A jsme tam. Jede se dál. Je na nás - ponovu nebo postaru?

Nový rok. Jen dnes je Nový rok. Od zítra nový rok bude pomalu stárnout. Jako člověk. Probouzím se brzy ráno. Za tmy. Nakrmím Kitty a jdu spát. Petroušek je někde na těch svých odpisech. Probouzím se do slunce. Jé! Nenačárováno! Svítí na Nový rok na naši zemi. Na českou zemičku. Jedno z hvězdných přání splněno.

- Dobré ráno!

- Peťuš, přeju ti. A děkuji ti.

- Za nic neděkuj! Ať jsme spolu zase zdraví a šťastní!

V duchu si říkám: Ty ani nevíš, jak jsem šťastná s tebou. A ačkoli bych tě někdy přizabila, jsem vděčná za půl ulehčeného života s tebou.

- Představ si, že prý ráno letělo asi sto hus. Do V. A nevěřila bys, jak ve tři čtvrti na šest zpívali kosi.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-01_Dopoledne/

Za oknem sluníčko; optimismus, že to český živitel Evropy zase zvládne všechno poplatit, vydělat, darovat. Aby se těm her von žilo lehčeji. Francouzský ekonom Thomas Piketty nás označil asi před rokem za krmelec Evropy. 

- Peta vyhrabe popel.

Mně se zdá nekonečně vtipné, jak se Petrušek oslovuje. Jak o sobě mluví. Někdy sám sebe varuje, a to se můžu potrhat:

- Peto, mlč, je to cílené! Na tebe! Neozývej se! :-) 

Jde s popelem. Včera jsem mu nachystala tři rozměrné větve do bývalé kadibudky, kterou si tu zřídil náčelník mamčina tehdejšího vojenského útvaru 8520. Psala jsem, že maminka asi před pětačtyřiceti lety zahradu pronajala. Asi ji to samotnou zmáhalo. Zas si říkám, že jsem nebyla dobrá dcera. Ona mě na studiu podporovala, prala, pekla, děti hlídala. A co já? Jak jsem jí to vracela? Tehdy nám tu zničili vnitřek do té doby krásného zahradního domečku. Tatínek postavil. Dnes tam je sklad. Kadibudka zůstala. Nevyužívaná. Péťa asi před čtyřmi lety rozhodl, že ji naplníme třešňovými větvičkami z průřezu. Letos rozhodl, že kadibudku vyprázdníme. Je čas. Větvičky vyschlé. Při zátopu udělají základní popel. Pak už jen postavím velké poleno.

Zvoní mu telefon. Snad volající pochopí, že tu nikdo není, kdo by ho zdvihl. Někdo má vytrvalost. Zvoní. A zvoní. Jdu do pracovny, rozevírám destičky. Čtu Doda. Telefon umlkl. Doda. Asi před třiceti lety, kdy jsme tu ještě na zahradě nechtěli pracovat, sekal tu trávu pán tohoto jména. Mamka tu měla přenádhernou luční louku. Tady kvetlo tolik květin. Kominíčky, pryskyřník, kozí brada, jitrocel, kopretiny... Je tu sucho. Pod námi jsou podzemní chodby. Voda proteče do země. Sekáním jsme o tu luční krásu přišli. Už se nevysemenila. Asi před pěti lety mi jeden klient daroval pytlík rozkvetlé louky někde z ciziny. Nasela jsem pod jabloň. A nic. Měla jsem naset na slunce. Tady, ač tu rostlo tatínkem vysázených čtyřicet stromů, přesto zahrada dýchala sluncem. Ireno, vrať se. Už zas jsi zajela v myšlenkách do dějin. Vidím Petrouška okolo oken. Pootevírám kuchyňské.

- Peťuš, volal pan Dóda.

Vcukuletu zasunuje popelník do kamen.

- Tak jsem šel na tři dlouhé. Jsou tak vyschlé, že jsem je nemohl nůžkami přestřihnout.

- No jo, to je na sekerku.

- Už to tam máš nachystané.

Jde volat zpětně panu Dodovi. Slyším ženský hlas. Přeje. V našem domě totiž slyšíš úplně všechno. Ve všech místnostech. Přesto, že teď jsem položená na posteli, na okně si Kitty už hodinu na sluníčku rozmýšlí, jestli teda půjde na ty ptáky nebo ne, tak slyším přes pootevřené dveře cvrkot z Petrouškovy pracovny.

Jejka, Kitty seskočila do zahrady a zas udělal hup na parapet. Nebo se mi to zdálo? Proudí sem jarní teplý čerstvý příjemný vzduch. Provětrá se dům.

- To jsou staří ZAZáci. Paní mi přála. Představ si, že jí stálo za to mi v čtyřiaosmdesáti zavolat a popřát. Já tam jdu do důchoďáku třikrát za rok něco jim opravit.

Slyšela jsem, jak říkala, že v nejnevhodnější dobu se něco porouchá a Peťulka vždycky přijde.

- Jemu je osmdesát šest a jí osmdesát čtyři. To jsou držáci. Chápeš?

- Chápu. Stará škola.

- Celý život dělali v provoze. na konfekci. A vidíš? Vzpomněli si.

Jo, konfekce. Všechny ty továrny a provozy na zpracování kůže. Vytunelováno. Včera jely Jaří hasičská auta. Honzík nám ukazoval. Petroušek mi ukazoval:

- Vidíš, tahle se vyráběla v Karose u viaduktu. 

Jestli se nepletu, začínal tam s výrobou kočárů Krčmář. Paní tchýně mi povídala a já zapomněla. 

- Vyváželi je do celého světa. 

- A teď nemáme nic. 😒

Telefon. Volá bývala vedoucí ŠJ. Prozrazuji, že z její překrásné ŠJ je výdejna. Ví to. Opouštěla ji, vše v nerezu. Jezdili k ní na exkurzi, jak má vypadat nejlepší ŠJ...  Dokonce v suterénu zřídila úpravnu vody. A teď? Výdejna. Nemáme nic. Přejeme si... 

Na věži odbilo poledne. Jdu servírovat.

- Už mi lezou oči hlady.

Přehání. Ale na Nový roky bych měla aspoň do té půl jedné mít na stole. Ví, že ho někam zavolají. Volal pán. Pak volal Honzík. Prosil tátu, aby se tam mrknul. Jo, prý jim řekl, aby nechali odtéct teplou, aby se voda dostala do systému. Je tak šťastný, že může pomáhat. Když se zeptám, jestli se mnou pojede na kolo nebo pěšky k k prachárnám, ne, ne. Má rýmu, je nakřapaný. Ale pomáhat, to musí. Jen ať si odpočine, ať si to uspořádá podle svých sil a své nálady. 

- Petroušku, připijeme si až večer? Jo?

- Jeď už na kolo, ať jedeš za slunce. Kolo jsem ti napumpoval. Připravil jsem ti ho. 

Usmívám se. Má sice rýmu, ale celý se třese, aby mohl být za hrdinu. Musí - teda chce - přece pomoci lidem. Aby jim topení topilo, teplá voda tekla. Pomáhá hlavně mně. Okamžitě. A když se zabojím: 

- Peťuš, oni chtějí...

Chci slyšet jeho:

- Prosím tě, to se nestane.

- Peťuš, ale oni nás vedou do gryndýlu. Do středověku.

- Prosím tě, raduj se a nevěř těm kecům.

OK. Jenže ty jejich plány - ony je musí lidstvu oznámit. Buď prostřednictvím filmů, o nichž si myslíme, že je to science fiction. Lidi čučí, nevěří. Mlčí. Přitom nám říkají - tohle s vámi uděláme. Oni to už hlásají na plnou hubu! Bezostyšně. Tak jo, věřím moudré rybě. Nebojím se. 

Jedu na kolo. Mám ho postavené, jen naskočit. 

- Vyzkoušej si, jestli ti to přední takhle stačí. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-01_Na_kolo_-_kochala_jsem%2C_blbla%2C_potkala_hodne_lidi/

Stačí. Mám na sobě novou lyžařskou bundu. Tu, pod níž se nenosí svetr. Jedu po stezce. V myšlenkách mám vzpomínky, jak jsem vždycky spěchala za maminkou. Někdy jsem i volala ze stezky, aby mi ji už svezli, abych neztratila čas čekáním. 

Míjím loděnici. Nějací diváci, rodiče? Přátelé? Lidé stojí na břehu. Á, kousek dál jedou čtyři lodi. Startují se. Zahajují závod. A já mažu  přes vesnici okolo učiliště, kde jsem kdysi šťastná učila své kuchaříčky, k dálnici. No jo, ale potkávám dva chodce. dáváme se do řeči. Nakonec zjišťujeme, že je to Petrouškova spolužačka. A její tatínek byl policista. Jo, na něj si z dětství pamatuji. 

- On všechny znal. 

- Ano. Znal. Pak byl v Josefově na náměstí. 

Pamatuji. Měli jsme tu dva policisty. On byl jedním z nich. Odpichuji se z milého rozhovoru. Svištím k dálnici. Stoupám k nebi. Teda k prachárnám. Sluníčko se ještě před západem snaží ze všech sil. Pořád se kochám. Fotím. Jsem si sebejistá, jak to tady nahoře v kopcích znám. Už jsem jela všemi cestičkami. Chodím sem pěšky. Jak jsem sebejistá, tak sjíždím o něco dřív. A jsem v pytli. Šlapu po vrstevnici kopce trávou. Dobré, aspoň si procvičím fyzičku. Vlevo za stromy voda. Rybník? Tak to jsem správně. Ale kde je k němu ta stezička? Chalupy. Jsem tu správně, ale blbě. Tak co? Poběžím do kopce na tu správnou cestu? Ne. Pokusím se sestoupat i s kolem prudkou stráňku. Uf. Dřina. A já to dala. Už nejsem ztracená. Našla jsem se. Vjíždím do civilizace. Projet městem hračka. Nikde nikdo. Žádná auta. Až na jeden náklaďák. 

Doma. Krásně nám to tu na zahradě i v oknech  svítilo. Všechno končí. Ále - už za jedenáct měsíců je tu nový slunovrat. Jedenáct měsíců - co je to proti věčnosti? 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-01_Happy_New_Year/

Kitty čeká. Zdomácněla. Dnes jsem si ji pochovala. Rafnu ji ještě jednou na její antistresové rohožce. Normálně tam ležívá Mour. Jemu jsem prostřela po dobu jejího pobytu :-) deku. Čapla jsem ji zezadu. Využila jsem moment překvapení. Bránila se. Jenže má kondice! Držela jsem ji pevně! Na rozloučenou. Hýkala zle. :-) Už je tu Linda. 

- Kitty, tak šťastnou cestu!

Přejeme si do nového roku. 

- Peťuš, ještě přípitek a polibek pod jmelím. :-)  

A to je konec prvního dne!

Vlastně nee. Prožívala jsem film Zátopek. Okouzlena výkonem herce Neužila. Jak krásně zátopkovsky mluvil. Jak nádherně vnášel srdce do zpěvu moravských lidových. Pro mě laika se zdá, že nacvičil skvěle techniku běhu. Pamatuji na článek z čítanky, jak předběhl Fina v  Helsinkách... Vzpomněla jsem si na svůj týden v Helsinkách za dobrou manažerskou práci ředitelky... To už jsem byla po složení fce... Přesto jsem letěla. Návštěva na vyslanectví. Dostali jsme asi sto euro k letence a ubytování. Zaplatila jsem si cestu do překrásného Tallinu... Trošku mě vždycky ruší retrospektiva. Pořád si v hlavě rovnám historické události - olympiáda v Berlíně. V Londýně - ta pro mě byla novum; helsinská - tam jsem věděla. Ťopek pro mě znázorněn jako jednoduchý stroj. Dana jako inteligentní vůdčí v páru. Temné období podpisu pod odsouzení Záviše Kalandry - koukala jsem, jak se to dělalo. Tam nebylo přesvědčení. Výhrůžka buržoazním původem Dany. Na druhou stranu scéna vystoupení z letadla kvůli kolegovi... Znázorněn jako čestný. To se tluče - podpis pod odsouzení, proti tomu jeho nesmiřitelnost k nespravedlnosti. Odhlédnu-li od vykreslení Zátopka v několika polohách, líbilo se mi. Zapomněla jsem, že si vystřihl maraton.  Měla jsem husí kůži. Taky u věty - Když nemůžeš, přidej víc!! Mamince jsem pouštěla skupinu Mirai, než si zlomila noženku... Asi nejsem náročný divák. Zkrátka pět hvězd ode mě. Tečka. 

V tomhle roce ať se Vám všem daří! Žijte ve zdraví, štěstí, hojnosti, moudrosti, spokojenosti s otevřenou myslí. Obklopeni hodnými lidmi. Ty, které považujete za pitomce, propusťte! Dejte jim svobodu vystoupit z vašeho vlaku. Asi už s vámi cestují moc dlouho. Nebo jedete rychleji. Nestíhají. Vystupovat! Vždyť to znáte - je třeba udělat pápápá! Nebojte, jak se uvolní místo v kupé, hned se někdo zeptá, jestli tam máte místo. Přeji správnou ruku při rozhodování! :-)  Hodně lásky! Dnes u prázdného parkoviště u Kauflandu jsem si vzpomněla na svůj neláskyplný projev vůči vztekajícímu se prudce gestikulujícímu řidiči před Vánoci. Láska, láska, ale ne si nechat dělat na hlavu. Ať se daří kontrola myšlenek, slov. :-) Abych nementorovala, ale přála!

Dobrou noc!