A to je ta krásná země...

S neutuchající radostí spějeme do nového týdne. Takhle odpichuji den za dnem a ani mě nenapadne skuhrat na nepřízeň osudu. Je mír a tak si ho hezky a plnými doušky užívám. 

Pro mě je vzácnost probudit se, aby tu byl Petroušek. Motýl vylétá brzy ráno. Nemám šanci ho zastihnout. O to víc mě těší, když se probudím a vidím ho stát ve dveřích ložnice. Hlavou mi jdou myšlenky, jak vděčná jsem za jeho péči. Nenápadně a usilovně mě hlídá. Nosí mě na rukou. Plní má přání. A někdy mě naštve. A tak to má být v duálním světě. Např. když řekne, že nemá brýle. Že to nevidí. A proč si je nevezme? Já když jsem nosila brýle, nosila jsem je na nose. Měla jsem multifokály. Neviděla jsem jen do dálky. Ale na blízko ano. Přes ty multifokály se šlo dívat tam i tam. Mám to jako folklor – nemám brýle, startuji. Ale řehtám se. Na Petrouška se nedá zlobit.

- Peťuš, přestalo pršet, vyběhnu si. Stejně určitě přijdu s deštěm.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-14-a-to-je-ta-krasna-zeme

Už asi druhý třetí den se neopovažuji vyběhnout do svého prudkého kopce na šancích. Moc se to tam klouže. Mohu jít kudykoli jinudy. Třeba nad město k prachárnám. Dojít až k dálnici. Ne. Nohy mě nesou zas jak včera. Volám nájemníkovi. Dnes nám bude předávat byt. Bydlel u nás čtyři roky. Seriozní kluk. Opravdu čestný. A byt nám neničil jako předchůdkyně. Taková opravdická kjava italská s nevycválanou holčičkou s volnou výchovou. Její partner hulil trávu. To jsme si nasadili veš do kožichu. Jsme dohodnuti, že si dáme vědět. Nebere. Volá zpátky zrovna, když se škrábu do šancí z druhé strany.

- Ondro, budu chvilku funět. Soustředím se, abych našlapovala na kořeny stromů. Jdu do kopce. Ještě kousek, ještě, ještě, jsem tady.

Smlouváme si čas. Volám nové nájemnici. Nevěřila mi celou dobu, že si nabídku nerozmyslím. Měla jsem v inzerátu větičku: Byt není určen k vybydlení. Volalo mraky lidí. Taky stavby silnic, ubytko pro své dělníky. To víš, že jo. V žádném případě. Nakonec jsem si vybrala cikánku, ač jsem je tam nechtěla. Má přirozený  instinkt, aby neotravovala, ale pořád si mě udržovala v kontaktu. Včera jsem jí zavolala, že sice jsme smluveny na pondělí, ale jestli chce, můžeme byt předat už dnes. Výskala radostí. Je milá, mám z ní dobrý pocit. Snad se nepletu. 

- Andreo, dnes asi tak ve čtvrt na tři.

Přijede s manželem. Toho ještě neznáme. Pořád se oháněla tím, že je bílý. Až mi jí bylo líto. Vesmír mě někam vedl. Tak jsem poslechla.

Utíkám ke škole. Tam, kam chodily mé děti. Má malá milovaná kuřátka. Taky tam, kde jsem učila před porodem  Vitouška. Toho klučíčka, který měl vždycky jako první zadanou práci splněnou…

Jsem vylekaná. Na kraji promenády pokosená tráva. Ješiši! Co ta srnka! V tomto týdnu jsem sledovala perfektní práci Kuby na FB. Znám ho od své klientky. Její bratranec. Vyprávěla mi, jak chová slepice, a ovce a kozu… To byl asi v šesté třídě. Mezitím stihnul vystudovat lesnickou školu v Trutnově. Před maturitou si zkoušeli volby nanečisto. Jasně že mu vymleli hlavu – nedá dopustit na tu blbku, co chtěla být prezidentkou. Už už jsem ho chtěla vyřadit z přátel. Jenže! Dělá obrovsky záslužnou práci pro vlast, pro přírodu, pro lidi, pro zvířata. Vždycky na jaře vyzve přátele, aby mu pomohli nastavět zábrany pro migrující žáby. Chytá tu chamraď do kbelíků. Zachraňuje je. Zná květiny, ptáky. Miluje svůj koutek u hranic, kde žije.  Asi před čtyřmi lety jsem nabídla čemeřici. Přijel s maminkou. Přivezl mi divukrásnou kytici z lučních květů. Umí je vázat. Byla okouzlující. Tak tenhle Kuba zachránil v tomhle týdnu víc jak dvacet srnčátek. Nádherné. Měl s kamarády rukavice a brali je do svazků trávy. Odnesli je v přepravkách na kraj pole. Po pokosení trávy je roznesli. Maminky srnky si je našly. Když jsem uviděla dnes pokosenou louku, utíkala jsem najít vyležené místečko. Zaplaťpánbu!! Pole s obilím roste dál. Do té doby se snad mládě postaví a máma ho odvede. Zastavila jsem se. Pozorovala hejna vlaštovek nebo jiřiček. Létaly sem a tam. Některé jak opilé. To byly mladé. Švitořily. Na jedné fotce mám ocásek a na druhé fotce hlavičku. Fotky jsem si označila. V louce jsem fotila pcháč, šalvěj, našla jsem kozí bradu – tu už jsem dlouho, dlouho neviděla. Taky třezalku. Tu jsem si s dovolením natrhala. Pomáhá na duševní zdraví, podporuje játra, možná z ní letos vyrobím Janův olej na opařeniny. Mám svůj gel Herbalife. Ten hojí. Ale Janův olej je přírodní.

Teď pod psaním mi naskočilo video. Natočili chlapa, jak kope do svých psů. Ti se klepou strachy. Soused se odstěhoval, protože viděl, jak si léčí vztek na svém koni. Video prý u soudu neobstojí. Je mi úplně úzko, co musí velcí psi u něj v kotci vydržet. On je sváže a bije. Ke svému koni se chová jako dobytek. A to bych potřebovala třezalkový čaj na uklidnění.

Na konci promči jsem zahnula ještě pár kroků do pole. Roste tu černý bez. Hrušeň už má hruštičky. To bude na podzim dobrota.

Z pevnosti zvoní poledne. Natahuji nohy. Vždycky na chodníku blízko našeho domu sbírám borové šišky. Už jich mám plný koš. Budu s nimi na podzim zatápět. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-14-kostival-trezalka-cerny-bez

Z ubrousku vybaluji bylinkové úlovky. Kostival, třezalku, černý bez. 

Ohřívám polévku. Brambory na páru. Krůtí prsa na přírodno. Kompot z jablíček. Okurkový salát z mé okurky. Za pět dvě jedeme. Ondra opřený o zábradlí dole u domu. Byt vypulíroval, to by se ta kjava z Itálie, co nám její dítě ničilo drahé metalové žaluzie, mohla stydět. Rovnáme se. On nám za tu dobu třikrát poděkoval. Jak se mu u nás dobře bydlelo. My zas děkujeme za to, jak byt umyl, předal v pořádku. Taky děkujeme. 

- Mohu vám za čas zavolat, jak se máte?

- Budu ráda.

Volám budoucí nájemnici. Ty vorle, nečeká dole. Teprve jede.

- Ta by se divila, kdybychom to tu zamkli, co? Zítra. Jdu si ven zapálit, pak půjdeme. Akademickou čtvrthodinku už přetáhli.

Dali jsme jim šanci. Byla by smutná. Jsou tu. Ukazujeme jim v bytě vše potřebné. Její muž je úslužný. Snad nám byt budou udržovat v pořádku. Holka jedna stiskla svazek klíčů. Přitiskla ho na srdce.

- Ten je můj!

Večer jim Petroušek zapojí pračku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-14-siesta

Doma si sedáme na přední terasu. Jdu uvařit kafe. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-14-fermentovany-med-s-okvetnimi-listecky-ruzi

Jahody polité fermentovaným medem. Voní po květech šípkových růží.

- Podívej, jak jsem vytrhal plevel z dlažby.

Nedá mi to. Jdu ostříhat růže na besídce. Radí mi, kde jsou koně do výšky. Beru i břečťan. Dávám pozor, abych neodkryla hnízdo v něm. Jestli tam ještě je. A abych neustřihla klematis. 

Povídáme si. Jdu natrhat třešně pro vdovu po mém bývalém starostovi. Držel nade mnou ochrannou ruku, když jsem ředitelovala. A lezl mi na nervy. Milovala jsem ho. Vždycky mi vyšel vstříc.

- Pane starosto, jak rozumíte tomuhle zákonu?

Pokaždé mě naštval větičkou:

- Šéfová, vy jste tu ředitelka. Vy to máte znát.

Měl pravdu. Později jsem si volala tvůrci zákona, aby mi vysvětlil, jak to myslel v tom zakrouceném paragrafu. Je zašmodrchaný proto, že se dá vykládat z různých stran.

- Peťuš, jedu.

Povídáme si s Lindou.

- Péťa povídal, že se diví, jak je ten byt krásný po tolika nájemnících. Ondra ho krásně umyl. Když jsem ho vedla na prohlídku, předešlý nájemník od té čůzy italské mi dovolil, že tam mohu jít i v jeho nepřítomnosti. Ten tam měl tak ukrutný bordel. Slipy na zemi. Fusekle poházené. Strašné. Hele, Lindi, běž veslovat, já si jdu vyfotit duhu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-14-dvojita-duha

Svítilo slunce. Stěrače nestíhaly. Zastavila jsem. Dvojitá duha se klenula na nebeské báni. Takovou velikou a jasnou jsem už dlouho neviděla. Déšť ustal. Mohu pokračovat. 

Paní už mě čeká.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-14-krasny-lustr

Povídáme si. Máme společné názory na jisté osoby. Vzpomínáme. Je to právě rok, co její manžel odešel. Na pohřbu dojemně mluvil jeho syn a vnuk. Krásné vyznání.

Je čas. Domů jedu jinou cestou. Kuga klape kopýtky. Hříva jí vlaje.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-14-azuro

U závor jsem si všimla dnes už podruhé nádherného azuru. Když lidé píšou, že u nich je nebe modré, není to tak. Vždycky na obloze leží špína. Obrovská šeď na modré. Dnes jsem díky opakujícím se dešťům viděla azuro z dávných let.

- Jsem tady.

- Volali, že až zítra. Dnes si tam něco nastěhují.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-14-pro-petrouska

Jdu rychle upéct bublaninu. Tolik krásných třešní. Ráda bych je rozdala… Ale to bych je fakt musela všem načesat. Dávat a ještě prosit - to je moc. 

Krásná neděle. S dary přírody. S aktivitami. Se zvláštním počasím. Slunce, déšť, déšť ve slunci. V pravidelných intervalech…

Ješiši, je čas. Budou tři.

Dobrou noc!