A opravdu mají myši pré

Taky vám to tak utíká? Zvláštní. Klušu dnem, stále mám dost času, stále něco doháním, odškrtávám papírky, ztrácím je, znovu píšu a nestíhám.

V půl deváté zvonek. Nová paní ze včera veze peníze.

- Jak jste spokojená?

- To je tak dobré. Já už se těším zas navečer. Lahoda.

- Jste změřená?

- Jsem, jsem :-)

Z auta na nás mává její malá vnučinka. Odjíždějí.

Většinou začínám na devátou. Jenže dnes paní nepřišla. Počkám. Ozve se. Je nemocná. Nevolá. Nevolám.

Čtu poklonu od mé nové mladé krásné čtenářky s úzkými štěrbinkami očí ve tvaru mandlí. Mám ráda dobré pozitivní veselé radostné první zprávy dne: 

- Strašně mě váš blog baví; píšete s takovou úžasnou energií.

Srdce mi vlní radostí. Je lehké spadnout do pesimismu. Nadávat, stěžovat, rozvrtávat. Umění je stále držet nit přes všechna trápení, zklamání, nepořádky, neprofesionalitu, lži a klacky pod nohama na vlně dobrých očekávání, víry v lidi.

Čtu na FB koment paní Zuzky:

- Jsem unavená, moooc unavená... Ale nedokáži se úplně odpoutat od té reality. Bez informací o dění doma i ve světě by to pro mě bylo patrně ještě daleko horší.

Zuzka je sedmdesátiletá krásná okatá baba; souzním s jejími názory. Asi před týdnem jsem u ní četla, jak těžké je stěhovat se, brát knihy do ruky, přemýšlet, s kterou se rozloučit... Vžila jsem se. Chtěla jsem ji potěšit svými myšlenkami... Má u sebe na FB tolik hezkých obrázků, textů... Něco jsem nasdílela a už jsem se tam nikdy nevrátila. Zapomněla jsem na svůj úmysl. Až dnes ráno - musím jít k Zuzce. Posílit ji. Nemohu už najít ten původní. Píšu povzbudivý příspěvek. Objeví se dvakrát. Jednou ho smažu. A v mžiku jsou oba pryč... Čáry máry! Ale Zuzka byla rychlejší. Stihla si přečíst... V okamžiku smazání... Dojalo jí to. Reaguje i Hela... (Rozebírá nádherně pohádky na SV a na Příznacích.)

Rovnám si mysl. Mor. Neklid v podvědomí. Přemýšlím, jak je to se mnou. Jsem šťastná, zajištěná, radostná, ble, ble, ble... Jenže co říká podvědomí? Zvládnu takové kvantum informací? Valí se to na mě. Mám obavy, abych se z toho ne... zbláznila :-)  Třídit lži na bruselské české TV, vybírat z podstrkovaných pravd, pídit se a zkoumat, zda předkládaná pravda není fejk... Být stále ve střehu... Vysilující. 

Přichází druhá, vlastně dnes první klientka. Milovaná. Sečtělá. Vzdělaná. Dobře zorientovaná. Ruska. V důchodu chodí na tři směny... Udržuje se. Oblíbila jsem si ji.

- Jsem nějak unavená z toho všeho...

- Tak to jsi dnes už několikátá. Právě jsem četla na FB. Nejsme samotné. Taky si to uvědomují. Nějaký podvědomý strach. Není to ten doopravdický. Strach z pětky ve škole. Strach z potrestání. Ne. Tohle je jiný. Podvědomý. Co na nás mají soudruzi jelitáři připraveno. Nebo: Nechci tu žádné cizí základny. Vím proč. Měli by to dobře ošéfováno. Koupili by si naše území. Obsluhovali by si to sami. Nebo strach: Je pravda, že by nám sem chtěla ta opilá evropská nedostudovaná paka vtlačit nevím kolik milionů tzv. migrantů? Nebo imigrantů?! Matou nám mysl. Mění významy slov... 

Ne, ne. To se musí vyhnat z hlavy. Obě sledujeme krmítka. Přiletěla sojka. Než si zaostřím, větev je prázdná. Znovu - na trávě. Než se přihotovím - není tam. Mnou nemilované hrdličky... Podvědomá neláska. Když mi umřel tatínek. Maminka chodila plakat na hřbitov. Mála tří čtyřletá Renička, Renulka, Renka, Irena běhala okolo ní, stála jí u nohou, hladila ji po vlasech a čekala, až se dovypláče. Nad hlavami nám cukrovali naši dnešní hosté... Vyzobávají zrníčka z trávy. Stehlíčci, vrabci, sýkorečky si jedno semínko vezmou a gejzír semínek vystřelí do vzduchu... Jo, ten bažant nabídnutou mističku vyzobal. Pokud to nebyl někdo druhý. :-)

Resumé: Hlavy vzhůru. Popatlat se v nostalgii, ve zmatku, smutku, v nekvalitě lidských energií, ale jen krátce. Naladit pusu do rohlíku. Jasně, špičky nahoru .-) Jak naladíme obličej, tak se zatváří vnitřní tělo.

Paní odjíždí. Další - nová. Sedmdesát let. Vychovatelka. Lázně Bělohrad. Potřebovala by dle Benediktových rovnic odpálit čtrnáct kil. Prý by jí stačilo pět. Neposlouchá. Má hodně tuku v buňce - to je nízká metabolická voda.

- Tak já budu víc pít. A začnu cvičit.

Ne, svatá ty prostoto. Ne. NE. Ireno, nenamáhej se. Ona tě NESLYŠÍ. Ukončuji povídání. Loučím se. Musím přeci pro recept. Nákup.

V DD karanténa chřipková. Chřipka to není!!! Jsou to nachlazení!!! Pocit epidemie je vyvoláván uměle. Ať se lidi bojí. Beru recept. Přivezla jsem tvaroh s proteinem, hrušku, Merci čokoládky, Milenu, borůvky. 

- Mami, přivezla jsem ti ovoce. Tady Vám nedávají. Vstrčili tě do postele, přitom tvé plíce dýchají hrozivě celý život. 

- To seš hodná. Moc hodná. Děkuju ti. Přijelas. 

Fotím. A už je tu dráb. Sestra. Zostra. 

- Paní Hrobská! Tady nemáte co dělat! (Ještě že nemá v ruce meč. Méééé.)

- Přišla jsem pro recept a zkontrolovat, jak se pečuje o maminku.

- Já zavolám řediteli!!

- Zavolejte a urychleně. Protože mamka tu má kotel ledového čaje. Jestli jsou tady lidi nachlazení, tak mají mít na prohřátí horký čaj!! S citronem!! Ne ty černé stavící mdlé přeslazené patoky! Nestaráte se!! Na to máte dohlížet!!!

- Já musím jít ke glykémii.

- No, tak běžte ke glykémii. Já jsem zdravá a mamka taky.

- Ne, vy můžete být bacilonosič!

(Ano, vkládá do podvědomí opět strach - seš bacilonosič. Obrací se mi duše naruby. Důwenbliííít!)

Paní důležitá je mi tak protivná, tak nesympatická. Plní bez srdce. Bez ducha. A nevidí, že lidé zapíchnutí v postelích, bez pohybu, bez péče, dohledu, aby snědli ovoce, zeleninu!!! (my je nesmíme nutit) bez peristaltik logicky musí dostat do trávicí soustavy horkou kapalinu. Béé!!!

Mamince jsem nemohla dát ani tvaroh s proteinem na kosti, ani jsem jí nemohla oloupat hrušku a dávat po kouskách do ruky, zapomněla jsem na krabičku borůvek v kabelce. No jo, strach. Bubububu!! 

Loučím se. Odcházím. Chodby ve čtvrt na pět prázdné!!! Židle naštosované v komínech. Nikde nikdo. Asi jsou u glykémie. Bléééé. Jdu na sesternu:

- Sestřičko, byla byste tak laskava a zařídila, až někdo přijde, aby maminka měla dostatek horkého čaje a horkou termosku!?

Křehká stará hodná sestřička - tu mám ráda - jde hledat něco horkého.

- Tady jsou termosky.

- Tam mi jsou platné jak mrtvému zimník!!

Telefon. Vše slyší Linda. Je smutná Její babička - učila jí počítat, vozila ji do hudebky. 

Zkrátka - kontrola dopadla bídně. Asi tak na čtyři mínus. Kdyby šla chodba srolovoat do kufru, srolovali by ji. Bez života. Oni mě tu nepotřebují, abych byla svědkem chřipkového divadla.

Utíkám do auta. Utírám slzu. Pouštím cédo se sedmdesátkami. Na plné koule. Řvu. Překřikuji zpěváka s rajcovním hlasem. Kung! Fu!

- Peťuš! Tos neviděl!!! Mamka neměla teplý čaj...

- Ty tě tam musí mít rádi jak voštinu v pr.

- Může to být oboustranné.

- Tak si udělali béne. Šéfové odjeli, no. Mají nízké platy. Nikdo to nechce dělat. Tak na to kašlou.

Telefon. Kde zvoní? Kam jsem ho dala? Hledám ho. Jdu po zvuku do kabelky. Ředitel.

- Paní Hrobská, vy jste dnes byla...

- Ano, byla.

- Prosím vás, dodržujte zákaz...

- Ano, budu. Ale včera večer jsem nedostala informaci o mamince. Nevěděli, jestli ji nechali uvadat v posteli, jak se jí daří. Pane řediteli - dali mi bonbon. Sestřička řekla, že tam mám recept. Zavřela mi tím pusu. Těšila jsem se na dnešek. A když teda ta od té glykémie honem honem volala, tak já vám řeknu: Maminka má špatné plíce celý život. Kaverny. Dýchá děravými plícemi. Prodělala jako malá zápaly plic. Byla i v Žamberku v léčebně. Teď neměla chřipku. Měla chrapot, byla nachlazená. Dnes OPĚT NEMĚLA SVETR!! Na stolečku kotel ledového rádoby čaje. Ble. Chyběla termoska s horkým čajem. Chtěla jsem se zeptat: Když máte karanténu, to se lidé nescházejí na chodbách?

- Scházejí. Maminka dnes byla na snídani a na obědě. (To mě těší, on ví, že maminka byla vysazena. Ředitel to ví, zdravotní personál ne.)

- Takže naštosované židle, prázdné stoly, chodby nejsou součástí karantény?

- Ne, ne. My jsme tam byli s paní vedoucí do čtyř, tak si to udělali... To tam  ještě byli lidé. Ti zdraví. 

- Já jsem tam byla asi tak v šestnáct deset, patnáct...

- Hned budu volat paní vedoucí, aby zařídila horký čaj pro vaši maminku. (Chtělo by to pro všechny!!)

- Chtěla jsem vám říci, že jsem se dozvěděla to, jak prosící maminku odmítli dát na záchod s tím, že má plíny. Vy jste to věděl, a nedal jste mi info.

- Já vám nebudu dávat informace o chodu domova.

- Já nechci informace o chodu domova. Chci vědět o mamince a péči. Dávám vám za pravdu, že někdo se veze. Zlobila jsem se na vás, že haníte své zaměstnance. Ale vy jste dobře věděl, o čem mluvíte. Jen já radostný důvěřivý blb bez informací jsem obhajovala personál. Kdybych věděla, která potvora mamku zavřela, když prosila, věříte, že bych jí dala mezi oči? Neetické, neprofesionální, nedůstojné, ubohé, ponižující!!!!

- Paní Hrobská, prosím vás, dodržujte zákaz. Ono se nám to rozmohlo po víkendových návštěvách.

- Budu se snažit. Jenže budu taky chránit svou mámu. Abych za týden nepřišla a nebyl z ní LEŽÁK. Jezdím za ní denně proto, abych s ní hýbala, abych s ní mluvila, ona tam celý den sedí sama a čumí. Nikdo s ni nepromluví.

(Bodejť by promluvil, když musejí jít ke glykémii. Ale když nahoře ve třetím patře áhala paní bolestí, tam jsme musela sestru zavolat. Bezmocná paní v bolestech okřikovaná, ať neobtěžuje. Měla by asi raději už ukončit pobyt na planetě!!! Jde z toho hrůza. A na noc se u dávících chrchlajících nastydlých lidí bude střídat na tři a na nové budově čtyři patra jedna sestra. Nelogické.)

- Jo, chtěla jsem se zeptat, jak to bude dlouho trvat. A jestli byste nám to nemohli psát mailem.

- A to je dobrý podnět. To mě nenapadlo. To uděláme. Nevím, jestli máme váš..

- Máte.

- No, bude to trvat tak týden. Jak klesne počet z dvaceti na patnáct, tak se to zruší.

Hovor byl klidný, přátelský, nabitý informacemi.

Loučím se. Stejně mi v hlavě vrtá, jak si mamku ochráním před zhoubnými systémem. Kdyby s nimi chodili ven, kdyby je na chodbě, kde protahuje, strojili, kdyby, kdyby... A kdybych mohla důvěřovat, že posílám celý mamčin důchod na kvalitu. Irenka, Simonka... Slouží, snaží se, jsou pečlivé...  

Mixuji Petrouškovi hypotonický nápoj během zápasu a sportovní - jak říká lékař španělského olympijského týmu dr. Alvaréz - než jdeš do sprchy, než jdeš do sprchy .-)

Ještě Karel. Náš cikán Karel. Slušný, svědomitý, pracovitý. Mám ho ráda. Nese mi peníze za bydlení. Jeho Terezka má nový řidičák. Myslím z adventu? Čeká ho venku s dětmi v autě. Karel mi líčí, jak začal podnikat. Odvážný. Asi ví, co chce. Asi ví, že nechce dýchat zplodiny z lisu v Karsitu. Otročit s ukrajinskými agenturními - jak je nazvat? Chudáky? Nevím.

Zítra jedu na Susan Bowerman. Nejedu do Zakopaného. Uf, to byla nebezpečná dlouhá mise. Jedu tentokrát do Phy.

Ještě zákaznický servis s Bělinou maminkou. Ó, je spokojená. Ladíme jídelníček. Ne, ne, žádný perník. Dnes - to nevadí. Ještě nejste dosycená, dovyživená.

Tak co? Je tu víc zla nebo dobra? Kdo to dělá? My. Mám přání:

Pracujme poctivě každý tak, jak to má být, jako na svém, jako pro sebe, jak bychom si to přáli my - kdyby někdo pracoval pro nás. Optimismus, radost, lásku. (Pokud člověk zrovna nevstoupí tam, kam nemá a není svědkem toho, co neměl vidět, možná to i jde.)

Svět je krásný. Když máme sílu.

Dobrou noc!