A máme ji tu!

To byl den. Neočekávala jsem jízdu na tobogánu. Ráno. Jakpak dopadne Trump? A svět? Co se stane po volbách? Pocítím to i já? Jsem zvědavá, jak dlouho budu mámit podpis ohledně odmítnutí epizace a očkování z DD... Protiprávně zadržují odmítnutí čipování. Si mysleli, že budou svolovat?! Nevědí. Neznají. Neřídí se zákonem. Nezákonnost ve státní instituci. Skandální. 

Linda mi posílá na skyp zprávu z MSM. (Dle Tomáše Marného zkratka pro Meinstreamové sračkomety.) Novinky: Do americké Sněmovny se dostala zastánkyně konspirační teorie QAnnon. Jako první zpráva dne - výborné.  

Skyp. Můžeme si prý maminku odvézt k soudu, jo? Aha, tak to by mě zajímalo, a to se dá zjistit, jak to je. Pokud je klientkou domova, nebudou přece házet na rodinu, aby si bezmocnou na vozíčku dopravila do Hradce. My jsme nežádali. Žádala míca Mengelka. Počkej, zajíci! Ty si koleduješ. Bacha, abys nespadl ze schodů! Ještě chvíli, racku bílý! Co neznáš zákony. Porušuješ je svévolně. Počkej, počkej. Však přijde tvůj čas, zmetku.

Nemám ráda ještěry. Tfuj! Jsou slizcí, bez emocí; mají štěstí, že umějí rychle běhat. Kdo uteče, vyhraje!

- Maminko, co bys označila za nejkrásnější chvíle ve svém životě?

Maminka vzpomíná. Beru knihu s fotkami. Ukazuji... Hezky si dnes povídáme. Virtuálně. Půlhodinka krátká. Už to bude rok, co mi diktují čas. Nejprve hodina. Pak půl hodina. Systém svazuje. Cítím jak mě jeho chapadla obvazují... Přisluhovači budou potrestání. Brzy. Ireno, nestěžuj si, máš víkendy. - Jj, dík za připomenutí. 

Scházím se s nájemcem vedlejšího pozemku. O něčem se radíme. Pokračujeme v hovoru z předvčera. Ne a nemohli jsme položit telefon. Povídáme se o světě. On nazpíval CD s Evou Pilarovou. Chlubím se, že jsem s ní taky zpívala. V Kuksu na podiu... Vzpomínáme na Karla... Oba víme o temných silách. 

Oběd. Asi se zmrcnu. Co je proti zmrcnutí? Práce. Poslední odvoz bioodpadu příští týden. Co odvézt? Ořešákové listy. Nechtějí tlít. Hrabu. Pod listím se ukazují ořechy. Hóodně ořechů. Probírám mahon. Listy a ořechy. Těší mě, že mohu být na zimomřivém sluníčku. Nespěchám. Nejde to spěchat. Nemám kam. Užívám si práci v zahradě. Odkládám hovory. Zákaznické servisy. Nemám chuť sedět v pracovně. Zírat na okno, kde před týdnem Micinka ležela na parapetu. Chodila dovnitř a ven. Zítra to bude týden - nechala se pochovat. Vyběhla do zahrady. Večer jsme si uvědomili, že tu nebyla. Petrouška tehdy napadlo:

- Jdu se podívat do chaty. Určitě se tam nechala zamknout.

To by byla výborná varianta. Po zkušenostech byla ostražitá. Už by se zamknout nenechala. Byla na sebe opatrná... Ani jsme se nerozloučili. 

Vracím se do domu. Rýže, amarant, krupky. Namočeno. Kořením. Nechávám pomaloučku vařit. Vracím se do zahrady. 

Volá klientka. Spokojená. Sbírám oříšky. Povídáme si. Měla berličky na noženku. Za celou dobu nepřibrala. Úspěch. 

Hrabu, hrabu jak naši politici. Telefon. Iva.

- Jste doma?

- Jsme. Zvoň na zahradu.

Za hodinku zvoní. Povídáme. Žaluji ji, jak vedení domova nezná zákony... Jak si máme maminku odvézt k soudu... Ty vorle, ani mě to neštve. Jsem v klidu. 

- Ivo, nemáš kočky?

- Mám.

- Nějaké jako byla Micinka. S delší srstí?

- Jedna by tam byla.

- Zítra se stavím. Po RHB.

- Jedu pro mléko, stavíme se dnes. Pojedeš se mnou. Ivo, budeš už doma?

- Budu.

- Ivo, chtěla bys mléko?

Pod ořechem máme hotovo. Vysbíráno. Soudky s vodou obohacuji hořkou solí. Péťa přilévá k tújím. Neseme koniferám. Motýlímu keři. Dostávají i šeříky.

- Pojď už domů.

- No, nevzala jsem si šálku. Je mi chladno.

Rozvaluji se v Petrouškově křesle. zařídila jsem mu hezkou pracovnu. Nevyhazuje mě. Ale není rád, že mu sedím na místě. Jedeme.

V kravíně pracuje můj žák. Davídek. V páté třídě jsem se ho ptala:

- Davi, čím bys chtěl být?

Vydechl:

- Miluji práci v zemědělství!

Splnilo se mu, Pracuje s velkou láskou na rodinné farmě. Jsou si všichni bratři i táta podobní. Ptám se už velkého kluka:

- Nejsi Matěj?

- Jsem? :-)

- Tak Ty jsi s námi byl jako miminko v kočárku na Noci s Andersenem o půlnoci u hřbitova. A spal jsi jak nemluvně.

- Davide, já bych si tak ráda pohladila ty jejich hlavy, ale kously by mě.

- Ne, ale teď koukají, že jim jede pásem siláž. A oni chtějí šrot.

- Co je ve šrotu? Počkej, já si to natočím. Zapomněla bych to.

- Pšenice, kukuřice, hrách, soja, výlisky z řepky.

- Výlisky?

- Z řepky vylisují olej. Ten zbytek mají moc rády ve šrotu...

- Máte i na maso?

- Támhle vzadu býky. Ale nejsme rádi... Musí to být.

- Manžel před deseti lety s firmou něco dělali na jatkách. Chodil domů týden naprosto rozhozen. Říkal, jak se ke zvířatům nechovali lidsky.

- Viděla jste video, jak na jatkách do zvířat kopali? Nemáme to rádi. Mají se chovat jinak.

- Zvíře pozná konec?

- Pozná. Něco není v pořádku. Cítí to.

Načepováno. Berme Ivě tři i nám po třech litrech.

V autě Péťovi říkám, s jakou láskou David vykonává zemědělskou práci. Pole, traktor, krávy, kydání, dojení, krmení... A jak nemá rád, když posílají býky na maso... Se zaujetím umí o své práci vyprávět. 

- Jež! To bylo hrozný. Tam bych nemohl pracovat. Stačil mi ten týdenní zážitek.

U Ivy na dvorečku se rojí kočky.

- Támhle ta je ta srstnatá. Ale nechytíš ji.

Raf. Mám ji. Chovám ji. Nesu dovnitř.

- Počkej, jdu jim dát mléko. Pusť ji. Já ji zas chytím. 

- A nemohla bys chytit i toho čárkovaného?

- Ten obíhá okolo misek. Kouká, kde by se vsunul. Je divoký. To je z vrhu, co se narodili na půdě. Nevím, ale bude to kocour.

Za chvíli je zpátky. Ukazuje tekoucí krev z prstu. Petroušek jí chce pomoci s náplastí:

- Toho sapera domů nechci. Ten by nás pokousal.

- Máte něco na kočku?

- Vezmu ji do náruče.

- Uteče ti.

- Neuteče. 

Beru si boty, kabelu. Kočku. U branky kočička zabrečela. Klidním ji. Přecházíme státní cestu, kde Iviny kočky postupně zařvou pod koly náklaďáků. Tam se za kočkou nebrečí. Péťa mi otevírá dvířka. Držím kočičku pevně. Iva volá přes cestu:

- Máš ji? Neutekla ti?

- Neboj. Mám!

Doma zavíráme dveře do pracoven, technické. Necháváme ji přesto obrovský prostor otevřené kuchyně, obýváku, chodby... Kočičku hladím. Nepláče. Hned přede. Volá Iva.

- Nalij ji mléko. A dej jí rohlík.

- Hm, kde ho asi seženu. Mám tu tři tvrdé na strouhanku. Odkrajuji kolečko. Drolí se. Ohřívám mlíčko. Vytahuji ze šuplete se žrádlem umyté Micinčiny mističky. Micko, vzpomínám. Stále Tě vidím. 

Kočičko, ať se ti u nás líbí. Micinka tu s námi žila deset let. A ještě mnoho let mohla. Zmizela. Naučím tě na její místečka. Barová židlička na bonbony. Tam chodila loudit o maso, když jsem krájela. Barové židličky u ostrůvku, tam už ani neskákala. Pokládám na houpací křeslo Micinčin pléd.

- Můžeš spát i tady na chodbě na lavici. Budeš mít odsud dům v merku na obě strany. 

- Už to jsi zase ty. Tys byla tak smutná. Seš ráda, že máš hračku?

- Jsem. Mohli jsme mít černou dlouhosrstou krásku...

- Tahle je hodná. Tamta by byla rozmazlená. Tahle je z vesnice.

Linda skypuje.

- Tak koukám, že jsem se zapojila do hledání kočky zbytečně.

- Ale vůbec ne. Nezlob se. Byla to náhoda. A už ji máme doma. Máme s Ivou vyjednáno, kdyby se ukázala Micinka, že se může vrátit na dvůr.

- Mami, Micka už nepřijde!!

Holka kočičí rekognoskuje terén. Brečí u dveří. Kouká do tmy. Dávám ji na škrabadlo s koulí. Něco jí ukážu jindy. Micka si tu vydobývala prostor postupně. Nejprve vůbec nesměla na koberec. Nakonec si asi před dvěma lety vymohla hup na gauč. Máme nyní půjčený. Ten už Micinka neozkoušela. Měla jsem obavy, jak to bude s novou sedačkou. Přikrývat dekami nádherný vzor? Až ji přivezou, to už bude Meduňka Medová půlroční. 

Kočička chodí. Brečí. Ječí, naříká. Že by chtěla na kočkolit? Pokládám ji do něj. Rozvalí se. Přede, když ji hladím. Ne, vyndavám. Po Micince našla jeden vysypaný bonbon. Asi ještě neumí. Pokládám ho do misky. Našla ho. S jistotou ho rozdrtila v zoubkách. Zas se rozhlíží, brečí. Pokládám ji znovu na kočkolit. Na čtyřikrát hrabe jamku. Než se usalaší. To je doba. Hotovo. Uklízím. Jdu se osprchovat. Přichází do koupelny. Mraucá. Odličuji se. Chovám. Mraucá. Hladím. Brečí. Drbu za ušisky. Odchází brečet do chodby. Šustí. Nalezla si do jednoho z košíků pod lavicí. Vylézá. Brečí. Péťa taky vylézá. Nadává. Chce spát. Jdu mu ještě naplnit krabičku se svačinou na zítra. Kočenka se točí okolo mě. Reaguje. Dávám ji na barovou židličku. Odhaduje, kolik je to na ostrůvek. Hups! Zvyšuji hlas. Beru ji do náruče. Tohle nesmíš!

Beru ji na gauč. Seskakuje. Ó jé, to bude noc! Sedám k ntb. Beru ji k sobě. Vizitýruje z gauče na zem. Slyším, jak hrabe v kočkolitu. Výborně. Pochopila. Dnes už třikrát. Běží ke mně. Bouchám rukou do gauče. Jelítko to teprve naučím. Hop! Nic. Zdvihám kočičku k sobě. Hladím, hladím, až ji uhladím. Slastně se protahuje ne na dece. Ale půlkou těla n polštářku. Docela chočená. To by si Micinka nedovolila. No, je tu první noc. Spí klidně. Rychle piš, zhasni. V noci se spí.

Dobrou noc!