A dnes mozková spartakiáda - to je občas třeba

Ráno. Pořád myslím na hory. No, může to být ledovaté. Na devátou zvoní klientka. Netuším, jak mi procvičí mozek. Hotová spartakiáda. Před čtrnácti dny dostala za úkol, dostat se do mailu. Není to nic těžkého. Svěřila to zeťovi. OK. Mám taky gmail. Nemíním se ze svého odhlašovat, pak hledat heslo. Ne, ne. Už takhle mě stále píše, že mám málo místa. Obcházím po špičkách. 

- Hezky v telefonu se tam dostaň. 

Má i druhý mail na gmailu. Hledám, kde se to odhlašuje. V telefonu to neumím. Na svém počítači si opravdu budu otevírat jen svůj účet. 

- Odmaž si poštu a příspěvky, taky už ti šmejdi hrozí, že máš obsazeno ze 101%.

Volám na centrálu. Vysvětluji. Bez fčního mailu se do herbalife účtu nelze dostat. 

- Bude asi nejsnazší, vyplnit žádost o změnu mailu.

- Kdepak ji najdu?

Paní mě navádí v mé kanceláři My Herbalife k dokumentům. Ok. Tisknu ho. Jsem hodná. Vlekař nemá povinnost podávat unašeč. Lanovkář nemá povinnost naložit ti lyže ke kabince. Já nemám povinnost tisknout. Přesto tisknu. 

- Tady si to zatím vyplň. Já budu pracovat. 

Nedá mi to. Jdu do svého starého šanonu. V její obálce nacházím hesla. A hele, to dám! Každý člen při registraci vybírá z baterie tří otázek tu, která se mu nejvíc líbí. Většinou vybírám – kde byla první práce, kde se seznámil se svou manželkou. Určitě ne – jaké značky bylo tvé první auto. Ačkoli – jedna žena  vybrala právě tuhle otázku.

- Chce to po mně otázku – kde byla tvá první práce. V jakém městě byla tvá první práce?

Hlásí naše město.

- Ne, neshoduje se. Přemýšlej.

Nakonec v šanonu v obálce nacházím vesnici poblíž.

- A jo, máš pravdu.

- A ty jsi blbá, fakt. Tady půl hodiny pumprlíkujeme.

Ještěže se známe léta z meditací. Mohu si to dovolit. 

- Víš co? Teď nakoupíme, když jsme v účtu. Pak teprve se budeme věnovat změně. To bychom se tam taky nemusely dostat vůbec.

Plníme košík v jejím účtu. Platí kartou. Vše proběhlo dobře. Stojím nad ní jak ostříž, kontroluji. Hlídám. 

Je hodná. Udělala mi krásnou spartakiádu na mozek. A to je fajn. Za svůj výkon děkuji! Já ho zvládla. :-) Po jejím odchodu teprve skenuji její žádost o změnu mailové adresy. 

Zvonek. Zboží.

Zvonek. Pošta.

- Do vlastních rukou!

- Co to je? Červený pruh!

- Ze Správy sociálního zabezpečení. 

V poledne volá Petroušek.

- Peťuš, máš na poště ze Správy sociálního zabezpeční obálku s červeným pruhem!

- Já jsem nic nevyvedl. Neboj. Nezastřelí mě.

To je světlo mého žití. Stále pozitivní. Stále radostný. Veselý. Pořád se s ním chechtám.

Měla bych dožehlit povlečení. V domě je tolik malých prací. Na patnáctou přijede paní. To je coby dup.

Péťa měl vskutku pravdu. Přiznali mu další roky k důchodu. Juchů! Pro závistivé – to se stane tak, že člověk maká a maká a dělá a dělá a naskakují mu na důchodu peníze, víme? A teď zaměstnancům ještě naskočí nějaké peníze, nevím z čeho. To, co platil zaměstnavatel, se přelije do pytlíčka zaměstnance. To závistiví nemohou absolutně přežít.

Přichází paní v roušce. Ptám se na důvod. Je nakřapaná.

- Jej ji dejte dolů. Já nic nechytím. To se jen vaše tělo hezky čistí. Chtělo by si asi lehnout, že?

Přeměřuji, vysvětluji. Paní je spokojená. Tyhle stokilové ženy, kterým hrozí zvýšený cukr, přicházejí právě včas. Už se šeří. Posílám výzvu k platbě.

Jdu zatopit. Věnovat se domu. Připravit Petrouškovi na zítra do krabičky svačinku. Vařím do termosek čaj. Jednu termosku plním naším thermojeticsem. Tu si vezme Petroušek s sebou do práce.

Poslouchám Zdeňka Kedroutka. V dětství se přestěhovali do Německa. Pracoval u Disney. Vrátil se. Žil chvíli na Slovensku. Loni prodal svůj luxusní byt v Blavě. Odstěhoval se do Maďarska. Blízko do Blavy. Neumí dobře česky. Mluví roztomilou češtinou. Občas slovenštinou. Za to skvěle ovláda angličtinu a němčinu. Vzdělaný. S přehledem. Tenhle pořad s Marianem Fillou točili před týdnem. Díky pořadu s Marianem Fillou na Svobodném vysílači asi před deseti lety o nebezpečném očkování, nejsem zabodaná. Pamatuji, jak jsem jela v květnu po cyklostezce za maminkou. On vysvětloval, co všechno za jedy, chemii, umrtvovadla jde s očkováním do tělíčka malého človíčka. Má imunitu získanou od maminky. A hned mu ji rozstřelí píchancem. Kdyby jedním. Díky, pane Fillo!! Otevřel jste mi tehdy oči. Jen blbci, kteří vykoukávají díru do svaté bedny, dnes tvrdí, že je nachytali. Nemáte koukat na svatou bednu. Debilizuje mozek. Ten se stává mozečkem. A malý mozek z hlavy zmizí. Pak chodíte jak srny k napajedlu na další a další dávky…

Hotovo. Ještě rozposlouchanou Duši K. Tentokrát po třech letech zase s dr. Stephanem Lankou a Davidem Šubíkem. Vědcem.

https://www.youtube.com/watch?v=dzm5Ct4oUr0&t=1123s

Jaroušek Dušek komentuje. Je překvapen, když četl časopis Radix. Nevěděl, že povinností vědce, pokud vysloví hypotézu, je, všemi možnými způsoby ji vyvrátit. A teprve, když se mu nepodaří ji vyvrátit, pak může připustit, že je pravá, že je možná. Uvědomil si, že dnešní způsob grantového systému vědy je úplně obrácený. Dokonce grant přímo naznačí, co má být výsledkem. A pak se jenom hledají jakési důkazy, že to tak je. A ty se vždycky nějaké najdou. Ale ta vědecká cesta je obrácená. Vědec sám všemi možnými způsoby vyvrací.

David Šubík doplňuje:

- Musí pochybovat.

Jaroušek pokračuje:

- A teprve když opravdu nenajde způsob, jak to vyvrátit, teprve pak může připustit, že by se mohl teda dotknout pravdy. A to byla pro mě určitá novinka. Já jsem netušil, že tohle je ta vědecká poctivost. Všemi možnými způsoby vyvrátit sebe sama. A teprve když tam na konci něco zbyde, pak to by mohlo být pravdivé. To bych si chtěl uvědomit. Kolik vědců takhle pracuje. Spíš dnes to je, že když to někdo zpochybní, tak ho napadnou. Je to obráceně. Kolik je tu takhle poctivých vědců!

David Šubík pokračuje:

- Štefan tady hovořil o období konci 19. století, kdy tu vznikla ta teorie těch zárodků, bakterií. Že bakterie způsobují onemocnění, následovaly viry. U toho Kocha, který zavedl ty postuláty, jak dokázat, že nějaká bakterie způsobuje nějakou nemoc. Tak už Koch měl termín, který jsme se nejlépe naučili za covidu: Asymptomatický případ, jo? To je zdravý člověk; ale on neví, že je nemocný, protože je zdravý.

Lidi se smějí.

- A za toho covidu se totální zdraví dostalo do definice nemocný. A tím pádem už se z toho nedá utéct. Pak je nemocný úplně každý. Takový termín ztrácí smysl. A ten termín skutečně vznikl už za Kocha, když zjistil, že bakterii tuberkulózy mají i zdraví lidé, tak řekl, to je asymptomatický člověk. A to je výjimka, která potvrzuje pravidlo. Ale už deset let po tom se zjistilo, že těch výjimek je asi padesát procent. :-) To znamená, asi padesát procent je, kteří mají tu bakterii, a jakékoli další bakterie, to se netýkalo jen té TBC, ale už věděli, že ta bakterie buď tam je, nebo není. A buď je člověk zdravý nebo nemocný. A uvažovali, aha, tak tam musí být ještě něco, co brání té bakterii, aby tu nemoc způsobila. Dnes to jsou třeba geny, nebo imunita, které za to můžou. Vždycky to tam je. Když jsme se zabývali testováním HIV, tak ty testy z 60% ukazovaly podle těch jejich statistických údajů, že z 60% dávají falešně pozitivní výsledky. Takže když byl člověk pozitivní, byla větší šance, že ten virus nemá. My víme, že byly všechny výsledky falešné. A oni do toho letáku napíšou, že až 60% výsledků může být falešně pozitivních. A stejně to pojišťovny proplácely. A stejně tam ty lidi dostávali do stockholmského syndromu.

Teď následuje nesmírně závažná pasáž o čtení života z obrázku mozku. Už to poslouchám po několikáté. Odnáším si: Všechny šrámy se zaléčí. Časem. Jsou vidět na mozku. Doufám, že i já mám zaléčeny stresy, smutky, zklamání, bolesti, zrady. Zbavuji se jich každý den. Ty dávné jsem rozpustila v čase. Mám jednu chybu. Moc všechno prožívám. Nespravedlnosti, nepřístojnosti, podfuky, špatné zacházení se zvířaty, podvody, lži politiků…  Petroušek mě učí, aby to šlo okolo mě. Politiky neposlouchám. Ignoruji jejich výmysly, pohádky, lži, neskutečnosti... To tu budu ještě pěkně dlouho, než se naučím, že to je jejich - cizí energie, že se mě to netýká. A pokud ano, normálně přijmout. Doporučuji tuhle Duši K poslechnout. Jsem u 48. minuty. Tam je to s tím mozkem. Stačí se radovat, veselit se. Hrát si. Milovat bezpodmínečně – moc těžké! Umět odpouštět – ne, mami, nejsem mstivka, jen si pamatuji, kdo mě zradil… Pořád se až do konce pobytu v hotelu Země učit. 

Vedle mě v koši pochrupuje Mourek. Roztomile leží zkroucen se svým tankerem v koši. Náš vděčný kočičí hošíček. A vedle na Zrzeččině koši si prve vytlapkala své místečko Žofinka. Jen dva roky tam přespávala naše milovaná zrzatá kráska. Teď 7.3. to už budou dva roky, co nepřišla domů. Kočička naše krásná. Dnes mi Radka D. poslala na Messenger vzpomínku na naše Zrzeččino kotě Ke Hvězdám. Hvězdářku. Až v Holandii ji pojmenovali Lucinka. Pěkně se o ni stará. Kočička pendluje mezi Holandskem a její rodnou vlastí.

Kamna sálají. Kočičky usnuly. A já jdu taky.

Dobrou noc!