95 let
26.1.1927
Kolikrát jsem se maminky ptávala:
- Mami, kdy ses narodila?
Vždycky datum svého vstupu na planetu věděla. Nikdy ho nezapomněla. Dnes bych k ní jela s dárky, kyticí; asi bych uvařila vaječný koňak, nebo vzala do batůžku malou Bohemku. I skleničky bych nabalila, abych se nedoprošovala...
Už dva dny se probírám fotkami. Odložila jsem knihu, kterou jsem pro ni vytvořila. Na deskách čtu na Vánoce 2014. Tvořila jsem ji až asi do pěti hodin do rána. Aby stihla přijít do Vánoc. Přišla. Nedočkavě jsme rozřízla obal. Prořízla jsem ho až na desky knihy. Maminka tehdy pod stromečkem zcela prostě neprojevila zájem.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-26_Dnes_se_narodila_pred_95_lety/
- Ty fotky mám doma.
Kryla jsem zklamání. Jak jí vysvětlit, že je NEMÁ DOMA. Že je mám doma já. V DD vítali knihu. To byla ještě doba, kdy knihu rozevřeli. Ukazovali si v ní a četli. Pak jsem si ji pro jistotu vzala domů. Přeci jen jsem nechtěla, aby se v době rekonstrukce DD neztratila. A dobře jsem udělala. Kniha by nebyla první ztracená... Dávala jsme si do ní lepky s vpisky. Čtu tam třeba Kizlich. To byl pan učitel... Ten už je tu určitě vtělený znovu... Z druhého, ale nejlépe z třetího patra mi ukazovala, kudy chodil pan učitel od habřinské školy po lukách dolů do Smiřic pro křídy a pro inkoust... Když to teď píšu, brečím. Už mi to nikdy neukáže. Chodila jsem s ní do pohádky. Poslouchala jsem do nekonečna rodové příběhy. Ještě jsem se znovu a znovu vyptávala na podrobnosti. Jako dítě, když mu čteš pohádku. A běda, když si pozměníš slovo. Celkem nedávno mi maminka řekla:
- Prosím tě, jak ty to všechno znáš.
- Mamko, chodíme přece deset let spolu do pohádky.
V knize vidím i kapličku, která musela uhnout dálnici. Není to památka, ale stavbaři ji přemístili kousek dál. Prý tam vysadili dva stromy jako u té původní. Mi povídal ten pán v listopadu, jak jsem se vydala projet se kousek na dálnici na kole... U kapličky se mamka s babičkou zastavovaly. I my jsme se tam zastavily, když jsme jely na exkurzi do Neznášova - Rožnova. Všechno mi ukázala, řekla, natočila jsem... O každém statku i stavení mi pověděla. Kdo tam bydlel. Koho si vzal. Těmhle umřela jediná dcera na souchotiny. Neměl kdo dědit... Stejná jména se odlišovala - Dolní, Hospodský - jen prodával láhve z domu, Košíkář... Navštívily jsme místo Ve Dvoře. Tam bydleli. Toponymum jasně vypovídá o hrádku nahoře v lese pánů z Hustířan. Naproti bydlela Milka Holubová. Teda vdaná Heřmánková... Znala jsem ji asi od patnácti let. V létě na brigádě v Devě nebo Frutě nebo jak se ta skvělá továrna na nejedovaté přesnídávky, chutné marmelády, vynikající kompoty v Černožicích jmenovala. S Jitkou a Erikou jsme si to vždycky obšláply, abychom celý den dole v úkole nevypichovaly bubáky z jahod nebo nepůlily meruňky. Paní mistrová, jmenovala se Kopecká, dodatečně jsem se dozvěděla, že to byla maminka jedné úřednice z gymnázia, tak mistrová vždycky řekla, abychom po přestávce přiběhly nahoru. Někdy, když bylo naloupáno od noční směny, mohly jsme pracovat rovnou od šesti hodin u strojů. To mě bavilo. Dělala jsem na etiketaci, u pásu brala těžké sklenice do zavařovací klece, plnila sklenice, nahoře pod střechou jsme podávaly sklenice; jednoduchý stroj je podával dolů k lince. Tak prudce jsme s Erikou vezly paletu pětilitrovek na okurky, až se nám vozík převrátil. Nic jsme nemusely nahrazovat. Jen na nás dole z haly křičeli od pásu:
- Tak co je s těmi sklenicemi. Sklenicééé!
Nejvíc mě bavilo pracovat na ústředně.
- Nádvorní parta se dostaví tam a tam.
Jednou mi někdo zavolal, abych ohlásila, že se shání pan Rákosník. Ohlásila jsem:
- Pan Rákosník, do skladu! Pan Rákosník, do skladu!
Už nevím, kdo a jak mě upozornil, že se pán jmenuje jinak, měl nějaké vodní jméno nebo bydlel u rybníka a že si z něj někdo udělal legraci.
V té době nebyla k sehnání víčka na sklenice. Počkaly jsme si, až o přestávce hala osiří. Potichu jsme si cpaly víčka do kapes. Tiše, tiše, ať nás nechytí. Jedné z nás štůček víček vystřelil z ruky. Víčka se rozletěla po dlažbě. Prchaly jsme. Nikdo na nás nepřišel. Na vrátnici byla baba Dolková. Přísná kontrola. Vracely jsme se, víčka pro maminky, poklad k nesehnání, jsme nepronesly. Socialismus trpěl vlnami nedostatku toaleťáku, kakaa, kol, víček omnia... Jé, kdyby nás chytili! To by byla hanba. Studentky si každá ukradla deset víček. :-)
Jednou jsem u korýtek myla jahody a cpala je do sklenic, které postupovaly okolo nás na páse.
- A jakpak se jmenuješ?
- Irena Konečná.
- Není tvoje maminka Vendulka?
Protočila jsem panenky. Jak může tohle malé sedřené staré stvoření znát moji krásnou ztepilou mladou maminku.
- Je.
- To byla moje kamarádka v dětství. Bydlely jsme proti sobě.
Jela jsem na kole z Černožic jak o závod. Mezi poli jsem se děsně bála sloupů vysokého napětí. Ty stožáry mi připomínaly panáky s roztaženými pažemi. Vždycky jsem je honem podjela, abych už byla pryč. V ten den jsem je podletěla jak blesk.
- Mami, prosím tě, tys´ měla kamarádku Milku? Takovou starou!?
- No, Milku Holubovou. Učila mě lézt po švestkách a po stromech.
V den, kdy jsme jely s maminkou na začátku ztráty její paměti do její rodné vesnice Neznášov, samozřejmě mě vedla k jejich domu. Už jsme tam byly spolu před pár lety. Ráda jsem jela zas. Hltala jsem detaily z jejího života. Zajely jsme do uličky, kde se říkalo Ve Dvoře. Mrzelo ji, že jejich dům "přeřízli". Nepřeřízli, zkrátili ho. Venku byl zrovna Heřmánkův syn. Milý pán. Přivezl rodičům nákup. Zavolal tatínka. Ten zas Milku. Už nemohla vůbec na nohy, ale přemohla se. Vybatolila se ven. Vyfotila jsem je. U toho korýtka s jahodami jsem se rozhodla, že chci vystudovat vysokou. Nechtěla jsem dělat rukama. Nechtěla jsem být sedřená. Není to sobectví. Máš-li hlavu, chuť a výdrž, studuj. Nechceš se učit? Buď truhlářem, zemědělcem. Máš mou úctu. Vystudovala jsem. S dvěma dětmi. Vzpomínka na Milku v továrně byla můj hnací motor. Maminka mi při studiu moc pomáhala. Pekla mi cukroví. Hlídala děti. Myla mi kozačky, když jsem večer přišla z fakulty k ní pro děti. Padla jsem na gauč a chvilku si schrupla. Našla jsem kozačky nakrémované a nablýskané. Mami, děkuji. Práci na zahradě, rukama, jsem si zamilovala až s naším novým domem. Do té doby jsem se zahradě vyhýbala jak čert kříži. ÚB. Ne, to byl blok. :-)
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-26_Dopo/
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-26_Jedu/
Zrzka drzá ráno zas hodinu vymňukovala na chodbě. Vytrvale. Taky jsem byla vytrvalá. Po obědě jsem utíkala asi dvanáct kilometrů nahoru do míst, kde se drží sníh. Auto jsem si zas postavila k lesu. Měla jsem maminku v hlavě. Při běhu jsem vzpomínala. Zase jsem doběhla až do vesnice, kde jsem na kraji sedmdesátých let sbírala jako studentka brambory. Pole se svažuje k lesu. Taky jsem se svažovala. Neudržela jsem běžky ve zledovatělé stopě. Bác! Buchla jsem sebou do sněhu. Nic se mi nestalo. Jen jsem dostala výzvu:
Dávej pozor! Uzemni se! Dávej pozor NA SEBE!
- Peťuš, dnes jsem sebou řízla. Jdu ti umixovat sportovní výživu. Pojedu na nákup. Už jsem dlouho nebyla mezi lidmi. Chtěla bych do hospody. Do hospody plné lidí. Uvidím tě ještě?
- Neuvidíš. Za půl hodiny odjíždím.
Dva roky si moc a moc a moc přeju svobodu pro prodavače, pokladní. Už to nosí pod nosem. Vidím nejen jejich oči, ale trošku maličko i smích na tváři. Podporuji je. Posiluji. Dva roky totálního otroctví. Snad tu není ještě nějaký kdebyl, který by věřil na podvod. Vlastně - jo, ti, co sedí před oltářem svatá bedna... Věřící.
- Už to vydržte. Všude rozvolňují. Už se toho zbavíte.
- Kéž by to bylo.
Dnes jsem zas posilovala, jak už všude rozvolňují... Jeden pokladní si sundal roušku. Musím se smát. Docela odvážný. Mně pro radost!! Abych viděla jeho úsměv. Kluk zlatý!! Musela jsem si doma načít Bohemku. Na jeho počest! Koupila jsem si Muchu. A měli muškát a sauvignon. Jenže krabici neproříznutou. Kdyby mi půjčili nožík, rozdělám ji. Trošku jsem zdržovala. Pár za mnou měl dvě láhve červeného na začátku dlouhého nákupu.
- Taky pijete, co?
Smáli se.
- Jsem četla, že se lidi odnaučili pít.
- Taky máte ráda, viďte?
Přitakám. Řehotáme se.
Potkala jsem dnes krásnou mladou tvář. Dívala se na mě. Tušila jsem pod její rouškou úsměv. Oči na mě volaly. Nedalo mi to.
- Vy se na mě díváte, jako byste mě znala.
- A znám.
Vykulila jsem oči.
- A já vás ne.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-26_-_5.3.2020_naposledy_v_kulne_jidelna/
Připomenula mi den, ten poslední, kdy jsem mohla za maminkou. Pak už NIKDY. 5.3.2020. Konec. Pak už jen doprošování, šikanování, vyhrožování pokutou tři miliony za odmítnutí špejlování. Pótvory! Mami, vysmýkla ses. Dva roky mě nepustili (nechci psát slovo kudly, je to nevhodné, je to nespisovné, nehodí se to na dámu, je to přiléhavé) na pokoj. Teror. Jak krásně narostl. Až ve fašismus. Karty rozdány. Bitva vyhrána. Ještě asi dva měsíce tlaku. Pak se lidi zlískají! :-)
- To jste byla vy?
Jo, tehdy se vnutila řediteli na praxi. Místo aby si on sám sháněl studentky, praktikantky... Psala jsem o ní. Možná už třikrát. Tvořila se staříčky. Každý dostal do ruky pod jejím dohledem štětec. Malovali kolíčky. Pak je lepili na květináč. Holčička je krásná. Pracovala během kovidu.
- To v těch zbytečných hnusných nesmyslných hadrech, co?
Přitaká.
- Zaplatili vám za to?
- Zaplatili královsky. Letěli jsme za to s manželem na Maledivy.
Holka sloužila přes nejhorší čas. Až taky chytla. Ale s lehkým průběhem. Čich, chuť.
- A ještě tam pracujete?
- V září mě propustili.
Jo, to je tedy super. Tak oni nemají lidi, pořád shánějí. Kdo má aspoň jednu ruku a jednu nohu, nemusí mít školu, jen aby uměl psát na počítači... Tak to jste se znelíbila... Vrátila byste se?
- Jo, až odejde vedení.
- To jste asi třicátá pátá. Tam by se vrátilo lidí!
Co udělá jeden ještěr na prameni, co? Pohádky nejsou výmysly. Pohádky jsou podle skutečnosti. Žába na prameni. Draci. Žijí mezi námi. A taky líní blbí Honzové. Čekají na zmoudření.
S holčinou chvíli povídáme. Chválím Irenku, Irenku, Petronilku, Danu, Simonu, paní H. z prvního... Kýve hlavou. I Iveta... Prý byla skvělá ke klientům. Ještě není v práci. Pokyvuji - mamku vždycky krásně načesala. A nikdy mě neomezovala v čase skypu. Vzala ji maminčina smrt... Těžké.
Melu o med bad lůžkách. Jak jsem celý rok mamce říkala, že jí vrátí paměť. S tou neznámou holčinou bychom vystály důlek. Krásná. Třeba jednou zase půjde k lidem. Úcta. Mají to moc těžké. Prý dobře ohodnocené. To ráda slyším. Škoda jen, že tolik lidí odešlo. Škoda. Teror skončí. Dočkají se návratu...
Tady důkaz - lavina se už rozjela. JUDr. Fulmich sestavil nové soudy s novými soudci, soudní příkazy - Afrika, USA, Indie, na země východní Evropy se čeká!!! Už to jede. To není fejk nebo hoax. To je realita. Na Billa Gatese podána žaloba pro vraždu!! V nejhorším případě Bilík čelí v Indii trestu smrti!! Indie nemá tak zkorumpovaný soudní systém. Vyšetřuje se s veškerou vážností. Indická vláda v roce 2017 odhalila Billa Gatese. Je vyšetřován za zločiny. Kdo že si to země dělá prču? Kdo se mi to pořád vysmívá??!
Rozhovor s JUDr. Reinerem Fulmichem 23.1.2022 v Bruselu.
Vlkodlaci, třeste se!
Dobrou noc!