A na konec pohádka dobře skončila...

To byl pestrý den! Hlava se z toho točí. V diáři mám poznámku na jedenáctou dřevo. Poznámka se ztratila v ostatním psaní.

spím a do toho mi vrže neúnavně Zrzka. Dvě hodiny mě trápí vytrvalým řevem. Mňau, mňau! Myslela jsem, že ji vycvičím. Já jsem tu pánem. Ne že si mroucne a já poběžím. Zdá se, že si nás ochočila. Otroci musí poslouchat. Její předchůdkyně nás deset nebo jedenáct let trápila dovnitř ven bušením na okno. Velmi přísně střežím, aby se vůbec netušila, že okno existuje. To už je pak jen krok naučit se chodit oknem. Včera u mytí okna u Petrouška si skočila oknem dovnitř. Ale ven jsem ji směrovala dveřmi. Po dvou hodinách spánku, probouzení a okřikování Zrzko, jedeš! - mi nezbývá nic než vylézt. Seděla na prahu, dál se neopovážila. Jo ony jsou pootevřené dveře! Proto tak hlasitě zněla. Někdo nezavřel. Stala jsem se obětí domácího týrání. Micicinda dovedla k vytrapování k dokonalosti. Ležela na okně, hypnotizovala mě až k probuzení. Když jsem ještě zavřela oči, seskočila a packou na zadních mě budila mechanicky. Packa v obličeji, čumáček na tváři - ne, to není dobré probuzení. 

Tak jo, kočky, jdeme do dne. Nejprve naplnit misky. Hledám v domě svůj nový ntb. Ještě sobě umixovat snídani. Stále hledám očima nový ntb. Péťa ho slíbil přivézt v devět. Není tu. Měl být nově nainstalován. Můj rok a půl starý invalida už od soboty ležel na vále. Málem nešel dobít.

- Peťuš?

- Už jsem u domu. Už ho vezu!

Dochází mi. Čtvrtek. Má volno před pracovním víkendem. Je tu. Petroušek i ntb. Vybaluji ho. Ne Péťu. Noutbůček. Nějaký malý. Kde má numerickou klávesnici? A kde mám svá data? Že se někdo spletl? Volám:

- Prosím tě, že mi Péťa přivezl jiný ntb?

- Ne, byl tam ten pro tebe. V noci jsem ho už neměl čas doinstalovat, ale máš tam všechno.

- Jenže on nemá numerickou klávesnici.

- Nemá?

- No a já nemohu pracovat. Data mám v tom starém.

Zpotila jsem se. Orosila. Uši, oči nevěřily. Vím, že ten na druhé straně něco vymyslí. Jenže je ode mě děsně daleko. Kvůli mně neojede přes sto kiláků. Chtěla jsem dnes pracovat na jednom úkolu... Zvonek. Dřevo je tu. Točí se se mnou svět. Ta kočka ho rána začarovala svým kvílením.

- Složíme to odpoledne?

Myslím si - to určitě. Rozfrcaný na cimpr campr den.

- Ne, ne, teď hned. Žádné takové. bude pršet. Jdeme na to. 

Péťa někam volá, mění si rozvrh. U rovnání dřeva dřeva je  báječná atmosféra. Vždycky. Dřevo. Péťa vtipkuje, chválí mě. Beru do rukou  těžké špalky. Raduji se u toho, jak budou hořet.

- Vidíš, tohle je jasan.

- Peťuš, ten je nádherný.

Vozí jedno kolečko za druhým. Rovnám mozaiku polen. Poslouchám do sluchátek zajímavý pořad. Kde by mě napadlo, že budu jednou poslouchat soudruha Skálu. Velmi vzdělaný člověk. U nás doma nemyslitelné. Vždyť přece přišli zatknout tatínka na smrtelné posteli. Jenže za tu dobu uplynulo hodně času. Někdo se zaseknul v padesátých letech. Někdo v roce 68 a někdo v roce 89. Vůbec nepochopil, jaká hra se tu s námi hraje. Poslouchám o velkém resetu v režii soudruha Schwaba.

- Péťo, chceš kafe? Jdu se vysmrkat.

Běžím nalít bylinného thermojetiksu. Pijeme oba s chutí. Fučí od hor. Péťa mě pravidelně u skládání dřeva natahuje. Občas se ptám - už jsme za polovinou? A on? Zdaleka ne! Zas se ptám. - Ještě deset koleček. Peťuš, to není možné. Podívej, co jsem toho vyrovnala. Tak sleví - asi pět a najednou tramtadadá - póósledníí!

- Dnes máš rekord. Rovnalas jako šroub.

Po obědě volá můj počítačový mág. Ucvakl se v objednávce. Proto mám ntb bez numerické klávesnice. Vrátí ho. 

- Co kdybyste mi jeli na půl cesty naproti. Počítač vezmou zpátky. V Alze si vytiskneš štítek, oni krabici vyzvednou. Nejlepší je dojet tam přímo. Dají ti peníze na ruku.

Pracují do devatenácti. Připojuji do rozhovoru Péťu. Je celý nadšený, že někam pojede. Asi fotbal. A nastydlý. 

Dohodnuto. Sedám k velkému počítači a tvořím. Učím se. Nejde mi to. Předělávám. Už to má skoro formu. Musíme jet. Ani mě nenapadlo, že si nevzal svačinku. Zapomněla jsem.

- Peťuš, jedem.

Není rád. A v autě mi prozradil - hladový. Vytahuji tyčinku. Ukousnula jsem maličko a podávám mu ji.

- No to je svačina!

Začíná pršet.

- Tady si dej pozor! Tady od spuštění dálnice přišlo o život pět lidí.

- Tady? Pět?

- Musíš číst Novinky. Ten z dálnice je ještě rozjetý a sestřelí toho, kdo mu nedá přednost.

- Jedeš, jedeš, ten před tebou odbočí vpravo  na dálnici, nedáváš pozor a...

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-04-07_Pres_hory_a_doly_pro_pevny_disk/

Aha, tady je Alza. Jdu do prodejny. Než zjistím, že tam jsou milí hoši, zdá se mi to divné. Odosobněné. Registruješ se tam na čísla jak na správě sociálního zabezpečení nebo ve spořitelně. Okukuji lidi. Dva hoši přede mnou. U pultu starší pán. Nahlas oslovuji lidi.

- Prosím vás, když jdu reklamovat, co mám udělat?

Mladí se usmáli. Ukázali na tři možnosti čísel. Jenže mě se ani jedna netýká. Jdu vrátit zboží. Pán od pultu. 

- Já jdu reklamovat. Taky nemám číslo.

Přichází slečna z ulice. V ruce mobil. Ihned vyvolají nějakých 423, ačkoli už vyvolávali 710. Slečně vydají cosi. Zas nahlas mluvím:

- Prosím vás, ale to takhle tady budeme stát do aleluja. Ti mladí si umí udělat ťuk ťuk na mobilu a my...

Usmívají se. Všem se roztáhly pusy. Pán u pultu:

- Já jsem kvůli tomu přestal chodit do Teska.

- Co tam mají?

- No ty...

- Už vím - samoobslužné pokladny. A kolik vám je let?

- Bude mi šedesát.

- No jo, my jsme staří blbci, že? Hovořím i za vás správně?

Všichni se řehotají. I dva prodavači. Vtlačila jsem se v obrovském prázdném studeném prostoru k pultu.

- Pane, to se chce. Odosobnit.

Pokyvuje. Velká prodejna. Asi pět lidí, a já se musím vprsknout k pultu. Jsou velmi milí. Aby nevznikl dojem negace. Usmívám se:

- Prosím vás, mohl byste se mně věnovat?

Už chtěl zajít za závěs, ale vrátil se ochotně ke mně. Ukazuji mu, co jsem si doma vytiskla. Fakturu dvakrát - jednou nebylo vidět číslo. Tak podruhé. Ale nevšimla jsem si, že opět není vidět celé číslo. Ještě reklamační protokol - ten mi poslal můj dobrodinec. Beru si tužku, která nepíše. Je přidělaná k nějakému tabletu. Už mi blesklo.

- Prosím vás, vy mě necháte klidně psát tužkou, která nikdy nebude na papír psát. :-)

Hoch se zase hezky usmál. Potvrdil, že opravdu nebude. Nejsem tak tvrdá, ale nejostřejší pastelka v penále v téhle prodejně teda nejsem. Chtěla jsem doplnit mail, telefon... Ireno, vždyť to tam všechno mají!

- Potřeboval bych to číslo.

- Počkejte, kouknu do mobilu.

- Stačí SMS.

Ani nevím, že jsem nějakou dostala. Hrabu se v mobilu. Hledám tu správnou ikonu.

Abys mohla pracovat, bude lepší, když si zapneš internet.

Takovouhle hlášku mi hodil mobil v Alze. Ještě nikdy se mi takhle nevyškleboval - chceš mail? Pusť si data.

Než to v mobilu rozkryju, hoch je šikovný, rychlý. Odlepil štítek z krabice. Číslo mu o mně řeklo všechno.

- Vy jste šikovný, ale to je děs, čísla, čísla. Žádné lidství. Smím se zeptat, proč máte roušku?

- No, preventivně.

Umolousaná, provlhlá - to je ochrana. Nic neříkám. Jen pokyvuji.

- Já jsem měl kovid třikrát. Asi.

- A těžký?

- Ne, ale už bych ho nechtěl zažít.

- Víte, vibrujete strachem, ta nemoc letí a přitahujete ji. Buďte bez starostí, to na podzim se nepovede. Jste zdráv a ještě budete tvořit děti!

Druhý prodavač zdvihl hlavu a usmál se.

- Ne, on už má! To mu stačí.

- To nevadí! Ať jsou lidi zdraví, aby mohli rodit, tvořit.

Za mnou se zas objevily zuby úsměvů.

- Jak jste platila?

- Kartou.

- Tak to vám peníze musíme poslat zpátky. To už bude krátký proces. Máte v ntb účet?

- Nemám. Raději se podívejte. 

Dívá se do ntb. Ukazuje mi bílý vstupní rámeček na heslo. Říkám mu kratičké nenápadné hesílko. Lepí ho na ntb.

- Takže si zítra mohu objednat jiný?

Vycházím. Jedeme do Hořic - na pumpu. Volám mágovi. Vyjíždí z dalekého města. To, co my zvládneme Hradec Hořice, on stihne dvojnásobně rychleji. Cestu z HK nás na plné čáře na padesátce předejelo auto. Cestou do HK nás předjelo raketově auto. Jel jak šílenec. 

- Peťuš, myslela jsem, že je to devadesát km. Ale prý přes sto.to jsme mu moc nenajeli naproti. Peťuš, neuměla bych najet na dálnici. To je nepřehledné  bludiště křižovatek, výjezdů, sjezdů.

- Uměla, jen číst návěstí.

- Neuměla. Jsem ráda, že jsi se mnou.

Míjíme první pumpu, jedeme na tu další, na červenou. Na pumpě bezvadná obsluha. Dvě končí. Sloužily dvanáct hodin. Malý střízlíček v červené uniformičce s dlouhými blonďatými vlasy obsluhuje. Povídáme si. Asi jsme na stejné vlně. Pozoruje nás s Péťou. Ptá se, jestli je stále tak veselý. Ano, stále s písničkou na rtech. Chlubím se, že jsme spolu třiatřicet let. Ona třicet. Má dlouhé krásné rozčepýřené vlasy. Mám stále hodinky po staru. Netuším, kolik je hodin. Žiju ve své bublině. Kolik je mi? Sto ještě ne. Věk svých dětí i svůj si musím dopočítávat. Čas je pofiderní jednotka. Jen dohoda. :-) Mladá z obsluhy:

- Já myslela, že vám je čtyřicet.

Druhá:

- Já bych řekla do padesáti.

Komplimenty přijímám bez zavírací doby. Počítačový mág volá - za dvě minuty bude tady. Paní skřítek je zpěvačka. Žije v Řecku. Ale už dva roky se jí rozšířilo pracovní portfolio. Momentálně u pumpy. Loučím se. Ještě mě volá:

- Pojďte sem, jaký máte FB?

Spojujeme se. A druhá mladší se ptá na můj Tik Tok. Ptám se na SZ, ano, je to možné. Ukazuje mi, jak na to. A ještě jméno - stalefit.

- Peťuš, už mi píšou z Alzy, že je to vyřízeno. To je neuvěřitelné.

- Jo, to vona ta Alza funguje. To je dobrý. Akorát že maj ve znaku toho zelenýho zmr..

Já ty jeho kecy miluji.

Venku se honí mraky. Mág je tu. Podává mi radostně rámeček s diskem z rozbitého ntb. Hurá!! Mám svá data. Díky! Pojedeme domů přes Miletín, Bílé Poličany. Na zdejším zámečku jsem zažila krásný festival. Hudba, vědy, přednášky,  koncerty, Maok, Jaroušek Dušek se svými dohodami. Nouzov - hospoda mého dětství se zanedlouho zhroutí. Stodola - něco strašného. Překrásná stodola.... Zvonička. Klejšmídův statek. Jiráskovi - sem jsme chodili pro mléko. Velichovky. Musíme odbočit na maminčinu vesnici. Projíždíme. Tady žila Vendulka. Kamarádila se s Mařenkou Kuřetovou z hájovny. A chodila odsud do školy nahoru na kopec...

- Peťuš, teď sjedeme jako by z dálnice, viď?

- No, a tam dole si stejně dej pozor... Kdo ví, jestli bude Zrzečka čekat na tom svém polštářku na terase. Mour, ten prasák si hřeje ten svůj pupek na tý teplý dlažbě. To von něco dostane. Von jo. To jenom já mám prázdnej pupek. H. dostanu. Jsem dostal kus sušenky.

Řehtám se jak blázen jeho tesknění.

Zrzka čeká. Jdeme do tepla.

- Mourečku, ty ses napapal a už zase spinkáš!

Z pracovny se ozvalo:

- Já bych se taky tak napapal a pak bych spinkal.

Už, už. Miluje tvaroh s rozinkami.

- Dnes nezatápěj. Je tu teplo.

Všechno dobře skončilo. Bylo to na kolotoči, na přehupovacích lodičkách, na tobogánu, ale všechno dobře skončilo. Vrátili jsme se z mise v pořádku domů. Dva důchodci. Vyřízeno. :-) Nový ntb. Je právě v akci. Dostanu ho ještě levněji. Skvělé. Nejskvělejší.

Dobrou noc!