A zase oslavný

Ach, mně se nechce vstávat. Budík v neděli, to je sebetrýznění. Lezu. V půl deváté jóga břišně taneční s Janou VanCoppenolle. A to já zbožňuji. I cvičení s ní i Janu. Pozitivní. Radostná. Milá. Příjemná Moravanka. První úkol dne - cvičení - zahájeno. Dnes Jóga břišně taneční matka Země a životní síla pro tvé dílo. Zase jeden cvik z hodinové sestavy neumím. Minule jsme nedala nohu za hlavu. To mě netrápí. Ale dnes - to mě štve. Chytneš špičku nohy vsedě. Nohu napneš směrem nahoru. Jednoduché. To umím každý. No jo, ale chyť si obě špičky, nasměruj je k obloze a udrž rovnováhu na zadku. Ne. Na vteřinu a omylem na dvě vteřiny. Dýl ne. Kvůli tomu se ale na bok přece nepřevalím. Čekají mě během dne horší věci. Třeba zprávy - ramplování zbraní. Vyšachovávání Ruska z dostavby našeho jádra... No nic. Něco ještě hrůznějšího mě pro dnešek čeká...

Po cvičení šup - uzemnit se do sprchového koutu. (Vzpomínáte na univerbizaci? Sprcháč. Kam to slovo zařadíme? Kdo si myslí, že do spisovné řeči, je na omylu.) :-)

- Mami, Zrzka sedí támhle na špalku a má tam takového černo-bílého.

- Nemám čas.

- Mami, ale oni tam na sebe tak hezky koukají.

Přemýšlím, jestli mám nakrmit Mourka. Nedá mi to. Jdu do zahrady. Černo-bílý nácíček se lekl. Zmizel skokem na šance. Po šancovkách po zdi, kterou stavěl asi ještě taťka; kterou nám návozy hlíny z městského pozemku vychýlily možná o třicet stupňů, možná o víc do zahrady; a vyskočil jak jura v nepříznivém sklonu zdi. Ne po rovné. Ale po nakloněné. Z místa pod špalkem na druhou stranu vyrazil úprkem prk krásný černoušek.

- Jo vy jste tady dva!

Zrzka se lísá.

- Zrzko, Zrzko, vpředu tě čeká Mourek. Nevděčnice!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-18_Zrzecka_a_jeji_napadnici/

Linda ranní ptáče. Mám oloupané brambory. Rychle míchám salát. Poslouchám dopolední Šalingrad. A jízdy svobody. Pan Volný dobře mluví. Zůstanu věrná své ANS. Ale fandím i panu Volnému.   

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-18_S_maminkou/

V jedenáct skyp s maminkou. Simonečka slouží. Mamka vykoupaná. Co dnes? Chvíli povídáme, chvíli luštíme, chvíli jdeme zpívat. Na pozadí mi hlavou běží, co mám ještě v plánu. Jestli vše stihnu dle představ. Dnes oslavíme svátek a dvoje narozeniny. Vzpomněla jsem si na písničku Vinohrad. V roce devadesát osm jsem se ji naučila v Luhačovicích. Mám ji ráda. Už jsem na ni zapomněla. Ťukám nápěv na klavír. Připomínám si melodii. Vysoko. K nevyzpívání. Nasazuji níž. Příliš hluboko. Jdeme luštit. Ptám se na českého novináře a prozaika s křestním jménem Jakub. Nadělám okolo tolik řečí. Soustředím se, abych to nespletla.

- Autor romaneta. Za novinářskou činnost krátce zavřen... Jakub? Jakub Ar?

- Arbes.

- Příkrý svah?

- Břeh.

- Ani by mě to nenapadlo. Myslela jsem sráz. A je to sráz.

V klidu opakuji otázky. Maminka špatně slyší. Natož přes stroj. Iniciály Janáčka?

Zaváhání. Vypadlo mi křestní jméno. A už se vezu. Jo, Leoš. A bájím. Že se narodil věžníkovi. V Poličce... Jo. Až večer mi jedna paní napsala, že ve věži žil - no, vypadlo mi. Jdu se mrknout. Jo. Bohuslav Martinů. Nějak mu nemohu přijít na jméno. To jsem ale matlák. Nevím vůbec, jak jsem to takhle dokázala zvojtit. Co jsem měla v hlavě? Myslela jsem na to, že mamce odvezu v jednu dobrotky od stolu. Že ve dvě přijde Petroušek z rachoty. Že odpoledne přijdou mladí na oslavu svátku. Oba kluci výročí vtělení na planetu... Tak hlavně, že jsme zpívaly Vinohrady. Luhačovice plné stop Leoše Janáčka. Opakovaně sem jezdíval na prázdninové pobyty. Seznámil se tu s osudovými ženami. Složil tu Glagolskou mši. Proč nehrajete, vy hladoví zajíci - Její pastorkyňa. Kolikrát jsem pouštěla tuhle část z vinilové desky... Když zaslechl někoho vyslovovat větu, hned si intonaci zapisoval. A vkládal do svých děl. - Co ty dva spojuje? Oba jsou světoví - Janáček i Martinů. Asi i to, že jsem o obou asi před čtyřiceti lety při hudební výchově učila; to jsem ještě hrála obstojně na klavír. Vybavuji si jejich díla, jejich životy, podrobnosti a dnes - jsem je slavnostně prohodila. Leoše s Bohuslavem.

Zrzečka se přišla mrknout. Na chvíli. Linda vzala svou Kitty do zahrady. Kitty se bojí Moura. Ten o ní vůbec nejeví zájem. Kouká, co mu neseme. Případně před ní válí sudy. Chce si hrát. Stařenka z Phy nenávistně syčí. Spouští hrůzu. Kitty nechce nic. Jen z cizího revíru domů do Phy. Okolo oken jde Linda s Kitty. Za ní se vleče Mourek. Otevírám francouzské okno. Zrzka hned běží kamaráda pozdravit. Mourek jí dává pusinku.

Jedu. Rychle. Beru krabičku buchty pro mamku. Bílou, tmavou. Tmavý pekáč nazdoben jahodami, malinami, ananasem, čokoládovými srdíčky. Spěchám. SPĚCHEJ POMALU!!

Nedávám pozor. U nádraží jsem ždrnkla o pangejt. Měla jsem pootevřená okénka. Uslyšela jsem pšššššt. Nereagovala jsem. Co to bylo? Zatáhla jsem okénka. Poslouchala pohádku. Najela na státní. Nic jsem netušila. Co to je? Slyším zvuky. :-) To říkal jeden profesor na gymplu. Jak ve třídě stoupal hluk, pronesl památnou větu a šup, písemka. Že bych najela na středovou čáru? Zkouším. Ne. Bublá to. Duní to. Něco jako když se strašně rychle točí. Volám Simonce. Přistávám u DD. Vyskakuji z auta. Předávám krabičku s dobrotami pro mamku.

Tohle dej mamce. Zeptej se jí, co je to za kytky tady pod želatinou. Tenhle kousek si sněz. A z těchhle tří si vyber. Dívej! Já jsem prorazila pneumatiku. :-(

Z kola se kouří. Je vidět díra.

- Už nejeď! Nesedej do toho.

- Jedu.

- Máš to Herbalife na kosti?

Zapomněla jsem. Rychle otevírám dvířka. Sahám do kabelky. Předávám xtracal. Loučím se. Svištím domů.

- Peťuš, já jsem prorazila pneumatiku.

- To nevadí, dojeď na tom. Jeď opatrně.

Tak jedu. Opatrně. Vesnicemi. Přes dvojí železniční přejezd. Šílenost. Asi zním. Koukám po lidech. Dívají se. U nádraží zpomaluji. Jestli jsem neztratila talíř. Neztratila. Je prý kekolu pevně přidělán. Zacouvávám do dvora. Uau! Mám zcela prázdné kolo. A talíř je fakt na kole na pevno. 

Petroušek je tu.

- No tys tomu dala! Jaks to dokázala? A tos´ jela teprve do Černožic? To nemohla večer dorty vzít Linda?

- No to teda nemohla. Odvezla jsem je ke svačině. Čerstvé! Ty naděláš!

- To není možné! Ty tam máš tři díry. Tys´ naprosto zlikvidovala kolo. To se bude muset nechat zkontrolovat. Vyvážit... 

- No, aby ses nezbláznil. Tak koupíš jiné.

Nemám ráda tohle kárání. Mně bude za pět let sedmdesát. :-) Nedotknutelnost stáří. Jeho moudrost.  :-) (SE dnes někam poděla.)  :-) :-) :-) Nalévám mu polévku.

- Peťuš, dám ti druhé.

- Ne. Já se nebudu válet pod autem s plným břichem.

- Jj. Máš pravdu. Tak já ti dám, až přijdeš.

- Pojď se podívat. Tři díry!

- Tři? Peťuš! Jak jsem to dokázala? Jen jsem trošku narazila. Ta džuzna dovnitř! Jak se to stalo?

- Vybuchlo ti to. A ty s tím jedeš třináct kilometrů!

- Tys mi řekl, ať jedu opatrně.

- Ona jela po státní! Tys´ měla víc štěstí než rozumu!

- To jo. Tojo.

Už bych chtěla, aby se na to zapomnělo.

Modlí se starý dědeček: Pane Bože, prosím tě! Pošli nám zas nějakou novou ostudu, ať na tu starou můžeme zapomenout.

Zvonek. Pouštím první mladé; gratulace. Sladké setkání. A pouštím druhé mladé. Slaďoučké.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-18_Radujeme_se,_hodujeme

Radujeme se. Hodujeme. Radíme se, jak na situaci.

- Ničeho se nebojím. Jen války a pirátů. To sčítání je teď pro ně. Chtějí vědět čísla bytů. Jak gestapo. Aby věděli, kolik lidí nastěhovat a jakou daní zlikvidovat majitele nebo nájemníky.

- No, jen ať vykřikují, že vezmou důchody. Oni si voliči rozmyslí! Pokud by měli živit své rodiče, páne, kam je umístit!

- To ty mladé nenapadne.

- Ale napadne!

Korporátní fašismus. Kudly! 

Nesu balíčky na tvoření. Filcové čtverečky v mnoha odstínech. V odstínech, které žádné muž neumí určit. Červená, růžová, starorůžová, lila, lososová pomerančová, oranžová... Dávám vnukům na tvořivou činnost. Mrňous prý žaluje, že nic nedostal. Dostal. Ale jdu ještě něco sehnat. Co bych... Štůsek krepových papírů - na tvoření. Spokojen. 

Provokuji.

- Víte, že bychom měli mít roušky?

Hostím. Vyrábím z čerstvých rohlíků, česneku a zelené petrželky strouhanku. Obaluji kousky krůtích prsíček.

Ještě závěrečná fotka. Všech. Památeční. Je důvod. Vždycky.

Linda bere Kitty. Jedou domů. Ostatní se pomaloučku balí. Loučí. Odcházejí. Krásné. Toto musí být!!! Rodina je základ státu - zprofanované. Vysmívané heslo. Teprve na stará kolena SOUHLASÍM. Jen největší pitomci se nechají zastrašit. Nestýkali se při zákazu. Nesmírně důležité kontakty, dotyky, hovory, radost, hodování, posila, podpora, nabíjení!

- Kde je Zrzáč?

- Asi dnes nepřijde. Štve mě. Nabídli jsme jí příležitost, neváží si. Budu ji muset vyhrozit, že ji vrátíme.  :-) :-) :-) 

Jdu ještě dát Moráčkovi kousek syrového masa. Jak mlaská. Jak se lísá! Jeho křesílko je stále obsazené. Pacičku zkusí dát na práh.

- Nesmíš!

Jenom zkusil. No. Mourečkovi darujeme boudu. Ty ostatní kocoury vytlučeme ze zahrady. Micinda nikdy neměla tolik nápadníků, jako tohle rezaté stvoření. Moure, koukej je vyhnat. Doufám, že jim neříkáš - hele, tady vám dají nažrat a poskytnou vám azyl. Stále nevím, jestli je dobře, že se tu Mourek usadil. Dvě kočky... A stále hlídat v létě vchod do domu, aby si to nešel označkovat. No, nevím. Jenže vyhnat ho - neseriozní. Neměla jsem ho krmit. Ale není tuláček. Myslíme, že mu umřela panička. Soucítíme. Až jednou nepřijde. Dobře. Slyším Petrouška. Kárá Zrzku dorazila:

- Že se nestydíš! Běž za paničkou!

Vrací se z kouřové. Zrzka asi čeká u dveří na příležitost proniknout do tmy. Slyším!
- Jedeš, ty dobytku! Koukej mazat. Ať ti panička umyje packy a dá ti něco k snědku.

Řehtám se. Oslovi kočku dobytkem. Hm. Rezatka se uvelebila v křesle. Předstírá tvrdý spánek. Rozvalená v teplíčku. Bříško napucané.

Jdu taky. Rozvalit se. :-) 

Dobrou noc!