A máme to za sebou. Jedeme k víkendu
Už je to tady. Zase. Nemám ráda pondělí. O to víc jsem ráda - je za námi. Dnes slavila Deniska, prvorozená narozeniny. :-)
Spím. Jedním okem registruji loučení s Lindou. Odjíždí. Zavírám oči. Pokračuji v nastolené činnosti. Tvrdě spím dál. Budím se před budíkem. Dám si meditaci. Binaurální. A ještě jednu. Už rok jsem neprovozovala Léčebné kódy. Beru knihu Alexandera Loyda a Bena Johnsona. Mám v ní vložen svazek papírů s poznámkami z onoho dne. To byla náhoda. Ne, náhody neexistují. Synchronicita.
Petrouškův strejčínek mě má rád. Obdarováváme se k svátku i k narozeninám. V tom roce mi poslal Léčebné kódy. Kniha ležela v kuchyni. V září jsem si ji prolistovala. Copak to je za knihu? Už jsem se od ní nehnula. Takový poklad! Přečetla jsem ji ihned.
Koncem září jsem létávala na největší kongresy Herbalife. Extravaganzy. V roce 2015 jsem se rozhodla, že v tom podzimu nikam neletím. Maminka slaví svátek. Scházívávali jsme se u ní na obě. Obrátily se role. Co je z domečku, vždy jsem pro ni uspořádala oběd na zahradě. Pozvala jsem všechny děti. Na sv. Václava jsme trávili čas spolu. Takhle bych odlétala ve čtvrtek na noc, vrátila se v pondělí. Ne, ne. Chci trávit čas s maminkou.
Asi dva týdny před jsem si pustila na Cestách k sobě rozhovor s Alexem Loydem. Vyběhla jsem do zahrady. Ještě v noční košili. Péťa venku už pracoval.
- Peťuš, vidíš? Oči mi vyběhly z důlků. Tohle je autor té knihy, jak mi daroval strejčínek. Autor přiletí do Phy. Našla jsem si vstupenky. Jsou moc drahé. Ale mám tam místečko ve druh řadě. Myslíš...
Ještě jsme měli moc splácení. Vstupenka stála přes tři tisíce. Prosila jsem o přispění. Na účtu mi přistála celá suma. No. A jela jsem. Skvělý den. V hotelu na Poříčí. K autobusu pět minut. Bylo zataženo. Dusno. Pro mě ideálno. Nejideálněji. Přednáška - víc než skvělá. Prokládaná meditací dopo. A pak odpo - inspirativní léčebná meditace. Minulý týden při horoskopu s Helou Heclovou jsem hned věděla, co chci hledat. A našla. Dnes. Beru papíry do rukou. Vracím se zpátky. Pročítám své poznámky. Rozumím jim. Nacházím meditaci. Návrat k malé osmi desetileté Irence. Léčím ji. Ještě hodněkrát se budu k léčbě vracet. Vracet se tak dlouho, doku nebude vyléčeno. Napravovat. Posilovat.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2015-09-26_Lecebne_kody%2C_Pha%2C_Alex_Loyd/
Nádherný potřebný start do dne. Zrzečka venku s kamarádem. Otevírám francouzské okno. Přibíhá. Za ní se řítí moráček. Drzoun by vběhl do domu. Už víme, kde má domov. Odkud přichází. I ten bílo-rezáč. Mají stejné bydliště.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-03-22_Rano/
Dnes Deniska slaví. Minulý týden byl den podobný tomu, kdy se poprvé nadechla na naší planetě mimo mé tělo. Dnes to nebylo ono. Taky trošku proletovalo, ale už nebylo tak mrazivo. Vracím se. Pamatuji si, jak to tehdy bylo. Jak se drala od víkendu. Jak ji vraceli zpátky. Jak nakonec v pondělí po obědě zvítězila. Přišlo na svět takové malé nic, 2,80 kg. O měsíc dřív. Hned zápal plic. A další rok opět. A další rok opět. A pak jsem sháněla psí sádlo. Zbytečně. Protože zápal plic přišel až po čtyřiceti nebo čtyřiceti dvou letech. :-) Předloni?
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-03-22_S_maminkou/
Maminka. Vyprávím o zahradě. Líčím, jak se vidíme každý den. Uvědomuji si, co všechno jsme spolu v poslední dekádě zažily. Už v roce 2010 si přestávala pamatovat. Byla vyděšená. Uvědomovala si to. Myslím, že to ví i dnes. Totálně zblblá, vevnitř vše v pořádku. Podvědomí je moudré. Mám nesplnitelné přání. I když... Kdo ví?
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-03-22_Zahrada/
Procházím zahradu. Stráňka pod plotem pokvetlá čemeřicí. Kdo chce, nakopu mu. :-) Přihlaste se. Moráček trpělivě tráví dny blízko u domu. Občas si zaleze do příbytku, který patřil Micicindě. A vzadu v zahradě se míhá - prý pajdavý - nevšimla jsem si - rezatý bělouš.
Hovor s novou paní. Hned v první minutě ticho. Určitě selhala baterie. Ano, přišla SMS.
- Omlouvám se. Zdechnul mi telefon, už vše OK.
Druhý pokus. Něco obdobného. SMS, že už ten šrot zprovoznila. :-) Hovor dokončujeme až večer. Zdravotní sestra. Pracuje u obvodního v malém městě. Týdně tak pět až sedm nebožtíků. Dnes jí umřela kolegyně. O pět let mladší. Padesát pět let. V pátek si volaly.
- Prosím tě, plivu krev.
Místo aby ji léčili proti červům laicky řečeno, nechali ji doma umírat. Sežrané plíce.
- No, ventilátory spíš ty lidi dodělají. Oni musí léčit. Lidé mohou mít v plících chlamydie.
- To vím. Chlamydie mohou být v kloubech, na sliznici... Lékař léčí reuma, ale stačilo by odstranit původce. Nebo má někdo příznaky senné rýmy...
- A to vše se dá léčit.
Paní má pravdu. Lidé mají vtlučeno do hlavy, že je to neléčitelné. Umírají si doma. Umírají v nemocnici. Tam jim v dobré víře dají plicní ventilátor... Nic víc...
Nahlížím do SÚKL. Ty vorle - za měsíc tolik nahlášených vedlejších účinků!! Mrkněte! Protočí se panenky. A mnoho lidí si přetrpělo příznaky doma. Nenahlásili. Nebo lékař nenahlásil z důvodu: Vždyť to patří k reakcím po očkování. - Plete se, studovaný!
Mám naplněnou tašku dárky. Jedeme.
- Možná budeme doma vcukuletu. Tady jsem jí koupil u Hany kytku.
- Zaslouží si.
- Jdu ven, protože jinak vyjedeme o půlnoci.
Před námi na obzoru leží sluncem ozářené Nové Město n. M. Fotím. Jen z auta. Vedle nás krajina bez sluníčka. Za námi kouzelné divadlo na obloze. Jeli jsme hned zpátky. Deniska není doma. Petroušek přeskakuje branku. pokládá dárky na lavici. Pejsolín radostně skáče ve voliéře.
- Teď jak se dostanu nahoru.
V duchu si říkám - jako tam.
- Vidělas, jak jsem se vzepřel? Jak tur?
Řehtám se. Prohýbám se. Okolo jede paní na kole. Řehtá se mi.
Frčíme domů. Proti nám nasypané saze z elektráren - dělají z toho mraky, lidi si myslí, že bouřkové. Černé mraky nejsou bouřkové. Jsou sazné. Slunce tak oslňovalo, že místy nebylo vidět na cestu. A ty malé mráčky - jako by je někdo obtáhnul zlatou konturou. Fotím a fotím a fotím.
- Pošli Denise fotku: Odcházíme z návštěvy.
Vybuchuji smíchem. Posílám.
Odpověď nedala na sebe dlouho čekat:
Děkuji za dárky....a propos... brána je jen na háček....😉
Zastavuje se u branky paní s pejskem. Držím Zrzku. Výstražně dolů bučí. Pokládám ji na sloupek. ten malý zrzatý drzoun provokuje. odnáším ji na židličku. Ne. Zubatí hřbet, dělá výstražné tanečky. Pejsek by se s ní chtěl přátelit.
- Ona mu kočka nabančí. S koťaty. Ta mu dala.
Ta naše se chystá k něčemu podobnému. A pejsek čeká, až dostane přes čumák. Ukazujeme ji cizího moráčka. Identifikuje paní za rohem. Mají prý tři kocoury. Dva z nich chodí k nám.
Loučíme se. Zrzajda vyskakuje na podezdívku plotu. Provokativně doprovází pejsíka.
Mně čeká ve dvacet výživový seminář, v půl deváté se hlásím do marketingové skupiny, ale nejdřív dokončit rozdělaný hovor.
Hotovo. Pro dnešek.
Hezké pondělíčko.
Dobrou noc!