A nedají pokoj a nedají. Pche! Pandemie :-) Jaký? Nedělní :-) Zahradnický
Neděle. Dopoledne za maminkou. Co nejdýl dadynat. Odpoledne si dočtu, pročtu šedesát otevřených oken v ntb; napíšu o češtině... O současné mluvě. O její úrovni. - Jsem myslela.
Čekal mě krásný den. Nad očekávání. Netušila jsem. :-)
Za maminkou. Beru štrůdl. Kefírovou buchtu s čokoládovou pěnou. Maliny. Termosku s horkou vodou. Hrneček, lžičky... Všechno bych dala mamince. Je těžké vidět ji jak pomalu schází z paměti.
Vybírám si cestu po státní. Chci znát důvody týdenních kolon. Musíme to opravit. No, tak dobře. Opravujte, hlavně nezdržujte, neotravujte. Na odbočce ze státní řídí dopravu zelená vesta. Aha, tady to je.
Stoupám po schodech. Telefon. Vnuk. Lukášek.
- Babi, jste dnes doma?
- Teď ne.
- A děda?
- Někam šel někomu něco opravit.
- Tak já se stavím příští víkend.
- Luki, zavolej dědovi, domluv si to s ním. Přijeď. Vrátím se asi za hodinku, hodinu a půl.
Slouží Irenka. Petronilka. Kamilka. Veronika. Schyluje se k obědu. Veronika sedí s lidmi u stolu v temné uměle osvětlené chodbě. To je dobře. Že sedí u lidí. To je důležité. Kontakt. - To je špatně! Že lidé nejsou dobíjeni přirozeným světlem. Tuhle kůlnu mohl vyprojektovat jen mladý kretén. Nevěřím, že by starý projektant nepřišel na to, že tu bude celý boží den tma jak v - přinejmenším v ranci.
Maminka klimbá v jídelničce. Teď vypadá přesně jak babička Jůlinka. Maminečka usnula po koupeli. Je tu Irenka.
- Koupali jsme se. Tak odpočívá.
Z Irenky proudí zvláštní klid. Pohodářka. Už je tu Kamilka. Mládě - obdivuji. Slouží starým. Leckdo by tu neobstál. Tohle kuře suverénně ano. Milé, hodné, ochotné.
Maminka je nevrlá. Stále nahazuji dobrou náladu. Podstrojuji dobrotky. Nesou polévku. Snědla talířek. Šunkafleky v jednom týdnu podruhé? Hromádečka červené řepy.
- Tu já nechci.
- Mamčo, ta je lepší než okurka.
Pomáhám jí zdolat hromádku řepy. Pak se už balím. Sunu ji k oknu, ke sluníčku. Nerada ji opouštím. Jak dítě. Jak nemohoucí dítě. Bože, zač mě trestáš! Proč mám tohle zažívat? Mám si ještě víc vážit zdraví? Svobody? Svéprávnosti? Svého fčního těla? Života?
Loučím se. Zas zítra. Těším se, až ji zase poceluji, pokradu pusinky na krku. Na tváři... Až ji zas pohladím po vlasech.
Jedu ku státní. Zleva ještě nejedou. Zprava se chystají. Zelený mužík čeká s plácačkou na signál. Šup, jsem na cestě. Kdo chvíli stál, už stojí opodál. :-)
Stavuji se v obchodě pro ovoce; beru tři petrklíče. Nezalité. Tři je málo - zjišťuji doma.
- Peťuš, jdeme obědvat. Kuřecí prsa se nádherně rozsýpají. Nalej polévku.
Zvonek. Lukáš je tu. Jde dodatečně dědečkovi gratulovat. Je vždycky originální v dárcích. Vybírá je s citem, srdcem a rozumem - všechno sakumprásk dohromady. Srdce i hlava. Mně loni k narozeninám přinesl láhev vína, růži a krále sýrů.
- Babi, psali, že se má k vínu darovat sýr.
- Koupil můj oblíbený, ale nekupuji ho. S jedním gramem bílkoviny táhnu dva gramy tuku. Po kouskách jsem tu kalorickou bombu odmlsala.
Nedělní oběd. Naléváme polévku i Lukášovi. Víc nechce. Kousek buchty. Čaj. Ukazuje nám svůj neveřejný výtvor pro AAA. Má to jiskru, vtip. Srovnání motoru naftového a benzínového. Valím oči. Nesmírně šikovný. Kreativní. Nápaditý.
- Lukáši, dej mi odkaz. Pochlubím se tebou.
- Babi, to je neveřejné. Zatím ne.
Tak ne. Odchází. Spěchá. Odpoledne frčí do Phy. My dokončujeme oběd. Spolu. Miluji ho. Světlo mého žití. Vesmírný pane, děkuji za něj. Až ze srdce. :-) Z hloubi srdce. :-)
- Peťuš, jdu chvíli na zahradu. Oživím korýtka, květináče. Hned jsem tu.
Nádherně se pracuje. Teploučko. Sluníčko mě hřeje do zad. Vytahuji uschlé z korýtek, květináčů; nechávám zelené, zastřihuji šlahouny. Chtěla jsem vytahat listopadky; vystrkují lístečky. Oživuji barvami koš. Květináč. Korýtka. V jednom korýtku se derou na svět narcisy. Zapomněla jsem, že jsem je sem loni nasadila. Stříhám suché klacky malin. Ty už asi měly být ustřiženy. Jsem zahradník pokus omyl. Ale kvete mi to. Největší brambory má... Potřebovala bych ještě plato... Zas příště. Hodinka na zahradě - bezvadné dobití. Rýpu plevel ze zeleninového záhonu. Šnytlík se dere ku slunci. Mezi něj se vpašovala travička stejného vzhledu.
Vytřít zimní zahradu. Dosypat ptákům. Pověsit nové koule za ty vyzobané. Hotovo. A teď si pročtu padesát otevřených stránek. A napíšu článek o té češtině a jejím prznění.
Zvonek.
Mladí. Mám pro ně malé nezbytnosti. Pro radost. Syn odjíždí s Petrouškem někam na sport. Nejprve dožehlit hromady prádla... Skyp. Linda. Bavíme se ve třech, vlastně ve čtyřech. Lyžovala na německé straně Šumavy. Na telefon jí přišla od O2 SMS od ministra zdravotnictví: Vracíte se z ciziny. Následujících čtrnáct dnů se pozorujte...
Vyžehleno. S vnučinkou louskáme ořechy. Vařím kakao. Mažu poslední kousky své žitné veky. Přihřívám kompotek. Žvandáme. Filosofujeme. Plánujeme. Povídáme si holčičí řeči. Seznamuji snachu se svým objevem ze včera. Jak si velkou část života vyčítám, že nejsem ovčánek. Jsem nekonformní. Nezformátovaná. Jak si myslím, že je se mnou těžké žití. Objevila jsem opak. Já to mám těžké s těmi druhými. Šediváky. Ovčánky. Členy systému. - Teď mě napadá, jak to mají těžké lidé, kteří si lžou do kapsy. Slouží systému a namlouvají si, jak to dělají pro čest a slávu. Ha, ha, ha. Tak to není! Mohli by se probrat a zjistit, že mají ruku v nočníku. No jo. Ale co s tím?! Nic. Vůbec nic. Je to jejich. Já to mám u sebe v pořádku. Jsem srovnaná. Samochtějícímu se křivda neděje.
Za dvě hodinky jsou kluci zpátky.
- Honzík čeká v autě.
- Peťuš, napadlo mě zadělat na chleba.
Čekají, až upeču. Ježkovy voči, to zas bude zdravé. Jakmile použiju kvásek z hrubé žitné, nestojí to za nic. Přisýpám jemňoučkou špaldu. Těsto se narovnalo. Dochucuji koriandrem. Jednu nohu sypu mákem, druhou slunečnicí, třetí sezamem. Hotovo. Volám vnučku, aby si vybrala.
- Kterou?
- Tuhle.
- S čím je?
- Se sezamem.
Už si to zapamatovala. Šikovná. Domlouváme ještě lyže. Je čas. Balí se.
Tak šup, šup, jděte už spát. Ať ráno dobře vstoupíte do nového týdne! Ťutínek se vrací z venku od auta.
- Seš hodná. Děkuji ti.
- Jsem ráda hodná. :-) Nemáš zač.
Najíždím na čb válečný český film Tenkrát o vánocích (dnes o Vánocích). Hezky znázorněna zrada, potměšilost, zákeřnost Němců. Šmejdů. Pouštějí do pole vánoční Heilige Nacht... Najednou vyrazí k útoku. Naši - stateční. Slované. Dnes se na film dívám naprosto, ale naprosto jinýma očima. Hrdě. Ve starých dobách bych filmu nevěnovala ani minutu. Dnes? Čučím, ani nedutám.
- Peťuš, ti lidé na sebe byli hodní. A čestní.
- Viď?
Svět už nikdy nebude takový, jak ho známe. Já už tomu věřím. A nechci to. Přeju si staré hodnoty. Mladí ctili stáří. Uměli násobilku. Znali, co se sluší a patří. Nedovolovali si. Nedovedu si představit, že bych byla drzá na tchýni. A maminka? Ta mi zezadu jednu vyťala jeden den před svatbou. To jako abych nezapomněla, že stáří se ctí.
Poslouchám varování dr. Stránského, vnuka zakladatele Lidových novin...
Lidé mezi 13-21 vyrostli v zajetí moderních technologií. Chybí sociální interakce. Odpadávají určité procesy a trasy v mozku. Polní cesta má samý plevel, doslova zmizí. Spoje mezi pravým a levým mozkem odpadají, užívají se méně a méně terciální centra mozku. To jsou ta,která integrují a procesují informaci. Mládež komunikuje úplně stejně, jako textuje. To je - umí větu, ale má čtyři slova. Nejsou schopní diskutovat, porovnávat. Mládež ví, co kde najít, ale neví, co s tím dělat. Deevoluce mozku. Dochází k omezení doposud získaných schopností mozku na úrovni celé společnosti. Dítě by nemělo mít do osmi let obrazovku v rukou!!! Pokud ano, pouze dle supervize. Později max dvě hodiny denně se dívat do obrazovky. Nadnárodní fy zaplavují školy technologiemi. U nás - tunel - internet do škol. Nebo nyní - každé dítě tablet.
No, nic. Chci si zůstat ve svém světě na stejné úrovni. A ostatní si musí pohlídat každý sám za sebe.
Dobrou noc!
P. S.
Dnes jsem prohlížela obrázky Marušky Zittové. Na kmeni stromu jsem ihned zaregistrovala ORB - vidím tma starou tvář. Okolo hlavy čelenku. Teď po půlnoci se tvář trošku změnila. Co vidíte vy?