Ach, ta Zrzka

Sobota. V týdnu avizuji - mám Školu úspěchu! Péťa vyklidil pole. Zabaví se sám mimo domov. Mohla bych spát. Dnes ne. Budík. V devět začínáme.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-06_Zrzecka/

Kdepak se uvelebím? Mohla bych jít k sobě do studia. Vybírám si nový ušák. Odsunují taburet na nohy. Mám tu klid na poslech. A pohodlný posez. Zapisuji. Nikdo mě neruší telefonem, skypem, zvonkem. Klid. O krátké pauze utíkám zapnout brambory. Naházet zeleninu a nudle do polévky. Poledne v tom okamžení, Péťa vchází do dveří.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-26_Nezarazene/

- Peťuš, bylo to skvělé. Ale virtuální. Jsem ve VIP. Splnila jsem. 

Obědváme. Okrájela jsem ze sádla masové odkrojky. Celá miska jich je. Vepřové deset let nekupuji. Nikdy. Ani na řízky. Ani v hospodě si nedávám vepřové. Teď s nedávám teda vůbec nic. Dnes máme vepřové výpečky, zelí, brambor.

- No to mi dej málo.

Péťo, nezlob mě. Tohle je něco jako ze scuku. Bzenecké. Výborné. Žádné sajrajty.

Polévka - vynikající. Při druhém jídle dostávám pochvalu. 

Dnes žádný filosofický den. Jen tak si doposlouchávám pořady. Dnes je ten den! Mám náladu převlékat. Beru si do ložnice počítač. Pouštím pohádku Kocourkov. Vynikající parodie na dnešní mamlase u moci. Jen v Kocourkově byli opravdu blbí, kdežto ti dnes jsou uplacení.  Převlékání jde samo pod rukou:

https://www.youtube.com/watch?v=n5yfEUM5z_A

- Lidičky, zázrak, zázrak, kláda letí dolů sama!

- Kačenko, pojď sem! Podívej, to jsem vymyslel já!

- Sousedé, já jsem dostal nápad! My ty klády vyneseme na kopec a pak je budeme pouštět dolů.

- No to je skvělý nápad!

Kocourkovští si postavili radnici. Jenže v ní byla tma. Při otevření sousedé na sebe neviděli.

- Sakra, kde je to světlo?

- Asi uteklo.

Malé dítě zvenku volá:

- Pojďte se sem podívat, tady je ho plno!
- Klid sousedé, tu závadu musíme odstranit.

- Ale jak, když ji nevidíme.

- Svoláme obecní radu.

- A já kategoricky žádám, aby nová radnice byla zbořena. A místo ní byla postavena ještě novější, ve které by bylo skutečně vidět.

- Proč hned bořit, když můžeme mít radnice dvě?

- Jaké dvě, když nemáme ani jednu?

- V té nové, novější, kterou si teprve postavíme, si můžeme posvítit na každého ptáčka. A v té staré můžeme přimhouřit oko.

- Ano, ano, ať celý svět vidí, co všechno si můžeme dovolit, jak jsme bohatí.

Převlékám a mozek na pozadí pracuje:

- Vždyť takhle vládne naše vláda. Blbě. Jenže navíc zákeřně. Prý Hamáček koupil vodní děla. Proti svému národu. Podvodem se dostal na místo ministra. Dostal nápad koupit vodní děla. A ti okolo něj určitě se vzpaženými pažemi skandovali Zázrak, to je zázrak! Ano, koupit děla!

Mám v oblibě pár nových pohádek. To, co se dnes vydává za pohádky, jsou slátaniny bez ducha, bez myšlenky, bez poučení. Z toho mála mám ráda Nebe a Vincek. O bílé paní. Kašpárek a rolničky. A Kocourkov. Asi už nic víc. Byl natočen v roce 1992. To tu ještě bylo dobré. Svoboda. Normální vztahy. Josef Hiršal napsal kvalitní scénář i s písničkami na motivy své novely. Spoluautor básník a výtvarník Jiří Kolář. Kvalita nezklame. Tepány hloupost, omezenost. Vynikající herci ve vynikajících výkonech ztvárňují portréty, karikatury hodnostářů, sebevědomých tupců, nadutců. S dutými hlavami. Těch tu máme v současnosti haba, ale habaděj!

- Mám nápad. Ty bys chtěla být paní starostová?

- Nemyslím na nic jinýho.

- Koupil bys mi pak novej kožich?

- A teď už zas žádnej nápad nemám. Nic mě nenapadá.

- Ale jinak splňuješ všechny předpoklady.

- No. To jo! Počkej, počkej, jaký předpoklady?

- No, co vyhlašovali na náměstí. Předpoklady, podle kterých se můžeš stát panem starostou. Nízkou školu máš. Dokonce tu nejnižší. A ani tu jsi nedochodil. Ve všem máš neznalost a nepřehled. Nemáš žádnou praxi.

- Co?

- Praxi. A cizí jazyky ti byly vždycky cizí.

- No to byly. A co ta rýmová řeč?

- Nezapomeň, že máš pod čepicí.

- No to jo, to teda mám. A prosím tě, co já tam pořád mám pod tou čepicí?

Dialogy by nevynikly, kdyby je nehráli opravdu vynikající herci. Zas jsem viděla svého oblíbeného L. Tokoše. Táborský hrál senzačně Brečnajdra. Jasně - M. Donutil, O. Navrátil, J. Smutná, M. Suchánek, Marek Eben. Řehtám se Mojdovi Maděričovi. Kdo tam ještě hrál? Lubínek Kostelka, Eugen Jegorov, Ladislav Gerendáš, Miroslav Vladyka, Jan Bonaventrura. Hezky to zrežíroval Karel Smyczek. Proč je vyjmenovávám? Co jméno, to tvář. Umíte si je taky všechny vybavit? Moc jich odešlo, ale někteří nám tu ještě zbyli.

Hotovo. Převlečeno. Ještě vytřít. Točím Zrzečku. Klubíčko si hraje s kuličkou. Hup dolů, v tlamičce nese kuličku. Skok na deku. Zas pod houpací křeslo. Pěkně zpátky i s kuličkou v hubičce nahoru. Nakukuji do FB. Zrzečku sdílím pro radost lidem. Čtu Dášu Rudolfovou. Je v Janských Lázních. Loni v létě jsme se sem přepravily s Lindou na túru do Pece. Ráno si pochvaluje pobyt. Najednou, že jí všechno bolí.

Dáša Rudolfová-Pavelková

Martin Stolař

- Od rána mě bolí celé tělo. Myslím si jestli to není reakce na jednu proceduru.Na suchou plynovou koupel. Dělají to ve žlutém pytli a pouští tam plyn, má to léčit bolístky a rány. Jenže mě ta operovaná ruka moc bolela, že jsem nevěděla kam ji mám dát. Takže tu proceduru mi vzali. Mám bazén a plavání.

Irena Hrobská

Dáša Rudolfová-Pavelková

Ta plynová je vynikající!

Pokácela mě odpověď. Funím, řehtám, hýkám:

Martin Stolař

Irena Hrobská

- To říkal před 80 lety i Adolf a všichni víme kam to dospělo...

I teď se směju. Ještě že je tak daleko od hrůz války, aby někdo nemoralizoval.

Lehám, zkouknu si některé otevřené okno. Usínám. Linďous přijela. Zatápím. Den se naklání k večeru.

- Vyrostla?

- Ne, ztěžkla.

- Mami, ta je plná koťat.

- No, tak to bude mít kotě děti. Jak u c.

- Pamatuješ, to měla Kittynka taky. Připrav se tak na duben. Kitty se mi tehdy ztratila na dvacet čtyři hodin. S kocourem.

Dovezla mi náramek. Kdysi jsem ho od ní dostala. Vyráběla ho její známá. Poztrácela a rozbila jsem na něm, co se dalo. Je krásný, nově převlečený. 

Zrzka chce ven. Ať si ještě utíká. Vždycky se jde večer ještě proběhnout. To netuším, že ji budeme marně volat do půl desáté večer.

Sobota podvečer; hlásí se Christian Kořenek s meditací. Jak dnes byla skvělá! Setkala jsem se se sebou u porodu, pak s dvanáctiletou holčičkou. Vrátila jsem se v čase.

Milé, na konci žehná všem lidem jmenovitě:

- Zdraví, světlo, lásku!

- Ireně Hrobské - zdraví, světlo, lásku i pro její maminku.

Hned to mamince přeposílám v myšlenkách. Už asi spí.

Zrzka nikde.

- Čím víc ji budu volat, tím nepřiběhne. Potvora.

Venku fučí severák. Nepříjemný. Musí Zrzce profouknout kožíšek. Jenže jestli ji vábí nějaký kocourek, vítr není překážkou.

Konečně. Půl desáté.

- Kdes byla?

Přede, špinavé packy, podělaný zadek. Jdeme do koupelny. To nemá ráda. U zadních pacek ještě drží. Ale u předních brečí. Když ji ubrouskem vytírám dosucha, vzteká se.

- Tak utíkej.

Omývá se, pigluje kožich pod ocáskem.

- Zrzko, Zrzko, to nemůžeš přijít domů?

Jde na svůj záchůdek. Ale nic. Asi mi chtěla jen udělat radost.

Venku jí vytrávilo. Se nedivím. Venku slyším jet dlouhý vlak. Po železňáku. Proč zase v noci? A ještě jeden. To jezdí osobáky tak dlouhé?

Obyčejný den. Hezký. Se školením. Prací. Zacvičila jsem si. Zameditovala. Odpočala si.

A vy? Spokojeni? Co jste dělali celý den?

Dobrou noc!