26.1.1927 Hádejte, co je to za datum. To bude vědět Drahuška
Půlnoc. Krásný den za mnou. Právě jsem se dořehtala. Svěrák je fakt bavič. Jen mu už haraší. Zaspal v 68. A Holec dobrý glosátor:
https://www.youtube.com/clip/Ugkxw75m4he5H3t10_AwG4dBMycAO3pQJ-Kp
Svěrák:
Až se na Hradě vyvětrá a jeho chodbami se poprvé projde náš nový prezident, ať je to prosím prezident strážce hodnot Jana Husa. Hoďte tam Petra i Pavla, jsou na stejném lístku.
Holec vtipně:
Chudák Hus, kdyby se tohodle dožil, tak se upálí sám okamžitě a ještě se před tím natáhne na žebřík. Protože jestli Petr Pavel ztělesňuje hodnoty Jana Husa, tak jsme tady v Česku Husové všichni. Zdeněk Svěrák - udělal mi velkou radost. Von teď jede bomby. :-)
Ano. souhlasím na 100%. Jede bomby. Už je mimo.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-26_Rano/
Ráno budík. Vstávám skoro do tmy. Nakrmit kočky. Sebe. Dělám si na Tik Tok video. Sbalit. Nastěhovat do auta. Vyjíždím. Jsem svobodná. Jsem šťastná. Jsem stará. Jsem šikovná - to se tají. To vím jen já. Ale vůbec mi to nevadí.
Kde je slunce? Jedu do černoty. Mlha jak hrom. Jestlipak se mi až budu sjíždět k Trutnovu neukáže sluníčko?! To tak dřív bývalo. Když byly holčičky malé. Vyjížděli jsme někdy o půl třetí linkou Český Krumlov Pec pod Sněžkou v oblačnu. Nad Trutnovem inverze. Ne tak dnes. Jedu fakt do sraček. Ireno, tos´ nezvládla, ty svobodná duše!
Parkoviště poloprázdné. Super. Ty jejich záchody. To je bomba. Velké. Čisté. V kabince dostatek místa. Jdu k autu. Boty. Navléci je, to je dřina. Dám to? Jak to říkal prodavač? Táhnout za poutko k holeni. Hup. Lup. Jsem tam. Chránič páteře. Kuklu. Přílbu. Bundu. Lyže. Hůlky. Odchod. Dnes mám kartičku v kapse. Z pětidenní projedu druhý den.
Bože! Na kopci asi pět družstev škol. No! A jen jedna sjezdovka. Ireno, dnes jsi šlápla do psího... Ježíš! A oranice. A frekventanti jezdí jak tanky. Oranžoví. Modří s černými kalhotami. Zelení. Ti v oranžových vestách jedou dolů, předpažené ruce, hůlky v nich. Roboti. Vlevo. Vpravo. To, že někoho srazí, nezájem. Uhýbám se jim na druhou půlku rybníčku. Měla jsem jet kousek dál. Aspoň k Jánkám...
Ptám se u pokladny na svou reklamaci. Bezva slunečná pokladní. Asi důchodkyně. Sponečku ve vlasech. Jo, vědí o mně. Ozvou se. OK. Chce je zavolat hned. Ne. Jedu jezdit.
Bože. Nejsem si jistá. Ti bulíci neznají pravidlo SKI č. 1. Vždycky pravidla visela u všech sjezdovek, u turniketů. Jedu s nějakou holčičkou. Jsou tu z Pic na týdenním výcviku. Zaplať bůh, že se naučí lyžovat. Doufejme, že na to budou mít. Mám v hlavě to, kam nás vede pětidemolice. Stojíme před krachem. To bylo myslím v Německu. Ráno sis´ šel s trakařem peněz pro chleba. Odpoledne už stál chleba dva trakaře peněz. Jenže někdo ti ukradl trakař. Měl větší cenu, než balíky bankovek v něm.
https://www.youtube.com/watch?v=MakwsQAeyBI
Film Zázrak ve Wörgelu ukazuje, jak se z inflace lehce dostali. Jenže to se nechtělo. Přišly na ně vyšší úřady a úspěch zlikvidován. Takhle oni to kočírují na světě. Když nám chtějí vzít republiku, vyprovokují inflaci, velké daně, no...
Ptám se malé Pardubanky vedle sebe na lanovce na pravidlo SKI č. 1. Neví.
- Zodpovídáš za toho před sebou. On dozadu nevidí. Může zahnout vlevo, zahnout vpravo, upadnout, zastavit. Nemůžeš být rozjetá tak, abys neovládala lyže. Vyřiď to paní instruktorce a v družstvu.
Vystupujeme. Když zavedli v Peci na Bramberku zhruba před patnácti dvaceti lety takovouhle lanovku, dnes jsou všude, nahoře jsem se neodsunula zadkem k okraji. Jen zlehka se vyhoupneš a odjedeš. Byla asi šestimístná? Pět se jich odpíchlo. Ne, já tam zůstala sedět. Vyskočila jsem na poslední chvíli do díry pod sebou. Hezky jsem dopadla. A upadla. Lyže jako krovky nad hlavou. Ne a ne se postavit. Taky jak bych se postavila, když do mě všichni vystupující naráželi. Byla to taková gruppen havárie. Linda byla nejdřív vyděšená. Ale když viděla, že jsem v pořádku a válím se tam jak beruška, pomohla mi a smála se mi. Myslím. Nebo ne? Dej vědět.
Před špičkami mi neomaleně přejel kluk. Asi sedmnáct? Dojela jsem ho dole ve frontě. Zeptala jsem se ho na pravidlo č. 1. Samozřejmě neznal.
- Hele, příště si tě zase dojedu a zmydlím tě hůlkou.
- To je silné.
- Cos´ povídal?
- Nic.
Vyjíždím nahoru. On a jeho kamarád jedou na další sedačce. Čekám, až vystoupí z lanovky. Zasouvají se do modrých bund s černými kalhotami. Jejich instruktorka milá.
- Kdo tady zodpovídá za děti?
- My je jen hlídáme.
- Víte. Sice lyžuji třicet let, ale v oranici s ledovými plotnami si vůbec nejsem jistá. Je tu přecpáno. Za tři roky mi bude sedmdesát let.
- No to na to nevypadáte.
Usmívám se.
- No jo, jenže já chci odsud odjet zdravá.
Družstvo sleduje náš přátelský rozhovor. Najednou přede mnou stojí lehkovážný hříšník. A docela vážně, opravdu s vážnou tváří. Zkroušeně.
- Omlouvám se.
Dojalo mě to. Asi když slyšel, že mi je tolik let. Co ho k tomu vedlo?
- Jasně, že přijímám. Ale dávejte na mě pozor.
Nesmějí se. Pokyvují. Asi chápou. Překvapili mě. Přitom stačila základní instrukce: Zodpovídáš za toho před sebou. Může uhnout vlevo...
- Vy jste z Moravy?
- Ano, z Ostravy.
- Máte tam asi patero nádraží. Dojela jsem na to, kde se vystupuje po vysokých schodech.
Učitelka přikyvuje. Ví, o čem hovořím. Zná to nádraží. Samozřejmě.
- A z jaké jste školy?
Převážně kluci mi hrdě odpovídají.
- My jsme z právní a policejní akademie.
Směju se.
- Tak budoucí policajti?
Jeden mě opravil:
- Policisté!!
Opakuji:
- Policisté! A víte, že máte pomáhat a chránit. A ne ohrožovat lidi.
Dohodli jsme se. Přátelsky rozešli. Kdyby věděli, jak to tu chodí. Zatím ať studují. Na jedenáctou se sjezdovka poněkud vyprázdnila. Oběd. Konečně s jistotou sjíždím kopec. Lyže skvělé. Zapomněla jsem šálku. Vůbec, ale vůbec mi není zima. Prodavačka na jaře měla pravdu. Pod tuhle bundu jen triko. Hm. To jsou věci. Myslela asi funkční. Tak to ne. Mám mikinu.
Nakonec si užívám kopce. Dokud tu nikdo není. Dnes mají v provozu i trysku na sníh na boty a lyže. Iluze zimy trošku nabyla.
Lážo plážo jedu domů. -2°C, přitom mi prší na přední sklo. Celou cestu ostřikuji zadní i přední skla od soli. Péťa mi poslal SMS, že má ty dvě kytky v autě. Z Kauflandu. Včera jsem si nemohla vzpomenout, jestli jsem ji koupila v Kauflandu nebo v Lidlu. Volám mu.
- Peťuš, to nebyla kytka z Kaufu.
- V Lidlu ji neměli. Koupil jsem dvě. Za osmdesát.
- Jenže ta nezalívací stála sto dvacet.
Mířím do Lidlu. Už je nemají. Výhodná cena. V Kauflandu kupuji takovou hezkou, oranžovou, kvetoucí, pokojovou, taky polostín, taky zálivka nic moc. Uvidíme, jestli vydrží mou péči.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-26_Domaaa/
Doma mě čeká balík Herbalife a kočky. Rozdělávám fungl nový produkt. Expres tyčinky z hořké čokolády. Exkluzivní příchuť! 210 kcal, 21 g kvalitní bílkoviny. Mezi 30 - 40lety ti ubude 10% svaloviny, mezi 40-50 asi 2,8%, mezi 50-60 lety dvojnásobek dvou dekád. Takže to je bomba. Bílkovina zasytí. Tyčinka bez umělých barviv, aromat, sladidel. Vhodné i pro vegetariány. Testy na zakázané látky. Ale ta je! Ta se jim povedla. Ale fakt! Zdeněk Troška by řekl: Nebe v hubě.
- Petroušku, tys´ koupil bobkový list. Laurus.
- No, a dvakrát. To bude v koupelně hezky vonět. :-)
Chtěla bych si jít lehnout. Večer jdu do muzea. Stavba obchodního domu Wenke a syn Gočárova perla města. Dnes městské muzeum. Po dvou letech. Nemohu si jít lehnout. Ještě obchoduji. Ještě pouštím rumbu do koupelny. Ještě přesazuji oba bobkáče. Krásné. Ještě navážíme dřevo do bedny. A ještě vzpomínám. Maminka by dnes slavila. Jela bych jí poblahopřát s dárkem. Objala bych ji. Cítím její hebounkou pleť. Ona by řekla:
- Chceš čaj?
Přitakala bych. Uvařila by mi ten hnusný granulovaný chemický citronový rozpustný v průhledné umělohmotné pixle. Jenže moc mi chutnal. Její narozky bychom oslavili o víkendu. Joj. Udělala by bramborový salát a tence rozklepané řízečky. Mami, jak dobré byly. A polévka! Už nikdy takovou nebudu jíst. A jak bych se u stolu nadechla na svou větu:
- Mami, takovou dobrou polévku neumí uvařit nikdo na světě. Jen ty.
Tak by mi do toho vskočil synovec Olik. Mizera:
- Babi, takovou dobrou polévku neumí uvařit nikdo na světě. Jen ty.
Rituál, který už nezopakujeme. Už se nescházíme. Jsem černá ovce. Oni jsou všichni zabodaní. Nic. Je to pryč. Maminko. Vzpomínám. Vidím tě jako holčičku s babičkou Jůlinkou... Znám ten příběh...
- Jedu pro mlíko. Vezmu tě.
Vystupuji u muzea. Dva roky bylo rekonstruované. Pro veřejnost dnes otevřeny prostory v bývalém obchodním domě. Jinak depozitáře. V září na DOD jsem byla okouzlena otevřenými prostory. Aha, dnes nejdeme hlavním vchodem. Jdeme vedlejším domem, kde Wenkeovi bydleli. Super. Je tady ve fortně náhrobek rodiny Porsche. Nevím, jak se sem dostal. Zdravím se s panem starostou. S panem ředitelem muzea. Nahoře v poslechové místnosti pod střechou už je lidí! Krásná atmosféra. Přednáší vedoucí Národního památkového ústavu a mladá žena asi někde z krajské organizace. Přeslechla jsem. Unikátní. Perfektní. Fundované. Milé!!! Vedle mě sedí architekt Vávra. Měl rekonstrukci na starosti.
Po přednášce se ptám:
- Pane architekte, budu se s vámi moci vyfotit.
- Samozřejmě. Tak jako že jsme se náhodně potkali.
- Jako že jsem si odskočila od plotny.
Hotovo. Jdu za jednou starou paní učitelkou. Hartmanovou.
- Jdu za vámi. Vy jste se kamarádila s Helou Vyroubalovou.
- Já vás poznala.
Představuji se jí.
- Ano!! Mně je osmdesát.
To byla bezva kolegyně. Nijak jsme se nekontaktovaly. Od Hely jsem věděla, že není zlá. Jsem ráda, že jsem jí mohla stisknout ruku. Popřát do dalších let. Hela - dej jí pánbu věčnou slávu - i tahle paní učitelka se odstěhovaly do Hradce. Dávno. Před čtyřiceti lety? Možná padesáti.
Jdu domů pěšky večerem. Míjím pohřební službu, kde moje studentka nesmírně kvalitně a seriózně vypravila pohřeb naší dnešní oslavenkyně. Dala se mi poznat, prý jsem byla - jak ona to tehdy řekla kulantně - shovívavá? u maturity. Nemohu si vzpomenout, shovívavá ne. Ale oplatila mi mou pomoc. Dokonce se mi nyní vybavuje její jméno za svobodna. Toho ptáka jsem před týdnem viděla v Útulku pro poraněná zvířata. Je to dravec. :-) Ještě jednou děkuji. Míjím vývěsku. Nahlížím do ní. Tuhle jsem někde četla parte sedmiletého. Před čtrnácti dny tu měla pohřeb šestadvacetiletá. Náhlá zástava srdce. Čtu - zemřel náhle. 35 let. Točí se mi v hlavě kolečka. Fotím parte. Hrůza. Tolik mladých. Asi potřebovali do hospody a k moři či co.
Jdu spát. To byl den plný zážitků. Děkuji za něj. Teď si jdu konečně lehnout.
Dobrou noc!