7.7. posvátný portál - brána světla

Nechce se mi. Osm hodin. Nemusím, ale chci. Dnes přivezou k instalaci novou koupelnu. Fa Genadij Podolský – záruka kvality, poctivosti, krásy. Co času jsme s panem Podolským strávili vymýšlením jak, co, kam. Mám v koupelně jednu poličku slepenou z akvarijního kouřového skla. Tu lepil zhruba v roce 1979 – 1980 Pavel Češok. Před jejich emigrací vše prodali. Když jsme za nimi přijeli do Phy, byt prázdný. Prý budou kupovat nové vybavení. Polička se mi tak moc líbila, že mi ji daroval. Prý – slepil jsem jednu pro Tebe, Iriku. V den, kdy odjížděli na dovolenou, stavili se u nás. Deniska dostala velikou nakládací Tatru a já Papinův hrnec. Pavel:

- Zlatko, ten hrnec mi překáží ve výhledu, necháme si ho tady.

Jeden nám darovali svatebním darem. A druhý jsem dostala na rozloučenou. Měla jsem bříško. V to léto poslali pozdrav z nekonečné dovolené. Se svým západním vozem, co to měli? Taunus? Nevím, ale s tou šunkou, jak kluci nazývali ojetiny, se báli, že je na hranicích nepustí. Pavel měl jedno světlo slepené nějakou izolepou. Přes krátký pobyt v Rakousku se usídlili v Beyreuthu. Mám schovanou krabici dopisů nejen s nimi. V to léto nás opustila celá banda.Vojta do Autstrálie, Mirek do Holandska, Vítek na Manhatten, Češoci zůstali v Německu. Se všemi jsem si psala. Zlatka se mi smála, když jsem dopis vždycky zabalila ještě do průklepového papíru.

- Si myslíš, že to nepřečtou? Mají napařovací stoly…

Jé, kam jsem to sklouzla v myšlenkách! Ta polička byla podmínkou. Zůstane v koupelně. Do koupelny se panu Podolskému moc nechtělo. Mnoho záhybů, umývadlo jsem si nechala, počítat s výstupem obložek dveří…

- Vždyť to máte ještě hezké.

- Ne, ne. Novou.

Původní termín jaro. OK. Duben, polovina května.

Na konci školního roku jsem volala:

- Pane Podolský, polovina května už byla. :-)

Smál se. Chválil mě, jak ho nenásilně tlačím. Přijel si pro vzorky barev na chodbu a do koupelny. Chodbu vyrobil už před pár lety. Aby se nám neválely boty po celém prostoru, vymyslela jsem botník na zeď. Jak má člověk miliony bot, najednou skříňky nestačí. A to je ještě vynášíme sezónně na půdu. Vybírali jsme barvu na příruční botník. Jak ho nazvat? Sezonní, aktuální botník. Vymýšleli jsme, aby nebyl příliš hluboký. Aby to nebyla bedna v chodbě. Aby se tam vešly dva páry bot vedle sebe. Přeměřovali jsme. Vylezla jsem na půdu pro papírovou šablonu stromečku. V adventu šiju stromeček z větví. Botník nesměl zasahovat do prostoru adventní mé radosti. Znovu jsme upřesňovali barvy v koupelně. Nakonec jsme vybrali ten samý odstín pro chodbu i doplňky koupelny. Vše šlo mimo Petrouška. O nábytek se nestará. Veškerý nábytek řeším já. On má jinak všechno na starosti. 

- Pane Podolský, prosím, ozvláštněte něčím koupelnu. Třeba kvítky z obkladů.

- To nevím.

- To dáte!

A dal. Tak originální rám na zrcadlo - ó, to je krása!

- A doplňky barev na dřevěný základ nechám na vás. A kdy přijedete?

Věděla jsem, že pokud to neudělá nyní, pak až v adventu. Loni vyráběl kuchyňskou linku do chaloupky právě touhle dobou. Jeho dělníci pracují sedm dnů v týdnu a pak si vyberou volno od prázdnin do vinobraní v Moldávii. Loni se vraceli až někdy v říjnu? Proto koupelna došla své realizace až nyní. Ono se nezdá, ale čas letí. Takže – do roka a do dne bude dnes. V den posledních upřesnění mi pan Podolský řekl:

- Já jsem si uvědomil, že jestli to neuděláme teď, tak pak až...

To jsem si v hlavě hlídala taky. 

Včera jsem s přehledem vyklidila vše do krabic. Vymalovala si pás zdi nad budoucími poličkami. Petroušek odpojil vodu. Tak dnes v devět!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-07-ranni-zahradou

V devět tu byl jen Péťa. To už jsem měla projitou zahradu. V noci asi pršelo. Květy krásně s krůpějemi rosy. Kočeny mě obletovaly šťastné, že jsem s nimi venku. SMSky, že přijedou po desáté, jsem si všimla až někdy v poledne.

Kdo pozná přístavek? Nápověda – občas to tu učím. Vzorová věta: Hajná stála překvapena ve dveřích hájovny.

Kdo určil šťastné – má zvládnuté učivo šesté třídy – teda za mě se větné členy upevňovaly v šestém ročníku. Možná že ho nyní rádoby "studenti" berou až v osmičce. Úroveň IQ klesá, základní škola se nově "studuje". Člověk nikdy neví. Za mě se teda základní škola jen absolvovala, vychodila. Docela by mě zajímalo, jestli by přístavek určili lumeni, kteří právě "vystudovali" základku. J Všichni mají samé jedničky, aby neutrpěla jejich psyché…

- U branky máš Ivu.

- Prosím?

- Nevím, co potřebuje. Má psa.

Ješiši, běžím k brance. Přece ji nepošlu pryč.

- Ivo, ahoj. Počkej, jdu zavřít kočky.

Zrovna mi běží v ústrety jak Mourek, tak Žofinka. Obě jsem popadla. Odnesla k Petrouškovi do pracovny. Víte, jak to je, když chcete, aby si kočka lehla tady na to místo. Přitlačíte ji lehounce. Je to jako pružina. Hned se postaví, že ne. Utekla jsem ven.

- Ivo, co tě k nám přivedlo. Tak na papírku mám napsáno – Iva. Mohu si tento bodík odškrtnout.

- Byla jsem na náměstí.

- Tam měli ještě zavřeno, ne? Nejedeš k nějakému doktorovi?

Opatrně vyzvídám. Moje zlatá Iva. Znám ji nejdéle na světě. Celý život ve vážných chvílích mi byla ku pomoci. Když jsem umírala, ona nosila Olika. Bydleli nedaleko nemocnice. Každý den mi přinesla nějaké jídlo, protože jsem hubla, hubla. Jednou v noci jsem cítila, jak mě drží za ruku službu konající lékař.

-  Proč nechcete jíst? Co byste si dala? Třeba šunku?

- Ne, to je jak když koušu křoví. Ne.

Dovolili rodině za mnou přijít kdykoli mimo návštěv a nosit mi jídlo. Šlo to se mnou s kopce. Měli si chystat pohřeb. Vypadalo by to –jak na to nyní pohlížím – logicky. Jedna duše z rodu uvolní místečko nové duši. Iva mi v den narození svého druhorozeného Olika přinesla jídlo ráno a večer.

- Ivo, ty máš břicho dole. Ráno jsi ho měla nahoře.

Pamatuji si, jak jsem si toho všimla. V noci mi sestřička s antibiotiky přinesla zprávu:

- Vaší sestře se na porodnici narodil syn Oldřich. Váží, měří. Mám vás pozdravovat.

Ráno jsem šla za doktorem. Prášek mi ještě v noci při usínání vypadl z pusy. Přilepil se na noční košili. Když si Iva po týdnu odvážela zabalovačku s novorozencem, sjížděla nákladním výtahem. Stála jsem tam, tekly mi slzy. Iva zajížděla pod zem. Stihlami ještě říci:

- Neřvi! Taky půjdeš domů!

Když jsem nosila první dítě, ne a ne a ne ho udržet. Iva mi naloupala jádra vlašských ořechů. Na nervy. Přinesla veliký pytlíček s tou dobrotou.

Iva byla ta, která se zavřela do pokoje mých holčiček a přepisovala mou diplomovou práci. Dokonale. Bez překlepů.

Iva mi vyměnila zámky, když se ode mě Ivka odstěhoval. Iva mi vždycky pomohla. Strší sestra. Pak přišla doba debilního kovidu. Změnila se. Skončily naše společné oslavy u ní v chaloupce. Kovidem to všechno vyvrcholilo. Když těžce onemocněla, nesměla jsem to jako vědět. Chodila jsem gratulovat. U branky. Měla jsem záminku jako maminka. Ta mě chodila kontrolovat, když jsem se učila ke státnicím. Zazvonila. Vykoukla jsem z patra. Chjo, mamka!

- Já jsem ti přinesla sálat.

Nebo:

- Já jsem ti přinesla vajíčka!

Vždycky si našla záminku, jak mě kontrolovat, jestli se opravdu učím.

Takhle jsem se vtírala k Ivě.

Operace, možná píchanec, narkoza… Podepsalo se. Tuhle mi povídala:

- Víš, oni mi v nemocnici něco udělali s pamětí.

Bingo. Tak jsme zase sestry. Snesla bych jí modré z nebe. Kdyby to šlo, i sluneční zlať.

- Ivo, nemám ani buchtu.

- Já si dám jen kafe.

Nesu kafe, můj chlebíček. Sklenici medu. Z lednice nakrájený chlebíček, který včera nechal Petroušek.

Volá Mijanek. Kontroluje ji.

- Jsem u Renky.

- Mami, nezapomeň se objednat k doktorce. A dnes jdeš k …

Jsem zapomněla jméno.

- Mijanku, a ta je kde?

- V Josefově.

- Aha, Ivo, nepopletla jsi to?

- Ne. Já vím, že tam jdu po obědě.

Nesu Ivě šunky od výrobce.

- Chceš okurku?

- Dala bych si.

- A marmeládu? Ale z loňska.

- To bys byla hodná.

Nesu dvě okurky. Čtyři marmelády.

- Ivo, a zamíchej si je do jogurtu.

- To já nemám ráda. Já si je mažu na chleba.

Podařilo se mi vytvořit příjemnou hodinku. Učím ji na jejím novém telefonu najít zmeškaný hovor, přečíst zmeškanou SMS. S telefonem už se docela skamarádila. 

Loučíme se. Objímám ji. 

- Ivo, to je jak když mě objímá maminka. 

- Nebudeme brečet, viď?

Iva odjíždí právě včas. O půl jedenácté přivážejí nábytek. Jsou vážní.

- Vy jste nějací smutní.

- My jsme se zdrželi. Totiž v sobotu na dílně jsme rozbili sklo. Jsme se stavili u sklenáře.

- Tady?

- Ano, za chvíli pro něj pojedu.

Mám pana Podolského v lásce. Je přemýšlivý. Má rád, když už má vše namalováno a tvoří. A pak prý má strach, jestli to vyjde.

- Vždycky vám to vyjde.

- No, zrovna dnes – vidíte? Tady ta polička nemůže být. Bylo by to nehezké. A musím vzít polici na dílnu a zúžit ji. Buď to někdo spletl při výrobě nebo jsem udělal chybu.

- To nevadí.

Vitalij se ptá na nějakou pilu. Říká nějaké slovo. Nerozumím. Ptám se Petrouška. Vedle Edáček dělá dlažbu. Během deseti minut jsou zpátky s tím pilovým zázrakem. Aha, to je pila, která vyřízne oblouk pod umývadlem.

- Vitalij jede na montáž do Německa. Přijedu ve středu s Andrejem. 

Vím, že dnes byl poslední den, protože jedou na montáž a pak už adieu! Odjezd za svými na mnoho měsíců.

- Fuj, do Německa! Tam bych se bála.

- No, tam se nám vloupali pod plachtu. Ukradli kufr s nářadím, které se jim nehodilo. Vitalij ho pak sbíral na cestě.

- Brr! Bála bych se tam.

Jedu pro brambory. Dnes k té bábě do polského kiosku nejedu. To agresivní stvoření mě zranilo. Nejedu. Stavím se na sídlišti. Je tam milo nakupovat. Prodavačky jsou ochotné, klidné. U pokladny vyprávím svou zkušenost od polského soukromníka. Pokladní valí oči. Mám brambory, meruňky, kousek melouna.

- To jsem ráda, že jsem přijela k vám.

- Přijeďte zase. Tady u nás na vás nebudeme křičet.

Pohlazení. Lije. Zajíždím do dvora. V koupelně to roste do nádhery. Jak jsou šikovní!

- Tady jsem vám vyřezal dva květy. Kam je chcete?

- Promyslím si. Už vím! Na světlý podklad.

Vitalij vyšprkne lepidlo. Pak vezme něco jako velká sešívačka. Spustí agregátový stroj. Udělá frk frk a kvítek je přilepen.

- Počkejte, to si natočím. To je zázrak.

Oba muži pracuji v souhře. Tichounce si povídají laskavou ruštinou. Moldavan, Rus, Bělorus, Ukrajinec. Dva muži.

- Vitaliji, milujete svou práci?

- Dnes jsem si právě uvědomil, že ji dělám pětadvacet let.

Zásuvky mi tu nechávají. Jednu skříňku berou s sebou zpět. Petroušek se s ni0mi radí, kudy a co. Odjíždějí. Teď nastupuje mistr na vodu.

- Teď uvidíš koncert.

- Hlavně prosím tě nekritizuj práci.

Kleje, nadává, není to na středu, všechno špatně. Uklidňuji ho.

- Mohl bys pracovat s radostí? Bez toho klení?

Vyprazdňuji krabice. Rovnám. Ne. Sem ne. Tady chci mít u ruky štětečky. Poličku od Češoků buď sem nebo sem. Nakonec ji připevňujeme skoro tam, kde byla. Jenže tentokrát to nevyjde do spárů. Do kachle.

- Peťuš, vyndej ty hmoždinky.

- To nebude vidět.

- Ano, to jsem dnes slyšela od pana Podolského, když jsem sundávala silikon z obkladů za umývadlem. Vyndej hmoždinky.

- Já to zasilikonuji.

- Ne. Já si to zasádruji. Nesnáším silikon. Fuj! Hnusný.

Jdu si pro sádru. Nejde to vůbec spojit s vodou.

- Hele, to máš nějaký prášek do pečiva. Počkej, já tam doběhnu pro sádru.

Nese pytel s nápisem sádra. To by mě zajímalo, co jsme to uložili do skládku do krabice se sádrami.

Hotovo.

- Peťuš, muži jsou z Marsu, ženy jsou z Venuše. Dnes jsem dvakrát slyšela, že to nebude vidět. Chlapům to nevadí. Mně ano. 

Směje se a vyslovuje svou legendární větu, kterou tady dva roky obšťastňoval LP. Ten pracoval poctivě. Nic neošulil. Péťa mu vždycky řekl:

- To je dobrý. S.. na to!

Všechno jsem překopala, přerovnala, budu si muset zvykat, kde mám parfémy, malůvky, krémiky na pusu, štětečky… Ve středu doladím, až pan Podolský s Andrejem odjedou. Když jsem se ptala na Andreje, syna, odpověděl:

- Že stále sní o velkých penězích.

- No, tak to si to zhmotní! Uvidíte! Já Andrejovi věřím.

Pan Podolský se dal do smíchu. Tvrdě pracuje. Ale taky se mu povedlo stát se z námořníka špičkovým trhlářem. Proč by Andrej nemohl zbohatnout, když si to tak moc přeje. :-)

Půlnoc. Jdu obejít zahradu. Ve skleníku rozsvěcím:

- Dobrý večer! Máte někdo oprávněnou stížnost? Upoutejte mou pozornost!

Daří se. Pod salátem tlusté prase. Pod kedlubnou s krajkovými listy druhé.

- Je tu ještě nějaká stížnost? Není? Ješiši, tady ty okurky, prosím, udržte se do rána. Přijdu vás utrhnout. Teď mám rukavici a kelímek se slizáky. Odcházím. Přeju vám dobrou noc!

Zhasínám skleník. Vracím se do domu.

Ach, to byl náročný den. hodně náročný. Moc a převelice. Ráda plním výzvy. Hlavně ať je mohu plnit v lásce, v dostatku, s blízkými a milými nezraňujícími a v MÍRu!!!

Dobrou noc!