245. díl nekonečného seriálu nabírá na dynamičnosti!

Budím se do krásného rána. Venku pošmourno. Šedo. Hnědo. Listí opadává. Začínám v devět. Den v diářku rozvržen do odpoledne. V klidu. Žádné honění. Příroda zavírá oči, klimbá jí hlava. Už už brzy usne. I lidé jsme v dřívějších dobách končili s pracemi na poli i ve stodole. Přijímám násilné uspání státu... Pokud to jde, lidé se zklidní. Rozmyslí si, co dál. Je dobré zůstat doma. Odpočívat. Věnovat se jeden druhému. Přerovnat věci v sobě i v šuplících. Snížit aktivitu. Třeba si začít malovat, tvořit, číst. Zavírá se příroda i já. Energie stéká dolů. Ideální lehnout si na teplou pec. Usnout. Spát, snít. Probrat se do nového světa nakloněného lidstvu. Ničitelé zmiznou... Na tisíc let mír... Hojnost. Láska, zdraví. Telepatie. 

V domě zakonzervované teplo. Při stavbě domu nám stavitel a autor projektu říkal:

- Ten dům je jako konzerva. V zimě nepustí teplo ven. V létě udrží v domě chladno.

A je to tak. V létě když jsem přiběhla nahá z bazénu, v domě brr. V největších vedrech. Příjemno.

Začínám v devět. V deset skyp s maminkou. Ráda slyším hlásek koordinační. Když k mamce mluví laskavým hlasem:

- Teď uvidíme dceru! Počkejte!

Už odkrývám okénko kamerky. Ale ještě se nevidím.

- My vás ještě nevidíme!

Aha, ještě musím ťuknout na ikonku přeškrtnuté kamerky. Už vidím maminku. Před třemi lety - ach, to bylo smutné. Skoro dva měsíce od zlomeniny. Ředitel ani vrchní nenahlásili do FN - zákaz narkózy... Maminka vše přežila. Ale služby v LDN - nejhorší hotel světa. Neotevřou kelímek, láhev, krabičku s paštičkou. Hlavně jim hodinu před jídlem nasadili bryndáky. Za hodinu přinesli a odnesli jídlo. I bryndáky. Nikdo nekrmil. Lidé po mrtvicích, dementní, sklerotičtí. Paní s pamětí:

- Mohla byste, prosím vás, támhle té paní otevřít láhev?

Kmitala jsem po pokoji a snažila se pomoci. 

Vyvezla jsem maminku asi po měsíci ven na slunce.

- Mami, otevři oči, mami! Podívej, sluníčko!

Smutná. Zavřená do sebe.

- Vidím ho naposledy.

Hned jak se DD vrátil z hradeckého neosobního betonového chladného naprosto nevhodného Grand Parku do zrekonstruovaného DD, hned v ten den jsem maminku nechala odvézt tam. Barevno. Hezká výzdoba. Vlídní lidé. Její věci rok zamčené v jejím původním pokoji. Odešla z něj po svých. Vrátila se nepohyblivá na lehátku. Nad postelí kytička levandule. Našla jsem ji v druhém křídle v temném pokoji. Výhled do skříně. Zarazilo mě to. Jestli má ležet a nechodit, musí za ní sluníčko přijít! Tady začal spor s ředitelem. Tady jsme ho poprvé přistihla ve lži. Lhal. Není to seriózní; není to hodno ředitele. Slovíčkařil. Prý to není "maminčin" pokoj. No jo. Není. Ale z něj odcházela na rok do Grand Parku. Boty byly v zásuvce právě v "jejím" pokoji. Lhal. Kdo lže, ke všemu hloupě, nemá v mém okruhu co dělat. Nelže se. Kdo mě čte, ví. Mluvím tak, jak myslím. Tečka.

Pamatuji si, paní Věrka maminku krmila.

- Proč ji krmíte?

- Vždycky krmíme ty, co se vrátí...

- Ne. Mamka má ruce a bude jíst sama. Mami, šup, šup. Umíš jíst.

To no by se jí líbilo nechat si sloužit. Stala by se naprosto nesamostatnou. Večer jsem se znovu vrátila dát jí dobrou noc. Spokojená. Šťastná. Uklidněná. Mamka v barevném prostředí rozkvetla. Vrátila se do života. Dvě zařízení - a jaký rozdíl! Nepředstavitelný! Změnilo se složení obyvatel. Dřív si lidé docupkali na jídlo, na záchod, obstarali se. Odpoledne se na konci chodby samovolně scházela kávová společnost. Babky si povídaly, zpívaly. Ráda jsem u nich sedávala, vyzvídala o jejich životech, poslouchala. Už jsou všechny v Pánu. V té době ještě pečovatelky - a KVALITNÍ!! - mohly s lidmi sednout, povídat, číst. Dokonce se hrály hry, zpívalo se, házelo se balonem, každé patro mělo svou kavárničku, tvořilo se ručně... Dnes se pečovatelky honí jak nadmuté kozy. Stále v běhu... Dnes už bych jim ráda dopřála chvíli posezení. Vše na minuty spočítané. Dost vzpomínek!

Povídáme si s mamkou. Vymýšlím si témata. Chci, aby mluvila. Už jí to nejde. Chvilku luštíme. Už mám pod videem nápovědu na steh. Začíná E, končí L. Zítra pokračujeme. :-) Díky, Lucko.

Den mám v diáři nalajnovaný. V pátek nepracuji - dnes výjimka. Výjimky jsou změny. Na patnáctou přijede krásná štíhlounká paní podobná Tereze Kostkové pro tašku jídla.

Do obchodů nechodím. Obstarává Petroušek. Jenže co moje oniománie?! Chorobná touha nakupovat. Píšu mamince vzkázek. Tisknu ho. Nesu jí přírodní multivitaminy na imunitu, Xtra Cal na kosti. Dary moře na duši. Volám koordinační.

- Beru to přes poštu, za chvíli jsem u Vás.

Pošta mou oniománii neuhasila. To bylo málo. Anonymous jsem nechala na předním sedadle. Frčím do DD; blíží se konec pracovní doby. Ať nezdržuji.

Předávám dárky. Zpátky jedu zadem. Před Jaroměří několikakilometrová kolona. Souběžně ji vesnicemi míjím. Mám? Nemám? Na patnáctou Tereza Kostková!! Ale jo. To dám. Před poplachem (vím na 100%, že falešným!) jsem si koupila skleněnou misku. Krásku s dvěma oušky. Co kdybych jí koupila dvě sestřičky. Jdu. Rychle procházím obchodem. Šmejdím. Nikdo nic. Klid. Beru dvě krásné svíce. Vanilku. Skořici. Platím. Pohoda. Že bych ještě zaběhla okouknout další obchod? Jo. Mezi regály slyším mladou se zabandážovaným obličejem.

- Rouška nerouška!

Pomyslím si: 

- Ty vopice jedna! Neotravuj! 

Ireno, mlč. MLČ! Dýchá se mi skvěle. Nepotřebuji, aby mě chytil běs. Jsem ráda, že se v noci nebudím a nehltám světlo. Ještě v paneláku jsme to měla. Vypli proud. Venku fučelo. Nemohla jsem popadnout dech. Škrtala jsem sirkami. Chlemstala jsem světlo. Z postele se ozval rozespaný hlas: 

- Zas tě to chytá?

Otevřené okno. Venku vítr klátil stromy. Vykloněná do pasu. Nemohu nabrat dech. Vítr mi bere vzduch... 

Ne, fakt. Netoužím, aby se mi to vrátilo. Ne. Zkrátka NE! Loni jsme to zažila v malém. Nemohla jsem do sprchového koutu. Opravdu NE! Večer slyším hlavu, nechci říci prasečí. Ne. To se nehodí. To není uctivé.  Alhamajda požádán, aby pokutovali nepoddajné. NEBOJÁCNÉ! Hm. Fašismus.

Platím. Utíkám s vozíkem ven. Pozoruji lidi. Někteří se bandážují už na kruháku. Někteří jdou holí. Prostí. Co nejdál. Ale na drkotavé kartáčové podlaze se podvolí temným.

Za pět minut tři. Uháněj. Telefon.

- Už jsem skoro doma!

- Zvoním, nikdo neotevírá.

- Už jsme u závor. Za minutu.

Blahopřeji. Tereza má narozeniny! :-) Obdarovávám ji velikánkou slevou.

Petroušek je tu. 

- Kam jsi mi zmizela?

- Kdy?

- Odpoledne!

- Jela jsem do DD mamce odvézt dárky. Peťuš, nevydržela jsem to. Vběhla jsem nakoupit. Hele, co mám! 

Dělá si legraci:

- Tak jsem si myslel, co našetříme peněz, když nebudeš utrácet a vono ne. 

Včera si nainstaloval krokoměr.

- Tak se podíváme, kolik jsem toho ušel.

- 12602 kroků.

Oči mi lezou z důlků! Ještě že mám brýle. Jinak bych je honila po podlaze. Normálně by m vypadly. 

- Jak jsi to dokázal?! To nachodíme za den po horách.

- No a já jsem to dal za tři hodiny.

Vypráví o svém rychlém kolegovi. Jak běhá. Neumí chodit pomalu. :-) 

- Dnes běžel před mnou. Ten musel naběhat ještě víc.

Hned se mi mihnul Lindin dárek k narozeninám. Honila mě po horách. Furt jsem viděla její batůžek ze zadu. Nikdy jsme nebyla před ní. Někdy jsem jí zatelefonovala, aby zpomalila, že nestačím! Tak Péťa dnes v práci kontroloval v běhu. Jak je taková kontrola technologií zdravá! To by jeden nemyslel. :-)

Petroušek ví všechno. Naše polední bazénové letní dýchánky vydaly za všechny ČT 24 zprávičky. Ty jsou monotematické. Nakaženo... Teď nově za nového ministra zesílilo strašeníčko: Umřelo... To musí vyděsit i mrtvého. Umřeli! Ty vorle! Lidi umřeli s kovidem na rakovinu, na TBC, na chřipku, na malárii, na srdeční příhodu, na mozkovou příhodu, na otylost, na stáří. Páne jo. Lidi umřeli!! To dřív nebylo! 

Jen v předešlých letech třeba jedenáct tisíc v sezoně na chřipku. Fakt, na normální chřipku. Jenže to jsme nestáli před transformací lidstva, že jo? Panďuláci věděli, že jejich židle se neotřesou. 

Přitvrdíme!! Málo strašíme! Ještě větší strašení! Musíme je vyděsit k smrti! Ať už hergot začnou padat strachy s kovidem: Polní nemocnice. Když vidím ty haly jako fotbalové hřiště - hm, hned si říkám, koho tam asi nacpou. 

To s Péťou je to jiné. U jeho zpráv se nařehtám. Neděsí mě. Nebojím se. A ještě se dozvím, kolik řediteli DD uteklo, nenastoupilo kvalitních!!!, NENAHRADITELNÝCH!!! pečovatelek, pečovatelů, sestřiček oddaných své službě! Svému poslání!! To není povolání! To je služba bližnímu. To nedokáže každý! Vybavují se mi jména mladých i starých... Ty vorle! To je na vyhazov. Co lidí by se vrátilo, kdyby on zmizel. Co lidí s ním mělo spor. Jak nehezkou pověst udělal ve vesnici svému domu. S kolika lidmi jsem náhodně ve vesnici mluvila. Každý vzpomíná na staré doby... Njn, co s tím? Veš se drží košile. Teď socani odtáhli. Hm, já bych čestně složila funkci. Dala bych šanci druhému. Každý jsme jiný. Nečestného budou muset od té sesle odsekat. Nepustí se. 

Bylo to tu dnes vzrušivé! :-) Nebo vzrušující?! :-)  Hlavně krásné, melancholické, uplakané, podzimní. Páteček se vydařil. I Vám?

Dobrou noc!