A prší a prší a prší. :-) Nákupy za hranicí pokřtěné shůry
Chjo, zas divné světlo venku. Rozjezd. Babko, přidej! Pořád se natřásáš a cvičit se ti nechce! Asi hodinku pracuji. Napadlo mě: Holka, máš auto. Nemáš ovoce. Frč do Kudowy. Rychle lehoučký oběd. Tyčinku ke svačince s sebou. Jedu na obrátku. Obvykle za hodinku doma i s kufrem rajčat, borůvek, jahod, meruněk, darů léta od bratrů Poláků.
- Musíme to opravit.
To je od vás hezké. Ale nemám ráda jízdu takovým tím uzoučkým tunýlkem. Začíná lít jak z konve. Oči jak hlemýžď tykadla přilepené na skle. Pekelně se soustřeď - byla soutěž. A opravdu - soustředím se. Do sluchátek poslouchám o Miladě Horákové. Kolik dostal kat - ale nepopravil ji. Kolik dostal lékař, ale neviděl ji. Kam ji dali?
Pořad o Miladě Horákové, o tom, jak Lodr ukradl Železnému TV - normálka ji prodal, bez licence. Co se Železným! Zavřít! Za neclené obrazy. Místo, aby ho vyznamenali, co vozí do republiky...
Pod pořadem - odkazy:
Projíždím Náchodem oklikou; tradičně ucpán těžkými auty. Na hranici už vůbec není vidět, že byla průjezdná, ale neprostupná. (Dodnes nevím, jaký je rozdíl mezi zavřená a neprostupná.) Jezdí se tu šedesát a někde povolují sedmdesát. Jak dlouho už se u nás ploužíme padesátkou? Zastavím se u děduly u cesty. Za mnou motorka a náklaďák.
Z dálky házím blinkr. U stánku blokuje vjezd do parkoviště auto. Troubím.
Zběsile. Ireno, buď v klidu. Ženská! Uvolňuje mi vjezd do parkovišťátka
popojetím; znovu couvne. Zamezuje. Kjava. Bezohledná. Pozoruji nakupující
blondýnu; patří k té v autě. Mluvím k prodavači:
- Tady na tahu do Polska a támhle ta minda to tu blokuje.
- Tak se nerozčilujte.
Chytla se. Na to čekám:
- Těchhle uklidňovačů jsou celé hřbitovy! Vám je málo, co je tu smrťáků? To nemůžete zajet, abyste neohrožovala řidiče? Jede tu jeden náklaďák za druhým. Za mnou jel motocyklista! Ohrozily jste mě. Nakupuji. Dědula je obchodník. Špatný. Nedává mi slevu. Budu přece jezdit k paničce do města. Dává mi slevu. Obchodník mě zve k váze. Sype borůvky do obrovského lavoru.
- Meruňky máte divné.
- Jsou z Moravy. Velmi sladké.
- A co jablíčka? Jsou šťavnatá?
- Šťavnatá!!
- Budete mít ještě nakládačky?
- Oj, jak prší, tak nebudou.
Nechce se mi ještě nakládat. Okurky, cibule, třešně, pórek, brambory, borůvky......
Jedu ještě kousek dál. Míjím oblíbený stánek. Bývala tam bezva paní. Dnes - sochy. Kupuje je někdo? Ještě kousek dál. Tam zas býval bezva pán. Odbočuji ke stánku. Okukuji.
- Maliny máte polské?
- Tak.
- Budete mít nakládačky?
- Snad budou.
Beru cibuli, žlutá sladká rajčátka. Barvička jak kanárek. Přerostlé nakládačky. Vracím se k hranici. Dnes mám čas. Mám v telefonu upozornění na dva hovory. Kašlu na to. Stavím se v obchodech za hranicí. Botičky si kupuji. Krásné. Růžové s mašličkou. Slečna u pokladny mi nabídla ubrousky.
- Kdybyste si je zašpinila.
Za třicet korun. Asi zbytečné. Ale botky byly ve slevě. Ubrousky vkládám do krabice. Obchod s krabicemi s botami mi asociuje dětství. U Bati - jak říkala maminka - měli židličku na zkoušení. Se šikmou plochou. Prodavač přisedl. Ozkoušel pomačkáním - kde je palec. V regálech krabice s hedvábnými papíry... I tady jsou botky v hedvábných papírech s vycpávkou ve špičkách... Co tu je dál? Jysk -svíčky, malý budíček. Růžový. Na co? Kdyby třeba někdo potřeboval... Aby neměl telefon u hlavy. Aby mu hezky zvonil k probuzení.
Vymetám obchody. Už bych měla jet. Ještě se stavuji v TESCO u nás. To bylo slávy při otevření. To byly ceny. První ekologické. Využití dešťové vody. Denní světlo... Ceny zůstaly. Krájejí tu melouny. Kupuji. A stojan pod slunečník. Z Maďarska. U samoobslužné pokladny jsem jak hrom do police. Nejde mi načítat. Neumím nacvakat víceronásobný počet stejného zboží. Hlídají tu dvě hodné a ochotné. Děkuji na odchodnou. Lije stále. Lije hodně. Mistr Kemr proto má souvětí souřadné.
Ještě banka. Autobus, velký autobus Česká spořitelna. Že by ničili historické zařízení ve spořce? Kabely jako když přijede cirkus. V chráničce. Abych na ně nenajela. Parkuji víc jak metr od chodníku. Hanebné! Vystupuji. Kabelka, deštník, peníze, klíčky od auta... Stahuje se okénko auta za mnou. Nemá co dělat. Mladý.
- Paní, to takhle budete parkovat?
- Pane, vidíte, že jsem jak chobotnice? Jdu k bankomatu. V mžiku jsem zpátky.
Má pravdu. Cestou zpět naznačuji, aby stáhnul sklo. Říkám mu o bezohledně parkujícím autě v Polsku. Teď jsem to dostala zpátky.
- Né, dobré.
Tak proč to sklo stahoval?
Doma. Na chodbě svítí zrcadlo. Fotobuňka už dlouho nefunguje. Ejhle, zafungovala. Rozzářila zrcadlo. Jako nové. Některé spotřebiče jsou puštěné. Hm, asi vypnuli proud. Hodiny u spotřebičů - nařídit. Náhradní zdroj na kotel v technické hřmotí. Bude hlučný dvacet čtyři hodin. Lije. Provazy deště se kroutí už z Polska. Všechny své nákupy jsem absolvovala kabelka na rameni, deštník, hlídat peníze do banky... Nádhera. V lijáku vykládám nákup. Zajela jsem si pod střechu. Dnes jsem nefotila. Jen zrcadlo, ovoce a zeleninu. Když mám vše odnešeno do domu, přijíždí Petroušek. Předvádím mu boty. Peťuš, koupila jsem - hele! Plínky!
- Pro koho?
- Pro nenarozeného. Pro toho víkendového Adámka jsem neměla. Prodávají látkové a flanelové. Vzala jsem flanelové, jsou dražší. Ale nedá se to vůbec, ale vůbec s našimi bílými měkoučkými plínkami srovnat. Vůbec. Ale jsou barevné. Tak pro někoho, kdo se teprve narodí. Abych byla připravena. - A Lucka mi napsala - hele, jak jsem přivítala Adámka!
Jdu udělat smaženici. Vypíkám trošku hřbetního sádla, nakrájím ho až zítra. Skvělé škvarečky. Cibulku. Houby. Bambovu sůl...
- Už to máš hotovo?
- Smažím!
Venku se stále kroutí provazy deště.
- Tak já se zatím jdu dívat na Policii a pak se půjdu smočit do bazénu.
To mě dostalo. Řehtám se. Co ten bazén napustil, remcá.
- Připadá mi, jako bych byla na vině.
- Ne, to jsem napustil já. Tys nic neříkala.
V duchu si myslím, že jo. Že u sousedů už mají bazén. A prý teplá voda. A klientka na Vysočině. A voda 30°C. Asi si myslel... Všude mají teplou vodu. Jen na naší zahradě mrzne.
Linda:
- Mami, ten Hradec je jediný grandhotel a po nás už jsou ceny normální.
- Tohle byly zaváděcí?
- Jo, to jsem dobře zařídila. Už jsem zaplatila
Dítě mě vyveze na fréze. :-) Petroušek bude krmit. Micicindu a její dceru Kitty.
Ještě do osmi pracuji. Doháním resty. Ve dvacet školení.
Skoro píšu - dobrou noc! Ale:
Po půlnoci. Blikla mi tu žádost o přátelství. Ema Vyroubalová. S její babičkou jsem učila pár let na zvláštní. Babička - skvělá pedagožka. Logopedka. Naučila mluvit i dřevo. Měla mě ráda. Já ji. Legrace s ní byla. Navštěvovaly jsme se. Emička - vnučka. Hrála výborně tenis. Naučila se skvěle anglicky; kvůli - komu? Agassi? Někde - už nevím, kde - nám tlumočila. Už děsně dávno... Píšu jí rámeček:
Ahoj Emi! Mám husí kůži. Blikla mi tu teď Tvá žádost. Jak jsi mě našla? Poznávám Tě!! Hezky zdravím! Měly jsme se rády s babičkou!
Ráno se dozvím, jak mě mohla identifikovat. Jmenuji se jinak. Záhada. :-)
Že bych zkusila vodu v bazénu? Třeba bude po dešti teplá. Ačkoli - v jednu ráno... :-)
Dobrou noc!