:-)

Páne jo! Probrala jsem se. Už zas v obýváku. Na gauči. Chybí stolek, ušák... Jediná sedačka stojí na novém koberci. Přála jsem si světlý. Bála jsem se, že budou námitky. Ale byl schválen jednohlasně, a dokonce pochválen Honzíkem. Manželovým synem Půl dvanácté. Tak to už je nejvyšší čas na kutě. Petrouškova hodina už dávno minula.

Probraná, plná života. Moureček oddychuje na zádech na teplé dlažbě. Zrzečka se uvelebila na páníčkově křesle v přítmí jeho pracovny. 

Prve začínal den. Petroušek s Honzíkem si chtěli vyjet na houby. Tak obrovská zima, lije, odpískali to. Slastně se protahuji. Nemusím vylézat. Linda a Péťa jsou na nohou. Vstávám.

- Představte si, že jsem si to spletla. Vinobraní a burčákobraní na smiřickém zámku je až dnes.

- Ale je zima.

Mají pravdu. Před týdnem jsme si to hezky, moc hezky užily s Lindou pod kaštanem na dece v Kuksu. Uměli vybrat datum. A ta vína! Měla jsem tělo po kovidu; čekalo mě zdolání malování obýváku s kuchyní. Otálela jsem. Půl domu! A dnes? Dnes se mohu vyvalovat. Zdoláno. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-09-18_Dnes_-/

- Zapomněla jsem ještě na něco! Na špajzku.

- Prosím tě, na tu se vykašli.

- No, to právě nevykašlu. To by nebylo ucelené. Hlavně je tam nalezlých pavouků! Všechny čeká smrt! Tu barvu tu ještě chvíli nechám.

Lindoušek jede za Kittynkou. 

- Petroušku, je třeba vykopat ty brambůrky pod rynglátkem vedle jahod. Nemusí to být dnes. Ale kdyby... 

Dávám vařit kousíček hovězího. Uvařím lehoučkou polévku pro nás dva. Se špaldovými nudličkami.

Za chvíli je tu s truhlíkem brambor. Docela narostly. Není jich mnoho, asi ze čtyři nebo šesti sazenic, ale když vezmu, že je to asi ze dvou nebo tří rozpůlených brambor, je to zázrak. Celé léto jsme jedli své brambory, svá rajčata, své okurky. Děkujeme za hojnost!

- Peťuš, mohu ti dát americké brambory a kousíček roštěnky ze včera?

- Úplně mi to postačí. Dva dny jsem se cpal. Nejsem na to zvyklý.

- Ani já.

Chystám se umýt okna a dveře, nábytek. Jej, to se mi vůbec nechce. Teď dva dny budík, vstávání, práce. Dnes dlouhý dlouhatánský předlouhý rozjezd.  

- Peťuš, já to do tří nestihnu. Zavolej Honzíkovi, že klidně může přijít dýl.

Drhnu neviditelné bílé mapy v linoleu. Linduška předmyla, mohla bych to tak nechat. Ale když úklid, tak špígl nýgl.

Drhnu okna, topení, nábytek, police... Špíny, lavory špíny. Nahoře na skříňkách mám dvě a dvě reprobedny. V těch straších původních mám zacvaknuté koncovky. Jednu jsem vyrvala včera. Druhou dnes. U té včerejší kabel zaplul tak, že jsem ho našla. U té dnešní zmizel. Kde je?

- Peťuš, nemohu nalézt kabel, divej, takhle vypadá.

Petroušek si jde udělat háček; jsem ráda, že ho mám. Pomáhá, jak umí. Vytáhl zpoza skříňky to, co potřebuji.

Sleduji u práce na ntb nějaký detektivní pondělní seriál. Oni nic jiného ani natočit neumějí. Detektivky, vraždy, strach. Minulý týden jsem cestou z nákupu poslouchala příběh dvou cikánů, kteří uvařili své dobrodince, kteří je nechali u sebe bydlet. Zrovna první díl - ano, to je ono. To jsem poslouchala. Myju okna, v duchu si říkám, co lidi dovedou za hnoje. Jak se má dítě naučit lásce v dětském domově! K čemu jsou tyhle "domovy"! Semeniště získávání necitlivosti, nenávisti k lidem, k světu.  Proč si pořizují dítě, když ho odloží. Tolik lidí si přeje, není jim naděleno nebo dlouho, dlouho čekají na zázrak zrození. Asi před třiceti lety jsem vzala děti poprvé k soudu. Po přelíčení jsem se ptala, proč nenařídila ústavní péči. Její odpověď mám vrytou dodnes v sobě. A souzním. Maminka pije, toulá se, nevaří, ale jednou za týden k sobě přivine dítě. Polaská ho, projeví kousek lásky. V ústavu má dítě postel, kapesník, jídlo, teplo, ale chybí tam nejzákladnější cit. 

Honzík je tu. Povídají si v pracovně. Venku se stmívá. Je tam syrovo. Měla bych jít navštívit skleník. Dát tam paprikám kamínka. Zítra, určitě zítra! Naše fotovoltaika dnes vyrobila nejméně elektřiny za tři měsíce.  Jakpak se k tomu postaví Petroušek. Topit paprikám. Ale co, mám tam zavedenu vodu i proud... To dáme. Ale poprosím až zítra... 

- Stihnu dojet ještě pro mléko?

- Stihneš a už to budu mít.

- Je tu zpátky na to tata.

- Dnes mám mobil s sebou, abych se ti neztratil jako minule.

- Joj, to jsem se tehdy bála. To už bude měsíc.

- Tak jdeme na to.

Chystám jim Herbalife svačinku. Vlastně večeři. Skyr, vločky, mandle, protein drink mix, jahody. Hlídám, po očku pozoruji. Neuhlídala. Na jedné straně jim asi dva centimetry chybí.

- No, tak tady se mi bude usazovat prach a když to budu vytírat, zašpiním koberec.

- Ale to mají vyrobeno nakřivo.

- Prosím?

- Ta holka to špatně uřízla.

- Co vykládáte? Vy to máte po bocích blbě uříznuto a ona to řezala našíř.

 - Tak to nám, Jendo, nevyšlo.

- Co kdybychom tajdle vyřízli kus a dali tam větší...

- No to určitě. Pat a Mat v akci. To ať vás ani nenapadne.

- Ale to je těmi skříňkami! Podívej, nejsou rovně. Nedá se s nimi hnout?

- Ani náhodou. Mají vytlačená v linoleu svá místa. Truhláři je tam umístili na vždycky. Je to masiv a s tím nehneš.

- Je to přetíženo!

- Ještě jednou řekni přetíženo!

Nakonec to zachránili malou nenápadnou záplatičkou. Honzík žehlí:

- Tak mohu sem chodit na kafe?

- Honzíku, ty vždycky. Jsi tu vítán!!

Řehtáme se. Tolikrát Peťa ustanovoval koberec, vždycky jsem dozírala, dnes jsem si říkala - dva šikovní hoši. Honzík je velmi zručný. Chybička se vloudila. Výsledek vypadá dobře. Doprostřed mi umístili naši krásnou sedací soupravu. To mi stačí. Stoleček umyju zítra, cingrlátka navěším zítra. Ušák dotlačím zítra. Záclony mi Petroušek pověsí zítra. Maňana! Všechno maňana. Petroušek mě pořád chválí. Nemůže pochopit, že jsem vymalovala celý dům. 

- Chtěl jsem ti poděkovat. Jak jsi to všechno zvládla. Ty jsi fachman. To já bych nedokázal. Jak jsi neúnavně šla místnost po místnosti. A krásně jsi to vybílila. Ty víš, co chceš. 

- Až na tu oranžovou u mě. Chjo, na to budu zírat čtyři roky.

- Ne, máš pochvalu. Zítra lež. Válej se, odpočívej.

- Peťuš, zítra bychom taky měli nechat zkontrolovat macíka. Po té injekci je tlustší a tlustší. Lidi mi píšou, že nabobtnal. A mají pravdu. Už bych ho začala živit normálně.

- Tak mu dej Zrzčino.

- Ne, on má speciální stravu na rozpuštění písku.

- Ale už je v pořádku...

- To nevíš. Právě proto mu to teď nepokazím. Dala bych mu už mlíčko. Je tak trpělivý. Mourin. Mazel.

Tak já už jdu. Zasloužím si. Ráno budu pokračovat v krasojízdě. Jsem nepředstavitelně šťastná. 

https://dvojka.rozhlas.cz/vaclav-kopta-a-jeho-milovana-60-leta-hana-zagorova-8827569

Dopo jsem se radovala z dávných, dávných písniček Hanky Zagorové. Vrátila jsem se do dětství. Do šťastného dětství pod maminčinými křídly v šedesátých letech. Inteligentní dobře se učící hezká holčička. Joj, to byly zlaté časy! Hana patřila k mým oblíbeným vedle Petra Němce, Marie Rottrové, Věry Špinarové, Golden Kids, Petra Spáleného, Ulrychových Javorů... Maličkosti, které mi přinášejí klid, radost, mír do duše.

Děláte to taky tak? Malé radosti dne.

Dobrou noc!