A hodně klacků pod nohama! To mi psal předseda svazu autorů píšících literaturu faktu. Josefovský rodák z domu, po jehož schodech chodila B.N. Dr. M. Ivanov

06.08.2020

Už se to blíží. Páteček. Ranní rozjezdy - tak dlouhé. I má příprava spadnout do postele - zpomaluji se. Půl desáté - klient. Mám ho ráda. Jeho i jeho paní. Přiučuji se od něj o přírodě. O organickém hnojení, o orbě; dnes jsem se dozvěděla, kudy do to toho našeho slavného ptačího světa do luk s barokními zařízeními k závlaze. Barokní inženýři nebyli žádní hlupáci. Taková zařízení byla i v lukách v Babiččině údolí. Aby tráva krásně narostla na první sečení. Jedu-li stezkou z Černožic na Smiřice, vidím na břehu Labe stará stavidla. Tak ona se ještě před nedávnem užívala? Sedmdesátá léta - prý ženy zařízení ovládaly... 

- Dnes je šestého. Výročí Hirošimy. 

- Sedmdesát pět let. 

Hlídám čas. Na půl jedenáctou skyp s maminkou. Ve čtvrt zvonek. Klientka z daleka. Jde z nádraží. Zkusmo zvoní. A jsem tu. Stavuje se pro jídlo. A mám ve skládku. :-) Takhle rychle jsem ještě neobchodovala.

- Do kdy se zdržíš?

- Do neděle.

- Kdybys něco potřebovala, ještě se stav.

Objímám a stále jedním uchem poslouchám, jestli se dům nerozezvučí zvuky skypu. A rozezvučel. Nechce se mi podařit skyp přijmout na ntb. Chjo. Nemám ráda obsazený telefon. Rozhovory s maminkou si nahrávám. Fotím. Většinou mi někdo nahrávání přeruší hovorem.

- Jsem tady! Dobrý den! Ale potřebuji se přemístit z telefonu.

Ještě jednou. Hotovo. Koordinační nás nechává. Maminka září z našeho kontaktu. Kdopak měl asi v neděli při koupání tak šikovné ruce! Má hezké vlasy. To nevypadá na mého oblíbence. :-)  Copak asi dělají pečovatelky! V tomhle vedru zahalené jak v harému. Jak bych to udělala já? Pokud bych nedala rovnou výpověď, vzala bych si pod hábit pouze prádlo. A mohl by mi někdo něco říci! Tak nezdravé dýchat svůj výdech! Holandská vláda roušky včera zakázala. Naši diletanti nás budou držet pod krkem jak dlouho? Jak? Tak dlouho, jak si to lidé nechají líbit. Hanba! Hanba tomu, který přisluhuje. Drží se židle jak veš košile! Už brzy půjdou nemravové od válu. VŠICHNI!

Vyprávím mamince, co jsem jí včera poslala.

- Mělas borůvky?

Maminka s fialovou pusou. :-)  Snědla prý tvaroh s borůvkami, štrůdlík. Dojí ovoce...

- Mami, v domečku máš novou elektřinu, nové jističe; příští týden nová okna, linoleum...

- To já možná do tý doby umřu.

Vyprávím o medicinálních postelích, medových lůžkách... Maminka poslouchá. 

- Mami, když vydržíš, dáme tě omladit.

- Ó bóže, to ne.

Vzpomínáme na různé příhody. Něco už zapomněla. Něčemu se usmívá. 

- Mamko, máš tam čajíček?

- Mám.

- Tak se napij. Je teplý?

- Je vlažný. Ale můžu se počůrat.

- Jé, mamko, co mám udělat? Zavolej někoho.

- Když tady zrovna nikdo není.

- Je, někdo tam okolo tebe jde.

A už tu jsou ruce, vezou maminku čůrat. To jsou fofry. To je péče. Nedá se vůbec ani trošičku srovnat s hradeckou LDN. Myslela jsem, že maminku rozchodí... Vrátila jsem ji do hezkého prostředí. Barvy. Dekorace. Denně se obléknout. Jednu vadu, jednu vadu to má. 

- Já už se těším, až si zase spolu zazpíváme. Jak ti uvařím kafíčko. A půjdeme na sluníčko. Nebo za deště do altánku.

- Děkuju.

- Mami, mám ti co vracet. Mám u tebe velký dluh za to, cos mi všechno v životě poskytla. Nikdy tě neopustím.

Vyptávám se, jestli ví, kde je, kdo dům postavil; ví. Kdy a kde se narodila - taky ví. Je doma.  

- Mami, mohla bys mi vyjmenovat jehličnany?

Taky je sesumíruje.

- Mamko, vyjmenuj mi pět savců.

- Kočka, pes, víc si nemůžu vzpomenout.

- Mami, co je v z zoo? Mamko, pomohu ti. Budu říkat živočichy a ty budeš vybírat jen savce. Tak třeba kapr. Je to savec?

- Není.

- Sýkorka?

- To není savec.

- Žirafa?

- To je savec.

- Komár?

- To je savec, protože z nás saje krev.

- Mami, nachytala jsem tě dobře, viď?

Vymýšlím zvířata. Mamka sama:

- Kráva.

- Výborně, mamko to je savec. Mamko, zkusíme, jestli ještě umíš násobilku.

- Tak jo.

- Devět krát sedm?

- Šedesát tři...

Končíme. Zas zítra. A mám smluveno v sobotu! Hurá! Vyptávám se ještě znovu, co snědla, co má v lednici...

Celý týden se chystám do našeho panelového bytu. Volám Karlovi:

- Neruším?

- Rušíte.

- Kájo, až mi ponesete nájem, tak já si pro něj přijdu.

- A proč?

- Chci se podívat, jestli není usazenina ve WC míse, jestli je čistá vana, jestli větráte a neplesniví koupelna.

- A když tam bude usazenina, tak nám ji vyčistíte?

Neomalenost.

- Ne, vyčistíte si ji vy.

- Ale proč byste k nám chodila?

- Protože to máme v smlouvě!

Jak byl hodný. Jak jsem s ním soucítila. Stoupla mu sláva do hlavy. Dluží mi. Čekám mu. Dluží na víc místech. Minulý týden se nás někdo ptal, jestli u nás ještě bydlí. Jeho žena ho zapřela. Petroušek se zlobil... Obhajovala jsem ho. Jak mu korona udělal čáru v podnikání...  

- Karle, končím. Řídím.

Volá zpět. Píše SMS. Ne, neberu. Řídím. Jedu nakupovat na nedělní vaření na FB. Od podzimu se obloukem vyhýbám pultovému prodeji. Nemám chuť se nechat drezírovat pavlačovými štěknami. Nelogické řazení ve frontě. Vracení se k sýrům... Potřebuji sto gramů nejlepší šunky na strouhání a dvě stě gramů hovězího mletého. Naši soukromí řezníci v městě mizí. Odchod na odpočinek. Neschopnost potomků. Rozvrat v rodině. Jsem slyšela. Řeznice prý vyprávěla, že se manžel - oba důchodový věk - zamiloval do mladé. Prý ho řezničina nebaví. Třicet let zavedená fa. Domácí výroba. Bez rychlosolí. Játrová zavářka... Manžel prý chce jít na loď. Petroušek mi povídal, že když někoho svrbí, je to prý horší než podebraná pata. S tím nemám zkušenost. Každopádně paní prý provozovnu neudrží... Vymlouvám se sama sobě. Mohla jsem jít ještě nakoupit k nim. Ne, porušila jsem svou zásadu. Zradila jsem se. Čekám ve frontě. Asi sedm brigádnic za pultem. Tři zákazníci. Dvě obsluhují, ostatní důležitě krájejí... Ty vorle! Snad když tam mám tři zákazníky a je nás za pultem převaha, pustím kráječ a jedu, jedu. Ne. Po deseti minutách - přede mnou dvě paní, slovy DVĚ! - jsem na řadě. Přednesu přání. Slečna Eva se jde zeptat Kateřiny u nářezového stroje. Něco si šuškají.

- Tak šunku mám jen s devadesáti dvěma procenty masa.

- Když já bych potřebovala aspoň devadesát pět procent. Podívejte se, jestli nemáte.

Nastupuje torpédo Kateřina. Docela by mě zajímalo, jestli studuje, jestli je to učenka, z jakých rodinných poměrů vzešla. Nepřišla obsluhovat. To ani náhodou. Má přece důležitou práci. Obsluhuje nářezový stroj. Přitáhla do boje. Se mnou. Co tu votravuju! Chci kvalitu! A nechápu a nechápu, že ji nemají. 

- Nám šunka došla. Máme tady drůbeží.

- Ne, potřebuji doopravdickou.

- No, ale my opravdu nemáme!

Mlčím. Koukám. Okolo jede prodavačka s naloženou paletou zboží. Kanon Kateřina rozhazuje rukama a křičí na kolemjedoucí kolegyni. Rozpažuje u toho ruce.

- Já jí říkám, že nemáme! No když nemáme, tak nemáme! 

- Mohla byste přestat křičet? Přestaňte rozpažovat!

Přemýšlím, jak to udělám. Bezradná. Koupit plátkovou? Nasekat? Řvoucí drzoun se stáhl. Dostávám hovězí mleté. Vracím se k recepci. Proč pultovým pracovníkům nevysvětlí, že zákazník tu není pro ně, ale naopak. Kazí reputaci všem ostatním. Zelináři, prodavačky, recepční pokladní - všechno pohoda, klídek, tabáček. Jen ty od pultu. Lidová pavlačová tradice. A nedám si pokoj a nedám. Od listopadu pult míjím obloukem. Nemíním si kazit den. Proč jsem tam dnes stála?! U recepce prosím usměvavou mladou paní...

- Paní ředitelka vykládá kamion.

- Ne! Kam jsme to klesli. Kde jsou bílé límečky? Ředitelka! Žena navíc! Vykládá kamion!

- Ne, nebudu čekat. Děkuji. Jste hodná. Běžím k pokladně. Volám na jejich volací linku.

- To nás mrzí. Postoupíme to ředitelce...

- Apropó. To jsem chtěla taky zdůraznit. Prodáváte zvadlou brokolici, která objela celou Evropu, mezitím vykvetla a nikdo ji nechce. Tak ji vyklopíme v Jaři. Tam si ji ve slevě ovčánci koupí. 

- Na druhém konci ticho.

 - Jste tam?

- Ano, já jsem vás poslouchala.

- Ano, a půl minuty ticho.

- Nás vaše zkušenost velmi mrzí...

- Za to si opravdu koupím. Na podzim jste mi slíbili, že u pultu dostanou speciální obchodní školení. Něco ve smyslu náš zákazník, náš pán. Ne aby ním vydrbali!

- Mohla bych vám nabídnout poukázku na sto padesát korun? 

- Mohla, ale ještě lepší by bylo, kdybyste si jako fa pohlídali slušné vystupování těch pavlačových dryáčnic.

- Mrzí nás...

- A ještě něco! Kupuji mrkev po jedné po dvou. Je mytá. Druhý den zčerná. Paprika v tomto týdnu ve slevě se do druhého dne stane zelenou tekutinou. Vy už to prodáváte se zahnilými špičkami.  Brambory prodáváte myté ošetřené zářením proti klíčivosti. Z vajec smýváte ochrannou vrstvu. Brambory beru u soukromníka, vejce také, ale celer, mrkev, petržel kupuji od vás. Nepochopila jsem, proč to myjete? Přeci se to prodává z hlíny! S hlínou. Loni v létě jste neměli čistý mák. Jen s příměsemi cukru. Místo vás tam byla holčinka, která mi asi po dvou měsících volala, že už máte mák. Za to pochvala!

- Tak to děkujeme, že jste spokojená.

Loučím se. Arogance mladých nezná mezí. Ještě že mě nezbili! :-) Tak šunku u pultu zas dlouho, dlouho ne.

Petroušek je doma. 

- Karel donese výpověď. 

- Jj, ať donese. Ať zaplatí dluhy. 

- Vyrostly mu rohy. 

Jdu do zahrady. Micka se vyvaluje. Obcházím stromy, rajčata. Děkuji. V zahradě na sluníčku MÍR!

Nabídka rozpočtu na lino k mamince. Volám zpět. Dávám hlasitý odposlech. Petroušek s humorem sobě vlastním:

- Poslouchej, jak to, že jsem vás viděl s Lenkou zaklesnutý na náměstí dopoledne? Copak Lenka, ta si to může dovolit. Ale ty? Musíš přece makat.

Lenka si to dopoledne jako úřednice nemůže dovolit. :-)

- My máme dovolenou. Vyrábíme děti!

- A za co máte dovolenou?

Špičkují se.

- Hele, to nám tam budeš pokládat dlažbu, že to máš tak drahé?

- Lenka říkala, jaké peníze si Irenka vydělává u Herbalife. Tak prý ať ji natáhnu.

Řehtáme se.

- Ty vole, to budu platit já!

- Tak to já se ještě zamyslím.

Petroušek jede za sportem. Češu jablíčka. Mlsám je. Koukám, že jsem koupila i černá. Nechtěla jsem je. Ale krásně uzrála. Do sladka. Micka dekoruje. Kam se hnu, tam se přede mnou vyvalí. Pózuje. Přede. Tady je to bez pavlačových štěken. Vždy se ohlásí:

- Mňa?

Vynáším do večera žehlicí prkno. Žehlím pračky a pračky prádla. Povlečení. Oblečení.

- Ty jsi tady! Ty pořád šurdíš. Odpočiň si. Ty máš ráda komáry?

- Ťuti, už to tu dožehlím. Už mám hotovo. Dáš si nápoj?

Že budou v roce dvacet dvacet tlaky, to povídali. Ale že na raky, to jsem nemyslela. Tak náš Kája dává výpověď. Hned se přihlásil pán z Hradce. Budiž. Chtěli by se nastěhovat během čtrnácti dnů.

- Mami, Marta si chodila pro peníze vždycky sama až k nám do bytu. Okoukla, jak tam bydlíme.

Linda v Pze chvíli bydlela se dvěma děvčaty. Skládaly se na nájem. Marta - už jsme se dlouho neviděly... 

- Jj, takhle se to dělá. Přijít pro peníze ve stanovený den. A tak to budu dělat.

Poučení pro příště.

Ještě SMS. Budeme tě čekat u Lidlu. Měla jsem jet na vlastenecký výlet v sobotu. Jenže přednější mi je skyp s maminkou. To nestihnu. Neva. Oželím výstup na horu Tábor. Lákalo mě to. Poznat lidi z ANS... Bude příště.

Zvládla jsem. Děkuji. 

Dobrou nočenku!