6. srpna šly dějiny po planetě

Úterý. Čeká mě hezký den. Možná si to tak plánovali i lidé v Hirošimě v roce 1945. Den s číslem šest roku 1945 bylo pondělí. Na Hirošimu ráno letí upravený americký bombardér B-29 Superfortress. Jmenuje se Enola Gay podle jména matky pilota. V 8:15 lidé v japonském městě Hirošima zažili peklo. Podle nařízení prezidenta Harryho Trumana svrhlo americké armádní letectvo na japonský přístav a průmyslové město Hirošima atomovou pumu Little Boy. Zákeřně. Odhadem 140 000 lidí zahynulo při tomto prvním použití atomové zbraně ve válce.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-06-hirosima

Přemýšlím, jestli si Američané jen vyzkoušeli účinky atomového výbuchu. Jestli to nešlo náhodou udělat jinak. Dočítám se:

I po šesti měsících intenzivního strategického bombardování 67 japonských měst odmítala japonská vláda přijmout ultimátum předložené Postupimskou deklarací. Podle nařízení prezidenta Harryho Trumana svrhlo americké armádní letectvo v pondělí ráno 6. srpna 1945 na město Hirošima atomovou pumu Little Boy. O tři dny později následovalo svržení pumy, nazvané Fat Man, na Nagasaki.[1] Tyto dvě jaderné pumy jsou jedinými jadernými zbraněmi, které kdy byly použity ve válce.

Na základě spojeneckých úmluv vyhlásil 8. srpna 1945 Japonsku válku také Sovětský svaz a jeho vojska posílená o zkušené jednotky, které došly až do Berlína, zahájily v Mandžusku bleskovou ofenzívu. Šest dní po bombardování Nagasaki dne 15. srpna 1945, v momentě, kdy Rudá armáda dokončila bleskové obklíčení Kuantungské armády, oznámilo Japonsko přijetí bezpodmínečné kapitulace požadované Spojenci. Dne 2. září podepsalo kapitulační listinu a oficiálně tak ukončilo válku v Tichomoří, čímž skončila druhá světová válka i na posledním válčišti. Poválečné Japonsko poté přijalo tři nejaderné zásady, odsuzující národní atomové zbrojení.[2] Etické a právní opodstatnění svržení atomových bomb je dodnes předmětem diskusí.

V prvních dvou až čtyřech měsících po shození bomb zemřelo v Hirošimě 90 000 – 166 000 lidí a v Nagasaki 60 000 – 80 000,[3] z toho v každém městě téměř polovina zemřela během prvního dne. Zdravotnické oddělení Hirošimy odhaduje, že lidé, kteří zemřeli v první den, v 60 % zemřeli na ozáření nebo uhořeli v plamenech, ve 30 % zahynuli pod padajícími troskami a v 10 % z ostatních příčin.[zdroj⁠?!]

Během dalších měsíců vzrostl počet úmrtí na popáleniny a nemoc z ozáření způsobenou radiací. Z pozdějších pravděpodobnějších[zdroj⁠?!] výzkumů vyplynulo, že 15-20 % zemřelo na ozáření, 20-30 % na popáleniny a 50-60 % z ostatních příčin.[4] Většina lidí, kteří v obou městech zahynuli, byli civilisté.

Mám zatím štěstí. Mám svou postel. Střechu nad hlavou. Hojnost. Lásku. Radost. Zdraví. Hlavně obrovské štěstí, protože mi nad hlavou visí modré nebe. Vstávám. Dnes po asi třech týdnech přijede zase LP pracovat na renovaci zahradní chatičky. Péťa je tu. Má volno. Natírá plot. Jde na melouch. Užívá si den dle svého. Miluje pracovní hadry. Rád pomáhá lidem. Motýl někam odletí. Za chvíli se vrátí. Zas někam zmizí. Nikdy nevím, jestli je doma nebo někde. Z koupelny ho zdravím.

- Dobré ráno!

- Ty už jsi vstala?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-06-kockovani

- Pojď se podívat na kočky, jak se perou.

Mrňous Žofie si dovoluje na obra Mourka. Ten jak bécan drží. Perou se a on ji ještě stihne umýt uši. Dnes v tento den před třemi lety mě Linda odvezla do HK na oddělení policie. Procházela jsem spisem o okolnostech maminčiny smrti. Policista mi doporučil neprohlížet fotky maminčina těla. Ty viděla jen Linduška. Mamka prý byla zmodřená. Po první pitvě byla nařízena ještě soudní. Ve spise, kde se neomalené pečovatelky měly vyjadřovat k dni úrazu s následkem smrti se dočítám pomluvy a očerňování mé osoby. Dovolila jsem si vytrapovat. Za celý maminčin důchod, kterým se hradil její slunečný pokoj s terasou a služby, jsem si přála, aby maminka měla například uvařený horký čaj v termosce. Nebo aby se jí neztratily brýle, kdyby je zapomněla třeba v jídelně. Taky aby se jí neztrácel majetek. Všech asi dvacet krásných fungl nových kvalitních ručníků bylo náhle vyměněno za děravé, bez okrajů. Totéž s halenkami, šaty, prádlem... No to jsem to teda v protokolech odnesla. Čůzy nebeské! Bezcitné potvory, které se mi do očí stavěly, se vyřádily. Mrůcy. Vzpomínám, jak jsem si tam pročítala možná tři hodiny řeči a výpovědi. FB je skvělý na vzpomínky. V ten samý den, ale v roce 2018 sedím u maminky na terase. Vypráví mi o pramíncích, studánkách. Byly jsme stále spolu. A po třech letech už ne. Zůstala jsem bez ní. Mohla tu ještě být. A v roce 2022 v tento den koukám, loučím se s dvěma rezáčky naší Zrzečky. Linda je odvezla do Phy. Dnes mi paní poslala jejich obrázky z dneška. Dva krásní kočičí bratři. Hugo a Bruno.

Zvonek. LP.

- Dobré ráno. Můžeš otevřít bránu?

Vyjíždím autem. Přivezl okna od truhláře. To je senzace. On všechno zařídí. Říká cenu. Pěkně mastná. Prý mu loni počítal asi čtyři stovky na hodinu za dílnu. Dnes už šest. Prý v Pze obkladač bere víc jak právník. Tři a půl tisíce za hodinu!! LP si v Pze počítal tři stovky. Dobré, že? Staré řemeslníky vymlátili. Chci říci pomřeli. A bude o ně nouze. Učiliště se zavírají. Všichni chtějí být IT a manažery. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-06-obklady

Dnes se dává do obkladů. Nádherné. Jak je šikovný! Vykroužil kolečka u vody a u zásuvek. Dají se ještě použít někde jako dekorace. Na Lindině pozemku vykopali při úpravách starou bránu na vláčení na poli. Připevnil ji na vrata budoucího sklepa. Připevnil rozkvetlé truhlíky. 

Staré dílenské okno, dílo mého tatínka, někde umístí.

- Ty bys ho nedala Lindě? Že by měla v horách vzpomínku tady na to?

- To mi nevysvětluj. Jestli ho tam někde naaranžuješ, klidně ho použij.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-06-tak-uz-jsou-tady

Jedu na nákup. Zítra začíná Brutal Assault. Miluji, jak se plní město. Nenápadně sem najede okolo osmnácti tisíc návštěvníků. Auty, vlakem. U nádraží nasednou na taxík. Někdo se plouží pěšky. Vlečou kufry, bágly, stany…Zítra vypukne festival Brutal Assault. Zastavuji. Fotím. Zas zastavuji. Fotím. Tady by se vyřádil fotograf profesionál. Tolik momentek. Dnes najíždějí. Zítra už budou vytřásat z těla nános balastu doby. Miluji, jak posedávají po zahrádkách těch pár hospod, které přežily. Květinka zas už bude mít sprchu k dispozici. Podnikaví už mají na chodníku přívěs. Prodávají. Město si udělalo proti nim vyhlášku. Ble. Podpora cestovního ruchu k zblití. Ať se na týden ti, kterým vadí tichý ruch, vystěhují. Odjedou na dovolenou. Když nám ještě před dvěma lety stanovali naproti domu, v noci přišli potichoučku. Vklouzli do stanu. Spali. Nabírali sílu zas na další den. Mimochodem, jezdí se v únoru na brigády. Pomáhají zachraňovat zdivo, pevnost, podlahy, mýtí nálety... 

Asi třikrát jsem dostala od organizátora pásek. Vstupenku. Je děsně drahá. Umožnil mi prohlédnout si naši barokní perlu zevnitř. Unikátní stavba. V noci jsme se ploužili v davu domů. Mlčeli. Vstřebávali zážitky. V kopci dolů z pevnosti posedávali tichounce na obrubníku ponořeni do sebe. Čekali na autobus do Trautenberkova města. Nejvíc jsme hlučely my – já, Linda, lidé, s nimiž jsme se vracely z koncertu. No. Takhle to je. Omezit. Zakázat. Přikázat. Znemožnit. Vy holoto jedna z Oceánie, z Mexika, z Kostariky, z Japonska… Z celého světa! Festival je hodnocen jako jeden z nej nejlepších. 

Loni jsem viděla na FB nějakého šikmookého, asi Japonce, už jsem zapomněla z jaké dálky byl, jak přiletěl domů. Seděl s rodinou u obrovského stolu. Dojemné. Táta se vrátil z festivalu. A asi před třemi čtyřmi lety zas někdo natočil kratičké video. Jede na letiště městem plným skleněných mrakodrapů. Nasedá do letadla. Přestupuje ve Frankfurtu. Letiště Ruzyně – Havliště Václava Letce. Pha. HK. Vlak do pevnosti.  Malé rakouskouherské zaplivané nádražíčko. Taxík. Pevnost. Areál Brutalu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-06-nasli-me

Koupila jsem kočinám hovězí a nám krásná krůtí prsa. U pultu mě obsluhovala milá slečna. Tu mám ráda. Krájím řízky z krůtích prsou. Natloukám. Obaluji v česnekové strouhance. Koukám do telefonu. Čtu v Messengeru:

- Irenko tak za půl až trictvrte hodiny bychom mohli být někde poblíž k vám

Enter

- Kamila

- Procházkou

A kdopak mi to píše? Telefon. Už vím. Paní, které se přes rok líbily mnou sdílené Bečákovy fotky pevnosti tehdy a nyní. OK. Ale dnes nemám moc času. Prý nevadí, jen mi nese drobnost ke brance. Fofrem krájím okurky, rajčata, cibuli, provensálské bylinky, sýr. Nálev. Smetana. Zvonek.

- Manžel vám půjde otevřít.

Sezení už připravil. Nesu jen občerstvo.

Seznamuji se s paní účetní v Lidušce v městě, kde se vyrábí slavné přeslavné unikátní židle Thonet. Její pán jezdí s kukačkou. Povídáme, povídáme. Zítra se sejdeme. Po hodince odcházejí. Našli mě na internetu. Došli až k naší brance. Prý když dojeli, věděli, která je to ulice. Šli na jistotu. :-)

Pé´ta hlásí:

- Petr za deset minut končí.

- Už mám oběd hotový!

Střídání stráží u stolu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-06-za-rodici

Koupila jsem kytku. Petroušek mi připravil oře. Jedu za maminkou a tatínkem. Vyměňuji květiny. Zajímalo by mě, kdo sem na jaře dal květináč. Myslím si, že s výzdobou pomohla pečovatelka, která způsobila smrt maminky a o kterou jsem jela před třemi lety v strašném vedru bojovat k soudu, aby k ní byla soudkyně shovívavá. O mamku se starala, fénovala vlasy, v době covidu mi neměřila minuty na skypu. Měla jsem taky moc ráda skvělou ochotnou Irenku, Danu a mladičkou Kamilu. Ta má už dvě rozkošné překrásné maličké děti.

Na hrobě rozsvěcím mnoho svící. Mamka mi vzkazuje po vánku, že je to krásné.

- Mami, fakt? Já to neuměla. Chci, abyste to tu měli nazdobené. Mami, tati, děkuji za život, za nadání, za vlohy, za materiální zajištění. Děkuji za sebe i za své děti.

Ještě běžím kousek dál podpálit svíčku tetě Bartošové. Nepletu-li to, byla to jedna ze sester tatínkovy maminky. Na jaře jsem získala rodokmen od o hodně staršího bratrance. Dělala médium při seancích.

Cestou od hřbitova v kopečku seskakuji. Vracím se. Na cestě a v trávě plno popadaných špendlíků. Miluji je. Plním si pusu. Napadá mě, že bych z cesty mohla opatrně sestoupit na louku. Pojedu okolo potůčku. To byl nápad. Jdu kopřivami. Pedál mi táhne zpět namotané psí víno. Potůček není vidět. Mám strach, abych do něj nežuchla. Kopřivy. Takové ty strašně ohňové. Bože. Tady se neprotáhnu. No, musím se nechat žahnout. Nohy mě pálí. Ireno, kdyby ti zas nějaký čert nakukal cestu krásnou loukou se zvukovou kulisou zurčící vody, prosím tě, odolej. Jeď po cestě.

Drandím pevností domů. Raduji se. Lidé přijeli tančit, bavit se. Milují hudbu, u které se ječí, ale některá je pro mě snesitelná, poslouchatelná. Ano. Nedospěla jsem ještě na to, abych čučela na kus krvavé ruky. Ani tam nikdy dolézt nechci. Vybírám si, co chci poslechnout.

- Peťuš, jdu sbírat švestky.

- Já zaléval. Jsem sežraný od komárů. Už tam nejdu.

- Prosím tě, citlivko. Jsi jak starý dědek. Nebrblej.

Štve mě, jak je citlivý na komáry. Se obložím kouřícími tyčinkami a udělám okolo sebe voňavou hradbu. Citlivka jeden.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-06-vesmirna-inteligence-dekujeme-za-hojnost

Žofie mě provází. Vracím se s plným košem rajčat.

- Peťuš, mně už se nechce jít na švestky.

- Zítra je taky den.

V dnešním dni se rodili lidé, umírali, zakládaly se stavby, odehrávaly se bitvy, popravy…

• 1249 – Válka mezi otcem a synem – král Václav I. v bitvě u Mostu porazil svého syna Přemysla, který byl zbaven vladařských práv a uvězněn na hradě Přimda. Otec jej však později znovu ustanovil moravským markrabětem a usmířil se s ním, neboť byl jeho jediným synem.
• 1865 – Na Vltavu byl spuštěn kolesový parník Praha, postavený v pražské Rustonce, aby zahájil pravidelnou osobní dopravu z Prahy do Štěchovic.
• 1937 – Premiéra českého filmu Vladimíra Slavínského Falešná kočička s Oldřichem Novým a Věrou Ferbasovou. Jde o remake němého filmu Falešná kočička aneb Když si žena umíní režiséra Svatopluka Innemanna
• 2002 – V Čechách začaly povodně, které si vyžádaly 17 obětí.

Pozor, nasazení štěnice do kožichu. Slyšela jsem, že matka Rychetského spolupracovala s Němci. A pak s Stb. Nějak si to musela vyžehlit. Nevím, co je na tom pravdy, ale ten její synáček, to byla zkáza!

• 2003 – Prezident Václav Klaus jmenuje Pavla Rychetského do čela Ústavního soudu České republiky
• 2010 – Začala povodeň, při které v Libereckém kraji zahynulo 5 lidí.
• 2013 – Výbuch metanu v Dole Darkov na Karvinsku zabil 3 horníky
• 1737 – V Banské Štiavnici byla založena báňská škola.
• 1806 – Abdikací posledního císaře Františka II. skončila Svatá říše římská, který už v roce 1804 přijal titul císaře rakouského jako František I.

Ale žádná Svatá říše římská neskončila!. Vždyť je tu římské právo. To jsou kecy.

• 1825 – Bolívie získala nezávislost na Španělsku. Svou zemi nazvali po velkém hrdinovi jihoamerických bojů za nezávislost, Venezuelci Simónu Bolívarovi, který se stal i prvním prezidentem.

Rok na to se narodila moje maminka – 26.1.1927. Vlastně půl roku…

• 1926 – Američanka Gertrude Ederleová (22) jako první žena přeplavala průliv La Manche. Z francouzského břehu vyrazila v 7.05, a do anglického Kingstownu dorazila o 14 hodin a 30 minut později. Tímto výkonem o více než dvě hodiny překonala tehdy platný nejlepší čas přeplavání kanálu
• 1932 – V Benátkách se konal první ročník filmového festivalu, nejstaršího na světě. Trval 14 dní.
• 1965 – Skupina Beatles vydala v Anglii album Help! ze stejnojmenného filmu
• 1969 – Na Bahamách nedaleko ostrova Mayaguana ztroskotala československá námořní loď Pionýr. Náklad i posádku se podařilo zachránit, loď zde zůstala a časem se potopila jako vrak.
• 1989 – Anglický programátor Tim Berners-Lee zveřejnil svou myšlenku World Wide Webu. Ve 22 hodin a 37 minut poslal první mail po internetu.
• 1991 – byl zpřístupněn první web na světě

Asi ve třetí třídě jsem pod stromeček dostala nádhernou překrásnou knihu od Anny Hostomské – Příběhy, pověsti a pohádky paní hudby. Krásně zpracovaná libreta oper. Tu knihu jsem tak ráda četla. Kouzelná. Od Jéžiška. Maminka s láskou vybrala, zaplatila z jednoho platu pro dvě holky, darovala. Maminka nám vždycky dopřála krásné vánoční svátky. Vždycky.

• 1907 – Anna Hostomská, hudební propagátorka a spisovatelka († 28. března 1995)

• Jiří Vašíček, zpěvák († 13. listopadu 2001)
• 1947 – Petr Novotný, bavič, moderátor, publicista

Úmrtí tady našeho souseda z Kuksu. :-)

• 1679 – Jan Špork, generál jezdectva habsburských vojsk (* 6. ledna 1600)

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-06-ostre-pastelky-nejsou-u-ostatnich-tupcu-v-oblibe

Přejala jsem ze stránky Svobodného vysílače

Nedivte se, když jsou lidé proti Vám. Když nevěří tomu, co říkáte. Když se Vám vysmívají. Když z Vás dělají blázna. Když Vás raději umlčí, zesměšní, strhají, jen aby nepřijali, že jejich život je lež a že místo toho, aby žili svůj život tvořivě, ničí tuto krásnou planetu svojí nevědomostí a negacemi. Svět je plný lidí, kteří radši vygumují ty, kteří tvoří, než aby se otočili o 180° a začali psát na plátně svého vlastního života. Psát svůj život je těžší, než gumovat ten cizí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-06-opakuj-si

Tak už jdu. Zas budou tři hodiny.

Dobrou noc!

P. S. Vzpomínka z roku 2018. Úklid po malování. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-06-vzpominka-pred-sesti-lety

Irena Hrobská

Půlnoc. Škytám. Asi před hodinou tu byla městská policie s fotkou tipařky... Mluvila jsem s ní já, manžel ji poznal... Jaký byl den?

Jsem čilá. Přesto potřebuji odpočinek. Vstávám v deset. Rovnýma nohama naskakuji do úklidu. Ještě mi zbývají okno a velké plochy u dveří, omýt obývák. Pracuji poctivě, jde to pomalu. Co věcí musím vzít do ruky, otřít, vyčistit, nablýskat, přerovnat, vyrovnat... Nechtěla bych dělat uklízečku. Šůruji druhý den, už toho mám plné vinty. Stále do nekonečna myju podlahu, zametám, znovu, měním vodu, pořád dokola. Poslouchám Dvojku. Mé dopolední pořady – Folklorní dění, Okouzlení slovem, Bijáček, Nostalgické muzeum... U Ondřeje Suchého vypráví Stránský... Nenápadně do podvědomí už od začátku srpna vkládají vzpomínky na 21. srpen 68. Včera mi vynechal internet, pustila jsem Dvojku. Vymývání – okupace. No, archivy se otevírají... Ono to asi bylo poněkud jinak... Výročí 15.3. se nekomentuje vůbec. Dnes už vnímám tzv. internacionální pomoc s informacemi, které meinstream neprozradí, úplně jinak. Před čtyřmi lety jsem ještě tvrdě spala. Vymytý mozek. Dnes...

Před polednem jedeme navštívit maminku. Právě roznášejí oběd. Kamila mi dnes pomohla – mládě se učí. Chtěla jsem maminku vyvézt na terasu. Bránila se, že čeká na oběd. Kamila pomohla slovem... Oběd donesli na terasu. Hodné. Jsem vděčná. Kamilu pak chytím:

- Kamilo, dík. Bylo to profesionální. Sice nemáte nažito. Ale učíte se na starých. Na svých dětech to budete aplikovat. Vlastně jdete v protisměru.

Maminku má Petronilka. Holčičky kmitaly... Dík je málo. Mamku jsem opatřila, uložila. Jedeme na oběd. Zas k Bílým. U stolu sedí velká rodina. Pod nimi tři pejsáčci. Horko není jako včera. Přesto jemné mžení osvěžuje hosty. Příjemné.

Pan majitel mi doporučuje játra. Připravili je s cibulkou. Jsou tenounká. Výborná. Pošmákla jsem si. Jedu pracovat. Já to snad nikdy nedodělám. Poslouchám svůj oblíbený pořad Láska za lásku. Malíř Anderle vzpomíná na dětství. To miluji. Vrací se daleko, daleko. Nádherně vypráví o starých časech, O způsobu žití, myšlení, o sousedech, o babičce... Hltám jeho slova. Krásně se u něj pracuje. Finišuji. Chystáme se natáhnout koberec.

- Hele, cizí ženská na zahradě!

Okamžitě mi bliklo – zlodějka. Kde se tu zjevila? Brankou nemohla, zezadu také ne. Tipařka!

Vycházím ven. Mládě – asi osmnáctileté . Suverénně si vykračuje po našem pozemku. Jako po pláži. Rekognoskuje, co kde máme.

- Promiňte. My jsme si hráli na schovávanou a já jsme se k vám skulila.

- Cože? Sem se nikdo za 62 let neskulil. Lžete!

- Ne, já jsem Ilona (jméno jsem zapomněla). Omlouvám se. Mně je čtrnáct. Podívejte, jak jsem se poškrábala. (Nic nevidím.) Tam jsou totiž takové schody, víte?

- Tam nejsou žádné schody!

- Jo, jsou. Tam nahoře má babička mé kamarádky velký dům.

- Tam není žádný dům. Tam je hlídaný pozemek. Je tam hlídač. A vy lžete! Co tu děláte? Jak se jmenujete?

Vymýšlí si jméno. Ptám se kde bydlí. Lže, lže, lže.

- My jsme si hrály ještě s dvěma kamarádkami.. Utekly. Honil nás ten hlídač. Tancošová a ještě jedna utekly. Nechaly mě tady.

- Lžete! Kdo je Tancošová!!! (To je cikánka. ) Kde pracuje Vaše máma?

- V uzeninách.

- V jakých uzeninách! Dejte mi na ni telefon.

- Ona dnes nepracuje.

- No a co?

- Já si vlastně telefon nepamatuji.

- Vy jste nám poškodila střechu u zahradního domku.

- Ne, pojďte se tam podívat. Nic jsem Vám neudělala. Omlouvám se.

Jak debil ji vedu znovu zahradou. Aby si všechno prohlédla. Ta mrcha lže. Manžel si v klidu luxuje. Do prčic – volám ho. Je nebetyčně důvěřivý. Vůbec mu není nápadné, že nám někdo přes ostnatý drát skočil do zahrady.

- Tak zavolej policii.

Mám na rukou tenké rukavice. Nemám kontkat. Hledám ho na netu. Podvodnice křičí, že chce k mamince. Naskočí na plot a huláká, že je maminka támhle.

- Mamí! Mami!!

Souhlasím, ať máma přijde. Hledám to zatracené číslo. Využije mou nepozornost. Hup, je na plotě a zdrhá pryč. Potvora vychytralá. Nutím manžela, ať už ksakru za ní jede!!! Než se otevřou vrata... Než vyjede. Bože, kdybych měla auto před domem a ne až druhé v řadě, šup, jedu! Ne! Jsem naštvaná a vylekaná. Nevím, kterým směrem ta můra utekla. Čekám na rohu na policii. U nábytku na konci ulice se vždy na schůdcích scházejí individua. Divná. Jasně – individua jsou vždy divná. Dnes tam přijelo auto s nějakou holkou jako v blonďaté paruce za volantem. Stojí na křižovatce. Vystupuje od ní další divnoch, baví se s těmi třemi...

- Znáte nějakou (Už nevím jméno) Koziuchovou?

- Prosím? Já jsem z Pákistánu.

- Dělejte si legraci ze své babičky. Kdo jste?

- To byla legrace.

- To byla blbá legrace. Znáte holku jménem...

- Ne, neznám.

Volám přes cestu na dalšího cikána. Na očích zrcadlovky. Za mého mládí bylo vrcholem nevychovanosti hovořit s ženou s tmavými brýlemi na očích. Přichází ke mně, aby mi potvrdil, že holku toho jména nezná. Divná partička. Podezřelá. Do ulice zahýbá policie. Překotně líčím, co se přihodilo. Manžel přichází. Ptají se, co měla na sobě. Perfektně ji popsal. Chci namítnout, že měla něco vojenského. Jenže manželův popis se jim líbí – vědí o ní a vědí, co má na sobě. Ptají se na vlasy. Oba ukazujeme, že je měla sepnuté do culíku na vrcholu hlavy. Zase přitakají. Vědí, o koho jde. Hledají ji. Je celostátně hledaná. V duchu si říkám, jak je možné, že ji neumím popsat. Byla jsem v šoku. On byl pozorovatel. Měl čas si ji v klidu prohlídnout. Volám nájemci sousedního pozemku, jestli jeho hlídač honil na pozemku holku... Snad tři, ale to není pravdivá info...

Asi v půl jedenácté manžel vidí u branky, policejní auto. Vycházíme ven. Ukazují velkou fotku.

Je to ona?

Já: Ne!

Manžel: Jo, to je ona.

Tvl. – intuici mám dobrou. Ale postřeh naprosto minimální. Měla rozpuštěné vlasy. On suverénně poznal naši dnešní vetřelkyni. Lámu si hlavu, jak stres gumuje mysl. (Kdysi jsem si zlomila ruku. Tak jsem se rozklepala, že jsem si zavolala 158. Tam mě ubezpečili, že mi se zlomenou rukou nepomohou. Pamatuji si víc jak deset let stav své mysli tehdy.)

Varují nás. Hledají ji. Tipařka. Partička. Ať jsme ostražití.

- A příště nikomu neříkejte, že voláte policii.

To už vím taky. Vytočit a nevarovat.

Ještě volám sousedovi. Aby byl v noci jeho hlídač obezřetný. Za tři dny začíná Brutal Assault... Co to bylo za přípravu... Jdu spát. Ráno začínám v půl desáté.

Dobrou noc!