Ach ta hodina! V ložnici devět. V domě celý den o hodinu víc. Já to nechápu :-)

No to byl kotrmelcový den. Hodina dopředu. V celém domě. Jen v ložnici si udržuji původní čas. Asi v šest ráno si beru ntb do postele. A ve vteřině spím. Devět. Teda u mě v ložnici. Jinak si uvědomuji - až teď, že bylo určitě všude venku už deset. Zvonek. A ještě jednou. Neděle. Zvonek? Běžím bosa k telefonu. Vidím Lindu.

- Kdes byla?

- Převléknout pneumatiky. Vždyť jsem ti to říkala. 

Tuhle větu často slyším od Petrouška. On si to u mě sichruje. Protože mě zná, vždycky řekne:

- Zopakuj mi, co jsem ti teď říkal. :-) 

Pouštím ji.

- Mami, pojedu ještě koupit kočkám kapsičky.

- A proč ses nestavila rovnou?

- Mami, protože teď tam nemůžu.

Obě se řehtáme. Fakt - jak v imaginárním světě. Musí jet speciálně znovu, protože mezi osmou a desátou??? tam jsme my, senioři. Vlastně my - no, my... Já ne. Mně bude 65 za rok. :-)  

Absurdistán byl za socialismu? Ne, ne. Určitě NE. Znám jednu zemi, která se oděla do absurdity, do té pravé, doopravdické až v době poplyšové, po dívadle pro lidi v 89. roce.

Pomalu se rozjíždím. Kde je zas Petroušek? Mám doma motýla. Furt někde lítá. Je tu.

- Kdes byl?

- U Zdendy. A na hřbitově... Ještě půjdu...

- Peťuš, k obědu dostaneš polévku a tu bramborovou směs, ale dnes se sýrem.

Tak, oběd mám z krku. Poslouchám SV a PT. Včera ve dvaadvacet hodin mi zvonil mobil: Meditace. V sobotu? Ta je v pátek. Vycvakla. Psala blog.

Jdu na ložnici. Tam mám hezky o hodinu míň. Líp se tam cítím. Převlékám. Myju okno. Mám tam o hodinu víc času. Poslouchám Indigový zpravodaj z minulého týdne. Cože? Osmadvacátého března meditace? Egregor... Bože! To bylo to včerejší zacvaknutí... No nic. Meditovali bez mé pomoci. :-)  Luxuji. Kdykoli překročím práh ložnice, už jsem v časové realitě všech lidí v Jaroměři. A ve východních Čechách. A v České republice. 

Potichu hraje Dvojka. Individualita - tu písničku mám ráda. Zpívá ji Hapka. Jak by asi nahlížel na dnešek? Jak by se tvářil?

https://hudba.zoznam.sk/petr-hapka/piesen/individualita/akordy/
Petr Hapka - Individualita (akordy) - Iriska z FB se učí drnkat písničky. Tady máš, Irisko, akordíky :-) 

Transpozícia ( -2 -1 0 +1 +2 )

Láhve jsou Fprázdný, kupé je Bplný.
"Jen zklidni Fhormón, nedělej Bvlny"
říká ta Fvedle, ta v šatech Cs květy,
pod nimiž Bhraje na kastaFněty.
EsJeště že v očBích mám dobrou Fšťopku.
EsOna však doBdá: "Jseš dobrej, Fbobku . . .
škoda jen, že nejsi BtaF
individualiCtaB, Bmi, F."
F, Ami, Dmi7, B, F
: Individualita. : 8 krátPovídám: "Já Vás úplně chápu.
Mužských je spousta, málo je chlapů.
Kdekdo to zkouší. Většinou marně.
Poznám to ráno na umývárně.
Nadto vím z knihy Septuaginta
jak moc tu schází pověstná flinta . . .
Kdo ji vyndá ze žita ?
Individualita !"
: Individualita. : 8 krátJenže tak těžko vstává se z kleku
s průměrným platem, ve středním věku.
V tomhle jsem došel k naprosté shodě
s nějakým borcem v půjčovně loděk.
Řekl mi jednou, podruhé, posté:
"Výkonnost klesá, únava roste.
Nejsem s kým se počítá -
individualita.
: Individualita. : 8 krátA přesto pořád dělám co mohu.
Jsem jak ten anděl v barokním slohu.
Anděl co tančí, znaven a zkřehlý,
uprostřed jiných na špičce jehly.
Jako vy, madam, zoufale čeká,
že přijde někdo svěží jak řeka . . .
Jako řeka rozlitá:
individualita.
: Individualita. : 8 krát

Nemám ráda své umělce. Nějak jsem prozřela. Nemohu cítit uječenou suverénní tupou Holubovou, milovaného zaseklého Hřebejka, připitomělou Aňu, nečestného Horáčka... Ale chytla mě. Tady bez rušivých elementů akordů: :-)

https://www.youtube.com/watch?v=P0JEeRpKdsA

Vyřvávám individualita, individualita. Náhle došel signál.

- Proč mi to vypínají, když já zpííívááám!

Linda suše:

- No asi právě proto.

Mládí. Drzé. Jdu zas do své reality o hodiny jinak. Klepu Micinčiny - moje legínky, triko, punčocháče... Ta tu má jehličí! I v dvířkových kolejničkách. Luxuji. Využívám chvíle, když je Micka i Kitty na záletech. Ráno se sem připlížil rezaťouš. Ale zas se odporoučel. Ten v převleku kočky divoké - hm, asi zvítězil. Vyhnal všechnu konkurenci.

- Mami, mami, pojď se podívat.

Micka spí za plotem - docela tvrdě; hlavu zavrtanou v packách. Asi dva metříky od ní dadyná moráček. Jdu je fotit. Nevím, nevím - budeme hrát hru. Najdi kočky.

Vrhám se na koupelnu. Myju okno. Čistím flakonky, všechna víčka svých stínů, tvářenek, sarapajtliček. Otevírám znovu okno. Kitty si hoví na trámu stání. Utíkám pro foťák. Drzá Pražanda. Už je na střeše. No jo, ale na střeše mého auta.

- Drzoune! Jedeš! Nechci mít na skle ťapičky.

Čučí.

- Jedeš!

Babička by řekla:

- Kšáá!

Vytírám i chodbu. Bože, kde se ta špína stále bere? Jehličí, vlasy, chlupy, šatovka... A takoví neviditelní dlouhonozí pavoučáci. Luxuji je, vytírám, hlavně a s vervou ZABÍJÍM.

Klepu koberečky. Jé, Linda přijíždí. Kde byla?

- Kdes byla?

- Mami, kde asi?

V ruce drží čtyři litry mléka.

- Podali ti to? 

- Jo. Čekala jsem venku. Bavila jsem se s telátkem. 

Aha. Copak si asi povídali. Nějak se vznáším v oblacích. Vyhovuje mi to. Proč já bych měla žít tuhle přitroublou realitu. Stačí rozlišovat ráno a večer, zhruba se orientovat v roce. Jsem šťastná důchodkyně. Nic nepotřebuju. Jen lásku, lásku, LÁSKU. Mír. Mír. MÍR! A neopovrhnu inteligencí. Tu já u lidí ráda. Té poněkud ubývá. Kvůli školství. Ireno, nepřemýšlej. Zajímavé. Včera jsem v myšlenkách zakroužila do své třetí třídy. Učili jsme se hovořit o našem městě. Tehdy tu byl pedagogický institut. Dnes základní škola. Včera jsem viděla malou Irenku. Seděla jsem asi v předposlední lavici u velikých černých kamen. Děsně jsem chtěla předvést, jak umím podle krasopisně napsané osnovy na tabuli hovořit o našem bohatém městě; co tu všechno máme. Zasekla jsem se. Ne a ne vyslovit slovo pedagogický.

- Pedadodic...

- Pedagogický.

- Pedadodic...

Bože. Paní učitelka inkriminované slovo slabikovala. Ne. Nepovedlo se mi to. Přísně mě posadila. - Proč se mi to vybavilo zrovna včera. Možná jsem přemýšlela o tom, jak učitelé neznají, neumějí, nevědí, nevedou. Jo, já už vím. Přemýšlela jsem o tom, jak jsem zgeneralizovala do jednoho pytle všechny pedagogy. I ty poctivé. No jo, když výuka na pedagogických fakultách upadá. Obory o genderu... Brrr. 

Pracuji. Končím. Petroušek mě vábí:

- Chceš vidět holuba? 

- Nechci. 

- Ale tohle je pošťák. 

- Pošťák, jo? Jak ho poznáš? Hřivnáče znám. Takového loni Micka rozdrápla...

Teda, po zahradě si vykračují dvě holubí maringotky. Krásně vybarvené. Něco zobou pod smrkem. Nádherní. 

- Kitty, pojď ho zakousnout. Bude večeře. 

- Kitty je srab. 

- Ta by ho tak akorát stopovala, jako před třemi čtyřmi lety toho bažanta. 

Uletěli na třešeň. Obrovské hroudy.  Nebojí se. 

Chystám véču. Nezajímají mě zprávy. Stejně se ke mně donesou. Zjevil se tu Peťulka:

- Tak plukovník v záloze rozhodl. Roušky budeš nosit do konce léta.

- Asi spadnul na hlavu, ne? Počkej, léto končí na konci září.

- No, tak do zimy.

Cha, cha. To určitě. Není všem dnům konec. Hyn sa ukáže. Neházím flintu do žita. Nejsem malomyslná. - Co se ještě říká? Jaké větičky?

Trhnout si nohou! A zakukat.

Zaslechla jsem reklamu:

Přejeme vám klidné Velikonoce. Lidl.

No to je pecka. To si Lidl dělá z občanů legraci? Co tam máte dál?!

Dobrou noc!