A je to venku :-) Nechodí, holky jí řeknou, co píšu :-)

11.01.2019

A je to tady :-) Moje úvahy se potvrdily. Intuice v tom moc nebylo. Jen úsudek. 


Mé objížďky ve sněhové slotě přes maminčin domeček končí v DD u maminky.

V maminčině ulici na podzim vyasfaltovali poslední prašnou ulici v Jaroměři. Ty vorle - vejde se tam jedno auto. Velká plocha na okraji pole, kolik - dva až čtyř metrová, nevyužita. Sousední vesnice městu neprodala travnatý břeh u pole. Aspoň o metr dva cestu rozšířit. Turecké hospodářství. Tohle by se v těch hnusných starých socialistických dobách nestalo. Když silnice, tak silnice. Jako že silná. Ale tady je asfaltový chodník s jednou nebo dvěma výhybkami. Parkuji před bránou. Vyrobil ji tatínek. Jdu si nafotit denní zednické a Petrouškovy práce. Vanu jsme posunuli. Už tam stojí  v papundeklu nová.  Ve sklepě přibylo rozvodů.  Petroušek tam denně se zedníky po chvílích pracuje. Fotím. Vylekalo mě bušení na dveře. Nezamkla jsem. Zdržím se pět minut. Na dvoře přede dveřmi stojí elegantní arogantní chlápek. Asi padesát. Z obličeje mu střílí šípy zla.

- Mohla byste si přeparkovat? Si tady z toho děláte každej parkoviště.

- Jojo, mohla.

Ještě si fotím asi dva snímky. Rozletí se dveře.

- Vy jste asi nerozuměla?

- Chcete mě podříznout nebo zastřelit?

- Mám to udělat? Jo? Jo?!

- No, vyhrožujete parádně.

- Zavolám na vás policii.

- A hned! Volejte! Okamžitě volejte. Ale ihned!

Provokuji. Vycházím ze dveří, aby mě nepřizabil v domě. Ať má případné svědky, manželova bratra, který za plotem možná kouří pod pergolou.

Zamykám, ploužím se k autu. Zavírám bránu. Chlápek vzteky nadskakuje. Sprostě mě uráží. Usmívám se:

- Pane, já jsem si dala závazek, že v tomhle roce nebudu nikomu říkat, že je kreten, hajzl, debil. Tak zklidněte vášně. Nebo vám to řeknu. Jen si to myslím!

Z očí střílí kudly. Zas mě sprostě uráží. Pomalu sedám do auta. Jedu po té slavné kladince desítkou. Džentlmenovi bych zrychlila. To hovado mě u výjezdu chtělo předjet proti předpisům. Postavil se mi do výhledu. Jasně viděl mé blikání vlevo. Postavil se vedle mě na startovní čáru. Vystřelila jsem a metošila devadesátkou. Najednou jsem ho neměla v kufru. V Rasoškách zpomaluji na padesát. Chlapec to vydržel. V další vesnici odbočuji. Předpokládám, že on pojede na Hradec. Možná utekl z blázince. Elegán sprostý. Z kabelky vytahuji foťák. Drží se totiž stále za mnou. Mezi vrbami v polích foťák natočím za sebe. Bliknu. Chtěla jsem si pro jistotu vyfotit jeho SPZ. Zpomalil. Že by mu blesk vrátil rozum? Na křižovatce odbočuji do vesnice k DD. On se odpojil a nabral směr na opačnou stranu. Nevím, co to bylo za setkání. Ale nebylo příjemné. Neměla jsem nůž, zbraň, bičík, spray... Tfujtajxl, blázni měli vycházku. 

Parkuji před DD. V DD u hlavního vchodu vždy býval na  zimu tlustý závěs; to tak dřív šetřilo teplo i ve školách, v hotelích, ve veřejných budovách. Bránil průniku zimy z nejvíc používaných vchodových dveří. Šetřilo se tak ze státních peněz. To se ještě kradlo pomalu. No nic, proklouznu dovnitř lítačkami. V kanceláři ještě svítí. V ruce mám papírek s poznámkami.

Cvičení.

Pitíčka, jogurt - no name.

Halenky.

Buchta.

Přesnídávky - pyré v plastovém kelímku s alobalovým víčkem - bléééé

Nevím, jestli tu máme ještě paní vedoucí. Diktuji proto paní v kanceláři kameny úrazu. Ať je předá našemu velkému šéfovi nebo paní vedoucí.

Vybíhám schody. První patro. Ireno, miluj bližního svého! Ireno, nezlob! No jo, jenže vidím pečovatele policistu - nesedl mi.  Byl neschopný. Před nedávnem se vrátil. Slyšela jsem, že s prosíkem. Ani se nepodívám, kolik je tam lidí, jestli tam někdo je a beru schody přes dva. Nechci ho vidět. Ať jsem pryč.

Ta chodbová jídelna, ta neukončená ratejna - nepůsobí na psychiku člověka dobře. Pro člověka je normální odpočívat v uzavřené místnosti. Chtěla bych vidět úřednice, které tam mají každá svůj teplý kamrlík, jak úřadují na chodbě. Na ledové chodbě. Zezdola sem stoupá ledový vzduch od hlavního vchodu. Je tu zima jak v psírně. Nevím, nevím, jak by se jim v neukončeném otevřeném prostoru bez dvou zdí pracovalo. V průchoďáku se zkrátka dělat nedá, natož civět do zdi. Dnes slouží paní Dana, Janinka, Alena, milovaná Irenka. Holčenky. Paní Dana se ptá, jestli něco budu potřebovat. Je správná. Nikdy se nezapomene zeptat, když odchází na kuřáckou přestávku, jestli ji budu potřebovat. Nebudu.

- Je tu ještě paní vedoucí?

- JJ.

Ťukám. Má příjemně vytopeno. Jo, tady je teplíčko. Mezi dveřmi:

- Paní vedoucí, chci se zeptat, cvičíte tady s lidmi? Jaruška už ani nezdvihne ruce, neohne se. Pokud je neprocvičujete, léky jim atrofují svaly a lidé z vozíků pak uléhají do postelí!!!

- Teď je paní cvičenka nemocná, ale cvičí se s lidmi. Ne se všemi denně, ale cvičí. 

Mile mě to překvapilo. Stačí zakroutit rameny, hlavou, natáhnout ruce, vzpažit, zadupkat nohama... Nevidím ve společném pohybu žádný problém. Odpoledne při zpěvu zdvihneme ruce, prokroužíme... Chtělo by to sehnat v mateřské škole sešit s pohybovými písněmi - hrami. Zpěv - ozdravná vibrace. Kdyby se víc dělalo pro klienty a nehonilo se ego, pozvali by se ze středních škol v okolních městech dobrovolní studenti, pane řediteli;  by se, by se, by se. Jenže to je aktivita navíc a dá to práci. Vím, o čem mluvím. Sama jsem byla aktivní. Studenti by v době, kdy pečovatelky nemohou vykonávat přímou péči, se staříky zpívali a hráli. Je legrační, že přímá péče nemůže pečovat, protože nemá čas kvůli nepřímým pracím. 

Musím se smát. Je to vždy v rozhovoru s paní vedoucí. Ještě než začnu o něčem - reaguje dopředu. Už se to stalo tolikrát. Paní vedoucí sama začala o no name pitíčkách a jedovatých nejlevnějších pyré. Měli schůzku s vedoucí, pitíčka a pyré zrušili. Pracovníci si řekli za sebe, co by chtěli a v druhé řadě také co je vhodné pro ležící staré lidi. Péťa má na šuplících ode mě vyrobené nápisy s jeho průpovídkami. Sem by se hodila: Budeme se těšit. 

- Paní vedoucí, vy mi chodíte na blog. Protože kdykoli přijdu s námětem, kritikou, vždy v ten den máte po poradě a je napraveno.

- Ne, já vám tam neochodím. Jen mi holky někdy řeknou, co tam píšete.

- Píšu o panu řediteli, o vás i paní vedoucí stravovaní vcelku často. A lidé mi dávají za pravdu. Paní Zachariášová se zkrátka bude muset před důchodem přeškolit na jiné vaření. Chválím za ovesnou kaši. Prý už byla třikrát. Dobrá vlaštovka, ale je toho málo. Zas už máte ke svačině pšenici. Koupené hnusy. Makové těstové záviny s náznakem makové nádivky, marmelády. Nevzala bych to do pusy. A viděla jste, co upekli za buchtu s brouskem!? Dávala jsem její fotku na blog. Je to prezentace práce vašich pracovníků. A že v kuchyni jsou neodborní pracovníci, o tom vůbec není řeč. Jsem zvyklá ze školní jídelny, že kuchařky vyráběly svou strouhanku, své nudle do polévky, neexistovaly kupované, a tady se koupí jedovaté zaéčkované pyré v nejlevnějším plastovém obalu s hliníkem Ta hmota rozežírá obal. To nemůžete koupit v Dolanech jedovatá jablka a bez konzervantů je lidem umixovat ke svačině? Nemůžete, protože to je práce navíc.

- No, ale zavedeme tvaroh, jak jste navrhovala. Ale naše dietní povídala, že je to v normě...

- O té vaší odbornici přes stravu s úspěchem pochybuji. Argumentů mám dost. Je dobré, že jste se sešli všichni pracovníci se stravovací vedoucí, ale chce to mít fantazii, střídat, ať to není na jedno brdo. 

Probraly jsme vše vcelku ke spokojenosti a v klidu. Bez třísknutí dveřmi. V nich jsem ostatně stála já.

Maminka mě objímá, raduje se. I já. Ijá, ijá! :-) Pilot sedí na lehátku.

- Madam, nechci obtěžovat. Můžete mi pomoci?

- Ráda. Co potřebujete?

Má před sebou hrnek kávy a takový nějaký děrovaný koláč, takovou jako umělou hmotu z níž prosvítá marmeláda. Drží ho v ruce, dva kousky jsou odlomené. Ptá se:

- Mohu tohle sníst? Je to z papíru nebo se to jí?

Musím se řehtat. Právě před minutou jsem o tom měla řeč s paní vedoucí.

- Jj, můžete.

- Mohu to sníst celé? Není tam nějaký papír. Mám pocit, že koušu do papíru.

Ani se mu nedivím. Podklad je obdélník; takový jako ze dřeva, nebo jak říká letec - z papíru, možná z povoskovaného. Pak to asi stroj oblíznul náznakem marmošky, navrch se přilepil děrovaný obdélník. Hnusné od pohledu. Jak vyřezané ze dřeva. Asi i tak tvrdé.

- Můžete to celé bez obav sníst. Je to určeno k jídlu.

To bez obav - to jsem asi přehnala.

Pan Rada si pošušňává na polomáčených. Asi před měsícem tu na FB - asi Saša?- psala o funuse esíček, polomáčených sušenek... Co nám z poctivých a chutných receptur udělalo odporné Nestlé a další vykradačské firmy národních značek.

Objevuje se tu ředitel s paní vedoucí. Oslovují paní Danu. Odcházejí. Ve chvilce se mě přichází paní vedoucí zeptat, jestli myslím halenky nebo svetříky... Aha, papírek v kanceláři dole byl předán. Na halenky jsem tady nahoře zapomněla.

- Myslím halenky. Pojďte, ukážu vám to. V sobotu mi sestra volala do Brna, že tu mamka nemá ani jednu halenku. Kdyby se polila, nemá na převlečení. Kde jsou?! V pondělí Simonka šla hledat do prádelny. Byly tu tři. Myslím tím tyhle teplé. Kalhoty jsme jí teď dvoje koupily. Ponožky jsem našla jen jednu z páru. Pět nebo šest ponožek. Po jedné. Nemá tady ani jeden pár! To není naše povinnost dokupovat. To se musí dát do pořádku tady.

Paní Dana náhodně nakoukne do horní části skříně. Našly se troje domácí teplé krásné dosud neoprané a nezničené kalhoty z loňska. To mě štve. Najednou tu máme desatero kalhot. Troje teplé se našly, dvoje jsme koupily, nějaké ve skříni. Upozorňuji, aby ty lehoučké, hedvábné, letní teď nedávali. Je v nich zima. Obzvlášť v tom průchoďáku, kterému se říká jídelna. To musel vymyslet debil. Ukazuji sukni od kostýmku a k němu halenku. Ta je tak orvaná, vytahaná očka, zcela znehodnocená denním nošením. To nikoho nenapadne, že je to kostýmek!!!??

Vyjasnili jsme si halenky. Dávají mi domů vyprat růžovou vánoční, ručník, osušku..

- Paní vedoucí, nesu tašku prádla. Než nashromáždím prádlo na třicet - různé barvy, trvá to. Budu po vás chtít slevu - na amortizaci pračky, na elektrický proud, na ekologické prací prostředky a na ocet a vodu, protože prádlo ještě dvakrát přemáchávám ve vaně.

Najednou jsem viděla jelena. Ale ne, byla to stále paní vedoucí. No jo, to není hamižnost, to je jen racionálnost. Platíme tu okolo jedenácti tisíc, léky, od státu dostávají větší částku než je důchod na bezmocnost, a já budu prát? No to jsme v Kocourkově. Ale i tam to měli promakané. Tady je chaos. Bordel. A hasí se vždy, když tu něco napíšu.

Vracím se. Pan Rada volá pečovatelku:

- Ještě bych si něco dal.

Je rozkošný. Jak malý hošík. Přirozený. Irenka je jak máma. Jde a vyčaruje z Ježíškových vnoučat brumíka. Koukám, jak to vypadá. Ještě nikdy jsme ho asi neviděla.

- Má umouněné ručičky, vidíte?

Brumík zmizne v panu Radovi jak malina.

- Zazpíváme si, ano? Máte chuť?

Kývají hlavami, že ne. Jen Jaruška- navrhuje jednu písničku za druhou. Kalamajka, Pekla vdolky, Pásla ovečky... Zpívám. Mamka se přidává. Irenka ji veze na záchod. Vracejí se. 

- Jsem tě slyšela, jak hezky zpíváš.

- Jaruško, mohu si vás vyblejsknout pro vaše přátele z Předměřic?

Jaruška blaženě souhlasí. Ještě chvíli zpíváme. Nechtěla bych trávit den sezením v ledové neútulné ratejně. Pečovatelky se snaží prostředí zkrásnět, zútulnit. Všechna čest. Ale z nádražní haly obývák neuděláš. 

Pan Rada se opět hlásí ke slovu:

- Dal bych si něco na šmak.

Řehtám se. Mlsá jak protržené necky.

Irenka zas jde a odněkud vyčaruje další buchtičku. Tak moc mu to přeju. Ať si dá. Je to jejich jediná radost a jistota. Jídlo.

Mamko, musím jet péct chlebíček. Petroušek pojede na zápas, připravit mu s sebou výživu.

- Jj, to za Petrouškem jeď. Je hodný.

- Holky, a budete mlčet, nebo si budete spolu povídat?

Mamka pronese:

- Jedině vo chlapech.

Ptám se zvědavě:

- A co?

Dostávám odpověď od Jarušky:

- Že se mně líběj.

Rozkošná odpověď. Loučím se se všemi. Jsem ráda, že mohu domůůůů!!!

Kamna žhnou. Kitty se nechá pohladit po bříšku. Už mi jen naznačuje jemné okousávání. Taky žere jak prorvaný necky. Nebo jak pan Rada :-)

Micinka celý den naspávala v ložnici v boudě. Je jedna. Venku mrzne. Teď sedí na terase a hlídá dvůr. Dávám ven někdy něco kocourům. Kamarádí se s nimi. Jak vyjdu, hraje divadlo. Žene je ze zahrady. No, ženská. Asi se jí chlapi líběj. I když je vykastrovaná. Až budu usínat - vždy to přesně vyčíhne - zabuší na okno. 

Dobrou noc!

P. S. Dnes jsem tu zas měla klientku po Vánocích. Zas s obavami, co ukáže měření. Měla asi půl kilo navíc. Jenže odpálila přes tři procenta tuků, narostla jí skoro dvě kila svaloviny. To mi dělá takovou radost! Jak jdou lidi ke zdraví. K normálu. :-) 

P. S. 2 - Dnešní bochníček chleba se mi povedl. Přenáramně. Petroušek přijel ze zápasu. 

- Peťuš, dáš si sportovní? Koukej, jak se mi povedl chleba.

- No, sportovní. Nebo že bych se dnes urval?

- Urvi se. Dostal čtyři jednohubečky. Taky si pošmáknul, jak pan Rada. Jenže žito.