A co když podzim zahalí

kraj mlhami? Jste zoufalí?                                                       Čas ryje svoje vruby dál,

Dotykem ruce zahřívejte                                                         nesčítám, co mi zanechal.

a na vše krásné vzpomínejte.                                                 Všechno mi může odebrat,

                                                                                                  jen tebe chci mít stejně rád.     (P. Kukal)

42. týden se schyluje ke konci. Dnes - první podzimní zátop :-) Jupíí!

Ráno. Prší! Nádherný zvuk. Zahrada šustí, šumí, pije, saje, vlaží se na zimu. A raduje se. Na devátou klientka. Od srpna ji lékaři straší. Sedm let od jejího vyléčení... Přichází smutná. Tvář signalizuje strach, smutek, obavy. Trošku jsem ji rozzářila. Je silná. Bojovnice. Život jí dal tolik lekcí. Vzal jí dítě... Tolik prodělala. Věřím, vím, jsem přesvědčena, že to dobře skončí. 

Střídali se tu lidé. Mám své klienty ráda. Slunce se snažilo. Polední klientka. Asi patnáctiletý syn byl hrát fotbal v Maroku. Na oplátku přijeli podobně staré děti. Točilo se v rodinách. V kině Vesmír Náchod bude mít teď někdy premiéru film. Nakonec se do filmu dostala rodina klientky. Ale to je diveníčko. Jeden - shodly jsme se na stejném slově - se žlutými melíry na černé hlavě (nemám to ráda, odpuzuje mě to) vytrapoval. Choval se hnusně. Osahával hokejistovu desetiletou sestru. Byl neomalený. Spí v rodině a ptá se syna, ptá se mladého hokejky :-)

- Jak můžeš tak tlustý hrát hokej? 

Patnáctiletý našinec má po ruce rychlou odpověď: 

- Jak můžeš tak blbej hrát hokej? 

Paní mi líčí: 

- Oni si myslí, že my tu hrajeme hokej jako zaměstnání za peníze. Nemohli pochopit, že tady se pracuje a hokej se hraje až večer. Odlet. Natáčí se i na letišti. Tenhle vykouk se ztratil. Policie ho našla. Odletěl. Přestup Paříž. Druhý pokus. Vyšel. Filmaři ho našli ve stanech u Seiny! (Neláká mě.) Věděl, že se nemá do Afriky vracet. Tady se o něj postarají. V současnosti místo jeho pobytu: Rozevřená náruč - vítací Švédsko.

Stojíme u branky. Jemně mrholí. Příběh mě zajímá. Nevěřím vlastním uším. 

V lednici jsme našla svou dýňovou polévku. Unikátní. Co s kváskem? Krásně se rozkvasil.  Chlebové bagety. Těsto se povedlo. Teploučké, vláčné. Rychle zpracovat. Kynout. Vyvedly se. Co s kváskem a jablky? Metýnku. Neodhadla jsem čas. Těch jablíček, která měla jít na mošt... Povedlo se. Kváskové těsto. Modifikuji dle sebe. Přidávám do něj navíc jablka. Navrch taky. Zapomněla jsem nadrtit ořechy. Spěch člověka oslabuje... Za hodinku mají přijít manželé. Jsou hodní. Známe se víc jak třicet let. Volám: 

- Teprve jedu za mamkou... Můžete až v 18?

- Irenko, můžeme i v 18.15 hod. 

Luxus. Manžel dopeče metýnku. Mamince dovezu až zítra. Nestihla bych.

Zvoním na sousedku.  Ochotně a bez nutnosti vysvětlení mi hodí podpis na Stop Istambulskému zločinnému paktu. Závory. Vybíhám z auta k náklaďáku přede mnou. Prosím řidiče o podpis. Hezky se usmál. Nechtěl vysvětlení. Vyplnil iniciály. Zdvihly závory. Jedeme. Stavuji se v KIKu. Odešla odsud prodavačka. Donesla jsem jí den před odchodem pytel špuntů. Prosím maličkatou usměvavou a nesmírně, ale vesmírně miloučkou prodavačku, jestli by se kolegyňky mohla zeptat, zda bych jí udělala radost skořápkami od vlašských ořechů. Ještě maličkost - podpis. Rychle vysvětluji, o co jde, předčítám z letáčku fakta. Bez problémů hodí podpis. Twl.! Jde mi to jako psovi pastva.   

Maminečka mě vítá, pusinkuje. Dali jí časopejsek, brýlky. Odvážím ji na konec chodby. Slouží nenápadný Pavel. Neumím ho charakterizovat. A Irenka, Simonka, Dana. Vnímám je jako zkušenou starou gardu. Unavenou. Oddanou domu. Oddanou svým svěřencům. Mile, láskyplně jednají i s námi - rodiči, alias dětmi. Elegantní vystupování. Vždy vědí, jak na klienta. Šikulky. 

Pan ředitel se chvástal, jak přijal asi dvě nové sestry; zapomněl, že mu jedna v září odešla. Nemohla vystát... :-)  Tedy demagogicky a lišácky vychytrale LHAL. Dnes slouží nová. Odjakživa tu byly a jsou včeličky nejen ochotné. ale sluníčkově milé. Máme dvě nové. Obě mladé asi jako já. První usměvavá sympaťajda. Asi jako já. :-)  Druhá - zamračená, zapíchnutá ve skříni s léky... Jak špendlík do nástěnky. Ochotná neznamená vše. Unavená životem... Ale každý jsme nějaký. Nesuď! Dnes jedu první den nestěžování. Zítra bych mohla obstát - pátek. Jestli splním, s víkendem to hodí aspoň čtyři dny... Holka, nechval dne před večerem. Víš, jak to dnes bylo u Rossmanna. Krotilas myšlenky. Rozbředlá mladá sebevědomá  suverénní pokladní... Jedeš!!  Plaším špatné myšlenky. Zítra tam budou mé - krásné, milé, štíhlé, usměvavé, osvědčené holčičí prodavačky.

Luštíme. Na chodbě mamka špatně slyší. Pečlivě artikuluji. 

- Mami, kde jsme? Otoč se a podívej se na staré křídlo. 

- V Černožicích? 

- Ano, tady ses narodila. Vidíš ten činžák?

Nevidí. Připomínám fakta. Ukazuji Sokolovnu - tam si hrála na stavbě jako malé děvčátko. Škola přes cestu. Jenže se přestěhovali do Neznášova. Musela pak do školy klusat na kopec vedlejší Habřiny... 

- Mami, dnes mi klientka říkala, že pro nás nejsou vakcíny proti TBC, jen pro ty druhé... Pamatuješ, jak jsme byly na hřbitově v Neznášově? Vzpomněla sis na první hrob - vpravo. Asi sedmnáctiletá umřela na   TBC. Pak jsme jely na Chloumek. Ukazovalas mi, jak v kapli dole bydleli Hlavatí. 

- Ne, Hlavovi. 

- Aha. Pamatuješ, jak na Chloumku začala průtrž, ale tys mě ještě vedla k pěšince dolů ke studánce Kalafášce. Mami, jak tam tekla voda? 

Maminka mi přesně popsala, jak to tam kdysi bylo. Vodička tekla z trubky, pomalu. Až odejde, vrátím se na kopce jejího dětství - Chloumek a Prašivku. Pokusím se najít Kalafášku... Není tam parkoviště. Najdu ji? 

Frčím domů. Manžel dopekl kvalitně metýnku. Fofrem zatápím... Týden jsme odkládali... Stále dům držel teplo. Zvonek. Manželé - pán na druhé měření. Konečně. Zlepšil se. Minule to nebylo Ok. Získávám dva podpisy. Huráá. Díííky. Před odchodem testujeme vodičku z vodovodu a od Somavedicu. Oba uhodli. Když jsme poprvé ochutnali, cítili jsme s manželem jemnou perlivost. Vod ak zakousnutí. Ptám se, která jim víc chutná. Pán říká: 

- Ta hustá. 

Chutnám z jejich skleniček. Testuji. Z vodovodu chutná po vymáchaných ponožkách. Kalužná. Odcházejí. Úřad. EET. Nesu ochutnat vodu manželovi. Zcela jistě, na 100% poznal která je která. 

Mám plán: Jít brzy spát. Jenže je tady živý ohýnek za sklem. Jsem rak. Vody se bojím. Ale oheň - vášeň. Tak ještě chvilenku. Přečíst krásný příběh Heleny Heclové :-) Sen o z nebe spadlé Luně.  

A spááááát.

Dobrou noc. 

P. S. Děkuji, že mě čtete. 

Ten sen o spadlé Luně - o šestnáctiletém dědečkovi do první války... Ledacos mi to odkrylo, vysvětlilo... Doporučuji jít se mrknout na Helena Heclová... Je tam výživná diskuze.