Absurdistán se vrátil

Mám ráda chaos. Lehký chaos. Jinak řád, to je jasné. Ráno. Vyvaluji se. V noci se mi sekal internet a ne a ne a ne publikovat. Dospat! Devět - zvonek. Jejdíček. Klient.

- Pojď dál. Musím se ustrojit.

Úřaduji nenamalovaná. Od tohoto člověka se vždy dozvím něco z oblasti přírody, zemědělství. Jeho paní se mnou zhubla. Je krásná. Svěží. Aktivní. Pán má střídavě unikátní krásné výsledky, pak zas spadnou. Jednoznačně snaží se. Po dovolené all inclusiv si postěžoval:

- Odcházel jsem z jídelny. Lidi si nabrali plné talíře... Šťouchli do toho a další...

Jj, neúcta k přírodě... Díky němu se mi v hlavě srovnalo organické - anorganické hnojení, tedy tvorba humusu (snad 1 mm za 200 let) - a naopak tvorba pouště. Bez žížal, bez života. Bez možnosti vsakování dešťů.

- Byl jsem se podívat v našem lese. Koukal jsem na sousední. Tos´ neviděla. Mrtvý les. Bylo skrz něj vidět až do Kašova. To byl bordel. Klády přes sebe. Hrůza! Neuklizený les. Strašné. 

- Ale naše jaroměřské lesy jsou uklizené. Dozírá syn zemřelého ing. Němce. 

- Kůrovec je všude.

Za mého dětství úřadovala spíš bekyně mniška. Lesy z ničené, voda ztracená, zvěř vymlácená... Vyprávěl mi o Nové Americe. Krásný areál. Golfové hřiště. Majitelé Rakušané. Když jsem řídila školu, taky přišla nabídka našim dětem. Podchycovali mladé talenty. Dnes se tam prý prohánějí krtci, roste tam pýr, lebeda. Areál chátrá... Ještě před dvěma třemi lety... Konec.

https://ct24.ceskatelevize.cz/regiony/2424454-golfisty-na-hristi-u-jaromere-vystridali-krtci-rakousky-majitel-zmizel-a-areal

Vyprávěl o jejich starém mlýně. Bydlí tam rodina. Dcera lékaře. Na dvoře nepředstavitelný binec. Prase na léto odchází do lesa. Vrací se se selaty. Děti pobíhají po dvorku. Nebojácné. Prý:

- Pojď, já ti něco ukážu...

Upozorňuji ho, aby nesoudil. Jsou zdravé, napojené na Zemi. Budou mít problém se systémem. Teď ještě ne. Ale až půjdou do školy...

Souhlasí. Shodujeme se, že si oba nemyjeme třešně, rajčata, vše strkáme do pusy rovnou z keříčku, ze stromu. Jahodu od bláta odrolíme... Přirozená imunita. V bývalém mlýně mají zavedenou elektřinu. Vevnitř sporák. Pořádek. Uklizeno. - Vždycky se od něj něco dozvím. Témata k přemýšlení... Učím se nehodnotit. Jde mi to nesmírně ztuha.

Jsem silná. Informace o lese mě přesto zasáhla. Polykat jsem nemohla. Chjo, chaos... Myslím, že jsem mentálně odolná. Informace o devastaci živitelky... V posledních letech se víc a víc napojuji na stromy, na přírodu, na Slunce, na Zemi... Zeměkoule hoří. Stísněné. Stromy v naší zemi mizí. Nové děti nechtějí číst. Jen čučet na obrazy... Odmítají vzdělání... Nedávné dějiny se falšují. Rodina zdevastovaná. Děti ochromeny tablety, mobily... Tolik nadějí vloženo do indigáčů, do křišťálků, duháčků... Jelita věděla, že přichází nová vlna lidí po roce 2000... S jinou vibrací. Připravili se na ně. Vstrčili jim do rukou mobily... Ireno, vzpamatuj se! Pozitivně. Mysli radostně!

A je po malování. Chtěla jsem vymalovat vstupní chodbu... Ne, dnes ne. Až zítra. Moje kancelář se přesouvá pod třešeň. Ven! Na světlo! Na slunce! Dýchat! Na páru zeleninu, brambory... Pracuji venku. Micicinda přiběhla. Pozdravila svým štěknutím:

- Mňa!

Intonuje koncové áčko nahoru... Otrok běží. Chytám se. Poslušná. Jsem tu přeci pro ni. Její služebnice. Pomuzláme se. Za odměnu chce odměnu. :-) Už bych se měla sbírat k mamince. Jedu na kole. Slunečno. Chladno. Slouží paní Dana. Mám ji ráda. (Ty vorle, mám ráda všechny!) Paní Dana - přísná, vtipná, chytrá, pilná, řádná, s přehledem. Žena na svém místě. Asi před měsícem pronesla na mou adresu s ručníky: Nedráždit hada bosou nohou. Prý raději používá hadry z hromady opraných. :-) )

Maminka se odpojila od stolu. Vydala se na cestu. Zastavila se na štorc na šikmině mezi starou a novou budovou. Rovnám vozík, jedeme. Nemám očekávání. Chci pomáhat. Ale když se mi v tom brání, tak nic. Mám v hlavě rčení manželova tatínka: Samochtějícímu se křivda neděje. V batůžku jsem si doplnila do pixličky Caro, sojové mlíčko, třtinový cukr. Trochu jsem ho pomlela, aby se babičkám v hrnečku rychleji rozpustil. Jdeme na terasu. Paní Dana zalévá cikorkovou dobrotku. Nese ji v překrásném starém květovaném velkém hrnečku. Komu asi patřil... Překrásný. Povídáme si s maminkou. Předčítám jí z Jaroměřského zpravodaje. Na zadní straně dvě fotografie z Brutal Assaultu. Autor manželův bratr. Text napsal někdo jiný. Moc hezký. Zas vzpomíná na Gutalax... Vtipné. Večeře. Mamka z krupicové kaše odjedla dvě lžíce. Myslím, že to stačilo. Energeticky určitě.

- Mami, je mi zima. Jedu domů.

- Taky mně je zima.

Vezu ji na záchod, navlékám po dlouhé době flísku. Pusu! Jedeme. Paní Drahuška sedí na svém místečku s hůlkou. Nabízím švestky. S díky přijímá. Maminka už nechtěla.

- Mami, chceš tady taky nechat?

- Taky bych chtěla.

Dítě. Úsměvné. Utíkám na kolo. U loděnice mají sběrný dvůr. Dnes se tam sbíhají lidé s kolečky trávy, auta s vozíky zahradního odpadu. My to máme v Jaři bezvadné. Odváží nám to TSM od domu. Vak hodí zpět přes plot. Zmerkla jsem dvě stejné tváře. Seskakuji.

- Dobrý den! Jste dvojčata?

- Jo jo, jsme. Je to vidět?

Smějou se. Dovoluji si vyfotit je na blog. Ochotně souhlasí. Dcerka jednoho z nich je celá táta. Krásní lidé. Sympatičtí. Normální. Bez greténského GDPR. Ptají se, odkud jsem. Svěřuji, že mám doma také jedno z dvojčat. To hezčí, milejší, krásnější, radostnější, štíhlejší.

Stezka - něco fantastického. Stále seskakuji. Pozoruji. Stromy v odrazu hladiny. Načichávám trávu - traktor ji seče. Pozoruji koníky. Fotím zlatobýl - každý rok. Přes řeku. Jsem omámena blížícím se podzimem. A to je ta česká země...

U domu potkávám Honzíka s vnučinkou. Zastavuji se. Prý ji vyzvedl dědeček. Vyzvídám, co jí dal. Čajíček. No to jí toho moc nedal...

- Jsem už předškolačka!

Letí to. Letí. Systém ji pozvolna uchvátí... Výchova z rodiny vyjde vniveč... Nebo ne? Věřme, že ne. Zamčeno. Aha, Petroušek jel druhou ulicí na sport. Děkuji zahradě... Ireno, ty jsi kůň. Na konci zahrady jsem nechala popadat mraky vzácných sladkých černých ostružin... Ukládám kolo. Vracím se s miskou. Telefonuji druhé vnučince. Přes Whats App. Druhý den ve škole. Ještě si hráli. Školu už zná.

Ještě jdu pracovat...

Svět se někam posunul... Někam do žumpy. Nutno vytrvat. Meditovat. Nenechat se vykolejit. Vysílat hezké myšlenky do celé naší planety... Lidi, vzpamatujme se. Hrajme si, čtěme, odpočívejme s rodinou. Nežeňme se za mamonem - nový, lepší telefon, luxusnější auto... Buďme ohleduplnější k sobě, k přírodě.. Jde to ještě? Družme se v rodině. Základ!!

A dobře se na to vyspat. :-) Když to jde. A mně to neumožnil internet. ne a ne a ne se napojit. Tak s pozdravem dobrého dne publikuji teprve druhý den ráno.

Dobrou noc!