26.1.1927 Dnes 99

Ráno. Pondělí. Budík. Vyspalá. Na půl devátou přijdou vyměnit vodoměr. Petroušek – anděl. Je tu. I výměnář je tu. Děkuji za péči. Co bych si počala, být sama.

- Peťuš, ráda bych šla do luk. Když to nepůjde, pojedu výš.

Odjel. 

Telefon.

- Tak v lukách je jen hlína. V noci pršelo.

Jsem smutná. Dvacet pět dnů jsem si užívala letu na sněhu v blízkosti domu na známém území. Čtrnáctého ledna mi mou bezpečnost narušili man in black. Fujtajbl. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-26-bezkovani-po-mesici-konci

Otálím. Devět. Půl desáté. Strojím se. Balím běžky. Boty. Jedu. Stupám výš. Hlína. Ještě výš. Občas v řádku pole sníh. Ještě jeden kopec. Tady by to šlo. Parkuji na kraji pole. Ledovaté místo. Ireno, cos´  to provedla? Vybabráš se odsud? Otáčím si auto pro jistotu směrem k výjezdu. Hrabe na ledě. Povedlo se. Postavila jsem svou Kugu bokem, kdyby někdo jel polní cestou. Přezouvám se. Nemám dobrý pocit. Už jsem tu někdy běhala. Nejsem tu doma. V hlubokém sněhu si nazouvám běžky. Okem jsem spočinula na hlavní cestě. Tudy jezdívám v létě na borůvky. Vzpomněla jsem si na Ivu. Jak jsem ji v létě vyvážela. Naposledy byla agresivní. Ranilo mě to. Měla bych být chápavá, rozumná, zkušená. Nevolá. Mohla bych se u ní stavit cestou domů. Ješiši, odbočuje sem traktor. Na voze sedí tři dělníci. Díváme se na sebe. Šikovný řidič. Hezky objel mou červenou krásku. Tak jedu. Produpávám si stopu. Joj, tady vesničané drandili. Stop je tu dost, ale napříč polem místy, kde už sníh zmizel.

Dvě hodiny jezdím svou stopou, opatrně. Sněhu tu bylo habaděj. Počasí udělalo přítrž. Klidně bych sem mohla z nouze zajet i zítra. Dřina. Obrovská dřina. V měkkém se nedobře jede. Dávat pozor na vyčuhující nerovnosti. Necítím se tu vůbec dobře. Od prvního ledna jsem byla ve svém. Na louce kousek od domu. Na druhém konci dělníci pouštějí motorovou pilu. Zvuk se nese až ke mně. Motorová pila smrt stromů. V našich lukách jsem zas slýchala rány ze střelnice. Okamžitě, ale ihned mi naskočil Pujmanové román Život proti smrti. Četla jsem její trilogii v mládí. Pravděpodobně ke zkoušce z poválečné literatury. Jedná se o třetí díl její válečné trilogie (Lidé na křižovatce – Hra s ohněm – Život proti smrti). Hra s ohněm se mi nelíbila. Politický román o životě advokáta Gamzy. Uvízlo mi v mysli, že se tam dost píše o lipském procesu s Dimitrovovem. Z třetího dílu mám v hlavě pro mě nezapomenutelnou scénu. Nesmírně silná pasáž jak vezou Helenku na kobyliskou střelnici. Nacisté popravovali. Pujmanová tu píše hodně úsporně, drtivě. Často, když jedu autem na jaře kvetoucí  jabloňovou alejí, v knize se myslím jedná o třešňovou, vždycky si vzpomenu na její metaforu – závoje nevěst… Obraz kvetoucích stromů jako symbol. Kontrast. Krásný, klidný přírodní motiv oproti brutalitě války a poprav, jak se scéna blíží střelnici. Myslím v sobotu jsem v lukách slyšela výstřely ze střelnice. Taky jsem si vzpomněla.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-26-demaskovani

Doma sundávám vrkoč, odstrojuji šitý stromeček. Ještě mi zbývá kytka na lustru a odmaskovat okna na terasu a v pracovně. Je po Vánocích.

Před pěti lety maminka slavila 94. narozeniny. A před devíti lety jsme jí uspořádali velkou oslavu. Každému jsem koupila růži. Vnuci a vnučky, pravnoučata i my děti jsme popřáli. Setkali se. Aby o sobě mladí věděli. Tehdy jsem tam pronesla informace z maminčina života. Iva mě umlčela svým trapným:

- Zkrať to, Karle.

Tehdy za mnou přišel její syn Mijanek.

- Teto, já bych si to chtěl doposlechnout. Já babiččin život neznám. Zajímá mě to. 

Tak aspoň jemu jsem dovyprávěla…

Mamka se narodila 26.1.1927 Julii Šormové a Josefu Dvořákovi. Nemanželská. Děda Dvořák, kterého jsem poznala v pubertě jako strejdu Dvořáka, řekl babičce:

- Jůlinko, dej mi tu vkladní knížku, jak spoříme na dům. Nechám připsat úroky.

A už ho nikdo neviděl. Babička byla sirotek. Nejdřív přišla o maminku. Umřela na španělskou chřipku. Dnes už víme, že to nebyla žádná španělská chřipka… Její tatínek byl mistrem u Sehnoutky v továrně. Ten Sehnoutka když těžce onemocněl, dal slib, pokud se z nemoci zachrání, daruje dům s bydlením pro dělníky řádu sester. Někdo mu to připomněl. A tak daroval dům řádovým sestrám. Tam mamka trávila poslední dny svého života. Byl to domov důchodců díky továrníku Sehnoutkovi. Praděda jako mistr hodně vydělával. To už prý bylo postavení. To víme od Bati. Dělníci si platili dvojdomky. Mistři měli lepší bydlení. Jenže praděda umřel. Zbylo asi osm dětí. Musela bych si je spočítat. Jůlinka jako nejstarší se o ně starala. Dělala u sedláka. V továrně. A Josef byl vhodný ženich. Jenže – jak by řekla maminka – ošustil a opustil. Mamka mi vyprávěla, že jako tří čtyřletou jí babička odvedla někam k hodným lidem. Asi za krize. Ale babička si prý pro ni po pár dnech přišla. Nevíme, co to bylo. Bydleli v činžáku proti budoucímu DD. Mamka mi vždycky říkala, že stavěli sokolovnu a DD zhruba ve stejné době. Na schodech rozestavěné sokolovny si hrávávala. Činžák byl přes cestu. Babička s Venuškou bydlely u babiččiny sestry. Na pavlači vedle sebe žily dvě, ale ta jedna byla hodná, ta druhá ne. Povídala maminka. A přes cestu byla taky škola. Tam se maminka moc těšila. Vodnářka. Jenže babičku si našel děda Jaroslav Kopecký. Rozvedený. Měl prý tak línou ženu, ale tak strašně, že o ni přerazil násadu. Už by si ho nikdo nevzal. Jako rozvedeného násilníka, který bije ženu. Jenže děda nikdy v životě babičku neuhodil. Mamce dal jméno. A to bylo! Už byla Věnceslava Kopecká. Odstěhovali se o vesnici dál. Do Neznášova. Mamka mi ukázala dům, kde bydleli. Říkalo se tam Ve Dvoře. Protože nahoře v lese stával hrádek pánů z Hustířan. Naproti nim bydlela Milka Holubová. Učila maminku lézt po stromech. Mamka se kamarádila s Mařkou Kuřetovou z hájovny. Taky jsem do hájovny mamku vzala. Protože bílý štít hájovny jsme pozorovávaly z druhého, lépe z třetího patra DD. Kuře byl velký člověk. Měl dvě děti. Oldu a Mařenku. Když jsem o mamku pečovala, dbala jsem, aby si holky psaly. Mařenka se opravdu hodně obětovala dětem. Dcera si ji pak vzala k sobě a černila řádky dopisu. Cenzura, která do té doby neexistovala.  Póotvora. Některé dopisy bych ještě našla. Holky chodily na kopec do habřinské školy. Jména učitelů i učitelek mám poznamená. Paní učitelka se jmenovala Nečesaná. Nejmenoval se stejně syn primáře, na kterého hodili vraždu v kadeřnictví? Příběh o tom, jak holčičkám hajnej Kuře zakázal chodit nahoru k hrádku ke studni, až jindy. Už chci spát. Mamka pak za války chodila do školy do Velichovek. Školu drželi Němci. Naše děti se učily v hostinci Pod Kaštanem. Za maminkou jezdil Oldřich Konečný. Krásný chlap. Můj táta. Já jsem na něj podobná. Mám schované dopisy, které psal mamce. To je na reportáž. Jak nejprve ostýchavě slečně Kopecké, pak se měnily adresy a hlavně známky. Přes Hitlera, Beneše ke Gottwaldovi. A oslovení… Mamka se vdávala v listopadu 1944, aby se vyhnula práci v říši. Až v lednu byla plnoletá. Do války prý plnoletost byla až ve dvaceti čtyřech. Nebudu to hledat. Snad Hitler potřeboval pracovní sílu, dospělost se snížila na osmnáct. Dnešní blázni by ji rádi snížili ne dětských šestnáct. Taťka s mamkou se odstěhovali do pevnosti. Děda Konečný měl firmu na výrobu kočárků, koloběžek, kol, kamínek… Tísnili se s mamkou nad firmou. Mamka byla prý šťastná, že se dostala od dědy pryč. Děda nebyl přeci jenom vlastní. Měli s babičkou vlastního Jaroslava. Maminčina bratra. A ten byl celý život protežován. Maminka z dědictví nic neměla. Ale jinak byl děda hodný. Byla s ním legrace. Byl včelař. Pilný, činorodý…

Od maminky vím, když vozili s dědou povozem mouku do mlýna Skořípka, že támhletěmi dveřmi mlynář Pácalt odnesl pytel zrní a támhle vzadu vyšel s pytlem mouky. U Skořípky jsme s maminou taky byly. Má ji nějaký Pražák? Mamka říkala, že ten rybníček tam byl i za ní. U Skořípky u lípy se svatým obrázkem stojí voják v bílé uniformě. Ale vidí ho jen ti, kteří jsou nadaná vidět... Od maminky jsem se dozvěděla kupu příhod z jejího života až v posledních letech, kdy jsem ji měla každý den pro sebe. Když ještě bydlela v domečku, vždycky o prázdninách jsem si u ní brala fotky, popisovala jsem si je, abych věděla, kdo na nich je. Nedávno – nedávno? - jsem se jí ptala, jak to je s kozou na ledě. To prý kluci přitáhli kozu na rybník. A jí se rozjela kopýtka. S mamkou jsem trávila posledních asi devět let skoro každý den. Vyptávala jsem se. Pak jsem i doplňovala a ona mi říkala:

- A odkud to všechno víš?

- Mami, od tebe.

Nebo řekla:

- Čoveče, ty to znáš líp než já.

- To když jsem nahazovala jména mamčiných kamarádek.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-26-maminka

U mamky v DD jsem si vždycky vlezla k ní do postele. Ona mi vyprávěla. Zpívaly jsme. Taky mi říkala košilaté říkanky, které jsem neznala:

Jirka pirka šel za dvírka, na vokurky chcát… A dál to nevím… Končí to musel…

Hezky jsem si zavzpomínala. Mohla bych už napsat knížku. A koho to zajímá? Přece mě.

Dobrou noc!

P. S. Z Davosu slovník jelit:

TG Absurdní svět "BOMBA" Z OKRUHU SVĚTOVÉHO EKONOMICKÉHO FÓRA

Teď to říkají sami:

"Neradi tomu říkáme chemtrails."

"Říkáme tomu aerosolová injekce."

"Částice zůstávají v atmosféře rok."

"Oxid siřičitý ochlazuje Zemi."

"Je to levná metoda."

Ale my tomu neříkáme "chemtrails", říkáme tomu "aerosolová injekce".

"Hodně z toho pochází od armády. Dělají to pořád."

Chemtrails tedy nikdy nebyly jen konspirační teorií. Byly jen špatně označeny.

Vítejte v oficiálním žargonu kruhu Světového ekonomického fóra.