezký radostný svět. Šla jsem si vyfotit krmítka. Celou zimu zela prázdnotou. Na FB mi zaplaťbůh jedna napsala:

Regina Voborníková

Dyť už jsem to psala, všichni ptáci jsou u násběhem dopoledne sežrali plný krmítko, dvě lojový koule a 3 jablka. Kosi, zvonci, sýkorky, červenky, brhlíci, vrabčáci, občas strakapoud, co se do krmítka nevejde, tak na něm visí....

Tak aspoň někde lítali. :-) Měli tady plné stoly. Prý jedy. Prý 5 G. Prdlajs, letěli za lepším. :-)

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-22_Jaro_se_klube/

Obešla jsem zahradu.  Kochala se krásou pod modrou oblohou. Našlapovala jsem bosa. Brala zemskou pránu. Přemýšlela. Kolik zla se tlačí do lidí. FB - tam je nyní povoleno schvalovat zabíjení. FB není nic hezkého. Lidi se tam urážejí, neumějí argumentovat, komunikovat. Takové temné semeniště. Já mám svou hodnou milou bezvadnou skupinku. Slušnou. Inteligentní. Ten tik tok -  to může být něco podobného. Hned první nebo druhý den jsem byla upozorněna, abych zachovávala klid, že tam je hodně malých zlých dětí. Mám pocit, že jsme byli k sobě přátelští, hodní, ochotní. Taky se lidi hádali, ale slušně. Ireno, nepřemýšlej. Ztráta času. Věnuj se zahradě. Soustřeď se na své lidi. - Zahrada mi spravila náladu. Třeba mu něco přeletělo přes nos. Třeba si řekl, že musel celou zimu hákovat po pás v bahně. :-) Kdo ví! Slunce! Mohou ho umlčovat, přetírat, schovávat, stejně vždycky vyjde znovu a znovu. Ptáci začínají švitořit, kytky se derou. Zrzečka i Mourek se nejraději popelí jak slepice v hlíně u stromů. Kitty by taky ráda ven. Nechávám jí aspoň otevřená okna. Hřeje se na parapetu. 

Vypráno, vytřeno. Odpoledne podnikání.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-22_Vecer/

Dnes je výročí - vzpomínám na ten den... Byl mrazivý, proletovaly vločky. Asi před pěti lety přišla klientka. Datum narození 22.3.1976. Já viděla její porod. Narodila se taková fialová. :-) A vyrostla z ní normální paní. :-) Pak se vydrala na svět ta moje holčička. Všechno nejlepší!

Každý rok vzpomínám. Letos to zduplikuji. 

Dobrou noc!

22.3.2021

Dnes Deniska slaví. Minulý týden byl den podobný tomu, kdy se poprvé nadechla na naší planetě mimo mé tělo. Dnes to nebylo ono. Taky trošku proletovalo, ale už nebylo tak mrazivo. Vracím se. Pamatuji si, jak to tehdy bylo. Jak se drala od víkendu. Jak ji vraceli zpátky. Jak nakonec v pondělí po obědě zvítězila. Přišlo na svět takové malé nic, 2,80 kg. O měsíc dřív. Hned zápal plic. A další rok opět. A další rok opět. A pak jsem sháněla psí sádlo. Zbytečně. Protože zápal plic přišel až po čtyřiceti nebo čtyřiceti dvou letech. :-) Předloni?

22.3.2020

Dnes výjimečně nepíšu ve dvě ráno. Je půl druhé. Odpoledne. Právě se na svět začala drát moje Deniska. 22.3.1976. Včera jsem psala, jak se drala a drala. Včera jsem se spletla. K mamce jsem šla s novinami už v sobotu. Psala jsem v neděli. Ta holka se drala sobota, neděle, pondělí. Do třetího měsíce mi píchali plegomazin. Uklidňovadlo pro blázny a těhotné. Tak to bývalo. Tři měsíce udržování. Na lůžku v nemocnici. Na sedmém měsíci dokonce udělali cerkláž. Steh na děložním hrdle. Nojo, holku ve mně zašili. Narození na sedmém není tak nebezpečné jako na osmém. Tam se ještě otevírá nějaké dodělávání člověka. Bylo jí to jedno, že má termín 20.4. Ťukala na svět, ťukala... V den porodu mi ještě píchali uklidňovačky. Stále mi sestra Dáša, stará sestřička s brýlemi a postiženým synem z Dolan, taková přísná, nesmlouvavá, stará škola, asi poctivá, nevěřila. Prý jak často mám bolesti. Pak už každou minutu.

- Kdykoli přijdu, spíte.

No jo, dva dny vzhůru. Ale bolest mě vždy probrala. Najednou jsem se probrala totálně. V posteli pode mnou mokro. Louže.

- Já jsem se počůrala!!!

Ostatní rodičky na pokoji, bylo jich tam - jak ve vojenské ložnici, ještě že tam neměli palandy, mě uklidňovaly:

- To né, to vám praskla plodová voda.

Dnes už vědci vědí, že porod nespouští matka, ale dítě. A ten můj skopec se rozhodl, že se chce mrknout na svět HNED. TEĎ. Odvezli mě na sál. Porodník - podle mě skvělý dr. Sukup - dej mu pánbu věčnou slávu (zemřel dementní) - přestřihl steh. Působil uklidňujícně. Pak mě nechali pod peřinou. Sestra na odchodnou:

- Počítejte vločky... Kdyby něco, zavolejte.

Tak jsem koukala z okna. Počítala vločky. Mrazivý březnový den. Proletoval sníh. Zcela jako dnes. Na pítku pro ptáky máme led. Vedle mezitím porodila paní holčičku. Shodou okolností ta holčička, vypadala po vyběhnutí na svět jak modré holoubátko, ke mně přišla asi před třemi lety. Datum narození 22.3.1976.

- V Jaroměři?

- Ano.

- Já jsem byla u vašeho porodu. Vy jste se narodila mezi půl druhou a půl čtvrtou odpoledne. Pak už přišla řada na mě.

No, přišla řada. Narodilo se malé skoro tříkilové miminko. Dali jsme jí jméno Deniska. V matrice čtu nezralé. Vše do roka dohnala. Nesmírně inteligentní. Semtam bez zábran - tvrdě a neústupně jde za svým. Ani po nárazu nepřizná pravdu. Každý máme nějakou letoru. Je moje. Šikovná. Nesmírně houževnatá. Pracovitá. Inteligentní. Myslím, že umí lépe počítat než já. Má logické uvažování. Úlohy o pohybu - před třiceti lety. V autě. Petroušek nám dával - kolik ujedeme od patníku k patníku při rychlosti... Hm, vůbec nevím, o čem tehdy v kabině byla řeč. Denisa to věděla. Tak jako studenti a učni se občas ptávávali, proč mají znát syntax, dnes se ptám: A k čemu mi to jako je?

21.3.2020

Dnes jsem nesla před 44 lety - je to možné? - mamince noviny. Byla neděle. Maminka si kupovala v trafice Pochodeň s programem na týden a Ahoj na sobotu. Byla právě nemocná. Přiklusala jsem procházkou k ní. Za měsíc se mi mělo narodit první miminko. Přibrala jsem jen osm kil. Nikdo pod krešlakovým kabátem nic nezpozoroval. V ten den jsem nemohla vydržet sedět v křesle. Dala jsem si nohy nahoru. Nešlo to. Neklid. Ošívala jsem se.

- Běž, běž domů. Nemám telefon. Utíkej.

Tušila? Tak jsem šla. Myslela jsem si - poslíčky. No jo, ale poslíčky se stávaly častějšími, silnějšími. Ráno do porodnice. Uložili mě. Celou noc jsem nespala. Sestra mi pravidelně měřila puls, tlak.

- Za jak dlouho máte bolesti?

Odpověděla jsem asi minutovou pravidelnost. Už si nepamatuji.

- Jak to můžete vědět, když kdykoli k vám přijdu, spíte.

22.3.2019

Slunce. Závětří. Jaro. Energie. Radost.

-Mami, sedneš si se mnou na lavici nebo zůstaneš na vozíku?

- Na lavici.

- Tak se postav.

- Aha. Tak já zůstanu na vozíku.

- Pomohu ti. Zapomněla jsem kytici narcisů. Zítra ti je pošlu po Ivě.

Rozprostřu deku na lavici. Žuch, hačačá, pupupů - prý říkával tatínek. Hačačá, pupupů.

Nalévám do hrnečku kafe. Smetánku. Rozdělávám banán. Podávám belgickou pralinku - mořský plod. Zavíráme oči. Vystavujeme se sluníčku. Řehtáme se, radujeme se. Fotíme se. Óóóó, dííííky, vesmírná inteligence!

- Mamko, Deniska má dnes narozeniny.

Voláme.

- Ahoj mami!

- Ahoj Denisko! (Maminka se zapojuje krásnou zdravicí.)

- Ahoj babi! Jak se máš? Netrápí tě mamka?

- Netrápí. Jsme na náměstí. Vyhříváme se.

(Napovídám - na lavičce v Černožicích. Mamka se rozradostní - tady se narodila.)

- Vy se máte! Já jsem měla jít ve tři domů, ještě jsem tady.

- Tak makééééj. Kolipak je hodin?

- Čtyři. Mami, ty máš jednu hodinu. Vezmu hodinky Petrouškovi. Nebo ti přinesu nové.

- Ne, ať mi vymění baterii. Jsem už na tyhle zvyklá.

Chtěla jsem ještě pracovat na zahradě. Jedeme nahoru. Holčenky mají přestávku. Sedí v kukani..

- Děvčata, venku je nádherné sluníčko. K nabití.

Pokyvují. Nechce se. Asi jsou ušlé, unavené. Chápu. Sednout. Odpočinout.

21.3.2018

Zítra odpoledne se narodí má prvorozená. Mamka měla chřipku. V trafice měla své Ahoj na sobotu a Pochodeň s programem. Nesla jsem jí sobotní čtení. Nemohla jsem najít polohu v křesle. Ošívala jsem se. Vrtěla. Nohy nahoru. Nervózní zadek.
- Běž, běž, domů!
Tehdy maminka neměla telefon. Klusala jsem nahoru do města. Domů. (Nikdy jsem si tam nezvykla.) Myslela jsem na poslíčky; povídali v poradně. Cítila jsem je i v noci, i druhý den v neděli. V pondělí mě odvezli. Dali mi uklidňovačku. Sestra mě chodila poslouchat. Měsíc do porodu. Mezi bolestmi jsme si schrupla.
- Bolesti neustoupily?
-Ne.
- Jaký je interval mezi bolestmi?
- Dvě minuty.
- Vždyť kdykoli přijdu, spíte.
- Ano, nespala jsem celou noc! Ale jsou to dvě minuty.
Myslela, že si vymýšlím. Mokro v posteli. Vyděsila jsem se. Neuměla jsem to zastavit. Ženy okolo volaly:
- Sestři, praskla jí voda!
Na sál. Přestřihnout steh ze sedmého měsíce. Nechali mě tam samotnou. Měla jsem počítat vločky. Vedle mě začala rodit paní. Porodila takové fialové ptáče. To ptáče ke mně na podzim přišlo. Ptala jsem se, kdy je narozená. 22.3.1976.
-V našem městě?
- Ano.
- Odpoledne po obědě?
- Ano. Jak to víte?
- Viděla jsem, jak jste skočila do života. Vyběhla jste jak ptáče. Vletěla jste sem... Vrhla jste se na planetu :-)
A to je vše! Přátelé! Jády, jády, jády, jády.
- To jsem přeci měl říct já!
- Tak to řekni! Tak to řekni!
Dobrou noc! :-)
Deni! Všechno nejlepší! Hodně zdraví, štěstí, hojnosti, lásky, harmonie, tolerance, ostražitosti a MÍR!
A sladké sny!