A je to tady

Jsou za námi. Tak šťastné, krásné, rodinné, radostné a láskyplné jsem snad ještě nezažila. Děkuji, Vesmíre! Děkuji za – jak se to píše? Blahosklonnost? Ne, to není to slovo. Zkrátka děkuji. Za milost. 

Ráno bych měla spát do deseti, pokud bych teda dala svých šest hodin. Vstávám v půl osmé s vidinou návratu v teplíčko postele. Jenže koktejl, Mourek, napadá mě připravit obložená soustečka chlebíčku, připravit na stůl beránka. Kalíšky. Pentle. Namalovat na ksicht obličej. Jo, dobré. Co si dnes vezmu? Mám tam ty nové šaty. Už asi měsíc. Koupila jsem je výhodně, s kódem s dopravou zdarma. Včera nebo předevčírem jsem si jich všimla. Ty si vezmu. A už se do postele vrátím až večer.

- Ty seš ranní ptáče!

Teď večer mi Petroušek říká:

- Já jsem tě ráno obdivoval. Jsi držák. Všechno vydržíš, vždyť já jsem tě cítil ve čtyři, jak jdeš spát.

Však jsem se v podvečer maličko dospala.

---

https://irenkah.rajce.idnes.cz/20023-04-10_Pondeli_velikonocni/

Mám klid na přípravu dne. Čím dřív vstaneš, tím delší den máš. Zadělávám pod roštěnou. Včera v noci jsem z nějakého super drahého darovaného hovězího –asi šálu – nevím – odřezala plátky masa. Misku s masem jsem si dala na kachličky zimní zahrady. Mám v ní nepořádek. Papriky jsem už vyházela, ale zbytky lepkavých mšic tam zbyly. A to jsem měla vytřít a uklidit. Ale nebyla vůle, chuť a čas. To se musí všechno sejít naráz. Zatím se nesešlo. Ráno otevírám dveře na terasu. Oči mi lezou z důlků. Dálnice mravenců. Miska obsypaná. Ježiši, mravenčí útok. Brutální! Brutal Assault. Čučím na tu dálnici. Nevím co. Beru misku. Vynáším do trávy.

- Peťůůš, pojď se na něco podívat.

Oba zíráme na masožrouty. Aha, proto dávám na kmeny švestek a blům lepicí pásy. Mravenci by chodili nahoru dojit krávy mšice. Maso oplachujeme. Na dálnici hledám prášek na mravence. Kam jsem ho jen na podzim uklidila… Tady je. Za krátkou chvíli jsou mravenci pryč. Pár se jich zdrogovalo, ale jinak zmizeli. Nedůvěřuji. Nechám tam jed působit do zítřka.

Vše připraveno. První naši koledníci. Rodinka staršího. Umí si někdo představit, jaká je to radost? Petroušek – hrdý dědeček mi děkuje na konci dne. Prý jak jsem všechno nakoupila, nabalila, zorganizovala, připravila, navařila, napekla...

Děti koledují. Vlévají do mě pomlázkou sílu. Odměňuji je koledičkou a pentlí na pomlázku. Tatínka taky. Hezky se usmál, když jsem mu řekla:

- Poznáš si svou koledu?

- Poznám, já si stejně sním jen Herbalife tyčinku.

Vnouček volá: Vidím strejdu!

Už je tu další syn. Koleda. Pentličky. Fotíme, natáčíme. Snaška říká, že se probírala staršími obrázky.

- Já taky ráda koukám, jaké to bylo…

Petrouška napadlo, když teda památka, vzpomínky:

- Co udělat společnou fotku?

Senza nápad. Fotíme se. Další koledy a koledníci. Radóóóst. Obdarovávání, objímání, zpěv, smích, vibrace radosti a života.

Vracím se k plotně. Ty vorle! Čas oběda. Roštěnky připáleny. Rychle myju papiňák. Štěstí, že mi Linda dala hovězí v adventu od výrobce šunek. Zakládám znovu. Přivezli psí tele. Baronka. Hlídač. Slintá. Obchází zahradou. Mourek syčí. 

- Jděte ještě chvíli k řece. Pak na něj budu mít čas.

Utíkám k plotně. Šup, šup. Hotovo. Pára dělá divy. Obědváme a já mám dvakrát uvařeno :-)

Do oken nakukuje náš novy hlídač. Mourek spouští hrůzu. Stáhli jsme ho ze zahrady. Seznamování. Oťukávání.

- Mourku, pojď, dám ti masíčko.

Mourínek ve střehu. Hladím ho. Usíná v koupelně na teplé dlažbě.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-10_Jaro/

Prožili jsme opravdu krásné svátky jara. Každý den setkání, radost, hodování, rodina. Jupííí! Petroušek spokojen. Já taky. Příroda nám dopřála teplý slunečný den. Koledníků chodilo méně. Snad se tradice vrátí, pokud teda zas nebudou ohlupovat dalším zastavením světa.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-10_Faucisko/

Fauci řekl, že brzy možná dojde k další smrtelné pandemii a varoval, že lockdowny budou muset být přísnější než dříve. K novému propuknutí nebezpečného "viru" (čti "chystáme další útok biologickou zbraní") by podle něj mohlo dojít už příští rok.

Honí se mi vzpomínky, jak to bylo o Velikonocích v mém dětství. Mám na mysli jednu konkrétní fotečku pod oleandrem u rodiny, která mě moc a moc milovala. Brali mě s sebou na Špinku na chatu. Trávila jsem u nich hodně dětského času. Společně jsme sáňkovali… Rodina milovaných Matějovských. Jejich Stáníček se stal od miminka mým nejlepším dětským kamarádem. Kdepak to album od maminky mám?

V Josefově jsme potkávali stařičkého pána ze starých dob. Pan Sádecký. Černý kabát, buřinka, bílá bradka, kovové rámečky u brýlí. Vždycky buřinku sundával na pozdrav. Maminka mě vedla za ručičku. Prohodili pár vět. I na mě promluvil. Možná znal tatínka. Třeba se zastavil s vdovou jen ze soucitu. Patřil k josefovským figurkám. Vůbec netuším, jaká byla jeho profese. A už se mamky nezeptám. Ani historika a rodáka Pavla Mertlíka. Osoba z doby Rakouska – Uherska. Nádherně maloval. Koukám 1964 mi vkreslil do alba pěkňoučký květovaný rámeček. A vlevo obrázek k jmeninám. To jsem asi dostala už s tím albem. Mám to tam odjakživa. Listuji. Fotím.

Ta krásná paní v červených květovaných kašmírových šatech – to je moje maminka. Krásná. V Mariánských lázních. Její plíce dostávaly každý rok léčebné ozdravné kúry. Někdy v Luhačovicích. Někdy v Mariánkách. To tak bylo. Vládě šlo ozdraví pracujícího lidu. A dnes mi někdo připomněl heslo Buduj vlast - posílíš mír. No jo... Uvědomuji si sílu hesel, kterým jsem se vyšklebovala. 

Tatínek – celá já. :-)  Mám ho v pracovně zarámovaného jako velký obraz. Iva zařídila kdysi, když jsem jí ještě nelezla na nervy.

Tři fotečky – u klavíru. To mi bylo dvanáct? Maminka přivedla paní Zámečníkovou, a teď jsem zapomněla, jak se jmenoval ten její důstojník. Vzpomenu si? Jo! Až při čtení textu. Pachovský. Fotil nás u klavíru. A v zahradě. Dřív to nebylo jako dnes, abych nasekala sto fotek za den.

Péťa mi nakukuje přes rameno. Ptá se, kdo je tohle.

- Péťo, to je babička.

- Ta se s tím taky nes…

Babička měla celoživotně nadváhu. Ale jsem jí za mnoho vděčná. To se nevylučuje. 

Joj! Fotečka ze druhé třídy. Radka Hrušková, dnes Bartošová. Mám bezzubou pusu. Stojíme před národní školou. Později jsem tam učila na zvláštní škole. Když jsem ještě byla ve fci ředitelky, ohlásila se ČŠI. Připravila jsem v ředitelně řady šanonů. Měla jsem pod sebou školní jídelnu a mateřskou školu. Inspektorka po inspekci, která zdárně dopadla, za mnou přišla do ředitelny.

- Ireno, my jsme spolu chodily do školky a do školy. Já jsem Radka Hrušková.

- Radka?

Její maminka prodávala v Narpě. Akronymum – národní papírny nebo národní papír. Obézní ona i její manžel, malohvězdičkový důstojník. Tak to je ta Radka z fotky ze druhé třídy. To nás fotila paní učitelka Jitka Sedláková. Milovala jsem ji. Konečně jako všechny své učitele. Povídaly jsme si s Radkou, co která v životě. Postěžovala jsem si, že maminka ztrácí paměť.

- Buď ráda, že ji ještě máš. Mně mamka umřela před třiceti lety.

Další fotečka. Asi ze stejné doby. Byla jsem u Matějovských. Tam se fotili častěji. My doma byli zákonitě chudší. Jeden maminčin plat na tři. Pan Matějovský mě fotil. Jeho maminka mi dala do ruky konev. Víte, jakou měla barvu? Byla natřená na červeno. Na obrázku "jako" zalévám u Matějovských v zahradě. Mamka mě vždycky poslala přes ulici pro salát. Měli asi dvě nebo tři dlouhé řady pařníků. Bydleli jsme ještě v podnájmu u – bacha, soustřeďte se – u babičky a dědy švagrové mého Petrouška od staršího bratra. :-)  Ale to jsme o sobě neměli ani tuchy.

Už se dostávám pomalu k té velikonoční. Ještě Iva, mamka, já. Každou neděli jsme chodily do kostela. Tatínek už byl po smrti. Byly mi tři. Tam, kde se vedle kostela dnes prodávají otraviny, byl fotoateliér. Tam nás maminka vzala. Měla na sobě tyrkysové taftové šaty. Výšivka na předním dílu. Mamka krásná. Babička mně a Ivě koupila samet. Červený. Když jsi ho vzala mezi prsty, byly cítit chloupečky. Takové zvláštní vrzání. Neumím to popsat. Maminka nechala Ivě i mně ušít tyhle sametové šaty, které máme na fotce. Obě bílý límeček a mně přidaly bílou mašličku. Kdybych neviděla obrázek, vsázela bych se, že ty mašličky byly dvě nebo tři. A ona jen jedna. Mamka mi nakulmovala vlásky. Tvářím se… Řekli asi úsměv. Na další odstřižené je mamčina ruka v krajkové rukavičce. Tam se tvářím jak debil. Malý roztomilý. Iva by řekla spratek. Měla mě na starosti, když mamka běžela večer na hodinku nebo na dvě do army prodávat okolo večeře. Nebo mě musela vzít do kina v neděli za korunu na Pyšnou princeznu. Byla jsem o devět let mladším přívěskem. Žalovala jsem na ni, že jí smrdí žvýkačka cigaretami. Zlobila mě. Trápila mě. Mordovala mě. Tak jsem jí to vracela. Mamka dala úkoly před odchodem, že bude cvičit do školy na psacím stroji. Žádná televize. Iva mi řekla, abych psala takové ty skupiny – třeba fjdksl, fjdksl, fjdksl, fjdksl. A zmizela. Asi hulit. Jako cigarety. To bylo ještě v podnájmu. Někdy jsem brečela, aby mě mamka vzala s sebou, že nechci být s Ivou sama doma. Maminka mě oblékla. Natáhla své červené vyšívané filcové boty. Mně nazula tatranky; šlapkaly jsme spolu večerem od lampy k lampě. Pod botami vrzal sníh. Já byla jak myška, abych mamku nerušila. Přišly jsme domů Jak nás Iva zaslechla, rychle vypnula televizi. A já spratek radila: Mami, sáhni na televizi, je ještě teplá!

Už jsem u dvou foteček z koledy Matějovských. Na té první mám takovou sukničku se vzorečkem do modra. Asi v mateřské. Stáňa asi ještě chodil po houbách. Ale na té druhé, tam už jsem tak prvňačka druhačka. Tam už se prsím. A vedle mě stojí podepřen velkým květináčem s oleandrem Stáňa. Později soutěžil na tahačích. Stará paní Matějovská mi moc dopřávala. Její snacha také. Obě milovaly tu malou blonďatou osiřelou Reničku. Když mi mamka dala dva padesátníky, abych skočila k Matějovským pro dva saláty, paní Matějovská mi vždycky uřízla místo dvou víc malých hlaviček. To její manžel striktně dvě. Ani lístek navíc. On byl jediný, koho jsem se bála a neměla ho ráda; uhuhlaný starý dědek. Teda starý pan Matějovský. Chodil v holínkách. Mumlal. Pořád v pracovním. A vždycky říkal:

- Ty seš tak dlouhá, tebe si nikdo neveme.

Pod vlivem jeho zaklínací formule jsem si vzala prvního, kdo projevil zájem vzít si mě. :-) Mohla jsem počkat. No nic. Tak to jsou fotky z Velikonoc. Tu druhou a třetí si pamatuji. Stáňa se tam dobývá do nějaké čokolády, kterou mu poslala maminka jako koledu.

Připojuj roční panenku. Šklebím se tam děsně. Asi na mě dělali opičky, abych nebulila. Na dort pak připevnili k jedničce nulu a vyfotili i Ivu. Protože byla přesně o devět let a jeden den starší. Já 19. Ona 20.

Poslední fotka – to bylo štěstí. Já byla poprvé v životě v Pze. Noční neony - to mě oslnilo. Světelná reklama. Barvená. Měla jsem růžový plyšák. Babička koupila látku pro mě i pro Ivu. Maminka nechala ušít. Vypadám jak medvídě. Přitom jsem byla vychrtlá, hubeňoučká. Maminka měla – možná, tuším přešitý tatínkův kabát. Byla vždycky elegantní. Na hlavě tehdy módní kožešinovou čepici. Na nohách bílé gumovky na podpatku. Velká móda! Vzala mě s sebou poprvé do Phy. Silný zážitek pro malou holčičku z malého vojenského města. Zájezd od Pramene. Jely za pár korun všechny prodavačky a prodavači. Paní Bátorová – arma Čtvercáky a pan Bátora, ten myslím hostinský? Bohužel Láďa se z FB odpojil. Paní Čurdová – řeznice. Paní Jahelková – prodavačka z Potraviny. To ještě tehdy nebyly Otraviny. Manželé Beštovi – potraviny na rohu v Josefově… Spali jsme v hotelu Kriváň.

A to je vše. Šlo mi o jednu fotku. Tu pod oleandrem. Až naše děti budou vzpomínat, budou mít nekonečno obrázků i videí. Jsem maniak. Všechno zaznamenávám. Dokumentuji. Naše generace má pár černobílých vzpomínek. Moc ráda se probírám starými obrázky. FB – špízák – mi umožňuje každý den vracet se o dva, tři, čtyři roky zpátky k mamince. Letos druhé Velikonoce bez ní. Ale přežila jsem.

Dobrou noc!