7.11. výročí

Poslouchám Wilsonovu 10. Je totiž čtvrtek. Na ten den čekám. Odpoledne vyjde Wilsonka. A to je půl hodinový Silvestr.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-07-wilsonka

- Dobrý den, pane Holče! Je tady čtvrtek. Čtvrtek! Náš den!

- Xavere, ale dnes je zvláštní čtvrtek!

- Já vím, protože je sedmého jedenáctý!! Rudou barvou dneska září sedmička v mém kalendáři.

- A máte svatou pravdu, Xavere.

Zdvihá čerenou kšiltovku s nápisem Trump 2024

- Xavere, vyhráli jsme! Já vám říkám, Věra Jourová už sestavuje komisi a jede do Ameriky. A bude se vyšetřovat. Jak to, že odvolili takhle!

- Vím, že bychom neměli říkat ty politické názory. Ale já to neumím skrýt. Já mám radost, že zvítězilo to odpudivé monstrum. Jak říkal…

- Odpudivá bytost! Počkejte, to říkal nějaký africký prezident… Zimbabwe?

- Bohužel! Český republiky.

Řehtám se. Nahlas!!

- A kdo to byl? Kolář? Jó, Pávek! Agent.

- Politruk! To bolí, to bolí!
- Počkejte, teď už můžem; už se to uvolňuje. Atmosféra. Už se tolik nebojím.

- Počkejte, ale já to chápu u Pavla. To víte, když vás celej život školí Varšavská smlouva a Kreml.

- Přísaháte.

- Přísaháte na totalitu. Vospravedlňujete všude a vomlouváte okupaci srpnovou z roce 68. Já to chápu. Tak musíte nenávidět Trumpa, ne? Demokracii a svobodu… On je zásadovej člověk. Charakter. Xavere, nesmějte se.

- Ale jak se to dělá v těchhle kruzích? Omluví se teď? Řekne: Pane prezidente, nezlobte se. Vzhledem k tomu, že jsem zelenej mozek. A tak trošku idiot, prostě komunistickej fcionář, rozvědčík.. Máme to v rodině. Nezlobte se. Ujel jsem.

Che, che.

- Ne, von řekne, že to řek, když ještě nebyl prezidentem. Sice už kandidoval na prezidenta. Počkejte, on řekne: Víš, co, Donalde, já jsem taky pěknej byznysmen. Právě jsem pro manželku sehnal kilíčko měsíčně.

- Počkejte, pane Holče, to jste řekl správně.

- No to nemá ani Melánie, podle mě.

- Pozor! Totiž toto by se mohlo líbit Trumpovi. Von řekne: 

- Ty vole, ten to umí s prachama. Toho beru do imperia.

- Jasně, jo jo.

- Víte, když byl prezidentem Donald Trump, tak my jsme často mluvili na Frekvenci s kolegou Bílkem o paní Melanii. My jsme jí říkali Melča. Ona, kdyby byla v Česku a byla by s náma v kolektivu, říkali bychom jí Melča.

- No, a teď tam sedí na Pražským hradě Evča. Taky dobrááá.

Řežu se smíchy.

- Představte si, že nám tady Melanie Trump asistuje u Willsonky. A vy přijdete a řeknete:

- Melčo, udělej nám presíčko s mlíkem.

- A ona by řekla.

- Yes.

- A ona by ho přinesla v tom kostýmku. 

- A my bychom jí řekli:

- Zavolej starýmu, ať nám pošle nějakou dotaci.

- A ona by řekla:

- Nemůže…

Poslouchat absurdní humor pana Holce a Xavera – miluji. Miluji absurdní situace. Se svou dávnou kamarádkou Kačkou jsme v tom byly mistry. Dováděly jsme situace až k nesmyslnosti a ještě dál.

Zmiňují se o panu Mašínovi. Toho nesnáším. Ale pan Mašín v rozhovoru pro Českou televizi – ten ČTV pěkně a poctivě od plic setřel. Ale unikátně. Hezky. Nahlas. Pravdivě. Jednostranné informování… Řezníček se zmohl v závěru jen na slabé – ale ČT dává širokou škálu názorů… He, he.

Otírají se vtipně o dnešní a včerejší zapšklé ksichty ve Strakově akademii.. Chtějí nástěnku. Ale tu s písmenky. Zasnila jsem se. Byla krásná, červená. Někdy byla k dispozici písmenka modrá. Přišpendlovala se špendlíky do hobry potažené papírem.

- Psali bychom Ó vy naše barmské ženy, zůstanete poníženy.

- Pane Holče, my děláme velkou chybu. My netiskneme brožury.

Narážejí na Fialovy neziskovky. Saje z nich peníze. Barmské ženy. Za prvé Barma už dávno neexistuje. Za druhé – barmské ženy asi netuší, že na ně najaký Fiala čerpá miliony. Na brožurky. Vůbec nevím, jak se to dělá. Je to možné? V pohádce je všechno možné

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-07-po-snidani

Dnes se tady nad naší zahradou zas zatočil vír a den byl pryč. Ráno jsem si přispala. Jen půlhodinky nad rámec. :-) Kočky. Věčné divadlo. Nekonečný film.

Poledne. Volá Petroušek. 

- Odpoledne přikryjeme zahradní stůl a židle. 

Potahy z houpačky stáhnu. Vyperu. Petrouška napadlo, že bychom jeden mohli použít na lavici v chaloupce. Dobrý nápad.

Jedu na nákup. V Lidlu se mi zdá, že jsem u nich obtížným hmyzem. Ptám se, kolik něco stojí. Prodavačka nereaguje obchodně. Je nepříjemná. Posílá mě – zaplať bůh – jen k čtečce.

Za chvíli zas nemají někde cenovku. Držím se vozíku. Vnímám myšlenku:

- Tady jsou tak neochotné prodavačky.

- Prosím vás, kde najdu originál Salko.

Ukazuje od svého vozíku směr.

Hlava říká – ale tam jsou karamelové a pikaa. Prodavačka od svého pracovního vozíku mě sleduje. Jde a ukazuje – za rohem. A usmívá se. Moc jí děkuji. Svěřuji jí své myšlenky.

- Ne, jsme lidé. Vy jste naše zákaznice.

Kdykoli začnu takhle přemýšlet, dostanu vesmírný záhlavek. Nejsou všechny protivné. Jen některé. :-)

Cestou poslouchám o nějakém dnešním výročí Slapské přehrady. Až doma si dohledávám, co to přesně bylo.

https://dvojka.rozhlas.cz/slapska-prehrada-aneb-boj-se-svehlavou-turbinou-9336956

Byla to tenkrát velká sláva a triumf lidské dovednosti. 7. listopadu 1954 se otevřelo první velké vodní dílo na Vltavě. K plnému dokončení měla Slapské přehrada ale ještě docela daleko. Koruna hráze se tyčí do výšky bezmála sedmdesáti metrů, její délka činí 260 metrů. Za ní se rozléhá nekonečná vodní plocha s délkou 44 kilometrů a rozlohou téměř 1200 hektarů. Slapské přehradě se nedá upřít velkolepost.

Stojí v místech, kde se dříve vinulo divoké řečiště plné zrádných peřejí a skalisek. První snahy o splavnění úseku se odehrály už v roce 1640, kdy opat strahovského kláštera Kryšpín Fuka nechal rozstřílet mohutnou skálu na začátku nebezpečného úseku. O stavbě přehrad se ale začalo mluvit až na přelomu 19. a 20 století. Podle prvních návrhů měla řeku zklidnit kaskáda více než třiceti malých přehrad, ale po první světové válce zvítězila myšlenka stavby obřích nádrží.

Stavba Slapské přehrady vypukla až v roce 1949, kdy se začal razit obtokový tunel, do něhož stavitelé odklonili celý tok Vltavy. Ražba trvala dva roky a souběžně s ní se do poměrně nepřístupného trénu budovaly příjezdové komunikace. O pravidelný přísun matriálu se staraly i tři lanové dráhy, které na staveniště vedly z okolních obcí.

Turbíny se uváděly do chodu dva roky

Slavnostní otevření napuštěné nádrže se konalo v roce 1954, ale přehradě tehdy chyběl třeba výtah pro lodě, který byl sice součástí původního návrhu, ale během stavby se od něj z úsporných důvodů upustilo.

Nefungovala ani vodní elektrárna, která byla netypicky umístěna v dolní části samotné hráze. Uvést do chodu tři Kaplanovy turbíny trvalo technikům další dva roky. Potíže byly zejména s turbínou číslo tři, která se během patnácti měsíců pětkrát porouchala. Odborníci ji nakonec museli kompletně vymontovat a zrepasovat. Od té doby ale přehrada plní svůj účel prakticky bezchybně. Obstála i v roce 2002, kdy se přes ni valila tisíciletá povodeň. Tehdy jako jediná z celé vltavské kaskády zůstala po celou dobu běsnění živlů v provozu.

Tak oni začali dva roky před mým narozením. Maminka mě jednou jako holčičku vzala s sebou na zájezd od Pramene. Jeli jsme autobusem do jižních Čech. Slapy, Orlík… Tehdy se mluvilo o nové vltavské kaskádě. Jeli jsme se podívat. Pamatuji, že jsem se koupala v trikotýnové květované košilce s kanýrkem. To mi taky mamka nemohla zabalit plavky? Dnes jsem se dovzdělala, jak to se slapskou stavbou začalo.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-07-kramareni

Péťa venku balí nábytek. Obědvám. Vybíhám za ním, když už má hotovo. Hrabu zbytek ořechového listí z ze svého konvalinkového políčka.

- Petroušku, to dostalo za své. Jsem zvědavá, jestli se do jara vzpamatuje.

Jdu pod pergolu. Beru jednu bednu. Chci něco vyhodit. Vytřídit. Jenže jsem kramářka. Krásně roztříděné 100+1 časopisy. Listuji. Ometám. Ne. To nemohu vyhodit. Pro mě doklad doby. Bývalo to jedno z nejlepších čtení. Ukládám do skříně. Je tma. Jdu domů.

Petroušek je jak vítr. Už je tu z kravína s mlékem. Svářím ho.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-07-vzpominka

Ještě jedno výročí 7.11. Bylo to v roce 2014. V hotelu Aquapalace se v sobotu konalo velké školení Herbalife. Tři možná čtyři měsíce jsem plnila nesmírně těžkou kvalifikaci, abych se dostala na páteční večeři s nositelem Nobelovy ceny dr. Ignarrem. Povedlo se mi. Červený koberec. Dlouhá bílá auta. Velký zážitek. Bylo nás okolo třiceti. Dovezli nás k Letenskému zámečku. Na schodech nás vítal laureát Nobelovy ceny dr. Luis Ignarro. Ke každému pronesl zdvořilostní větu. V zámečku hrál tlumeně klavír. Kulaté stoly s bílými tulipány. U každého jedna židle volná. Na tu přisedal náš zítřejší školitel. Mohli jsme klást otázky. Skvělá večeře, na dezertu i na talířích znak Herbalife. Ignarro objevil molekulu mládí – NO. Nejvíc jí tvoří embryo. Pak děti do tří let. pak lidi do třiceti. Pak konec. Vyrábí se jen při sportu, při pohybu. Jeho produkt Niteworks – pro zdraví srdce – bereme s Petrouškem každý večer. Je členem vědeckého a poradního sboru Herbalife. Je také tváří ve firmě Asea. Ta vyrábí signální redoxní molekuly. Zázrak. 

Na večeři vzpomínám jako na nezapomenutelný zážitek.

Konec. Zvonec.

Dobrou noc!

P. S.

Jana Tomajková líčí, jak se zabíjeli lidé. 

Nositelé Světla💫: HLASOVKY OD JANIČKY, 3.11.2024 - YouTube

https://www.youtube.com/watch?v=u0IjRiEK2eI

Že tomu nevěříte? Jasně. Já taky ne. To je pomluva. :-) To dělal jen Mengele.