26.1.1927

Večer. Připomínám:

- Peťuš, dneska měla mamka 98 let.

- To je věk!

- Peťuš, jenže měla by. Víš?

Řehtám se. Celý den mi FB ukazuje naše fotečky z jalového skypování. Všude mám ubrečenou tvář. Někdo mi řekl.

- Irenko, tys´v poslední době stále jen brečela.

Vydedukovala jsem, že má duše cítila, že se budeme brzy loučit. Jen na bázi vědomí jsem se stále těšila z maminčiny přítomnosti. Paní důležité sociální pracovnice nám bezohledně kradly drahocenné minuty našich hovorů. Maminku jsem rozvíjela. Snažila jsem se, seč jsem mohla. Zpívat, vzpomínat, tleskat rytmus. V poslední době před maminčiným odchodem jsem vymyslela bezva hru. Vyprávěla jsem jí pohádky, ona měla kousky prokládat svými slovy. To mě moc bavilo. A samozřejmě stále stejné otázky na její identitu. Jak se jmenuje. Jak se jmenoval její manžel. Kolik měla dětí, jak se jmenují. Kdy a kde se narodila. Ukazovala jsem jí kočku, kytky, zahradu, ptáky. Skypování jsem vymyslela já. V DD byli asi tak sto let za opicemi. Dokonce jim hejtman pořídil tablet. Ředitel slizák ho klidně na víkend zamknul do stolu. Čmelák! Řekla jsem jim, ať si stáhnou aplikaci Skype. Najednou začali skypovat všichni. Časy byly přísně rozepsány. Pak povolili návštěvy. Samozřejmě s podmínkami. Jed na ruce, špejle do nosu, roušku. Eso bylo – nechat se očkovat. Trhněte si. Skypovala jsem už jen já a někdo z ciziny. Přesto omezený čas. Půl hodiny. Přitom mě mohly sociální kjavy nechat skypovat bez omezení. Jako ta, která nakonec způsobila její smrt. Nenáviděla jsem větu:

- Paní Hrobská, já už musím na oběd. Tak se rozlučte s maminkou.

To nemohla odcválat? Stejně, když jsem potřebovala, aby jí někdo postavil spadlý tablet, nikdo nebyl. Nebo když potřebovala na záchod, to by se dřív smrti dovolal.

Maminka se narodila 26.1.1927 v Černožicích. Přes ulici zrovna továrník Sehnoutka stavěl domov pro dělníky. Později řízením osudu ho daroval jeptiškám. Stavba se stala domovem pro důchodce. Vedle rostla sokolovna. Maminka prý skákala na jejích rozestavěných schodech. Naproti domu, kde s babičkou Julinkou bydlely u Jůlinčiny sestry, stála škola. Tam se maminka moc těšila. Jenže.

Jůlinčiny rodiče brzy odešli. Tatínek zemřel na španělskou chřipku. Hm, španělskou! To určitě. BYl mistrem u Sehnoutky v textilce. To už byl někdo! Maminka odešla, když bylo babičce asi čtrnáct. Byla nejstarší. Pracovala u sedláka i v textilce. Musela se ohánět. Starala se o hodně sourozenců. Možná bych je podle fotek dala dohromady. Pamatuji si třeba na strejdu Šorma z Trutnova. Jednou jsem si hrála v naší ulici. Přijel autobus. Než zahnul k nám dolů, zastavil. Řidič se zeptal:

- Holčičko, kde tu bydlí paní Kopecká?

- Nemyslíte náhodou paní Konečnou?

Jsem byla inteligentní už ve svých devíti desíti letech. Mamka se za svobodna jmenovala Kopecká.

- Máš pravdu.

- Tak já vás za ní zavedu.

Nastoupila jsem k němu do autobusu a sjeli jsme k nám dolů k poli. To už jsme bydleli v našem domečku. 

To jsem strejdu viděla poprvé. Bratr babičky Jůlinky. Když jedu v Trutnově ulicí, která se myslím jmenuje Tovární, nebo si to pletu, protože ji lemují činžáky pro chudé dělníky, tak si na strejdu Šormu vzpomenu. Nevím, proč vím, kde bydlel. Ale vím to.

Babička měla známost. Byla krásná. První v Černožicích měla mikádo. To víte, pořád se tím chlubím. Všechny od krav i ze statku chodily v copech. Babička průkopnice. Mamka byla vodnářka. Taky průkopnice. Elegantní, originální, chytrá, s přehledem o světě; lila na zem moudrost. :-)  Její pravý otec Josef Dvořák visí na jediné fotce v mé pracovně. Znáte ten příběh, vím. Babička netušila, že je ženatý. Měli vkladní knížku na domeček.

- Jůlinko, dej mi tu vkladní knížku, půjdu nechat připsat úroky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-26-maminciny-fotky-s-popisky

Mamka se narodila jako nemanželská. Svěřila se mi, že měla pocit, že ji babička chtěla nechat u nějakých lidí. Ale že si pro ni po pár dnech přišla. Nevím, co si to to dítě zapamatovalo…

Maminka byla skvělá, inteligentní. Mám ji na skupinové fotce, jak je předsedkyně třídy. (viz rajče) Fotečky jsem popsala. 

- Mami, ty držíš míč.

Babičku by si nikdy s nemanželským dítětem nikdo nevzal. Přichází Jaroslav Kopecký. Rozvedený. To nebylo zvykem. Měl prý strašně línou ženu. Maminka říkala, že o ní přerazil násadu. Takového násilníka by si žádná nevzala. Babička s ním – dá-li se říci – udělala terno. Vzal si ji. Nemlátil ji. Nikdy. Přihlásil se k Venušce. Dal jí jméno. Takže Vendulka Dvořáková, po babičce Šormová, najednou Kopecká a pak celý život od svých necelých osmnácti Konečná. Měli pak ještě syna Jaroslava. Nevlastního bratra. O všechno maminku v dědictví připravil. Ale nic se neděje. 

Mamka se moc těšila do školy přes cestu v Černožicích. Dodnes tam školu mají. A nezrušenou. Novomanželé se odstěhovali do Neznášova. Měli tam dům. Na Neznášov a hájovnu a habřinskou školu a mlýn Skořípku a Chloumek a Prašivku jsme s maminkou chodily koukat z oken DD. Já tomu říkala - chodit do pohádky. Maminka navštěvovala školu v Habřině. V Neznášově bydleli "ve dvoře". Asi etymologicky dvůr pánů z Hustířan nahoře na hradě v lese. Její kamarádka Milka Holubová, sousedka ji učila lézt po stromech. Mně moje sestra Iva. V nouzovské hospodě – třešeň byl můj první strom. V hájovně bydlela její celoživotní kamarádka Mařka Kuřetová. Ach, chce se mi to všechno povyprávět. O velikém hajném Kuřetovi. Ne. Jindy. O paní Krušinové z hospody na rozcestí. Tam se mamka jako holčička učila šít. Paní Krušinová mi pak na druhém stupni a na gymnáziu šila kalhoty, kostýmky, šaty. Dala mamince dobrou školu. Mamka byla moc šikovná žákyňka. Na šicím stroji si ušila, opravila... 

V listopadu 1944 si maminku vzal můj tatínek Oldřich Konečný. Mamka měla osmnácté narozeniny až v lednu 45. Vzali se, aby ji nenasadili na práci. Odstěhovali se z Neznášova do Josefova. Na fotečkách je vidět dědův obchod Centrokov. Měl dílnu se soustruhy, pár dělníky. Taky na fotkách. Nad dílnou měl taťka svůj pokoj. Tam původně bydleli s maminkou. V červenci 47 se jim narodila holčička Iva. Tatínek ji v korespondenci nazývá tintili. Já přišla taky v červenci, o den dřív, ale až v roce 56. Tatínek umřel v roce 59. Mamka byla překrásná mladičká vdova. Vystudovala dálkově SVVŠ. Věděla, že nechce dřít v armě. Absolventi jí u okýnka po večeři pomáhali s rovnicemi a látkou, kterou potřebovala do školy. Mamka byla skvělá. Vynikají. Přísná. Ivu řezala, protože se nechtěla učit. Doslova ji dokopala k maturitě na ekonomické škole. Její dvě kamarádky ji vábily.

- Vykašli se na mámu, pojď do fabriky, budeš mít peníze.

Iva chodila o prázdninách – já taky – na brigády. Chodila v Novém Městě do Devy – výroba přesnídávek, do družstva STAVBA, s Jarčou Hrochovou dělali v Hlinsku – pletu se? – v továrně na kondenzované mléko. Jeli jsme se za ní s maminkou a Hrochovými podívat. Eva Sabličová, Jarčina sestra,  tehdy řídila jejich nové auto. Myslím spartaka nebo oktávii. V Litomyšli na náměstí jsme obdivovali z okénka Smetanovu sochu. Eva měla čerstvý řidičák:

- No, a já se nemohu podívat.

Ješiš, kam jsem to zaletěla. Je tolik výjevů, konkrétností, lidé tu už nejsou, pamatuji si situace, co kdo řekl… Eva odešla loni nebo předloni… Jestlipak by si náš výlet šedesát let starý pamatovala? Jak jsme se do toho malého auta všichni vešli? Její rodiče, ona, já a moje maminka.

Mně šlo učení samo. Milovala jsem školu. Její vůni. Spolužáky. Učitele. Ráda se učím dodnes.

Maminka po taťkovi měla úředně zapečetěnou dílnu. Po dlouhé době, možná po letech, jí dovolili stroje prodat. První, co koupila z utržených peněz, bylo piáno. Babička jí plísnila, na co piáno! Bydleli jsme v podnájmu u Škodů. Kuchyň, ložnice, špajzka. Záchod na dvoře. Prádelna na dvoře. A piáno! Stejně jsem se pak na něj učila hrát já až v našem domečku. Babička mamince přihodila, mamka koupila domeček. Chodila jsem do třetí třídy. Mamince povolili, aby jí pomohli vojáci. Nebo si to s nimi smluvila. To nevím. Pamatuji, jak nesli naši kredenc. Bylo jich pět, šest. Házeli si s ní nad hlavou. :-) Náš domeček byl jen o ulici níž od podnájmu s nevrlým domácím. Najednou jsme byly přestěhované. Mamka celý život domeček zvelebovala. Spadl plot. Dala nový. Nové okno. V roce 68 přistavovala koupelnu. V zemi díra. Ze suchého záchoda schody do sklepa. Panely na strop. Vojska. Mamka vše zvládla. Podkopat dům. Izolovat. Nová zásep. Dostavěla koupelnu a příslušenství. To byla moje maminka. Jsem po ní cílevědomá. Vím, co chci. Umím udržet peníze. Po kom je asi Iva? Tatínek když vydělal, říkal:

- Venuško, na, tady ty peníze schovej, já bych je utratil.

Maminka se nikdy nevdala. Nikdy. Nechtěla, aby její děti dostaly otčíma. To mamce vyčítám. Měla si najít vhodného partnera. Na konci života by se o ni postaral. Povídali by si. Trávili by spolu chvíle.

Jako my s Péťou. Ráno slyším:

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-26-muzlovani

- Tady už to žije! Na, tady jsem ti něco koupil!

Podával mi květináč s bílou orchidejí. Že by tušil, že jsem tu jednu právě v minulém týdnu pohřbila? 

Okolo oběda slyším jeho:

- Pojď se podívat! 

Věděla jsem, že u něj budou obě kočky. A to Mourek ještě před kolika? Třemi? Nebo už čtyřmi lety se nesměl do jeho pracovny ani podívat. Ani jedním očíčkem. A teď ho tam hostí na křesílku... 

Mami, ta fotečka tebe s Ivou a se mnou - já si na ten den pamatuji. Nažhavilas´   železnou kulmu. Vždycky jsi nejprve žhavost zkusila na novinách. Natočila mi moje blonďaté vlásky. Šly jsme do kostela. Bé – tam jsem nechodila ráda. Latinsky mluvil náš pan farář. Ty ses´  pohroužila do motlitby. Tloukla ses v prsa:

- Je to má vina, má veliká vina. 

Žádná vina, mami! Podvádějí nás. Kontrolují! Manipulují. No, vždyť  Ty už to víš!

Já už chtěla jít  z kostela pryč. V ten den jsme před mší zašli k fotografovi. Mělas´   na sobě ty krásně šustivé taftové šaty.

Taft z hedvábí je luxusní látka, která svým chováním připomíná hedvábný papír: vytváří perfektně ostré sklady, při nabírání pevně "trčí", skvěle drží tvar i ve složitých střihových konstrukcích. Taftové látky proto doporučujeme na svatební šaty, plesové a malé černé šaty, ale také na elegantní kostýmky nebo na menší doplňky. Taft má jemný hedvábný lesk a některé naše tafty jsou šanžánové – na světle házejí měňavé dvoubarevné odlesky. 

Tyrkysové. Házely duhový odlesk. Dírky vzorečku vyšívané. Byly překrásné. Mamko, určitě Ti slušely. Já jen to šustění a tu barvu a Tvou vůni pamatui. Iva i já - sametové šatečky od babičky Kopecké. :-)  Jaký mám výraz! Na povel usmát se. Mám první zoubky s mezírkou a takové zuby mám dodnes. Po babičce Jůlince. I její sestra Milada… Asi je to rodové.

Mami, dnes bychom se k Tobě sjeli na oběd. Ani si nevzpomínám, v kterém roce to bylo naposledy. Je to určitě víc jak deset let. Mami, to bylo žůžo. Tvá hovězí polévka s tvými vlasovými nudličkami. Mami, už nikdy v životě jsem takovou manu nebeskou neochutnala. Mami, a tvé na tenko naklepané řízky. Poctivě usmažené na sádle. Bramborový salát. Mami, vytáhlas´ cinzano. S citronem. Mami, mami! To bylo! 

Škoda, že jsem netušila, že je to naposledy. To bych si setsakramentsky užila, fotila bych jak zblázněná. Mami!

Dnes tě nesu v mysli. Připíjím. Mám tu svíčku. Možná jsi tu u světýlka se mnou. Svítí jich tu víc. Mami, měla jsem tě moc a moc ráda. Vážila jsem si tě. Bylas´  pracovitá, činorodá, spravedlivá, šikovná na všechnu práci, pilná, veselá, láskyplná. Děkuji, že jsi mi hlídala holčičky, když mi po rozvodu Ivkova maminka napsala, že nemá čas hlídat, až za dva měsíce. O mrtvých jen dobře, ale hodila mi kládu pod nohy. Tehdy jsi řekla:

- Copak ty máš jen jednu babičku na hlídání?

Vytrhlas´    mi trn z paty. Linda se u tebe vždycky vyspala v té tvé péřové spodnici. Dostala pak jahodový kompot s citronovou šťávou. Hltala po lžičkách. Divila jsem se, že je vyspalá doslova do růžova. No jo, děti chtějí teplo. A mami, to je pravda. U mě to byl studený odchov. Mami, když jsem u Tebe padla na gauč mrtva za vlast, tys´  mi vždycky během spánku umyla boty, nakrémovala a nablýskala. Děkuji.

Mamko, kolikrát jsi mi radila a já si provedla po svém. Vždycky to dopadlo žalostně. Říkala jsem ti:

- Mami, neraď  mi. 

Až když jsem šla do Kristových let, chodila jsem k Tobě pro radu. A Ty jsi mi to hezky nechala sežrat.

- Mami, jak to mám udělat?

- No, ty si to udělej jak chceš, ale já bych to udělala takhle. Řekla bych to a to a to. 

- Mamko, jak to, že to vždycky dopadne po tvém?

- Protože mám odžito. Životní zkušenosti. 

A to byla velká převeliká pravda. 

Mamko nikdy ti nezapomenu, žes mi pekla cukroví, vyrábělas´  mi ty tvé žluťoučké jmeňoučké nudličky, vozila mi domácí vajíčka od Jiřiny. Tu jsem neměla moc ráda. Spolužačku Jiřinu Kroupovou. Ale ona byla hodná. Pamatuješ? Stavila jsem se u ní s tebou jednou cestou z Velichovek. Jeli jsme přes Tvůj Neznášov. Udělala jsem vám, holky, radost. Tobě nesloužila paměť, jí nohy. Ó, jak se tehdy z naší návštěvy radovala. To už nejezdila ve své sto dvacítce. Odešla asi o dva tři roky před tebou. 

Mamko, děkuji za všechno. Vidíš, už Ti zase píšu. Kolik dopisů jsem ti už napsala! Za života a po Tvém odchodu!

Tak mami, na zdraví Tvého rodu! Vzpomínám!

Dobrou noc!