24.12.2020

No, a je to za námi. Naděleno. Rozbaleno. Zas až za rok. Bude nějaké balení a rozbalování za rok? Velký reset. Klaus Schwab to ví.

Měsíc příprav. A je to pryč. Už padá nový prach na vysmýčená místa...

Tolik práce - dnes přede mnou. Pomalý rozjezd. Nejprve hlavu. Péťa by řekl - do čistírny. Ještě tvořím přání Péťovu bratrovi. Naaranžovala jsem misku s větvičkami. Zapomněla jsem na skyp. Jak jsem mohla zapomenout - skyp na Štědrý den s maminkou! Sluší jí to. Krásně ji načesali vlasy. Pečovatelka hodná. Letuji přání a sbírám myšlenky. Stárnu. Vysvětluji, proč se letos poprvé nesetkáme osobně. Maminka v klidu. Před obědem přichází pečovatelka. Ještě prosím, aby mi řekla, co mamce dochází. Vůbec nevím, nemám přehled. Zapisuji si na papírek. První rok bez mamky. Jsem vykolejená. Přeju, loučím se.

Linda přijela. Ustrojí stromek. Lezu na půdu pro světýlka. Točíme je spolu okolo stromu. Na čtyřikrát. Nechceme stromek obcházet, tak řetěz přehazujeme přes špičku. Vždycky, když řeknu:

- Připrav se!

Mrskne řetěz přes vršek stromku o vteřinu dřív než já. Když jsme v nesouladu po několikáté, zvyšuji emoce. Servávám řetěz a naposledy - znovu.

Jdu ven. Budit stromečky. Obcházím zahradu. Každého stromečku se dotýkám. Budím ho do Štědrého dne. Děkuji za úrodu. Nasávám zemskou a vesmírnou pránu. Klid. Mír. Pohoda. Vracím se do domu. Lepím si na sedmý obratel nanočásticovou náplast - abych vše zvládla.

Petroušek asi dva tři dny zpátky hledal svačinku. Nenašel.

- Peťuš, vem si jogurt. Máš tam třešňovou nebo rybízovou marmeládu. Dej si jen trošku. Je v tom cukr. 

Až večer:

- Mohl bys mi říct, proč sis rozdělal tvaroh?

Nechal tam dvě lžíce na dně.

- To máš jedno. Tvaroh nebo jogurt.

No, jsem puntičkář. Když jogurt, tak jogurt a když tvaroh, tak tvaroh. Když růžová, ne rudá a když fialová, ne modrá. Zkrátka jsem pünktlich.

Rybí polévka. Mor na Péťu. Není jeho oblíbená. Asi pět let ji vařím jinak; podle Zdendy. Chutný recept. Rybí hlava. Oči pryč. Nezapomenout vyrvat všechna skřele. Co s vnitřnostmi? Aha, natrhat až před koncem. Letos nezahušťuji. I tak je hustá. A dobrá.

Na FB mi najelo video z předloňska. Marta mi přišla odkostit kapra. Beru ostrý nůž. Tvořím podle videa filety. Podkovy by se nepropekly. Jak se mi to povedlo! Překvapila jsem sama sebe. :-)  Melu strouhanku.

V letu mezi vařením kratičce odpovídám na přání, zdravice, krátká videa v messingeru, Whats Appu, SMS, FB... Nebyla jsem dnes na mailu. Tam toho bude.  Nestíhám. Někomu namluvím ústní  zprávu cestou na hřbitovy. Někomu poděkuji stručně. Je toho moc. Sama nepíšu. Neoslovuji. - Luis psal. Luis Arturo Vargas de Cuevas. Poznali jsme se v roce 73 na gymnáziu na besedě, když junta svrhla v Chile Salvatora Allenda. Luis teď žije v Ekvádoru. Univerzitní profesor. V tomhle měsíci mu vyšla kniha. Jeho tatínek - osobní lékař prezidenta Allenda. Tehdy tu studoval na KU. Nevím o kolik hodin jsou pozadu, odhadmo když tady je odpoledne, u nich se chystají k obědu. Odkládám odpověď na jeho zdravici. Pořád si říkám, máš čas. Nakonec posílám až večer, když už se chystají usednout k štědrovečernímu stolu i tam.

Salát. Linda přivezla mísu svého. První rok bez maminky, a ještě první rok bez mého salátu? Vyrábím svůj. Kdo to bude jíst? Má majonéza krásná klepavá. Celou ji vyklepnu. Polévka se vaří.

- Ó, tady je salát!

- Ochutnej, od Lindy. Nemá v něm šunku.

Letos jsem koupila gothaj. Několik let jsem dávala šunku. To není ono. Gothaj už není, co býval... Jednou... 

Linda volá Zrzku na terase. Uši má na zádech. Slyší Péťovo hodnocení.

- Je dobrý. Kyselý.

- Já ti dám kyselý! Mám dobrý.

- No ne, kyselý, takový dobrý.

- To už nenapravíš.

- No, jsem myslel, žes ho měla pár hodin na slunci, no.

Vtipkuje. 

- On myslí pálivý, víš? Nerozlišuje pálivý nepálivý. Vrcne tam kyselý. Péťo, ty mi pořád říkáš, že pojedu za babčou, ale já v poslední době pozoruji, že tam asi dřív pojedeš ty.

Něco nechám na zítra: Vánočku, majonézu, křen s jablky.

Volá vnuk. Za chvíli se staví. Deniska se omlouvá.

Obaluji klobásy, rybu. Rybí skelet ukládám do mražáku na polévku. Jeho čas přijde. Možná až v létě...

Linda věší salonky. Letos jsem nekoupila klasiku. Kdo to má jíst! Navíc s jedy. Stádu stačí glukozovo- fruktozový sirup. Mění se na tuk a rovnou si sedá na játra. Nic. Toto vyřazuji. Nekupuji. Salonky věšíme na konce větviček, aby vypadaly jako mašličky. Péťa chce přispět troškou do mlýna. Krájím brambory, vajíčka, poslouchám, jak Linda radí:

- Vidíš, tajhle takhle obtočíš drátek a zavěsíš na větvičku.

Drátek zmrzačil do patvaru. Salonka mu upadla.

- Ne, tohle není pro moje mistrovské ruce.

Salát na míse nabývá. Krájím na kolečku se strunkami. Vyskočilo mi očko.

- Mistře!

- Nech mě balit.

- Mistře, co si tam mumláš?

- Péťa balí.

- Kdo mě volá?

- Mistře, potřebuji nahodit očko, vidíš?

Ukazuji drátěné kolečko na brambory, vajíčka.

- Jaks to dokázala? To přece nejde vyháknout. Tos musela děsně zabrat.

- Spěchám. Tlačím.

- To spravím.

Slyším mumlání, že to nejde, že je to v...

-  Peťuš, mám ještě dvě. Nemusíš to spravit.

Přinesl kolečko s přetrženým očkem.

- To je na zahození.

- Počkej, vyfotím si to.

- Kde je ten Lukáš? Řekl kdy?

- Za chvíli. To mi vyhovuje. 

Akorát máme jet na hřbitovy. Po tmě se tam špatně budu vyhýbat blátu.

- Už je asi tady!

- Ahoj. Tady mamka něco malého posílá. A kousek vánočky, ale bez rozinek, ona je nemá ráda. 

Náš vnuk je šikovný, skromný. Zažil s námi první let letadlem. První okouzlení mořem. Naučili jsme ho lyžovat, Linda ho procvičovala na kopci jako začátečníka. Naučil se obstojně. Seznámila jsem ho s tím, jak chytat kobylky - byl malým přírodovědcem. Prohlížel si je v dlani. Doučovala jsem ho na gymnáziu češtinu, dějepis... Nabízím právě uvařenou polévku.

- Babi, já budu jíst.

- My taky. Pomoz nám, ať nám tady nezbyde.

Povídáme. Péťa se vyptává na jeho partnerku.

- Babi, má číro.

- Tak takovou já nechci vidět.

- Ale babi, rozuměla by sis s ní v těch tvých konspiracích.

- Lukáši, konspirace nabyla hanlivý význam tím, že mu ho dali. Američané schválně vypouštěli od šedesátých let fejky. Tím zdehonestovali lidi, kteří jim na ně skákali. I dnes je těžké rozlišovat, co vypustili uměle.

Nemám náladu na Štědrý den honit politiku. Vysvětlovat. Péťa vede hovor na bydlení, na práci.

Je spokojen. Jeho práce je koníčkem. Má nápady, ale v mých očích je nedoceněn. Je nová generace. Agenda 2030. Sdílení. Vyhovuje mu sídlené bydlení. Vysvětluji, že sdílení začalo sdílenými koly a koloběžkami. Nelíbí se mi to. Nevím, jestli to má dobré brzdy... A chci mít své auto kdykoli k dispozici, nechci sdílet. To už tady bylo. 

Tato generace nepočítá už s tím, že si koupí byt, aby byl jejich, aby neplatili pohodlný život těm bohatým.

Loučíme se. Nepřesvědčuji ho. Zbytečné. Mám jiné smýšlení. Ať si žije podle svého. Ať platí společné energie... Proti gustu...

Na hřbitovy za tmy. To jsem nechtěla. Fotím světýlka. Nekvalitně. Měsíc jak rybí oko. Jak to, že nejsou hvězdy? Dělám si energetickou ochranu. První hrob - Matějovští. Svítí tu. Vkládám kahánek do lucerny. Měli mě rádi. A já je. Moc. MOC.

Jdeme okolo hrobu kluka, který na jaře zabil rodiče i sebe na cestě riskantní jízdou. Zbyla čtyřletá holčička. Letos stráví první Vánoce bez rodičů!! Povolání syn - psali v novinách. Jeho maminka zemřela při nehodě o osmnáct let dřív. Na rozdíl od syna ne svou vinou. Hrob svítí do tmy.

Na našem hrobě se svítí. Deniska tu prý nebyla. Asi sestra a synovci posvítili. Hold mému tatínkovi, jejich předkovi. Všichni z něj máme část výbavy. Deniska zručnost. Tatínek byl nesmírně šikovný. Dědeček z druhé strany podplukovník.

Ještě na druhý hřbitov. Vezeme koš kahánků, svící, lampiček, náplní. Na kraji hledám hrob Simonky. Milovala mě. Už jsem o ní psala. Holčička s červenou mašlí obstoupena hošíčky. Všechno druháčci třeťáčci. Nosila jsem poslední měsíce Lindu. Na kopci u školy jsem ji vzala za ruku a v bezpečí odvedla k nim domů. Odrodila jsem. Odešla časně z mateřské. Ivulka, dej mu pánbu věčnou slávu, si našel novou... Musela jsem jít vydělávat, abych zabezpečila děti. Simonku jsem dostala na zvláštní do třídy. Nevěděla jsem, kdo je. Pamatovala si mě. Před deseti lety nás zarmoutila. Odešla po těžké nemoci. Simonko, myslím na tebe. Na tvou tichou mluvu. Na to, jak jsi nechtěla nosit sluchátka. Děti se ti smály. Přitom vaše třída vyprodukovala samé šikovné děti. Každý se v životě uplatnil. Vaši lásku jsem vám oplácela.

Zastavuji se na hrobě předků prvního manžela. I jemu vzdávám hold. Otec mých dětí. Mají z předků otcovy strany část výbavy. Půl na půl. Na předky nezapomínáme. Chodíme za nimi na rituální místa.

Hrob Petrouškových rodičů. Děkuji za syna.

- Peťuš, strejčínek mě prosil, abychom za něj zapálili svíčku.

Jdeme zpátky. Svítím si telefonem na cestu.

- Tys ten koš rozdala. Zbylo tu sedm kahánků.

- Všichni si zaslouží. Byli s námi v kontaktu. Učili nás. Cvičili nás. Děkuji jim za to. Zaslouží si posvítit.

Doma. Dnes je ten den, na který se zas budu rok těšit. Spíš na měsíc před. Pohádková říše. Mámení všech smyslů. Purpura, bylinky, cukroví, koledy...

Dáváme si pod talíř peníze. Šupinky letos nebyly. Ulovila jsem pár při porcování..

Po večeři naděluje Ježíšek. Neměla jsem očekávání. Mám všechno. Dopoledne jsem poslouchala třetí část Igora Chauna - rozhovor s paní Irenou z Nové Paky. Antal Stašek psal o Blouznivcích našich hor. Irenka je napojena. Rozklíčovala Voynichův rkp. Dostala jsem hromadu dárků. Mimo jiné maličkatý.

- Co to je?

- Co myslíš? To je předvoj velkého dárku. USB. A divej, co tam máš!

Čtu názvy Tajemství Voynichova rkp. 2015, History Voynichův rkp., České tajemno Voynichů rkp a tři díly Igora Chauna z listopadu letošního roku. A hned mi nese těžký dárek.   rozbaluji: VOYNICHŮV RUKOPIS - NEJZÁHADNĚJŠÍ KNIHA SVĚTA. 

Už mám od Lindy několikátou kvlaitní knihu. Ruce pryč od této knihy od Jana van Helsinga, Duškovy Dějiny c. k. královského města Josefova, teď tahle... 

Ježíšku! Děkuji! 

Požehnané Vánoce všem! 

Dobrou noc!