A dost! Stačilo

Tak už máme úterý. Zítra se zlomí týden a šupajdíme k víkendu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-31_Dopoledne_vesim_pradlo_-/

Dopoledne máchám prádlo. Věším pár kousků na šňůru v zahradě. Dá se říci, že celé dopoledne. Kočky okolo mě. Mám plnou hlavu maminky. Vzpomínek na ni. Včera jsem si je zas rozjitřila. Pročítala jsem si poslední den v DD. Znovu jsem si vzpomněla na úplně poslední její větičku, jak mi ji vyprávěla Iva. Jela za maminkou ve středu. Maminka ležela někde za plentou? Pletu si to? Iva měla roušku.

- Mami, poznáváš mě?

Stáhla si ji.

- Teď už jo.

- Kdo jsem?

- Ty seš Iva.

Sedám si na lavičku. Vzpomínám a brečím.

Maminka měla pravou tvář potlučenou. Přesně vím, jak nešťastně se to přihodilo. Sešly se okolnosti. 

Iva zjistila, že má zahnisané levé očenko. Neumyly jí ho. Asi nadstandard. To bylo to druhé, na nepotlučené straně. Šla a vodou ho vyčistila. Umyla ji tvář. Maminka řekla:

- Běž už, mně se chce strašně spát.

Iva odjela. Ve čtvrtek volali, že v noci maminka upadla do bezvědomí. Dál už to známe.

Dojímá mě to. Bulím. Chtěla už usnout navždycky. Byla na to sama. Ještě další den, to byl čtvrtek, si tu v našem světě pospávala až do pátečního rána. Dnes si celý den pobrekuju. Maminka se chystala upadnout do kóma. Věděla, že je konec? Jak to bylo, když poslala Ivu pryč. To bylo Ivino poslední setkání s vědomou maminkou. Já měla štěstí v osudnou neděli, že mě Linda vyslala. Že jsem poslechla a jela. Mohla jsem ji po dlouhé době obejmout; pusinkovat. Netušila jsem, že se loučím. Špásovala, přitom jí určitě šíleně bolela hlavinka.

- Sem mi jednu vlep. A ještě. A ještě jednu.

Tulila jsem se k ní, netušíc, že je to poslední tulení. Byla pomlácená řádně. Nesměla jsem se jí moc dotknout. Bolelo jí to. Celý život měla křehké žíly, cévy. Někdo ji neopatrně chytil, už tam měla prsty. V DD tvrdili, že ji odesílají k ošetření preventivně. Lhali. Viděli. Věděli, že je to velký úraz. Proč mi neřekli:

- Jeďte tam, jeďte za maminkou. Je to vážné. Hodně se uhodila. 

Že by poslední pomsta té věčné stěžovatelce? Já teda nevím, jestli je stěžování, když poprosím o horký čaj. Když jsem ho šla uvařit sama, abych neobtěžovala, hned na mě uhodili, že nesmím. Dělali naschvály. A já stále děkovala, chválila, byla vděčná za péči. Snažila jsem se pomáhat. Někdy jsem někoho nakrmila. Aktivizovala v mrtvém čase mezi šestnáctou a sedmnáctou všechny v stodolózní chodbě, zvané jídelna. Mě si koupíš úsměvem. Nerozeznám, že je falešný. Někdy mě nechali přečíst větu z porady v jejich sešitě:

NEDÁVAT INFORMACE PANÍ HROBSKÉ!

Jsem naivní kjava. Velká! Myslela jsem, že když řeknu, že prosím pro maminku (po miliónté tisíc) o horký čaj, že to není provinění. Bylo. Když jsem našla patero ponožek po jedné, bože, co by kdo dělal? Šel by poděkovat?!! Neměla ani jeden pár! Kupte. Trhněte si. Jak často jsem kupovala lak na vlasy! Kdo ho vycákal? Já mám rok po mamince tužidlo na vlasy, lak. Ne, tam to jelo jako na běžícím páse. Pasta... Když jsem nenašla brýle ve stolečku, šla jsem se zeptat. Zburcovala jsem je. Bez brýlí, jak by mohla luštit!! Zrovna tak jsem hlídala zuby. Je tolik když. Když se jí ztratilo oblečení... Když jí dali za její nádherné krásné nové ručníky orvané, vetché, s cizím jménem, číslem, bez lemu. Když jsem přišla na to, že nemá žádné žínky... Když jsem prosila, žádala, upozorňovala, aby jí pásečky na speciálních botách přetahovali na paty, aby měla pevnou nohu. Ne, pořád je měla rozdupané, sponku jsem stále vozila k ševci na přišití. Měla po zlomenině kratší nohu, boty jsme museli pořídit z bezpečnostních důvodů. Ne, boty byly stále u ševce. Jak mohla bezpečně chodit? Asi nechodila, že? Neměla nárok. Jako když jsem v létě prosila, aby jí umyli hlavu. Má nárok jednou týdně. Hlavu jsme jí myly s Lindou pravidelně. Prosila jsem, aby jí v létě nedávali zimní halabrůny, aby se nepotila. Ne, v zimě ji narazili lehoučké oblečení. Starý člověk potřebuje teplo. Obzvlášť, když je nechají sedět v průvanu zvaném jídelna. Bez dveří. Na terasu na sluníčko ji vystavili v zimní halence. Notorická stěžovatelka. Co jsem si to dovolovala. Chápe to někdo? Já jsem si jen hlídala maminku, její majeteček. Nespravedlnost a blbost světa na jedné hromádce tam v tom domě smutku. Podělaném. Pomlouvaly mě. 

A dost. Kvůli tomu se na bok nepřevalím. Dnes se popatlám. Pak někdy příště. Jindy. Bude-li.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-31_Mlsame,_papkame/

Oběd. Těstoviny a la carbonare. Sypu zbytek těstovin z červené čočky. Používám anglickou slaninu, kterou přivezl Linďous od výrobce. Krájím pár kostiček krůtích prsou. Ohřívám pár lžic polévky, liju si víno do karafy z Lidlu. Vůbec ji nepotřebuji.  Za body a 59,- Kč. Nekup to!  :-) Linda se mě ptala:

- Mami, nač ji máš?

Rychle jsem si vymyslela, že na víno. Jenže mám dvě. Tak na dvě vína bílé a červené. Napadá mě otázka servírky z té rádoby romantické hospody na jedné z výpadovek, když jsem si objednala Müllera s Thurghauem:

- Červené nebo bílé?

Jj, zas je třeba jednou za čas zopáknout si bolest, nespravedlnost, útisk, zažít kontakt s hloupým a neopovrhovat jím. Je tu také potřeba. Umí číst a psát, ale netuší, že je blbý.

No, tak to není příliš hezké, ale v rámci léčebné retrospekce to sem nabuším. Mohla jsem to formulovat eufemisticky. Láskyplně. Třeba: Není nejostřejší pastelka v penále. - Taky nejsem stále zářivá hvězda. Někdy musím pusu nechat vyhodit z kopýtka. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-31_Tam_a_zase_zpatky./

Klušu pro náplast do maminčiny lékárny v ÚNZu. Ta budova je kouzelná. Krásná. Elegantní. Zajímavá. Když jsem byla malá, vodila mě maminka do poradny bočním vchodem. Na gymnáziu jsme k dorostovému staříku dr. Edovi Šťastnému chodili taky z boku. Napsal nám, co jsme potřebovali. Já většinou běžela místo ruštiny. V prváku jsem si mu stěžovala, že mě píchá při tělocviku při běhu. Poslal mě někam na rtg. Možná nějaké vyšetření. A pak jsem dostala slavnostně uvolnění z dlouhých běhů. Neb mi zjistil podezření (byl šikovný, pan doktor) na stenosu aorty. Kdo to dokáže!

- Vyrostlo ti, holčičko, tělo, ale srdíčko nebylo tak rychlé.

Z ulice se do téhle nádherné budovy se sochami na fasádě vstupuje k odborným lékařům. Tam jsem po zabrání vojenské nemocnice chodila k zubaři.

Jenže ta budova má ještě vchod z třetí strany. A tam jsem jako mládě na prvním stupni chodila na nápravný tělocvik. Nejprve do vojenské nemocnice, pak sem. Do vojenské to bylo brzy ráno. Někdy jsem maminku umluvila, nechtělo se mi do tmy. A do ÚNZu mě po vyučování vodila Iva, pak jsem trefila sama. Nehrozilo nebezpečí. Ne tak velké, jako dnes. Petroušek četl někde na meinstreamu, jak se tu děti ztrácely a kradly v posledním třicetiletí po tisících. Dokonce i z porodních sálů... Prý. D.U.M.B.S. Tunely. Kdo neví, ať si nastuduje. Za nás jsem chodila z kluziště s bruslemi přes rameno z tenisových kurtů parkem. Beze strachu. V USA se ročně poztrácí 800 000 ks.§!

Fotím nádherné vily z minulého století. Futuristické tvary. Budova našeho gymnázia - překrásná. Technicky byla vybavená na svou dobu nevídaně! Na věži alma mater mé i mých holčiček fotím vysílače. Pod nimi se učí studenti. :-(😶‍🌫️😒🤦‍♂️🤦‍♀️

Přicházím k domovu. Dávám přednost autu. Troubí. Řidič se směje. Petroušek! Veze jahody. Než bych se pro ně vypravila, vyprodali by je. Mám poklad. Miluji ho. 

- Přijde Jeníček. Nachystám kafíčko.

Paroduje moji mluvu.

- Co mu dáš?

- Dám mu tvaroh s datlovým sirupem se skořicovým posypem s vanilkou. Do něj mu zamíchám jahody.

- To budeš hodná.

Už je tu. Jeník s Petrouškem popíjejí. Chystají se zítra na zdění základů skleníku.

- Počkej zítra, to uvidíš koncert!

Péťa mě umí vyvést ze splínu. Vybuchla jsem smíchy. Tak to se budeme těšit! :-) 

- Potřebuji nějakého blbce na základy.

To jsem vždycky volávala ve třídě, když jsem něco stěhovala:

- Potřebuji pomoc. - Já, já, já. - Nemusí být chytrý, stačí, když bude silný. Vturánu ruce zmizely. To byly časy. Dnes už bych nešla učit ani za nic.

Je třeba držet vibraci. Můžeš si pobrečet, popatlat se ve smutku, nespravedlnosti, ale jen krátce. Nádech, výdech. Hlavu vzhůru! Vždycky HLAVU VZHŮRU! Raduj se! Drž vibraci. Tvoříš si svůj svět. Svou realitu. Svou bublinu štěstí. Radosti. Kouzli! Slovo NEJDE neexistuje - tvrdí Mirai a já. Slovo problém neexistuje. Vyřazeno. Jsou jen výzvy. A slovo úžas - u mě snad jen úžas nad systémem. Ano. ÚDĚS! Mengelka: Chci tvou mámu zchemizovat. Krka má přebytek. Dali mi zájezd na Bahamy. Dostala jsem nový počítač. Nové vybavení ordinace. Že ti máma brečí? A koho to zajímá! Ty nechceš? Ne? Nedovolíš? Abraka dabra - půjde k soudu. Odebereme ti ji. - Fašismus bílých plášťů. Měli tam stovku jiných - ale vybrali si maminku - alias mě. Tak mě, Mengelko, vlez na záda! Tohle ti nevyšlo. 

Churchill: Nikdy, nikdy, nikdy se nevzdávej!

Jo, zkoušej to stále! Život je krásný. A vždy hlavu vzhůru!!

Dobrou noc!