A svět se točí...

Na devátou mladý pán. Sportovec, trenér šachistů, pojišťovák. Ač mladý, není debil. Pálí mu to. Čas tíží... Moc rychle utíká.

Venku teplo. Nebo zima? Divné.

Před obědem přišel Petroušek. Včera jsem pronesla neopatrně:

- Je potřeba ostříhat vrbu a zlatý déšť. Yucca se tam nevejde.

A je to tady. Péťa, když pracuje, poláme, pošlape, co se dá. Ale splní úkol beze zbytku. Se škodami se počítá. Otrhala jsem rychle lesní jahůdky. Hlídám ozdobné plůtky. Ječím, když láme ořezanými větvemi růže. Hulákám, když rozlomil fční větev... Jsem ve střehu. Docela rád by uříznul centrální větev... 

- To teda ne. Sem mi nešlapej. To ať tě ani nenapadne. Nééé! Ulomíš větev keře. Nevidíš, že dozrává černý rybíz?! Vzácný...

Petroušek je jak socialistický policista. Když kontrolovali pásy, nevšimli si nesvítící žárovky. Když kontrolovali žárovky, uniklo jim nepřipoutání... Petroušek dostal úkol prořezat dva keře, stromy a po něm potopa.

- Prosím tě, vidíš tady ty rostlinky? Tak to jsou slunečnice!

Handrkujeme se. Držím mu žebřík. Slezl. Obhlíží. Beru nůžky. Zalézám k plotu; stříhám teleskopickými nůžkami sama. On umí udělat kulatou korunku; má větší sílu. Dávám pozor, aby mi žebříkem nerozšmelcoval karafiáty...

- Drž mi žebřík.

- Ne, jsou to křehké větve. Je to nebezpečné.

- Drž žebřík.

- Ty zas chceš ručkovat jako loni, viď?

Loni vylezl, žebřík začal padat. Zjistila jsem, jak má Péťa neuvěřitelně rychlé končetiny. Jak sjížděl po žebříku, byl jak stonožka - rukama i nohama cvakal trrrr... Z výšky na zemi byl raz dva.

- Ne, já ti chci předvést, jak umím plachtit...

Hotovo. Spokojenost. Růžím se prosvětlilo. Yucca už nemusí hledat cestu svým nádherným obrovským klasům..

Rychle kynuté těsto. Jahodové knedlíky. Zatímco je pára prohřívá, přestavíme sezení. Jedno máme vzadu u pergoly. Stůl pod třešní s lavicí omývám. Hezky na sluníčko před výklenek kuchyně. Přenášíme si sem lehoučkou houpačku. Druhá, pevná, zůstává pod ořechem.

- Peťuš, přines sem bednu s polstry.

Micka Keliška vše prozkoumává... Nesu na stůl. Sedíme venku. Miluji jíst venku. V různých částech zahrady. Při jídle pozoruji švestičku. Na koncích větví napadená mšicemi. Mizerní mravenci si je pěstují... Zapomněla jsem na kmínek nalepit lepicí pásy...

- Peťuš, koukej, sršánek. Žere mšice.

- To jsou vosičky.                                                                                                     

- Ne, dva sršánci. Asi jim mšice chutnají. 

Chci je vyfotit. Vturánu zalezou do koruny. Jako když říkají:

- Nefoť. Neotravuj!

Chleba. Nechávám ho kynout na ošatce. Těsto se povedlo. Místo žitné mouky naliju překrásně nakynutý žitný kvásek. Místo bílé mouky špaldová...

Jedu k mamce. Zas autem. Ušetřím čas. Beru košík s jahodami se šlehačkou; talířky, příbor, termosku s knedlíky, do skleničky pár třešní, prosypala jsem pár kuličkami černého rybízu... Plný košík dobrot.

Zkouším dveře u šikminy z parkoviště. Odemčeno. Nechci čekat na výtah. Běžím zadním schodištěm. Jasně, lano v prvním patře. Kurník šopa. Zas s košem s proviantem a těžkou kabelkou dolů? Ne. Mladý pečovatel  přibíhá; Radí:

- Čtyři nuly.

- To vím, ale kam to nasměrovat.

Pomáhá mi. Nejde to. Docvaknu jednu nulu. Otevřeno. Zamykám.

Maminka sedí u kafe. Před sebou hrnek čaje. Jedeme dolů do zahrady. Osvěžující. Nabíjející. Usazuji ji ke stolu. Servíruji, předvádím, co mám v košíku.

- Mami, třešně...

- Když já jsem je měla vždycky ráda rovnou ze stromu.

- Mamko, trošku černého rybízu. Ten jsi měla ráda.

Nechutná jí... Knedlíků jen trošičku. Nemá hlad.

- Mami, zapomněla jsem přivézt limonádku z černého bezu. Tus´ milovala...

- Já jsem ráda, že jsem s tebou. Potřebuji na záchod.

- Mami, když jsem to tu rozložila?

- Tak já to vydržím.

Luštíme.

- Výzva - to nevím, viď?

- APEL.

- Mami?

- Vozíky?

- RUDLY.

- Balkon? To nevíme, viď?

- LODŽIE.

Mrkám na drát.

- Jméno manželky Gorbačova? Larisa? Ne. Raisa? Strach?

- Nevím.

- Mami. Když se něčeho bojíme?

- NEVÍM!

- O?

- Obavy?

- Vidíš, jak jsi šikovná. Jméno zpěváka Velena?

- To nevím.

- Zpíval Ne, pětku ne, já jsem v tom nevinně. Josef Velen. Tlach?

- PLK.

- Nájem půdy?

- PACHT..

- Já už chci na večeři.

- Mami, tady máš čerstvý med, dáš si na chlebík.

Jedeme. Dole v přízemí se stavujeme na záchod. Vyjíždíme. Kamilka se na oko zlobí.

- Nevěděla jsem, kde je paní Konečná. Neřekla jste mi to...

Vysvětluji, co se přihodilo minulý čtvrtek. Jak chtěli hodit na Simonku to, že nenašla klíč. Jak brečela Simonka. Jak jsem brečela já. Jak se dnes nechci se Simonkou potkat. Přitom ji bráním... Nemá v náplni práce klíčnictví... Její vedoucí porušila zákon. Poslala ji se mnou dolů. Tak to nemá být...

Kamilka se usmívá. Uklidňuje... Vezeme mamku do jídelny; poslední u stolu.

- Vezmeš si chleba s paštikou a máslem?

- Kamilko, prosím Vás, přivezla jsem čerstvý medík.

Utíká do pokoje. Už je tu. Mamka má na talířku dvě střídky bez kůrek. Kousek másla. Kousek paštiky.

- Mami, tady si namažeš chlebík a dáš si na něj med, ano?

Souhlasí. Pusu. Jedu.

Lidl. Jedu obhlídnout, jaké tváře mají na zboží. Naše. Mají štěstí. Zkouším si hezké bílé šaty s krajkou. Krátké. Dlouhé. Overal. Padly mi do oka poslední černé krajkové šaty. Zkouším si. Nemám skoro nic černého. Beru je. Za pár šprdlíků. V srpnu se mi budou hodit...

Petrouškovo auto před domem. Není tu. Asi za sportem. Na kole. Lezu do bazénu. Mlsám třešně. Ještě chvilenku vyžizuji telefony.. Stmívá se. Venku u stolu kupodivu nežerou komáři. Micicinda přilepená k zemi. Co to tam má?

- Mici? Ty máš myšičku?

Má. Tlustou. Kulatou. Plnou myšat.

Péťa je tu.

- Peťuš? Za bazénem nám asi běhá to zvíře, co srandí pecky.

- Kuna?

- Běž se tam podívat.

Šel. A našel ho. 

- Je tam takové peckové lejno. Aby nám nepřekousala kabely...

Padají mi oči. Pořád je sbírám z klávesnice. A zas mi vypadnou. Celovečerní hra. Jdu do hajan.

Dobrou noc!