Ach, my nebozí mladší, jak nás starší šikanovali... Apríl!
Šest. Beru si ntb., telefon do postele. A zas zbytečně. Pořád spím. Telefon. Devět.
- Dobré ráno, mami! Jdeme do nového týdne! Kitty si užívá svého revírku. Vlezla si do krmítka. Včera chytla dva rehky.
- Rodiče z vajíček. Tím zahubila i ty mladé.
- No, jak je to všechno husté, ona není v tújích vidět. Jeden jí včera uletěl. Ale ona je rychlá. Potvora. Posílám ti fotku. Schválně, jestli ji najdeš v zeleni.
Tak teda lezu.
Vůně dětství. Po koupání u nás v sobotu večer voněla štrůdl. Nebyla z listového těsta. U nás byl štrůdl i ten i ta. Nevím, jaké těsto mamka používala, když ještě neprodávali polotovar, ale bylo to mňamkózní. Maminčino. Než mamka nedávno odešla, občas jsem během dne nasála povědomé vůně domova. Na zahradě? Přecházela jsem to jako čichový klam. Byla to možná předzvěst. Vzpomeň si, takhle to u vás doma vonívalo. To bylo s maminkou. Zakrátko zažiješ velkou zkoušku: Jak je to bez ní.
Ráno jdu zahradou. Nádherná zelená. :-) Periferně vidím tulipánky. Mamčiny. Nepodařilo se mi po stavbě už nikdy dát je na jedno místo. Pokoušela jsem se, ale ne. Nový záhon s cibulovinami jsem založila asi pět šest let zpátky. Hyacinty, narcisky, tulipány od Ročňáků. Ty se letos povedly. Kvetly někdy asi v dubnu. Ty staré odrůdy - bílá, bílá s růžovými proužky, žluté, růžové - kvetou po zahradě teď. Už se asi nebudu pokoušet sjednotit je. Ani tyhle netrhám do vázy. Nevím, co to je, ale ze své zahrady skoro nikdy netrhám, nestříhám. S výjimkou fialek, konvalinek, chrpiček a zeleniny. Jako kdyby podvědomí vědělo:
- Jsi nešika, zahradník na baterky, raději na to nesahej, třeba se to vysemení...
Tak tedy jdu ráno zahradou a zachycuji myšlenku:
- Tohle už mamka neuvidí.
Střežím se, abych se tohohle hloupého vyvarovala. Jasně, že je vidí. A pokud ne, vidím je já. Taky dobré, ne? To stačí. Tečka. Na stole hodinky. Včera jsem Petrouškovi povídala, že stále jdou. Dal jí novou baterii asi před měsícem. To on vždy promptně zařídil. Jo, vzpomínám, půjčila jsem jí své barevné. Nechtěla je pak dát z ruky. Nechala bych jí je. Ale ona byla zvyklá na své... Všimla si, když jí chyběly. Prý my jí dáme ty barevné do trezoru. No, to určitě. A k čemu do trezoru?
Zaprvé jako by nedůvěra k personálu. Kdo by je asi vzal! Dávám ruku za pečovatelky. (Možná ta škodička - co přeřezala kožené šňůrky bačkor; která přeřízla mamince na roztomilém stromečku světýlka - prý to mamka přetrhla; to jo. Ani si stromečku nevšimla. Tihle lidé mají zúžené vidění. Ta, která povysunula drahou žárovku... Vypadla z lampičky až v kufru. Nebo ta, která loni rozbila dvě sklenice s medem. To byla náhodička. A pak ten zcukernatělý med vstrčili zničit do mikrovlny. DVě sklenice! Proto ty mé nápisy. Bezmocné.)
A za druhé k čemu by v trezoru byly? Navždy. Pak by mi je vrátili vybité... Ach, systéme, systéme! Slovo matrix jsem slyšela nedávno, asi dvacet pět let... Nevěděla jsem, co to znamená. Jen podvědomí si říkalo: To je nějaká matrice, šablona, asi špatná.
V koupelně nedovřu dvířka skříňky; nevejdou se mi laky, tužidla, másla na tělo, taky krém. Beru do rukou. Zas. Tohle držela maminka v ruce ještě před... Ta vůně, jak jsem o nich začala. Nejhlavnější vůně mého života, dětství - vůně mandlového krému. Nezapomenutelná vůně maminky. Jediná její kosmetika, kterou používala. Neměla žádné vody, odličovadla, mléka, stíny; stíny měla, malé prosté průhledné kolečko, ale nikdy je za desítky let nepoužila. Myslím světlomodré byly? Nikdy se nemalovala. Žádné linky, řasy. Voněla. Mandlově. Přirozeně krásná. Měla nádhernou pleť. Heboučkou. Byla sličná. Sošná. Okouzlující. Vevnitř i navenek. Maminka. Vždycky jsem pro ni do DD hledala mandlový krém. Nejlepší byl na noc i den. Pokud jsem koupila dva, popisovala jsem je ještě navíc fixem. Den - sluníčko. Noc - srpek. Krém AB. Původně vyvinuly Filmové ateliéry Barrandov. Proto AB. Jéžiš, takové inciály má i... Mandlový krém - charakteristická vůně. Dětství = mandlová vůně z maminčiny šíje. Ten krém dovypotřebuji. Skoro celý zbyl. Mám svou vnější výživu Herbalife Nutrition. Hydratační na noc. Výživný na den. Totéž na víčka. Na vrásky. Poslední maminčinou krabičkou vyživuji krk, šíji, dekolt. Mami, voníš mi. Mami, cítím tě na sobě. Mami, chybíš mi! Mám tě tu jak voníš. Směju se. Ty se máš. Už je ti tak volně... Po pohřbu už jsem neregistrovala tvou přítomnost... Jsem ráda. Vzdaluj se! Pustila jsem tě v ten čtvrtek večer. Dala jsem ti svobodu. Ještě jsi na pár hodin, maminko zlatá, dýchala.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-31_Vzpominka_z_30.5.2018_a_2020/
Milostivý FB. Dává vzpomínky. Ráda je procházím. Poctivě. Porovnávám. Obrázky z před dvou tří let. Tady už byly třešně zralé. Máš z nich na uších náušnice... Aha, loni zima jak v psinci...
Vrtá mi v hlavě od včera, který bulík mohl napsat takové nesmysly do časopisu o údělu starších sourozenců. Tvářilo se to jako odborné. Pár pavlačových zkušeností vybraných starších sourozenců. Zážitky mladších tam nebyly. Pofidérní plátek. Takových nasekám na koleni do tuctu dvanáct. Vybavuji si ústrky té starší na mně. Ach, to bylo dětského zlobení. Třeba když nám mamka rozpůlila tatranku nebo pomeranč. Vždycky jsem slyšela:
- Heč, a já mám tu větší půlku, hajzlíku!
- Já taky chci tu větší! A já nejsem hajzlíku.
Cestou do školky mi mačkala prsty. Brečela jsem. Nedávno mi povídala, že jsem si tvrdohlavě sedla na plot a řekla:
- Nechci do školky.
Prý někdy přišla pozdě. Posílala mě od křižovatky po chodníčku do školky samotnou. Její škola byla ze stejné křižovatky za rohem. Vůbec nevím, jak jsem odtlačila těžké masivní dveře s vysokou klikou. Nebrala jsem to jako ústrk. Jako cvičení. Úděl. Nikdy jsem nežalovala mamce, že mě nedovedla až za dveře. - Co mi ale vadilo, že jsem donášela její hadry. Tak nerada. Necítila jsem se komfortně. A to se maminka moc snažila, abych někdy dostala nové. Rezáče, manšestráky, lacláče; pamatuji si takovou krásnou světle modrou šatovou sukničku. A do ní světle modrou halenečku. Ale nebezpečí nošených triček, šatů, sukní se ve vzduchu zvnášelo pořád. Vždycky se někde devět let staré ošacení zjevilo. Maminka pečlivě uschovávala. Neměla peníze...
Linda přišla na svět v prosinci. Deniska se už od září učila psát. V lednu už uměla velkými tiskacími nasmolit slabiky. Na malých dřevěných vagoncích mašinek se fixem objevilo: MO-JE, MO-JE, MO-JE. Ještě jí miminko v košíku snad neubližovalo...
Bratraneček, mladší z obou kluků, nechal svou malou sestřeničku napít se oleje. Jen tak. Byl mladší od svého bratra, ale starší ke své maličké sestřeničce.
- Co to máš?
- Čaj.
- To nevypadá jako čaj.
- Se napij. To je heřmánkový!
- Napila se. Byl to olej.
Jednou jsme jely s holčičkami na podběl. Březen. Stavily jsme se u sestry. Okolo jejich domu protékal potok. Zrovna do něj hasiči nasypali vapex. Nebo tak nějak se ty jemné kamínky jmenují. Potok byl znečištěn a pokryt. Vypadal jak chodník s kamínky. Starší děti skákaly přes hladinu. Vypadala nenápadně. Nejmladší Lindu nevarovali. Naopak - skoč! Vskočila doprostřed. Nasákla kamínky. Starší ji vytáhli. Postavili před dveře. Zazvonili. Utekli. Nám nezbylo, než ji postavit do vany a všechnu špínu z ní ostříkat. Domů na kolách. Zima. Linda v náhradním oblečení těch starších.
Jindy jsme byly u paní tchýně na zahradě. Linda se snažila vyrovnat Denisce a její kamarádce Radce. Drandily okolo zahrady po šancích na kolách. Linda z toho vyšla se zlomenou rukou. Nepřivedly ji. Linda s tou zlomenou ručenkou ještě dotlačila kolo.
Pro mě docela drastická zkušenost. Obě holky mají svátky za sebou. Bydlely jsme v domě, kde dole provozoval jejich tatínek hospodu. Blahopřál Denisce. Linda stála, koukala. Ne, té mladší se nepoblahopřálo. Položila mi hlavu na prsa a nesmírně hořce štkala. Já mám, mami, taky svátek... Šlo jí jen o blahopřání. To by byl největší dárek. Uznání své bytosti. Takových zkoušek, úkladů, nespravedlností bych vysypala z rukávů habaděj... Tak by mě teda zajímalo, jestli by neměli mít nějaký syndrom ublíženosti ti mladší. Co vy na to?!
By měli. Ale my mladší všechno snášíme. Co nese život přijímáme. Protože každá životní situace je vzácným poučením duše. Posiluje ji. Záleží jen na člověku, co si vybere, co uzná za vhodné, aby se ho dotklo, co pustí. Podotýkám, že jsem si nikdy nedělala ze starší chůvu. A maminka totéž nedělala z mé starší. Už nechci slyšet o chudácích starších. Hloupost a slabost. Jen silný člověk se ve světě umí pohybovat bez ublíženosti. Je otevřen dalším výzvám světa!
Péťa má dnes volno. Přináší mi ze schránky výzvu. Je právě 12.49 hod. Na výzvě 12.53 hod. Anachronismus. Smajlík mohu vnímat jako výsměch. Nápis: Zvonila jsem na oba zvonky 4x. - Tedy psát to umí. Ale zvonek používat nikoli. Balíček mi konkurence dodala. Doma jsme. Nikdo nezvonil. A jak vidno, tak šmejdi z molochu Česká pošta se zkrátka rozhodli, že si ze mě budou dělat prču. A víte co? Volala jsem hned ve 12.51 hod. A nikdo to nebral. Protože papinali. A pak to taky nikdo nebral. Protože vedoucí se asi propadla do západního Německa. Mně se chce říct něco hnusného. Něco vulgárního. Ale neřeknu. On to za mě udělal Petroušek. Ty kjavy nevydojené - tak to povídávala maminka - mi nezavolaly ani zpět. A tak jsem znovu napsla kratičkou stížnost. Ať se kočky pudrujou. Trošku je rozpohybujeme. A nebo taky ne. Ať žije chaos! Co chtít od světa, kdy už Shakespeare na internetu (by řekl pirát Michálek) hlásal: Vymknutá z kloubů doba šílí...
Telefon. Kameník.
- Máte hrob hotový. Květinová výzdoba je vedle hrobu. Spároval jsem to. Fakturu máte v mailu. Byla jste se tam podívat?
- Jedu. Mockrát Vám děkuji.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-31_Mami%2C_mame_to_hezke._Vzpominam/
Naučila jsem se v poslední době chodit k naší hrobce v protisměru. Zas své způsoby vrátím zpátky... Blížím se k hrobu. Ozdoben květinami. Aha, to pan Trochimovič. Hodný. Děkuji. U hrobu jsem s mamkou.
- Mami. Už jsme svobodné, viď? Nikdo nás neomezuje. Nepočítá minuty. Nenutí nás do deklů na obličeji. Nehrozí špejlemi. Mami, máš to krásné. Před třemi lety v tento den jsem u tebe byla dvě hodiny. Dovezla jsem koš třešní. Dala jsem ti na uši.
Rovnám pentle, jak jsem to viděla u pracovníků pohřební služby. Chovali se k věncům, květinám a stuhám s pietou. Okoukala jsem to. Zapálila svíčky. Volné květiny uložila do vázy. Musela jsem doběhnout pro vodu. Zbytek květin jsem postavila do staré svítilny. Nechtělo se mi ji omýt.
- No snad to nenecháš zablácené!
Umyla jsem sklenici. Zatížila kameny. Přišel pán. Trošku jsem se lekla. Podává ruku.
- Upřímnou soustrast!
- Děkuji. Vy mě znáte?
Představil se.
- My si přece tykáme. Dávno. Jé a támhle je tvoje maminka?
Bývala krásná, milá, hodná sestřička na zubním. Chvíli si povídáme. Odcházejí. Taky bych měla. Už jsem tu dlouho. Odcházím a zas si sedám k hrobu. Kochám se. Je tu tak slastně. Jsem trapná. Ale v srdci, v hrudi mám takový klid. Zas už jdu. A ještě rovnám mašle. Možná hodinu a půl si tu užívám. Snad se ze mě nestane svíčková bába. Dnes poprvé jsem šla k našemu hrobu s radostí, s citem, jako k živému. Už vím, jak to vypadá tam dole. Tak jdu. Chtěla jsem stihnout hraní u vinotéky. Stavuji se u pana Trochimoviče.
- Jdu vám poděkovat. Bez čepice vypadáte jako Arnošt.
To je ten malý, co nám tahal elektřinu. Prý se mu smáli, když šel se svými štafličkami po stavbě.
- Arni, jdeš dělat zásuvky?
- Volala jsem Vaší ředitelce, jak jste dobře odvedli dílo. Máte hezky upravený hřbitov. Teď jsem fotila desku hoteliéra Veselého. Zapíchla jsem se nečekaně do díry. Vylekala jsem se. Vyjekla jsem.
- Jo, tam je vyhnilý kořen stromu.
Ještě vytahuje z kapsy papírek s číslem hrobu paní Slezákové. Nezapomněl. Znovu volám z auta ředitelce TSM. Iva jí totiž před týdnem pohaněla hřbitov. Prý když jdou cizinci na vojenský, procházejí neupraveným... A já mám jiný názor. Pan Trochimovič pokračuje v práci svého předchůdce. Iveta je skvělou náhradou své předchůdkyně. :-)
Stavuji se v květince.
- Tobě to slušelo! Tys´ byla v tom sáčku jak modelka.
- Nepřeháněj.
Povídáme si. Zrovna máme čas.
Parkuji před domem.
- Moure, kde seš?
- Ještě někam pojedeš?
- Chtěla jsem jet k vinotéce. Hrají tam. Ale už bych přijela pozdě. Naliju si víno a budu sázet.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-31_Zahradnicim/
S klidem v pohodě konečně strkám poslední brambor okolo jahod do země. Sázím taky pár paprik. Jeden truhlík. Ještě mi zbývá na zítřek.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-31_Mourek/
- Moure, co to máš?
Já naiva. Myslela jsem, že to jsou pacičky myšky. Tak potichoučku chřoustá. Jenže z myšky zbylo pár jemných peříček. Ani nepípla. Žádný křik.
- Moure, to mi nedělej! To jsou moji zpěváci. Tak já ti dala ochutnat máslo a ty sis namastil hubu na ptáčka...
Opět jsem prožila hezký den. Život pokračuje. Trošku slzím. Mamku jsem dobře obrečela. Hodně. Celý víkend. A stačilo. Svítím jí. To prý mají duše rády. K ohýnku. Asi tu není. Nevím. Mluvím s ní. Myslím na ni.
Dobrou noc!