4. neděle adventní 2021
V neděli 19. 12. 2021 v 5:35 nastává úplněk v Blížencích, kdy můžeme nahlédnout na svůj záměr a možnosti budoucího vývoje z různých úhlů pohledu a posoudit, kde se nacházíme a kde vidíme světlo pro svůj růst.
VEČER
Neděle. Adventu na krátko - protože už čtvrtá. Končí krásné tři týdny příprav, vůní, světel, chutí, dobré nálady, zbavené listopadových strachů. Už druhý večer chci péct vanilkové. Sedám do křesla, nohy na podnožník, ntb do klína. Zrzka na gauči. Okýnko kamen svítí. Poslouchám bezva rozhovor o big farmě :-)
Přerušuji poslech. Je tolik živáků. Právě vysílá na Příznacích transformace Helena Heclová. Koho si vyberu? Helenu. Big farmu s nebezpečnými štětičkami dikobrazích hnusů do jakékoli tělní sliznice - tedy i výtěr pusy - si poslechnu zítra.
V devět bude další živák. TV Šalingrad. Zítra.
Poslání Slovanů - taky zítra.
https://www.youtube.com/watch?v=RYRBNUkOLH8&t=740s
Před desátou se zdvihám. Vjela do mě energie. Jdu upéct vanilkové rohlíčky. Poslouchám Helenino vyprávění o labyrintech, o jejím výcviku duchovním učitelem z Peru na dálku. Práce mi jde krásně od ruky. Při poslechu zážitků lidí v duchovním výcviku se mi vybavují podobné zážitky, a to nejsem ve výcviku. :-) Letos jsem po dekádě let, možná vícero letech objevila les. Něco neuvěřitelného. Krásného. Osvobozujícího mysl. V lese nemyslím na hloupé důležitosti dne. Kolikrát se mi v posledních týdnech v mysli vybavil sráz se zvláštními megality. Borůvek jak naseto. Inspiroval mě manželský pár. Teda on. Nalákal mě na les, na borůvky jako hroznové víno. Vesmír věděl, že bych se do lesa nevypravila. Musel mi dát nějakou vějičku. Já na tu vějičku - zaplaťpánbu! - skočila. Proč jsem si nikdy nevšimla pocitů, krásy, svobody při koukání do mechu, do borůvčí a do korun smrků. Tenhle les měl své další kouzlo. Z kopce jsem sledovala auta dole na cestě. Další vzpomínka. Náš výlet někdy v září s Petrouškem na houby do jeho lesa. Kouzelné nedělní dopoledne. Houby. Bála jsem se celé roky klíšťat. Sevření v strachu. Obruč praskla. Chodili jsme jehličím i po mechu. Prodírali se mezi stromy. Ztratila jsem se. Mobil v kapse byl moje jistota. Poslouchala jsem, jestli neuslyším vyzvánění někde v dálce. Péťa se tehdy na oko zlobil. Zapíchla jsem se totiž do borůvčí a mlsala. To on nemůže pochopit. Jdu na houby. Vidím borůvky, maliny, ostružiny, sbírám všechno. Ovoce do pusy, houby do košíku. Ačkoli - miluji syrové houby. Užírám je ještě v lese jak srnka. Nejraději mám křapáky. V ten den jsme ale nacházeli samé mladé. Tohle všechno si člověk vůbec neuvědomí, když si to nepoznamená. Retrospekce. Jé, chtěla jsem napsat retroskepse. Tyhle myšlenky se vynoří, když se dostanete mimo realitu. Může to být klidně na běžkách. Nebo u tvoření rohlíčků. Mechanická práce.
Jsem zvyklá od maminky vzít si hlubokou stařičkou formičku rohlíčku. Namočit ji do mouky, vtlačit váleček, obtisknout vzor. Vyklepnout. Položit na plech. Dřív mamka plech natřela asi olejem, vysypala moukou. Dnes ulehčená práce. U sdělování moudrostí od Heleny mi taky bleskl den, kdy jsem zaspala poprvé v životě. V ten den jsem měla jet k ní. Moje neuskutečněná cesta do Zábřehu. Vesmír nechtěl. Asi jsem se předběhla. Je čas.
U vysílání jsem si znovu ověřila, že umím kontrolovat myšlenky, ale! Nechám se občas zatáhnout do matrixu. Někdy se snažím někoho přesvědčovat. Je to marné. Zbytečné. Asi se projevuje má čtyřicetiletá pedagogická práce. Vysvětlovat do nekonečna. V tomhle životě to přece už dělat nemusím. Ale chci. Tak si to opravuji v hlavě. Hovoří o labyrintu na Vyšehradě. Šly jsme s Lindou okolo. Měly jsme čas si ho projít. A neprošly. Asi se vypravím sama. Dokud mám tu důchodcovskou slevu. Uvidím. Dnes jsem zavtipkovala na Péťovo:
- Mám ještě čtrnáct dnů dovolenou.
- Tak to pojedeme do hotelu Horizont a pěkně si v Peci zalyžujeme.
Pronesla jsem to schválně. Jako léčení. Když teda nemůžeme my se žlutou hvězdou. Občané druhé kategorie. Co to žvaním! Můžeme! Přece nám to umožňují veškeré naše i mezinárodní zákony. Nějaké bezvýznamné podřadné neúčinné nezákonné tlachání. Doporučení. Jo.
- Vždyť nikam nesmíme.
- No a to jsem nechtěla slyšet. Žiju si svou realitu. Tvořím si ji. Uměla bych tu cestu uskutečnit. Povedla by se mi.
Během posledních dnů se mi velmi často vynořuje cyklostezka. Jedu po ní v podzimu, v létě, na jaře... zastavuji se u velikého pařezu. Lezu na něj a trhám mamce květy černého bezu. V batůžku mám pro ní hrneček, med, citron, utěrku, lžičku... To bylo v době, kdy jsem nemusela volat, aby mi svezli mamku dolů pod kaštan. Přijela jsem, kdy jsem chtěla. Neomezeně. To se nelíbilo ještěrovi. Chtěl by mít zamčeno, hlásit příchod, pokud možno na píchačku. To si zhmotnil. Mamku jsem si našla v pokoji, jídelně, v kapli, na zahradě... Stále mi zní:
- Jaks´mě tady našla?
- Mami, tebe najdu vždycky kdekoli!
Ta věta mě pálí. Nebyla pravdou. Už ji nikdy nenajdu. Už nikdy.
Ty byly doby nedávné, kdy jsme hloupě řešili krimigranty, vládu a další bezvýznamnosti. To není důležité. To už mě nechává naprosto, ale zcela a úplně klidnou. To je jen na odvedení pozornosti. Lži měnící se každým dnem dle potřeby. Vtip - UFO vysálo televizi. Hlásí: Máme jejich vůdce. Všichni za ním jdou! - Stále nám do hlav vtloukají co máme, co musíme, co nesmíme, a pak se ctihodný pan Ovčáček ožere jak prase a jak hovado si ustele na chodníku. To jsou paradoxy - myslím Landovský? Chápu. To se stane. Aspoň jednou za život. Na zkoušku.
Já ty rohlíčky nádherně naskládala na tři plechy, ani nevím jak. Myšlenky u mamky, v dětství a ještě obohaceno Heleniným poučením. Vracím se do křesla. Mám třicet pět minut než zapípá trouba.
Zatápěla jsem až v osm. Je tu jak v lázni. Prý je to vzduchem. Když je mlha, nepodaří se mi to, co dnes. Povídal Péťa. Já tyhle fyzikálnosti neznám. Ale už je umím vnímat.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-12-19_Rano/
Jaký byl den? Konečně klidný. S Lindou jsme vyluxovaly celý dům. Sama bych to těžko zvládala. Napojit hadici na centrální vysavač. Odtahovat křesla, koš, lampu, stolek. Hlídat hadici, aby se nezkroutila. Okamžitě se vypíná tah. Takové to šudlání malým vysavačem je jak hraní si s hračkou. Máme vyluxováno; kdybychom měli parkety, tak je vysavač vyrve. :-) Nadsázka - pro nechápavého blbíska.
Připravila jsem druhou půli kapra. Vždy kontroluji způsob lovení. Nebrat rybky ze sádek. Mají horší kvalitu masa než vepřové. U mořských ryb vlečná zařízení plus třeba Atlantik, Tichý oceán. U kapra - způsob lovení - nevody. Kapr po mlynářsku. Moc dobrý recept. Brambory na páře s mrkví. Kompot. Čtvrtá svíce na adventním věnci.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-12-19_Po_obede_kontrola_odjezdu_-_Zrzka_si_nelenila_seskocit/
Kitty jede zas do svého revíru. Kde ji nebudou strašit naši dva kočičí gangsteři. Zrzka sedí venku na terase. Nelení si. seskočí. Jde očumovat, jestli opravdu Kitty jede domů. Linda za chvíli volá.
- Mami, já jsem najela na dálnici u Semonic. To je zrychlení. Já už jsem za Hradcem.
Včera dálnici otevřeli. Linda prý celkově ušetřila asi dvacet minut času. Jsem proti dálnici. Zničila mnoho orné půdy. Ale zrychluje přemísťování. Pokrok nezastavíš. Jen naše město bude ucpané dál. Sjezd je před ním. K čemu budou dálnice, až budeme zase používat vimany.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-12-19_Svetla_procisnou_tmu/
Už několik let spíš než advent říkám příchod. Slunce se vrací. Očekáváme ho. Rozčísne tmu. (Mezi námi - miluji tuhle temnou dobu. Protože ji prosvětluji světýlky. EU chce zakázat Christmas. Kristovskou mši. To je super. Dostaneme se k pohanství, ke slovanským oslavám návratu slunce. Už v době Keltů se tu pekl vánoční chléb. Svatý chléb. Tehdy ještě v podobě placek. Slované už pekli bochníčky z vzácné bílé mouky. Nedovedu si bílou mouku z žernova představit. Prý se v ní někdy ocitl i kamínek. Výroba bílé mouky byla složitá. Oproti té dnešní byla zdravá, spíš nezávadná. Procento lepku nedosahovalo dnešních závratných výší. Pokud hospodyňce chlebík praskl nebo ho připálila - špatné znamení pro další rok. Proto si dávala záležet. Při zadělávání se nesmělo mluvit. To mi vyhovuje. Když zadělávám kynuté těsto, soustředím se na jeho kvalitu. Všimla jsem si, že v dobrém rozpoložení nepřipálíš ani plech. Je to jasné, nemyslíš na matrix. Jsi v těle. Zadělávání těsta na posvátný chléb byl tajemný obřad. Plané žvanění u něj nemělo co dělat. Mohlo se doprovodit modlitbou. Chleba, buchty, vánočku, mazanec posílám do trouby se svatým požehnáním. Během kynutí hospodyňka musela skákat; čím výš, tím líp, aby jí těsto vysoko vykynulo. Na Veselém Kopci ve skanzenu se dozvíte, že kynuté těsto mělo dávat lidem sílu. Na Vysočině chudý kraj. Masa pomálu, tak aspoň sílu z kynutého pečiva. Postupem času se recept na obřadní chléb komplikoval; musel vyjádřit víc a víc symbolů. Tak přišla na svět vánočka. Tvarem připomíná miminko v povijanu; to není náhoda. Vyjadřuje symbol božského dítěte, které se o Slunovratu zrodí. Musí být upletena z devíti pramenů. Spodní čtyři představují oheň, vodu, slunce a vzduch. Prostřední tři byly boží dary člověku, a to rozum, cit a vůle. Svrchní dva jsou pověstné biblické nejdůležitější hodnoty: Láska a víra. U pohanských národů se vánoční chléb používal při náboženských obřadech, ale i později v křesťanské historii nesly hospodyně vánočku do kostela, aby ji kněz při mši požehnal. Nakrojit a rozdávat ji musela hlava rodiny, tedy hospodář.
V letošním adventu nesu v mysli mamku; poprvé jsem bez ní. Ve vzpomínkách ji vidím v krásném věku. Třeba obrázek, jak se potkáme na hřbitově na Štědrý den. Tma. Hledáme se mezi pomníky. Trošku vrčí. Opozdili jsme se. Měli jsme ji vyzvednout u ní. Nepočkala. Jela na hřbitov napřed. Už dávno jsme měli zasednout u nás ke stolu. Vždycky to dobře dopadlo. V posledních třiceti letech jsem ji vozila k nám pravidelně. Občas jsme se prostřídaly s Ivou. Měla jsem mamku u stolu ráda. Užívala jsem si ji. Ctila ji jako hosta. Pamatuji ještě v paneláku, vyprávěla o štědrovečerní večeři o své kamarádce Marii. Tam jsem asi poprvé slyšela o Mařence Kuřetové z hájovny. Mamka nám předčítala její dopis. Kolik dala dceři a vnukům... Šlo o velká čísla. Když maminka ztratila paměť, udržovala jsem písemný kontakt mezi kamarádkami... Měla jsem v plánu mamku odvézt do Zbečníka u Hronova. Mařenka se asi před třemi čtyřmi lety nemohoucí přestěhovala k dceři do Hronova. Začerňovala dopisy. Cenzura. Nechápu. Maminku jsem udržovala v psaní, v tvorbě vět... Pak se korespondence vytratila. Myslím, že Mařenka už taky odešla. Ale parte jsme nedostali. Tak nevím. Mamka měla větu:
- Je to pryč!
- Přijde Honzík.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-12-20_Vecer/
Ráda ho uvítám. Mají se s Péťou moc a moc rádi. Myslím, že má rád i mě. A já jeho. Pociťuji lásku k světu, lidem, k sousedům ke svým dětem, k jeho dětem. Miluji své nepřátele. Nemohou za to, že nepatří k mým přátelům. Asi mě špatně pochopili.
Dobrou noc!