A všechno jde!
Večer. Doposlechla jsem Jirku Černohorského. Má taková večerní agitační povzbuzovací (teď nevím, jestli agitace není povzbuzení) okénka. Burcuje. Srdečný. To je ten, který bránil sochu Koněva. Zbytečně. Ne. Zbytečně ne. Burcoval. Upozornil na snahy sochu zlikvidovat. Vlastenec. Rebel. Asi za pět let se z něj stal unikátní řečník. Vůdce. Ctitel země, národa, jazyka... Emoční chlap. Jakmile vidím, že vysílá, vše vypínám. On má u mě prioritu. Začíná logicky, klidně. Pak stupňuje sílu hlasu až do křiku; a já souzním, souzním, házím mu srdíčka, ručičky. Obětuje svůj soukromý život. Na státní svátek byl u prezidenta s Ivankou Schneiderovou a Zdeňkem Chytrou. Jirka začíná:
Dnes zas začínal den poeticky. Normální den, normální lidé... Ano, mám taky ten pocit - spím, chci se probudit. Svět po nadvládou psychopatů a bláznů. Nenormálních lidí. Kde jsou doby selského rozumu? Velice mě rozesmál. Neustálé měnění nařízení, příkazů, zákazů... Měsíc karanténa. Lidi doma. Provozovny zavřeny. Začalo to nákupy pro důchodce od deseti do dvanácti, druhý den od osmi do deseti. Roušky všichni a všude. (Já dostala roušku po čtrnácti dnech od klientky. Ušila mi růžovou v ruce.) Pak roušky v autě ne. V autě při dvou lidech ano. Rukavice v obchodech. Nejasné, které obchody se otevřou. Které budou zavřeny. Najednou sportoviště bez roušek a rozestupů. Chytrá karanténa - jak to určili, že to začne na Moravě? Ententýky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky? Nebo jak a proč určili Moravu? :-) Jirku rozhořčilo vyjádření Prymengela v DVTV, že je potřeba promořit společnost. Ano, má pravdu. Pák báchorky - vir pochází z luskouna. Pak přišli s hadem. Prý jestli to nebyl had z pohádky... Ze Zlatovlásky. Had to taky nebyl. Tak přišli s netopýrem. - Tě bůh! Tak to budou odborníci na slovo vzatí. Že nejdou s tou faunou ještě dál. Protože na těch trzích v Číně, tam to žije. Tam snad není na světě havěť, kterou by Číňani nežrali. :-) Jirka dovedl monolog až sem: Naši předci stavěli přehrady, silnice, elektrárny, vysazovali lesy; kdyby nenastavěli ty krrrrálíkárny, dnes by lidi neměli kde bydlet. A my promoříme společnost! Prymengele nemá rodiče? Tak senioři jsou hájeni. Zákaz návštěv, balíčků, a najednou buch! Promoříme společnost. Ten virus je naprogramován na starší, oslabené nemocemi (říkám tomu otrávené neúčinnými léky). Tak pak nechápu měsíc decimování ekonomiky, peněženek našich lidí... Qui bono?!
Ale jak to zas dnes začalo na Zemi! Budíkem. Kitty se odněkud vyloupla. Micka na slunci v zahradě. Vybíhám pozdravit stromy, slunce. Vytahuji dvě pampelichy a trhám vršky kopřiv. Mňam. Výborný jahodovo - mátový koktejl s chutí amaro. Jedinečná! Nahořklá. Celé dopo pracuji. Okolo poledne přijíždí pošťák pro balíček. Nalepí štítek. Popřejeme. A je pryč.
Rychle utíkám vymést listí ze zimní zahrady. Vynesla jsem truhlíky s muškáty. A taky kytku, která u mě přezimuje už asi dvě zimy. Kdykoli ji zapomenu zalít, svěsí lístečky. Mluví se mnou naprosto zřetelně. Proto ještě žije.
Vracím se do studia. Mezi telefonáty hlídám čas. 13.15 hod. skyp s maminkou. Hovor z reklamy jsem si smluvila na půl druhou. Snad se paní opozdí s příchodem domů. Neopozdila. Uměla jsem pod skypem poslat SMS. Jsem šikovná.
- Dobrý den! Dnes bude maminka chvíli tady v jídelně, ona by na Vás na sluníčku neviděla. Pak si vypije kafíčko venku na terase.
Kývu, kývu, chápu.
- Má maminka ještě caro a mléko?
- Caro má. Mlíčko nevím.
Jdu do spíže, vytahuji mléko z Bohemilk.
- Myslíte Zajíce?
- Jj, ale dovezla bych Bohemilk.
- Ne, balíčky se nesmějí.
Teď se tomu srdečně řehtám. Fakt Absurdistán postavený na hlavu. Budeme zakazovat i ubohý balíček, ale promoříme společnost. Mořit. Morena. Smrt.
- Teď budu mít dovolenou, takže skyp bude obsluhovat paní Šafářová. A sobota, neděle, pondělí bez skypu.
- Se skypem. Ani mi to neříkejte! To tam není nikdo, kdo má na mobilu skyp nebo WhatsApp?
- No na soukromý telefon, to ne.
Ty vorle, já se propojím s druhou polokoulí přes různá média... Ne. Jdu do útoku. Takhle to nebude! Takhle to nechci!
- Tak moment! Vy dostáváte na mamku asi čtrnáct nebo patnáct tisíc na nemohoucnost. Takže vy vyřídíte řediteli nebo paní vedoucí, pokud zrovna neberou dovolenou pro svou rodinku (a na rodinky svých klientů z vysoka kašlou) a vyřídíte, že si přeju, abyste z těchto peněz mamince koupili mobil, nainstalovali tam médium a v sobotu, v neděli a na Pondělí velikonoční se s ní spojím. Protože by mi tam shnila. Vždycky jí tam přivezu Petra, aby ji vyšvihal. Dovezu jí velikonočního beránka. Takže letos ji aspoň zpříjemním denně velikonční svátky.
- Paní Hrobská, to nebudeme řešit. Vidíte, jak je maminka vystrašená.
- Vidím, že maminka dobře rozumí, o čem mluvím! Když jsem učila na gymnáziu, maily byly v plenkách. Byla jsem se studenty ve spojení i večer v devět, o víkendu. Když něco ode mě potřebovali, reagovala jsem. Zrovna tak na rodiče. Byli jsme totiž soukromé gymnázium, elitní a tam jsme věděli, že student, potažmo jeho rodič, je náš klient!
Paní koordinační má nějaké námitky, ale neslyším je. Opakuji důrazně, co má vyřídit. Víc mě nezajímá. Vůbec. Tak jak je nezajímá rodina jejich seniorů. Určených k promoření! Che, dnes ani balíček, a zítra se bude promořovat!!! Tak to teda ne!
- Tak já to zjistím. Řeknu vám...
- Ahoj mami! Jak se máš!
- Jako nahej v trní.
- Ale mami, máš se dobře.
Vysvětluji, jak se má ze všech lidí nejlíp na světě.
Cvičíme. Zpíváme lidové písničky. Sčítáme dvouciferná čísla. Mamka je v odčítání rychlejší než já. Probíráme dny před Velikonocemi. Vysvětluji, proč se nemůžeme vidět osobně.
- Tak už jsem tady! Mám dobrou zprávu. Máme koupený nový tablet.
To jsou fofry! :-) :-) :-)
- Ale je ještě v krabici. To je takový malý ani ne mobil, ani ne počítač.
- Já vím, co je tablet. Mám dva. Jeden vozím k mamince a používám ho na zpěv.
Aha, takže kdybych se neozvala, z krabice by se vytáhl v úterý po Velikonocích.
- Tak budou ho obsluhovat přímá péče, ale jestli byste omluvila, kdyby to nebylo ve třináct patnáct...
- To je samozřejmé. Jsem doma. Je mi jedno, jestli to bude se zpožděním.
Přeju svátky jara. Odpočinek. Relax. Slunce. Loučíme se.
Zahrada vábí. Jdu zavolat Petrouškovu strejčínkovi. Na horách je sice sníh, ale chodím bosa. Válím se při hovoru na trávě. Luxusní nabíječka. Kittyna se milostivě přišla poňuchnit. Ani mi packou jednu neuštědřila. Už si u nás zvykla.
Petroušek přinesl novou stříšku na houpačku. Telefonuji, ale periferně bystřím. Něco řeže. Využívá mou nepřítomnost...
- Co to tam řežeš, ty ničíš konstrukci.
- Udělal to o pět cm menší.
- Jak menší? Vždyť měl ten starý mustr.
- Péťa si poradí. Kdybys mně pomohla...
Pomáhám nasouvat tunýlkem tyčku. Spojujeme. Hotovo. Stříška jako nová. Skládáme od neděle konečně stůl. Krásně se leskne. Olej zaschnul. Dočkala jsem se. Zdobím ho krásným ubrusem z loňska.
No, tak jaro je tu. Léto může začít. Těším se na Velikonoce. Kdo u něj bude sedět?
- Peťuš, mohu ti dát večeři na houpačku?
- Pojď si ke mně sednout.
Vyprávím, co jsem dala strejčínkovi do balíčku. Jak jsem ho celý zalepila, ale krachtalo v něm. Zapomněla jsem tam dát bublinkovou fólii. Tak celé rozříznout. Uhemovat. Složit listy krabice na střídačku, aby držely formu jak psaníčko...
- No, a víš, že už se bude na kole jezdit bez roušky?
- Ale ne na stezce.
- Jo, venku.
- Ty vorle, to je chaos.
A tím jsem dnes začala. Jirkou Černohorským. Výborně to shrnul. A pobavil mě neuspořádaností světa. Takhle se nastoluje NWO.
Dobrou noc!