A zbyl nám poslední... Všechno jednou končí

Jéžiš, to byl pro mě objevný den. Zjistila jsem, že náš budoucí soused je psychopat. Že na policii nedodržují zákon. Policie se mě v pátek v půl sedmé večer přišla zeptat na můj vlastní majetek. Je to normální svět? A aby nebyl klid, vypravila jsem dva kočičí klučíčky do světa.

Půl sedmé.

- Mami, musíme sebou hodit.

Lezu. Budíka jsem si dala na sedmou. Když jsem šla do postele ve tři, šest hodin opravdu do sedmi nedám. A do půl sedmé už vůbec ne. Nejprve obstarat kočičí mámu a její drobotinu. Když mám hezky prostřeno, kočičáčci pijí mlíčko, Linda si mixne koktejl. Kopla bych ji. Rozstřelili se. Pracně je poshánět k miskám. Někdo už k mlíčku nečichne. Do tří mističek naposledy snídani - kapsičku.

Zrzečce drtím penicilín. Zalévám troškou vlažné vody. Natáhnout do stříkačky, vpravit asi dvě tři stříkajdy do jejích útrob. Povedlo se. Já bych se asi vyučila sestřičkou. Vyčistit kočkolit. Vynést jim pelíšek ven, škrábadlo. Kočkolit připravit ven vedle pelíšku. Dnes nebude hezky. Doufejme, že by je máma odtáhla pod stůl. Pod převis nebude pršet. Jedeme do HK.

- Roušky.

Duo hlasů:

- Prosím?

- Tady máme vnitřní předpis.

Vytahuji mobil, čtu paragraf 328 přisvojení si pravomoci úřadu.

- Víte, že můžete být potrestána až dvěma lety odnětí svobody? Zavolejte nám...

- A mohu vám změřit teplotu?

- No to tedy nemůžete. Vy na to nemáte právní způsobilost. To je můj soukromý údaj.

Okolo nás chodí poslušní muži zákona. Každý si nasazuje roušku bez reptání. Moje mysl, duše, nitro je hin! Toto je právní stát? Kde tady na chodbě prohlížejí dělohu? Ty vorle! Injekci ti vpraví na veřejných záchodcích... Jsem tu špatně. To byla má poslední stížnost mamince. Mami, já jsem tu špatně. Vysadili mě tu... 

- A dáte mi OP?

- Ne, nedáme.

Jdeme čekat před budovu. Přichází člověk, kterého potřebujeme. Vstřícný. Hovoříme asi hodinu a půl.

- Můžu požádat o váš OP?

- Jasně.

Sedíme v autě. Lindu zlobí od minulého týdne v sauně opar na rtu. Dráždí si ho francovkou. Prý vysušit. Ne. Je potřeba ho pohladit. A ne ho dráždit. Nabídla jsem jí aloe klidnicí gel Herbalife NUTRITION. Razím, že viry jsou exozomy zapálené buňky. Něco v těle není v pořádku, buňka - orgán jde do zápalu, zánětu. Buňky vylučují odpad. Exozom. Vědci tomu říkají vir. Odjakživa nás učili, že viry přenášejí nemoci. Koňovi nemocnému kovidem dali kýchnout do pytle. Pytel pak dali dalším čtyřiceti koňům na hlavu. Ani jeden neonemocněl. Za španělské chřipky kdesi v Anglii měli skupinu asi třiceti nebo padesáti, už nevím, vězňů. Prskali jim do jídla, sahali do talířů, různě je šikanovali, aby dostali chřipku. Ani jeden z vězňů neonemocněl. Jak je tohle možné? Může se to brát za vědecký důkaz? No, tak tedy nevěřím na viry. Hm! :-) Popíjím z láhve aloe s vodou.

https://www.facebook.com/watch/?v=1728494624002437

- Dáš mi napít?

- Jo, dám. Vlastně...

Linda se řehtá. Její opar. Oběma nám došlo. Zaváhám. 

- Počkej, já se ještě napiju. No a teď si to nech. Hezky si to vypij! Já už nechci.

Řehotáme se.

- Já si pak láhev dám do myčky na sedmdesátku. :-) 

Jak to máme v sobě zakódováno.

Na dálku sepisujeme protokol. Jdeme podepsat haldu papírů. Podepisuji mlčenlivost.

- Píšu blog. Mohu se zmínit?

Dostávám svolení. Tak se zmiňuji. Ale víc se dozvíme až někdy v září.

Jedeme do Yves Rocher. Mladíček ve Futuru v reflexní vestě se ke mně hrne. Už z dálky na pohyblivém pásu se naše oči střetly. No, pojď si. Zkus si! Hrne se ke mně.

- Heleďte, vůbec na mě nezkoušejte nějaké roušky. Porušujete zákon č. Ble, ble, ble. Kde tady máte záchody?

Ochotně mně ukazuje - u červeného neonového nápisu doprava. To je furt řečí, jak kdo chodí bez roušek. Ani JEDNOHO JSEM NEPOTKALA! ANI JEDEN BEZ ROUŠKY TAM NEBYL!!! Hanba. Národ ovcí jsme! Nechejte se podřezat. Když se bojíte. Vlastenci, co necháte sáhnout na své děti! 

Sypané čaje. Udělám jí kšeft.

- Máte indiánské léto?

- To už se nevyrábí.

- Ale vyrábí. Kupuji ho od Grešíka.

- Aha, tak u něj asi ano.

Chci si přivonět do skleněného víka.

- To nesmíte. Na to sahám jen já. A vy nemáte roušku.

- A co? Vy tady máte mít cedulku: Vážení zákazníci, v naší prodejně nemusíte nosit roušky ani respirátory. Pokud bychom vás k tomu nutili, mohli byste na nás podle paragrafu 328 trestní zákoník, část 2, hlava 10, díl 1 podat trestní oznámení. Hrozí nám trest odnětí svobody až na dva roky.

- Já mám támhle cedulku, že sem smí jen jeden zákazník.

- Chcete roušku nebo peníze?

- Já tam mám...

- Žádné kšefty. Na shledanou!

Lidská hloupost je nekonečná. Jak v té pohádce o polévce ze sekyrky. Ty selky!

Nakupujeme, co nám dělá radost. Dostávám dárek. Moje vůně přebalili. Pamatuji si jednu ze svých oblíbených - má dřevěnou zátku. Ale krabičky jsou jiné. Z růžové zoranžověly. OK. Podle dřevěné zátky poznám svou oblíbenou i v obalu s jinou barvou. Rochere, Rochere! Mateš mě.

- Já bych chtěla jet okolo té černošky, jak prodává meruňky... U letiště.

Ty vorle. Linda nabírá trasu nejkratší. Myslela jsem, že vyjedeme na hrotu letiště, že se kousilínek vrátíme. Ne. My jeli směrem na Moravu.

Nesleduji její skvělou navigaci. Její auto je sama UI. Linda mrkla na display:

- Mami, vlevo vidíš obec Divec.

- Já divec! Ano, to je divec! Nestačím se divec. Tady to neznám. Kam to jedeme?

Meruňky, jahody, borůvky, česnek jsou v trapu. Naše trasa nás vede na Černilov. Ale já stále divec.

- Prosím tě, tady tu cestu znám. Sem jsem vezla vyčisti peří.

- No, Černilov je za námi.

Do Jaroměře jsme přijeli od Slovenska. Ty vorle. Tak tudy bych fakt nikdy z HK nejela. Oklikou po poli. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-06_Kocky%2C_dve_jdou_do_sveta/

Kočičky. Obstarat jim oběd. Poslední oběd. Poslední večeře byla už včera. Chci si jít lehnout. Ale ještě frčím na nákup. Beru s sebou tvaroh. Datum spotřeby 12.8. včera zakoupený. Na povrchu růžový.

Jsem naprostý trouba. Tvaroh stál 20 korun. Mohu si ho vyměnit. OK. Beru tři ty samé, s nálepkou sleva. Tedy za 15. U pokladny mi paní říká, že mám se slevou. 

- Ony tam jiné Olma tvarohy nebyly, jen se slevou. 

Radí se, jestli mi vrátit dvacku nebo odečíst pětikorunu. Nakonec odečtou pětikorunu.

- Z těch tří vám jeden nebudu markovat.

Můj mozek je už tak unavený, že by mi stačila ta pětikoruna. Mladá pokladní byla šikovná. Logicky. Říkám to doma Péťovi. On je velmi chytrý. Umí lépe počítat než já. Zamumlal, že by asi taky zapomněl nechat si odečíst. Jeden kus.

Linda čeká, až se koťata uspí. Zvonek. Milá nečekaná návštěva. Slyším od branky: 

- Ne nejdu dál. Já vás ráda slyším, když mi zavoláte. Přijela jsem se mrknout.

Péťa okopává plevel z chodníku. To je moje práce. Pár bodláků jsem vytrhala včera. On to dnes krásně dočistil.

- Vy máte hodného muže. Vyčistí chodník. :-)

- To dělám já. Teď bych to udělala před Brutal Assaultem. Aby měli hosté na chodníčku čisto, kdyby bylo vedro ve stanu, tak oni si lehnou na deku pod lísku. :-) Chladí se. Vedle sebe postaví pivo. 

Paní má krásné auto. Péťa ho obdivuje. Volvo.

- To je automat. A jsem v něm bezpečná.

- Linda když chce někoho předjet, zapne něco a uděláme vrrr a jsme vpředu a bezpečně zpět.

- No, to mám taky.

Tahle paní šéfovala školní jídelně. A hodně dlouho přes důchod. Za ní to fungovalo. Před třiceti lety přišlo nařízení, že má zdražit o korunu obědy. Neváhala, jela až na ministerstvo. Doložila, že v její kuchyni není třeba zdražovat. Na konci měsíce jsme mívali jahodový a ananasový kompot. To bývaly drahé konzervy. Kuchařky vyráběly domácí nudle. Domácí strouhanku. Na pozemku pěstovaly svůj šnytlík, petržel. Na stolech byly v létě v zimě vázičky s živými květy, větvičkami. Estetika stolování. Vařilo se výborně. Dětem, hlavně deváťákům, se klidně přidávaly nejen knedlíky, ale i maso. To ještě totiž šlo, když dítě odmítlo maso, nedat mu ho na talíř. Když jsem šéfovala letním táborům, už přišlo nařízení, že i když dítě maso nechce, musí dostat svou porci. Tam začínala nemocná nebezpečná korektnost. A šerádání jídlem. Protože dítě maso zahodilo. Paní G. byla skvělou, vynikající šéfkou. Přísná.

- Jako vy. Ale držela jsem nad nimi ochranná křídla.

- Tak, tak. Museli makat, ale...

- A věnovala jsem tomu soboty, neděle.

- Jo, a Péťa mi volal, jestli jsem v pořádku, půl osmé, ještě jsem obešla školu, jestli jsou zavřená okna, když mělo mrznout...

Péťa ji varuje, ať se ani nejede podívat do jejich domu, který loni prodali. Odstěhovala se s manželem k dceři do města, kde prý vyráběli karborundum brousek, pro každého kousek. :-) Zve nás. Hovoříme překotně. Přitom jí občas volám. Ona vždy řekne:

- Jé, Jaroměř. Slyším Jaroměř. Já vás tak ráda slyším.

Dala se očkovat. Chce cestovat. Ano, ví. Je mi do breku.

- Nechoďte na druhou.

- Půjdu.

Počkejte, než se to přežene, rok, dva... Jak za války...

- No jo, jenže to už mi bude hodně let. A já chci cestovat teď. Chci mít ten glejt.

Jsem smutná. Holčička krásná. Ušlechtilá. Taky se nechala chytit. Každý rok jsem ji zvala na třešně. Ona je miluje. Potkávaly jsme se v lukách na běžkách. Ještě jedna běžkyně tam běhávala. Bylo to moc krásné. Jedné bylo asi pětasedmdesát. Paní G. bude určitě osmdesát. Je nádherná. Krásná. S úsměvem na rtech. Objímáme se. Tak ráda ji vidím. I ona mě. Zas nás zve. Mám v sobě smutek. Svět už není to hezké. Mocní si s kristovskými bytostmi vytírají zadek. Odpojují je. Děsí mě to. Chystají se na naše děti... A rodiče sedí na zadku. LIdé kvůli cestování, práci, hospodě, sportu naskakují na přeprogramování... Schwab si mne pařáty. Stále ho vidím v těch bílých podvazcích, na přirození nějakou krajku. 

- Mami, raději jedu. Jsou najedení. Spí.

No jo, jenže za deset minut volá. Slyším, jak naříkají. Kde je volnost?! Mluvím k nim:

- Kluci, kam jste se mi ztratili? Hošíčci kočičí! Čičiči...

- Mami, ona tě hledají.

Tak zas zavolej, až začnou brečet. 

Za chvíli volá z Hradce. Zas slyším jejich brek. Drásá mi to srdce. Kulíšci nevědí, že jedou do dobrých rukou. Znovu na ně mluvím. Na chvíli ztichli. Ale když mě neviděli, spustili znovu svou muziku.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-06_U_nove_panicky/

Ti dva už jsou v bezpečí u paní v Horních Počernicích. Linda s nimi uháněla jak o závod; za hodinu a kus je předávala. Uondali se. Rezáček bojoval víc. Chtěl tašku rozsápat. Maskovaný odpadl. Jak lidé. Chtěli svobodu, pak to vzdali. Ale dočkali se jí. Dala jsem jim jejich hračky, ručník s pachy maminky. Dopis, kdy se narodili, čím jsem je krmila... Na fotkách v klidu spějí. Budou si zvykat na nový hlas nové mámy.

Půl sedmé. Zvonek. 

- Policie. Můžete jít ven?

Nesu Zrzku v náručí.

- Prosím vás, na vašem plotě byla plachta. Nevíte o ní? Ztratila se.

- Na našem plotě? Jak mohlo být něco na našem plotě? Nevím o ní. A divím se, že byla na našem plotě. Já jsem ani nepostřehla, kdy nám soused ořezal náš smrk.

- Jo, v klidu. A manžel si nevšiml?

- Manžel si nevšiml.

- Děkujeme.

Oni se přišli zeptat na můj majetek!? Ty vorle, kde to jsme? Jdu na souseda. Psychopat. Magistr. Tatíček koupil zahradu. Synáček hovado. Před dvěma lety tu zazvonil. Nepředstavil se. Ukazoval nám ruční náčrtek přízemního domu; nechápali jsme, kdo to je. Ze souvislosti nám to došlo. Péťa ho zná od narození. Ale věkem se změnil. Šikanuje nás. Chce náš dům zastínit svým pomalu osmimetrovým hnusem. 

- Poslouchejte, ještě jednou sáhnete na náš majetek...

- Ale to je společný.

- Vy jste asociální hlupák. Podívejte se do zákona.

- To je společný plot.

- Ty sloupky vykul a poasfaltoval můj táta. Ročník 1914. Před osmdesáti lety! To pletivo jsem platila před deseti lety já! Kolik jste mně na něj přidal? Plot není ze zákona povinný. Ale táta si svůj pozemek oplotil. Je to náš plot a vy na mě nebudete posílat policajty.

- Já jsem vás neoznačil. Vy nám tu škodíte a nebudete tu mít požehnané bydlení.

- A čím vám škodím?

Debil. Hraje tu svou blbost? Proč mi pořád tvrdí, že náš plot je jeho? Nebo je to fakt kreten? Je. 

- Tykáte mému muži. Střílíte proti nám. Udíte nás dýmem. Ořezáváte náš strom ve lhůtě, kterou jste si sám nedodržel. 

- Já mu někdy tykám, někdy vykám. Jemu to nevadí.

Jemu to vadí. Uvědomujete si, že jsme staří? Jste neurvalý nevycválaný hloupý a zákona neznalý člověk. Nebudete tu mít požehnání.

- A já nepotřebuju od vás žádné požehnání. A váš manžel se mě deset let ptal, kdy začnu stavět.

- Jste nekonečné hovado. Budete mít, co si zasloužíte. My máme s našimi sousedy dobré vztahy.

- Myslíte?

Co tím naznačoval? Jdu zavolat sousedce. To ji nenechalo klidnou. Hoch nás chce rozeštvat. Tak jsem zvědavá, jestli najde odvahu, aby se ho zeptala, co to mele. Ačkoli - on mohl naznačit, že naše sousedeské vztahy budou nulové. To jsem se dožila. Ve svém věku. Tohle, kdyby udělal jeden ze synů mého Petra, ten by je zrichtoval. Dělat hanbu. Ale jak vidno, panu otci, fotografovi, to očividně nevadí. Asi je to stejné hovado. Píšu asi. Nepíšu že je. To je pro chejtry :-) 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-06_Housky/

Peču houstičky. Svého času jsem přes plot při večerním plkání podala přes plot buchtu... Dnes, až by sousedka šla vypustit jejich Filipa, nabídla bych housky. No nic. Mamka mi říkala:

- Kde tě nechtějí, tam se necpi.

A jedna kolegyně, dej ji pámbu věčnou slávu, měla větu:

- Kde špatně hrají, odtud rychle pryč. Uteč!

Ale on nějaká moudra nepotřebuje. Nebude tu mít požehnání. Je to zlý člověk. Kdokoli mi v životě ublížil, doplatil na to. Nepřeju mu nic zlého. Boží požehnání primitivovi na rozdíl od prachů bude chybět. Já raději harmonii s vesmírem... Peníze nejsou všechno. Někdo myslí, že si za ně koupí v Pze dům. No, jak si kdo myslí. 

Dobrou noc!

Bonus - už jsem slyšela:

Alexandra Lechovská

A co když.... je to obráceně?

Co když spustili očkování jen u těch nemocí, které by zmizely přirozenou cestou samy?

Tak jako - je to styl jejich "práce".

Protože když se podíváte na ty celkové grafy závislosti smrtnosti na čase, od let, od kdy se to sledovalo, ne jen ty krátké výseky grafu, které se oficiálně předkládají jako "zásluha" očkování a "moderní medicíny"....

Romana Dostálová

To jsem někde viděla. Pokles těch nemocí, vymizení. A až pak se začalo očkovat. V době, kdy už výskyt těch nemocí nebyl přirozeně . Jenže kde já to četla. Už to asi nenajdu.

Ol Sti

Romana Dostálová u spalnicek! .... zacali je ockovat v r.1967, kdyz uz byl nulovy vyskyt

Romana Dostálová

Ludmila Klapsiova A to ještě jako bonus. Proděláním některé z těch dětských nemocí. Už nepamatuji které. Možná zrovna ty spalničky. Taky už si koukám prd pamatuju. ' alt="😎" referrerpolicy=origin-when-cross-origin v:shapes="_x0000_i1025"> Tak proděláním si tělo vytvoří v sobě látky, které zabraňují v dost velké míře v budoucnu Alzheimru, nebo Parkinsnu. Proto možná ten nárůst od chvíle, kdy se začalo očkovat a většina to přestala přirozeně prodělávat. Možná vše se vším a možná mnohdy vědí.

Alexandra Lechovská

Prodělání spalniček zabraňuje i mnohým druhům rakoviny.

Ivan Porubský

Na jistém školení se probralo i fluorování vody jako boj proti tyfu. Na mou otázku, proč se i po vymýcení tyfu stále fluor přidává mi bylo sděleno, že bych si měl tyto nebezpečné otázky rozmyslet, než je vyřknu.

Psal se srpen 2014.

Michele Debieux

Já četla, že všechny nemoci vymizely ještě před první vakcínou. Doložila to nějaká britská doktorka u soudu, vyhledala to v archivu, protože se kvůli vakcinaci soudila a soud ji sprostil obžaloby...