Ach, ty záclony

Ráno. Už vylez. Je tam zas bílé světlo. – To je. Ale nesvítí slunce. – Vstávej!

Jééé. Pocukrováno. Na všech krmítcích ptáci. Jak motýli. Co jich je! 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-22-ptaci-svet

To je kino. Paráda!

Vstávám. V hlavě mám otázku ze včerejší přednášky o fortifikaci. Jak mohou provádět archeologický průzkum v ještě stojících budovách.

Volám. Nejdřív chválím přednášku. Ale zmiňuji zimu. Před dvěma lety v malém sále divadla přednášela Valburga Vavřinová o Vánocích taky v šále v ledovém sále. Příště prý bude nahoře ve vyhřátém prostoru. Vzhledem k tomu, že mám moc ráda ředitele našeho muzea, kde se včera vykládalo, dál to nerozpatlávám. Oni si to hoši mezi sebou vyřídí. Přednáška včera - náročná. Vysokoškolský učitel z pardubické univerzity vykládal fundovaně a srozumitelně. Předkládal souvislosti staveb v období mezi renesancí a industrializaci. Naše pevnost – zbytečná. Známý fakt. Začali ji stavět jako nejmodernější a potřebnou k obraně říše, nakonec ji nepřátelé obešli. Mozek si zpracovával info. Porovnával s dnešní dobou. Dostávám odpověď. Ano, může se provádět archeoprůzkum na stojících budovách. Třeba na nádvoří když se umisťují sítě. Nebo se zkoumá sypání zdiva, kleneb. Ale tohle byl stavebně historický průzkum. SHP. Ve zkratce bych hledala slovo hasičský. :-) Dostávám vysvětlení obého. 

- Zaujalo mě, že si předpolí muselo sednout. Myslela jsem hradby. Ty sypané kutnohorskými havíři na vjezdu do města.

- No, klesalo sypané předpolí. Hradby byly vystavěny pevně.

Možná neřekl sypané. Ale na zahradě si taky musí sednout to, co zasypeš.

- Ještě řeknu perličku. Asi před pěti lety šel můj synovec po promenádě s patnáctiletými dětmi. Koukali dolů do příkopů, na obrovské zdi hradeb:

- A pane učiteli, proč to stavěli, když jsou tanky, letadla a děla?

- Je třeba jim to vysvětlovat, že v té době…

- Mají přece dějepis. Vycházejí ze školy. Kde je jejich logika? IQ klesá rapidně.

Tečka za včerejškem.

Děkuji moc za všechny přednášky, které organizace v městě pořádají. Muzeum, Národní památkový ústav, knihovna. Snažím se nechybět nikde. To už musí být, třeba v tomto týdnu o letecké akrobacii – měla jsem návštěvu. Oželela jsem. Jinak bych šla. Všichni se snaží o vzdělávání lidí. Velký dík!! A přednášky jsou zdarma. Stačí jen se zdvihnout a jít.

Ranní rituál. Připíjím na MÍR, na probuzení,  na zdraví... Sedám se šálkem horké vody s citronem do ušáku. Na gauči se ani nehne Žofie. Asi ráno dostali od Petrouška bohatou snídani, když ani jedna kočka se nijakým způsobem nedere o žrádlo. Oči mi utkvěly na zácloně přes opěradlo gauče nad Žofkou. Vyjely mi jak pingpongové míčky. Kde se to tu bere? To jsou šály támhle z dveří. Pohled zaměřuji na dveře. Jasné! Visí tam drobný vzoreček z kuchyňských oken. Volám.

- Petroušku, mohl bys mi říci…

- Ale jak je to možné, že se tam vešly ty z oken? 

- Mohla. Včera jsem ti říkala:

- Tyhle neber. Ty jsou připravené z kuchyně do skříně. A ty ses vyděsil:

- Vždyť jsi říkala, ať pověsím támhlety s konývkami.

On to pochopil. Jsem si myslela. Stále mu leží v hlavě kuchyňská okna do ulice. 

- To já si dnes odpoledne zase zacvičím. Sundám ty z kuchyně a pověsím ty, co tam patří.

Veze nějakého pána v autě. Kdoví, co si pán myslí o dvou starcích… 

Až večer chápu, jak chápal on. On měl na mysli sundat kuchyňské s konévkami z kuchyňských oken. A já měla na mysli sundat kuchyňské špatně pověšené z obývákovách dveří. Bože!! 

On život bere s humorem. Je nepředstavitelně optimistický. Miluji ho z celého srdce. Největší chlap mýho života. Nikoho takového jsem nikdy nepotkala. Hodný člověk. Co tanečků jsme nadělali kvůli pár oknům se záclonami. :-)

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-22-kocici-svet

Linda už jede z Varšavy.

- Mami, ze čtyř set kilometrů jedu tři sta po polských dálnicích.

- Tvrdých, viď?

- No, bez kolejí. Bez placení. Mají kvalitní dálnice.

Je ráda, že už jede domů. Evropský drezuňk. Soudružka z nejpřátelštější země největší kjava. Vše zaplať bůh dopadlo pracovně výborně. Jede uondaná. Má to za sebou. Jsem šťastná, že tahle cvičení už taky nemusím absolvovat. Být ve střehu, v křeči, dávat si pozor na projevení názoru. 

Vezou zboží. Jé, mám tam dárečky. 

Myju okna. Lezu po nich jak opička. Už se stmívá. Petroušek je tu. On to zase nepochopil. Záclony. Věčné téma asi tři dny. Jeden vzorek je na dvou kuchyňských oknech a ve výklenku na dveřích a okně. Obývací pokoj má jiné záclony, jiné vzory. Jen na Vánoce v kuchyni na okna do ulice pověsíme stylové s konývkami. Přišel:

- Prosím tě, a sundáš si to motýly?

Stříhám ušima. Motýly mám připevněné na záclonách s konévkami do ulice. 

- Jaké motýly?!

- Jak máš na těch záclonách.

Ukazuje na kuchyňská okna.

Už chápu. Je zmaten. Totálně. Ani ty jeho bavlnky by mu nepomohly. Vysvětluji. Na oknech v kuchyni – necháme. 

- Na ty se ani nedívej. 

- Já bych je klidně sundal. 

Řehtám se. Ty, které včera pověsil jako šály do obýváku, sundáme. Ty jsou z kuchyňských oken.  A pověsíme tam ty se vzorkem jako je na obývákových oknech. Odjíždím na nákup. Po tak dlouhé době sama. Jsem konečně po víc jak týdnu mobilní.

- Jeď opatrně! Jemně sněží.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-22-na-navsteve

Beru si jeho radu k srdci. Jedu opravdu bez spěchu. Půl páté. Hřbitov zavírají v pět. Přicházím do temna. Křížky na pomnících jsou vidět na temné obloze. Dnes se nepodívám do Krkonoš. Dnes už ne. :-)Utíkám k hrobu. Jé, kytky přežily sněžení. Rychle podpaluji všechny sklenice – lampy. Dnes se nikde u nikoho nezastavuji. Mažu k bráně. Jednak tma. Jednak obavy, aby mě na hřbitově nezamkli. Nasedám. Na obzoru krásně září Hradec Králové. 

Jedu nakupovat. Nepotřebuji nic. Beru obrovské svíce. Datle – krásné. Šťavnaté. A pěkně drahé. U pultu Ukrajinka. Směje se na mě. Je nesmírně úslužná, milá, usměvavá a tím sympatická. Šeptá mi:

- Můj přítel taky nenávidí Ukrajince. A já se mu vůbec nedivím.

- Ach, má to holka těžké. Ale chápe dobře.

- Jaké maso má ráda vaše kočka?

- No, já ráda krájim hovězí hrudí. Ale koukám, nemáte. Tak kližku. A krůtí prsa.

Běžím ještě do vedlejšího obchodu toho samého majitele.

Pytlík malého kulatého česneku. Už, už jsem chtěla vzít zvadlé levné ředkvičky. Ireno, co to blbneš? Navíc z Itálie. Vracím je. Ireno, přemýšlej! Obcházím obchod. Beru krabičku krků. Zapomněla jsem kočkám koupit vedle u pultu. A krůtí křídla na polévku.

Petroušek, můj zlatý člověk, můj drahokam, můj největší poklad, můj ochránce, pomahač, zaštititel předělává doma záclony. Volám z nákupu, že jsem mu zapomněla připravit svačinku. Nabádám, kde co může najít.

- Ty seš hodná, že voláš. 

Celý den jsem pracovala. Myla. Taky jsem utvořila skvělé čokoládové koule Herbalife. Jedu taky už konečně domů. Zajíždím opatrně pod stání.

- Potřebuješ pomoci?

- Anooo!

- Mohla bys vypnout ten řev?

Třecí místa. On nesnáší hluk. Hlavně hlasitou hudbu v autě. 

- Nemohla. Peťuš, poslouchám Bony Tylor a písničku The Best. Je to hymna Herbalife. To totiž zpívá Tina Turner, ale tady ji pouští v podání Bony Tylor. Jenže to je pod tvé rozlišovací schopnosti. :-) 

- To je. Nevím, o čem hovoříš.

Jdu vypnout rádio. Směju se. Poslechla jsem si The Best v podání zpěvačky z mého mládí. Až Tina písničku proslavila. Vždycky nás svolávala do sálu, když jsem jezdívala na setkání Herbalife.

Radujeme se, že konečně visí vše na oknech správně. Zas přišlo na ty jeho bavlnky. Proč bych měla na záclony přivazovat bavlnky, když vím, kam která záclona patří? Řehtáme se. Pobavil. Zlatouš.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-22-budiz-teplo

Nákup vyndán. Koktejl k večeři už popíjíme. Kočky nasyceny. Konečně si rozdělávám balíček s včelí kosmetikou. Mateří kašička z čínských zdrojů. Mateří kašička česká. Dvojnásobně dražší. Hledám nějaké rozlišení skleniček. Žádné. Tak to nevychytali. Krém s kapkou včelího jedu. Výživný krém 4 v 1. Elixír mládí. Samé povzbudivé názvy. Mám svou vnější výživu Herbalife. Myslím, že změna pleti neuškodí.

A jdu pro dnešek spát. :-)

Dobrou noc!